Když jsem si minulý týden po první etapě závodu Slezan tour sundával osmdesátky výplety (vlastně nesundával, jel jsem na nich i druhou etapu, kritérium, takže až pak...), říkal jsem, že už je zase dlouho nechci nasazovat. Protože vždy, když je nasadím, tak to znamená nekonečnou bolest a utrpení, což obnáší jet časovku na výsledek... Ale to jsem si neuvědomil, že se hned další víkend jede Bohumínská časovka.
Takže dnes brzy ráno budíček, ale asi o hodinu a půl dřív, než jsem měl nastavený budík, vzbudilo mě totiž krátké, ale intenzivně vysoké pípnutí, něco jako když si do ocelového trezoru zavřete všechny repráky skupiny AC/DC, pořádně je osolíte, na mikrofon si sedne kos a hlasitě do něj pípne... Vyskočil jsem s vytřeštěnýma očima a nevěděl, jestli se mi to zdálo nebo ne. Telefon ukazoval něco kolem páté ráno, tak asi sen... Za nějakou půlhodinku opět zaúřadoval kos, přišlo další PÍP a to už se mi přece nemohlo zdát... Na mobilu nic, v pokoji taky nic, kruci dělá si snad ze mně někdo prdel??
Už se mi díky tomu moc spát nechtělo, ale nakonec jsem přece jen ještě zabral a zrovna tak hluboce... Jenže ještě hlouběji do mozku se zařízlo už třetí PÍPnutí a to už jsem byl fakt naštvaný, šmejdil jsem po pokoji a hledal kosa s mikrofonem, prolezl jsem úplně všechno a nic... Zoufale jsem seděl na posteli a přemýšlel, jestli místo do Bohumína nejet do Bohnic...
Spát už se mi vůbec nechtělo, za 15 minut měl stejně zvonit budík, tak jsem ho vypl a rezignovaně opustil postel. Ale než došel ke dveřím, tak mi to konečně cvaklo... Žádný kos na mikrofonu, žádné repráky AC/DC, ale vybitá baterka v požárním hlásiči na stropě... Takže Bohumín...
O pár hodin později už sedím na kole, nasazené osmdesátky výplety a snažím se připravit hlavu na bolest a utrpení. Ale moc mi to nejde, nelezou mi tepy a i když si docela dávám, dostanu se sotva na 170 tepů. Do startu mi zbývá asi 20 minut a tak se už jen zvolna rozjíždím a doufám, že se po startu chytnu, že by jsme to včera na tréninku s Ivem přehnali??
Za chvilku už stojím na startovní lajně, třidvajedna a PÍP, tentokrát jen Garmin odstartoval záznam a vyrážím, snažím se co nejrychleji dostat na 40km/h a hlavně se tam udržet. Oproti dopoledním hodinám, když startovali první skoro v bezvětří, teď těsně po dvanácté docela fouká a je to rovnou proti. Přesto se poměrně rychle dostávám do tempa, teď už jen zklidnit dýchání a soustředit se na kruhové šlapání.
Přesto mi trvá skoro dva kilometry, než se dostanu do tepů okolo průměru, ve kterém se chci pohybovat, ale jede se mi poměrně dobře a na budík moc nehledím, dávám do toho vše, co můžu dávat nějakou půlhodinku. Trať je v prvním úseku mírně zvlněná, přesto jsem poměrně rychle u první otočky.
Po pěti kilometrech točím kolem kuželu o 180 stupňů a jedu zpět, tady se dá dobře kontrolovat, jak si stojím. Minutu přede mnou startoval Zdeňa Petřík a zdá se mi, že se mu malinko přibližuji, naopak za mnou je dost velká díra a to mne uklidňuje. Opět se soustředím na dýchání a kruhové šlapání, stejně tak jako na co nejaerodynamičtější posed. Jako obvykle jedu dost těžký převod a tak se na kole trochu vrtím, ale nejsem tady na parádu...
Na desátém kilometru přichází technická pasáž, průjezd pod dálnicí po úzké cyklostezce, tady se dá hodně ztratit a tak jedu alespoň trošku opatrně, dvě prudké zatáčky a můžu zase zalehnout do časovkářských nástavců. Pod dálnicí mohutně povzbuzuje Pepa Dužík, nemá být sakra na trati??
