BlogBikeRide

Dnes byl přede mnou těžký den, čekal nás 4. závod Slezského poháru O cenu Krnova, který se jel zároveň jako mistrovství SPAC 2018. Těžký nejen proto, že se jel na 102km s převýšením 1 126 metrů, které jsme nastoupali ve dvou těžkých stoupání na okruhu a ten jsme absolvovali 4x, tzn 8 kopců plus vlnky, které umí hodně štípat, ale také proto, že jsem včera nejel Mamuta a kdybych vyhořel, asi bych si hodně vyslechl. Takže jsem cítil určitý tlak a to jak víte, zlomilo nejednoho šampióna :). Takže po příjezdu do Krnova jsem pojedl trochu těstovin, oblékl do krásných nových dresů, naštěstí už teď naplnil kapsy a jel se rozjet. Kousek přede mnou jel David Babiánek s Tomem Satkem, tak jsem se k nim přidal a trochu jsme klábosili. Po chvíli se chtějí otočit, tak asi pojedu dál sám, do startu zbývá ještě asi 20 minut, ale nakonec to otáčím také a společně jedeme zpět. To bylo velké štěstí. Pořadatelé se totiž rozhodli posunout start o deset minut na 10:30 a místo ústní informace to prý vylepil

I když se to mnohým zdá podivné, dnes jsem se rozhodl omrknout závody z té druhé strany, ze které je moc často nevidím. Pasoval jsem se totiž do role diváka a podpory na trati dnešního závodu Mamut Tour. Hlavní důvod, proč jsem závod nejel, je zítřejší závod SPACu Velká cena Krnova, druhý důvod byl trávení více času s rodinou. To se až tak úplně nepovedlo, ale o tom později... Takže ráno v klidu vstávám, nemusím nikam stresovat, lehce se nasnídám a o půl desáté vyrážím s kapsami narvanými gely a podobnými dobrotami směr Rusava. Tady plním prázdný bidon v kapse studenou vodou ze studánky a v klídku začínám stoupat na Grapy, ikonické stoupání známé nejen z Mamut Touru, ale také z Drásala. Na louce plné vyvalených krav dojíždím Iva s Myšinou, Ivo netradičně s batohem na zádech tlačí svůj bycikl s defektem zadního kola. Bleskově mu tedy jeho bolístku opravuji, na pomoc přispěchá i Katka Mošťková s velkou pumpou a za chvíli už může drmola opět drmolit v sedle... Já kempuji v půlce louky n

Když jsem si minulý týden po první etapě závodu Slezan tour sundával osmdesátky výplety (vlastně nesundával, jel jsem na nich i druhou etapu, kritérium, takže až pak...), říkal jsem, že už je zase dlouho nechci nasazovat. Protože vždy, když je nasadím, tak to znamená nekonečnou bolest a utrpení, což obnáší jet časovku na výsledek... Ale to jsem si neuvědomil, že se hned další víkend jede Bohumínská časovka. Takže dnes brzy ráno budíček, ale asi o hodinu a půl dřív, než jsem měl nastavený budík, vzbudilo mě totiž krátké, ale intenzivně vysoké pípnutí, něco jako když si do ocelového trezoru zavřete všechny repráky skupiny AC/DC, pořádně je osolíte, na mikrofon si sedne kos a hlasitě do něj pípne... Vyskočil jsem s vytřeštěnýma očima a nevěděl, jestli se mi to zdálo nebo ne. Telefon ukazoval něco kolem páté ráno, tak asi sen... Za nějakou půlhodinku opět zaúřadoval kos, přišlo další PÍP a to už se mi přece nemohlo zdát... Na mobilu nic, v pokoji taky nic, kruci dělá si snad ze mně někdo

Ráno to vypadalo přesně tak, jak předpovídal Aladin, zataženo a déšť na spadnutí. Když jsem ale vezl malého do školy, tak bylo vidět, že v dáli na severu dokonce prosvítá slunce, takže jsem si řekl, že to zkusím poslat tam... Domluvil jsem se s Davidem Babiánkem, krátké-krátké jsem doplnil o návleky na všechny končetiny, na tretry natáhl návleky proti dešti a nahoru vestu. Do kapsy putovala pláštěnka a kolem deváté vyrazil směr Tovačov. Davida jsem potkal u Troubek a dohodli jsme směr Svatý Kopeček. Postupně se oteplovalo a kolem Velké Bystřice bylo dokonce 17 stupňů, to už jsem byl docela přehřátý. Ale stačilo se otočit a viděli jsme temný mrak, který visel nad naší domovinou a dál, kam až jsme dohlédli. Na Kopeček jsme sice nakonec nedojeli, ale dobře jsme udělali, motali jsme se mezi Olomoucí a Lipníkem, David mi ukázal krásnou novou stezku v lese mezi Velkým Újezdem a Tršicemi a pak už jsme mířili k domovu, mrak ještě víc potemněl a jako varování přišlo pár kapek u Prosenic. Přes

