08.08.2018 - Tisková konference týmu Wilier Triestina - Selle Italia + trénink s týmem po konferenci. (144km / 406m)

Tak na tohle jsem se hodně těšil. Když mi před pár týdny napsala Andrea Kmentová, zda-li bych se nechtěl zúčastnit tiskové konference týmu Wilier Triestina - Selle Italia před závodem Czech Cycling Tour v sídle firmy Force, samozřejmě jsem ani na okamžik nezaváhal a svou účast potvrdil, i když pak u mne nastaly určité pochybnosti. Jako první jsem se samozřejmě ptal, v jakém jazyce bude konference vedená, italsky umím sotva pozdravit a angličtinu taky nemám zrovna perfektní. Ale Andrea mne uklidnila, konference sice bude v anglickém jazyce, ale pravděpodobně ona bude překládat do češtiny.
Takže jsem si v kalendáři zaškrtl lehce mýtické datum 08.08.18. a těšil se, co že se od "velkých kluků" dozvíme. Den před tiskovou konferencí jsem na tréninku s Davidem Babiánkem slíbil, že se zkusím zeptat i na jeho účast a tak jsem i učinil, Andrea souhlasila a David tedy mohl jet se mnou.
Před jednou jej tedy vyzvedávám u něj doma a společně frčíme na pomezí Zlína a Otrokovic, kde stojí majestátní budova s obrovskými nápisy FORCE na bocích. Jsme tam asi půl hodiny předem a tak se potloukáme po klimatizované vzorkovně a nervózně čekáme na uvedení do sálu, ve kterém bude tiskovka probíhat.

Na krk dostáváme visačky VIP, na ruku gumový náramek Force a už jdeme do třetího patra. Sál je perfektně připraven, nasvícen a vybaven spoustou jídla a pití. První řada židlí už je plně obsazena a tak si sedáme do druhé, za chvíli na mně ale volá Radek Zvoníček, že mám vyhrazené místo přímo v první řadě u stolů, skoro na dosah jezdcům týmu, kteří už postupně přicházejí do místnosti.

Pyšně tedy usedám na svou židli, dokonce dostávám jako dárek tašku přes rameno Force Business, ve které je kšiltovka týmu Wilier Triestina a brýle Force Wilier Free. To nám to ale pěkně začíná :). Místnost se velmi rychle plní, někteří se do ní skoro nevlezou a postávají ve dveřích. K akci je připraveno několik novinářů, např. z Mladé Fronty Dnes a z regionálních deníků, na stolech mají připravené diktafony a celou akci dokumentuje několik fotografů. Vedle mne usedá Pavel Mrázek a celá akce může začít.

Jako první se chopí slova Andrea, která nám nejprve povykládá základní info o týmu Wilier Triestina, jejž firma Force podporuje od roku 2017 jak finančně, tak i materiálně formou přileb a brýlí, které jezdci vozí po celou sezónu. Jedná se o několik modelů včetně časovkářských, což ročně znamená cca 200ks brýlí Force a 120ks přileb Force. V roce 2017 si tým připsal 18 vítězství a tím největším byl samozřejmě start na Giro d´Italia, ve kterém byl tým hodně vidět. Tým jezdí na kolech Wilier Cento 10 AIR a Zero 7.

Poté už došlo na představování konkrétních jezdců, jako první byl představen samozřejmě Filippo Pozzato, který má za sebou velmi úspěšnou kariéru a jako největší úspěch si považuje vítězství na Milan-San Remo z roku 2006, vyhrál také dvě etapy na Tour de France, jednu na Giro d´Italia. V roce 2009 byl také Campionato Nazionale neboli mistrem Itálie. Vyhrál také například klasiky Omloop Het Nieuwsblad (2007) nebo E3 Harelbeke (2008) a stál na stupních vítězů na Paris - Roubaix a na Ronde Van Vlandeeren neboli Okolo Flander.
Jako další se nám představili samozřejmě i ostatní jezdci Ilia Koshevoy, Edoardo Zardini, Luca Pacioni, Liam Bertazzo, Sebastian Schonberger a Simone Velasco. Představeno nám bylo také vedení týmu.