Najíždím do druhého úseku, opět je to proti větru, ale naštěstí to není nic velkého. Tady už je to úplná placka a tak se snažím vymačkat ze setrvačnosti vysokých ráfků maximum. Už to dost bolí, mám potíže udržet pravidelné hluboké dýchání, spíš se jen prudce nadechuji a vydechuji a tak se raději soustředím na tohle a ne na bolest. Před sebou mám dlouhou rovinu, ale na jejím konci je druhá otočka a opět můžu porovnávat. Zdeňka míjím zase o kousek blíž ke kuželu, poté zastavuji skoro do nuly, otáčím se a opět do plných. Na dlouhé rovině nevidím nikoho ze startujících za mnou a tak vím, že si vedu docela dobře. Opět dýchání, opět kruhové šlapání a blížím se k nájezdu do třetí části.
Tady bude foukat boční vítr, ale už jsou to jen necelé tři kilometry a tak postupně zvyšuji úsilí, až k poslední otočce. Brzdím na poslední chvíli, točím kolem posledního kuželu a před sebou vidím až do cíle, 1,5km dlouhá nekonečná rovina. Co nejrychleji vracím výplety do vysokých otáček a čeká mne to nejhorší.
Tady už není na co čekat, ždímu ze sebe poslední zbytky sil, kašlu na dýchání, kašlu na kruhové šlapání, kašlu na to, že se na kole kroutím jak přeseknutá žížala, prostě peru do plných a prosím, ať už jsem v cíli. Ale 1,5km umí být hodně dlouhých a v posledních stovkách metrů navíc dost fouká do levého žebrování, takže cílem projíždím na hranici zástavy srdce a vetřelec se už zase ksichtí...
Mám to konečně za sebou, ještě hodně dlouho se vydýchávám a pak se jedu kousek vyšlápnout. Poté se převléct a začínají obvyklé nenápadné výzvědy, jaký kdo zajel čas... Já na Garminu naměřil 26:45, což znamená průměr 43,6km/h a tepový průměr 176, maximálka v cílové rovince 183 tepů.
V místní restauraci konzumujeme klobásu s chlebem, ideální po výkonu a čekáme na vyhlášení. Pořadatelé to i bez čipů zvládají nebývale rychle a za chvíli už stojím na nejvyšším stupínku nejen jako vítěz kategorie B, ale i jako celkový vítěz, kdy jsem se jako jediný dostal pod 27 minut. A jelikož třetí místo zeje prázdnotou, volám krásnou slečnu servírku, aby šla díru zalepit a ta z toho má velkou radost...
Takže nakonec to všechno klaplo, jelo se mi fakt dobře a zdá se mi, že jsem zase našel ztracenou jiskru, která mi v posledních týdnech trochu chyběla... Dařilo se i klukům z týmu, domů vezeme tři vítězství v kategoriích a týmovou soutěž tak máme docela dobře rozjetou...
Takže dnes brzy ráno budíček, ale asi o hodinu a půl dřív, než jsem měl nastavený budík, vzbudilo mě totiž krátké, ale intenzivně vysoké pípnutí, něco jako když si do ocelového trezoru zavřete všechny repráky skupiny AC/DC, pořádně je osolíte, na mikrofon si sedne kos a hlasitě do něj pípne... Vyskočil jsem s vytřeštěnýma očima a nevěděl, jestli se mi to zdálo nebo ne. Telefon ukazoval něco kolem páté ráno, tak asi sen... Za nějakou půlhodinku opět zaúřadoval kos, přišlo další PÍP a to už se mi přece nemohlo zdát... Na mobilu nic, v pokoji taky nic, kruci dělá si snad ze mně někdo prdel??
Už se mi díky tomu moc spát nechtělo, ale nakonec jsem přece jen ještě zabral a zrovna tak hluboce... Jenže ještě hlouběji do mozku se zařízlo už třetí PÍPnutí a to už jsem byl fakt naštvaný, šmejdil jsem po pokoji a hledal kosa s mikrofonem, prolezl jsem úplně všechno a nic... Zoufale jsem seděl na posteli a přemýšlel, jestli místo do Bohumína nejet do Bohnic...
Spát už se mi vůbec nechtělo, za 15 minut měl stejně zvonit budík, tak jsem ho vypl a rezignovaně opustil postel. Ale než došel ke dveřím, tak mi to konečně cvaklo... Žádný kos na mikrofonu, žádné repráky AC/DC, ale vybitá baterka v požárním hlásiči na stropě... Takže Bohumín...
O pár hodin později už sedím na kole, nasazené osmdesátky výplety a snažím se připravit hlavu na bolest a utrpení. Ale moc mi to nejde, nelezou mi tepy a i když si docela dávám, dostanu se sotva na 170 tepů. Do startu mi zbývá asi 20 minut a tak se už jen zvolna rozjíždím a doufám, že se po startu chytnu, že by jsme to včera na tréninku s Ivem přehnali??