V sobotu brzy ráno vyrážíme týmovým vozem směr Krnov, kde se jede nový etapový závod Slezského poháru Slezan Tour, složený ze tří etap. Jako první se jede v sobotu dopoledne časovka, či spíše takový prolog dlouhý 4km, odpoledne potom kritérium dlouhé 39km a v neděli hlavní závod dlouhý 67km. Aby jsme nemuseli příliš cestovat, vyřídil Michal jako týmový manažer ubytování v nádherném penzionu nedaleko od Krnova v obci Ježník. Ale tam se dostaneme až po první etapě. 1. etapa - časovka 4km Časovka se jede v průmyslové zóně na okraji Krnova, tudíž na uzavřené komunikaci uvnitř zóny. Startuje se po půl minutě a tak to poměrně rychle odsýpá, podle startovky mám startovat v 10:24:30. Ještě před startem prvních závodníků si projíždíme trať a poté už dolaďuji nohy na válcích u týmového vozu. Michal startuje minutu za mnou a tak společně přijíždíme na start necelé tři minuty před mým startem, prohodím ještě pár slov se Zdeňkem Petříkem a čekám, až mě startérka zavolá na start. Pořád se a

Dnes bych měl psát o pohodovém čtvrtečním švihu, který jsem právě absolvoval za doprovodu Davida. Pěkně jsme pokecali, projeli stezkami v okolí Prostějova a lehce vybočili z kurzu, aby mi David ukázal novou stezku ze Skalky do Pivína, ale jinak se nic podstatného nedělo a tak raději napíši článek o pondělním tvrdém a spravedlivém švihu v Hostýnkách, který jsem jel stejně jako dnes s Davidem. Takže v pondělí vyrážím před devátou, není zrovna moc teplo a navíc fouká silný SV vítr, který k nám intenzivně vane už několik dní a tak by se dalo říct, že jsem si na něj skoro zvykl. Ale na tohle se moc zvyknout nedá, jen trochu otupíte v tom nekonečném šlapání v silných poryvech, kdy vám pětapadesátky ráfky rvou řídítka ze sevření dlaní. Proto jsem neváhal ani chvilku, z Přerova jsem jel po stezce kolem Bečvy a alespoň na chvíli se schoval mezi stromy. Přes Prosenice jedu do Buku a tady potkávám Davida, který mi jede naproti, otáčí se a spolu přes Lazníky jedeme směr Lipník. Je to přímo proti

Tak jak byl krátký dnešní švih, tak bude krátký i dnešní článek. Dnes jsem vyrazil později, potřeboval jsem vyzkoušet hrudní pás, který včera dost zlobil a pravý kotník, který včera také dost zlobil a zlobí doteď, ale na kole to naštěstí nevadí, jen při chůzi... Hrudní pás byl dnes také OK, pomohla výměna baterky a utažení pásu. Vyrazil jsem oblečený trochu odvážně, krátké-krátké a vzal jsem si letní rukavice, protože oproti včerejšku se výrazně ochladilo a foukal silný SV vítr, ale co jsem podcenil, nebylo nakonec oblečení, i když mi po vyjetí byla chvíli zima, než jsem se dostal do tempa, ale hlavně sílu větru. Chvílemi jsem dokonce zvažoval, zda se raději nevrátit domů, zvlášť poté, co jsem projel Kostelcem a přes brdky mířil do Roštění. Nejprve jsem myslel, že i přes boční vítr zaútočím na KOM, ale když jsem to rozjel a na hrbolaté cestě se mi zabiják opřel do výpletů, rychle jsem začal zpomalovat a měl plné ruce práce udržet kolo na cestě. Takové silné poryvy a pětapadesátky ráf

Po několika dnech bez dřiny na kole a po dřině na baráku konečně zase dohušťuji galusky a za krásného počasí vyrážím do kopců. V plánu mám jen něco kratšího, ale to mám vždycky a pak to neplatí. V Rymicích je stále uzavřená silnice (a ještě dlouho bude), takže jedu přes Kostelec a Roštění, v Pacetlukách odbočuji doprava a přes Bořenovice přijíždím do Holešova. Pár brdků na této trase mě alespoň trochu dostalo do tempa. Holešov objíždím po stezce kolem zámeckého parku, přes Žopy a začínám stoupat přes Přílepy k prvnímu dnešnímu kopci, k Hadovně. V začátku stoupání čekám na reakci nohou na zatížení, přece jen byly pár dní bez tréninku, ale odezva je pozitivní a tak si říkám, že bych mohl malinko vylepšit svůj čas na mém oblíbeném kopci, a tak místo obvyklého zahřívání před dalšími vrcholovými prémiemi držím tempo až nahoru. Někde v půlce stoupání mne míjejí bratři Cholečkovi a podle toho, jak byli daleko od sebe, je vidět, že si ve výjezdu z opačné strany také nic nedarovali. Oba mne k

Tentokrát se náš tým vydal na první závod Moravského poháru do Vidnavy, což je až na druhém konci Olomouckého kraje, na druhém konci Jeseníků, u hranic s Polskem. Jely se zde Vidnavské okruhy, pro nás zatím neznámý závod. Profil závodu sliboval mírně zvlněný okruh dlouhý 16 km, který jsme jeli čtyřikrát, starší a zkušenější závodníci a krásné závodnice pak třikrát. Cesta do Vidnavy byla poměrně dlouhá, ze Zlína nějakých 170km, ale společnost v autě nám dělala Alča Háblová, která si chtěla také zazávodit, což jsme samozřejmě náležitě ocenili a předali jí naše veškeré životní rady a postřehy, které by se jí jednou mohly hodit. Ty nevhodné jsme si raději nechali pro sebe, Ivo se bohužel nezúčastnil a tak jsme ani nemuseli použít roubík, páč on má jen samé nevhodné. Do Vidnavy přijíždíme poměrně brzo a tak máme dost času se rozkoukat, najíst a převléci se do závodního, poté se i pokoušíme o rozjetí a jedeme si projet první část okruhu. Po vyjetí z Vidnavy na cestě po chvíli vidíme nápis