Poté už došlo na otázky, které směřovaly převážně na jednotlivé jezdce, ale i na manažery týmu. Jako první padla otázka samozřejmě na Pippa, který byl dotázán, proč si vybral právě kolo a závodění na něm. Odpověď od něj byla dost zábavná, cyklistiku si vybral proto, že se v jeho mládí jezdil poblíž jeho domova cyklistický závod a v něm se mu líbila dívka na růžovém kole, tak si řekl, že z něj bude také cyklista.
Jako další byl dotázán Liam Bertazzo a to jak se mu líbí v České republice a jak se těší na závod Czech Cycling Tour. Tomu se u nás samozřejmě moc líbí, na CCT startuje již podruhé a na závod se těší.

Další otázka byla na vedení týmu a to kolik mají závodníci kol. Závodníci mají tři silniční kola a jedno časovkářské. Otázka byla poté doplněna Pavlem Mrázkem, zda někdo z nich jezdí i na MTB kole a dočkal se téměř negativní odpovědi, jen jeden jezdec se občas sveze při tréninku na MTB kole a myslím, že to byl právě Ilia Koshevoy.
Každý jezdec má tři přilby a to jednu na trénink a dvě na závody, pak také jednu časovkářskou a patery brýle. Další otázka byla například, zda jezdci věděli, že Force je česká značka, což většinou všichni souhlasně odkývali.
Pak také padla otázka na všechny jezdce, kolik ročně najedou kilometrů. Většinou se odpovědi pohybovaly od 25 000km do 30 000km, což byla asi nejčastější cifra. Poté byla otázka přímo na Pippa, jak dodržuje speciální jídelníček, který mají jezdci samozřejmě předepsaný a jak je s ním spokojený.
Odpověď byla jak jinak než opět zábavná a to Pasta, Pasta and too much Pasta, až už mu to leze někdy krkem. Pavel opět doplnil otázku, zda si můžou občas dovolit nějaký prohřešek ve stravování a nějčastěji tedy padly jídla jako pizza, hamburgery, fish & chips a další, na otázku ohledně čokolády opět vtipně zareagoval Pippo, když odpověděl "jen minimum čokolády" a při tom v ruce nenápadně zmačkal obal od nějaké sladké pochoutky, kterých se po stolech válelo velké množství.

