Po dvouměsíční závodní absenci a po antibiotikách jsem šel do závodu s úkolem vydržet co nejdéle v hlavním poli a pak to nějak dojet. Čeká nás deset okruhů s jedním stoupáním, které není nijak významné, pokud se zrovna nejede pětačtyřicet... Ale nakonec to nebylo až tak zlé, v úvodních kolech jsem pokryl několik nástupů, držel se stále v popředí a čekal, jak budou nohy reagovat nejen na vysoké tempo, ale i na vedro, které nás všechny pořádně vysávalo... V pátém kole z deseti přišlo ve stoupání k sídlišti to, čeho jsem se obával, drtivý nástup většího množství těch nejlepších závodníků a i když jsem byl zavřený v balíku, musel jsem si proklestit cestu a vyrazit za nimi, v balíku už totiž nezbylo mnoho těch, co by se chtěli podílet na sjíždění ujeté skupiny. Nevěřil jsem, že se mi podaří se dopředu dotáhnout, ale s maximálním vypětím dojíždím do skupiny na poslední chvíli těsně před dlouhým sjezdem, ale nemůžu skoro popadnout dech... Z posledních sil plápolám skoro celé šesté kolo na