Za chvilku už stojím na startovní lajně, třidvajedna a PÍP, tentokrát jen Garmin odstartoval záznam a vyrážím, snažím se co nejrychleji dostat na 40km/h a hlavně se tam udržet. Oproti dopoledním hodinám, když startovali první skoro v bezvětří, teď těsně po dvanácté docela fouká a je to rovnou proti. Přesto se poměrně rychle dostávám do tempa, teď už jen zklidnit dýchání a soustředit se na kruhové šlapání.
Přesto mi trvá skoro dva kilometry, než se dostanu do tepů okolo průměru, ve kterém se chci pohybovat, ale jede se mi poměrně dobře a na budík moc nehledím, dávám do toho vše, co můžu dávat nějakou půlhodinku. Trať je v prvním úseku mírně zvlněná, přesto jsem poměrně rychle u první otočky.
Po pěti kilometrech točím kolem kuželu o 180 stupňů a jedu zpět, tady se dá dobře kontrolovat, jak si stojím. Minutu přede mnou startoval Zdeňa Petřík a zdá se mi, že se mu malinko přibližuji, naopak za mnou je dost velká díra a to mne uklidňuje. Opět se soustředím na dýchání a kruhové šlapání, stejně tak jako na co nejaerodynamičtější posed. Jako obvykle jedu dost těžký převod a tak se na kole trochu vrtím, ale nejsem tady na parádu...
Na desátém kilometru přichází technická pasáž, průjezd pod dálnicí po úzké cyklostezce, tady se dá hodně ztratit a tak jedu alespoň trošku opatrně, dvě prudké zatáčky a můžu zase zalehnout do časovkářských nástavců. Pod dálnicí mohutně povzbuzuje Pepa Dužík, nemá být sakra na trati??
Najíždím do druhého úseku, opět je to proti větru, ale naštěstí to není nic velkého. Tady už je to úplná placka a tak se snažím vymačkat ze setrvačnosti vysokých ráfků maximum. Už to dost bolí, mám potíže udržet pravidelné hluboké dýchání, spíš se jen prudce nadechuji a vydechuji a tak se raději soustředím na tohle a ne na bolest. Před sebou mám dlouhou rovinu, ale na jejím konci je druhá otočka a opět můžu porovnávat. Zdeňka míjím zase o kousek blíž ke kuželu, poté zastavuji skoro do nuly, otáčím se a opět do plných. Na dlouhé rovině nevidím nikoho ze startujících za mnou a tak vím, že si vedu docela dobře. Opět dýchání, opět kruhové šlapání a blížím se k nájezdu do třetí části.
Tady bude foukat boční vítr, ale už jsou to jen necelé tři kilometry a tak postupně zvyšuji úsilí, až k poslední otočce. Brzdím na poslední chvíli, točím kolem posledního kuželu a před sebou vidím až do cíle, 1,5km dlouhá nekonečná rovina. Co nejrychleji vracím výplety do vysokých otáček a čeká mne to nejhorší.
Tady už není na co čekat, ždímu ze sebe poslední zbytky sil, kašlu na dýchání, kašlu na kruhové šlapání, kašlu na to, že se na kole kroutím jak přeseknutá žížala, prostě peru do plných a prosím, ať už jsem v cíli. Ale 1,5km umí být hodně dlouhých a v posledních stovkách metrů navíc dost fouká do levého žebrování, takže cílem projíždím na hranici zástavy srdce a vetřelec se už zase ksichtí...
Mám to konečně za sebou, ještě hodně dlouho se vydýchávám a pak se jedu kousek vyšlápnout. Poté se převléct a začínají obvyklé nenápadné výzvědy, jaký kdo zajel čas... Já na Garminu naměřil 26:45, což znamená průměr 43,6km/h a tepový průměr 176, maximálka v cílové rovince 183 tepů.
V místní restauraci konzumujeme klobásu s chlebem, ideální po výkonu a čekáme na vyhlášení. Pořadatelé to i bez čipů zvládají nebývale rychle a za chvíli už stojím na nejvyšším stupínku nejen jako vítěz kategorie B, ale i jako celkový vítěz, kdy jsem se jako jediný dostal pod 27 minut. A jelikož třetí místo zeje prázdnotou, volám krásnou slečnu servírku, aby šla díru zalepit a ta z toho má velkou radost...
Komentáře
Okomentovat