Další otázky směrovaly například na dodržování diety kvůli váze, kterou jezdci samozřejmě dodržují, ale nejhorší je to pro ně doma, kde vaří mámy, to jdou pak všechny diety stranou. Otázka padla také na pití kávy a alkoholu, alkohol jezdci s drobným úšklebkem zamítli, ale na kávě jsou prý doslova závislí, ale musí to být italská káva a když jsou mimo zemi, tak to samozřejmě často špatně snáší. Pijí ji ale nejenom kvůli chuti, ale také kvůli tomu, aby se před závodem nadopovali kofeinem, někteří klidně i dvě nebo tři.
Otázka padla také na české pivo, které si jezdci velmi pochvalovali a také věděli, že je u nás pivo prakticky levnější než kdejaká balená voda. Většina jezdců také odpověděla na otázku, jestli preferují spíše galusky nebo pláště, převážně jezdí jen na galuskách, jen na trénincích vozí i pláště z důvodu snadné opravitelnosti defektu. Galusky i pláště jezdí značky Vittoria.
Na otázku, co říkají nebo jak vnímají nástup kotoučových brzd na silniční kola odpověděl jednoznačně Pippo. Podle něj jsou diskové brzdy budoucností silniční cyklistiky a on sám si je nemůže vynachválit, problém ovšem nastává tehdy, když má jedna část pelotonu brzdy klasické a druhá část diskové, to samozřejmě nemůže dělat dobrotu.
Padla i otázka ohledně elektrokol, kde jezdci uznávají elektrokola MTB, ale silniční se jim příliš nepozdávají. Co se potom týče řazení, tak pouze Pippo jezdí na elektronice, ostatní využívají mechanické sady.
Jezdci také odpovídali na otázky ohledně bezpečnosti během závodů, kdy například na letošní Tour
de France shodil nepozorný divák během 12. etapy Vincenza Nibaliho popruhem od fotoaparátu. Pippo odpověděl, že například v prudkých stoupáních se jezdci soutředí jen na výkon, na kolo jezdce před nimi a na nějaké rozhlížení prostě nezbývá čas a nejsou schopni tyhle situace nějak řešit, snad jen reflexivně a proto k nim také občas dochází.
Na otázku, zda jsou závody, na které se vyloženě netěší nebo jej nemají oblíbený odpověděl opět Pippo, že prakticky na každém závodě se může cokoli stát a je tedy vcelku jedno, na kterém startují, přistupují ke všem stejně.
Co se týče rivality mezi jezdci nebo týmy během závodů, tak ta samozřejmě podle jezdců někdy během závodů graduje, ale po závodě jsou si vždy všichni rovni a veškeré spory jsou většinou zapomenuty.
Ohledně rozdělení rolí během nadcházejícího závodu CCT mají týmový direktoři jasno, pro rovinaté etapy jsou lídři Luca Pacioni a Liam Bertazzo, naopak pro ty horské Ilia Koshevoy a Simone Velasco, ale samozřejmě se vše odvíjí od průběhu závodu.
Trochu nesví byli jezdci z otázky ohledně funkčního prahu neboli FTP, kdy se jim do odpovědí buď nechtělo, nebo si nebyli jistí otázkou a tak z nich vypadl údaj někde okolo 6 wattů na kilogram.
Odpovídali také na otázky, kolik času ročně tráví na závodech, tak je to podle nich zhruba 20 dní v měsíci od ledna do října.
Pippo se rozpovídal při odpovědi na otázku, co je pro něj jeho nejlepší výsledek. Samozřejmě si nejvíce váží vítězství na Milán - San Remo z roku 2006, ale také dvě vítězství na etapách z Tour de France mají u něj velkou cenu, jelikož se jedná o nejslavnější závod a ty emoce kolem něj jsou obrovské, takže každé to vítězství má svou cenu a těžko se to porovnává. Odpovídal také na dotaz, zda plánuje prodloužit svou kariéru i na příští rok, což by samozřejmě rád, ale zavisí to na mnoha okolnostech.
Co se týče závodu CCT, tak tento závod je podle nich samozřejmě poměrně těžký a není to tak úplně závod, který by jim seděl, ale budou se maximálně snažit o co nejlepší výsledek.
Další otázka byla pro Iliu Koshevoye, zda dokáže rozeznat rozdíl například v kolech, na kterých jezdí, co se týče jízdních vlastností, pevnosti rámu a jednotlivých komponent. Ten odpověděl, že ty největší značky jako například Specialized a ostatní jsou velmi vyrovnané, rozdíly se jen těžko hledají a i u méně etablovaných výrobců se většinou jedná o velice kvalitní kola a rozdíly jsou jen nepatrné.
Tím víceméně tisková konference skončila, v plánu byla zhruba 10 minut pauza na občerstvení a poté společná prohlídka prostor firmy Force. Občerstvení bylo opravdu bohaté, jezdci se s chutí zakousli do jídla a i já si šel pro nějaký pamlsek. Cestou mne ale zastavil Dalibor Kmenta a ptal se na nejlepší cestu do Olomouce. Trochu ho nechápu a tak dodává, že jezdci chtějí jet po autogramiádě, která je v plánu mezi třetí a čtvrtou hodinou, do Olomouce na kole jako rozjetí před zítřejší časovkou družstev.
Nejprve se mu tedy snažím vysvětlit cestu přes Přerov a Tovačov, aby se vyhnuli rozflákané cestě ze Zářičí na Troubky a také aby nejeli přes neustále zasekaný Přerov a po hlavní na Olomouc.
Nakonec ale oba uznáme za vhodné, že bude nejlepší, když pojedu rychle domů a do Olomouce pojedu s nimi na kole. Taková nabídka se samozřejmě vůbec neodmítá, Davida předávám do péče Radkovi Zvoníčkovi, hážu za hlavu prohlídky prostor společnosti, které stejně dobře znám a také autogramiádu, což mne malinko mrzí, ale projet se společně s Pippem a spol, to se jen tak nenabízí.

Jedna rychlá selfie s Pippem a už frčím autem domů, sním trochu pasty (těstovin), oblékám se do dresů a vyrážím směr Otrokovice. Chtěl bych kluky stihnout ještě před odjezdem, ale silný vítr je proti a tak musím hodně dřít a jsem rád, že držím průměr okolo 31km/h. I přes silný vítr dojíždím až téměř k Otrokovicím, kde už zdálky vidím malý peloton v zářivě zelených dresech s doprovodným vozem.
Otáčím se a připojuji se k nim, i Dalibor má na sobě jejich dres a tak na mě musí houknout, abych jej rozeznal. Jedeme tedy společně po hlavní na Přerov, celou dobu nám fouká do zad, přesto se jede poměrně klidně, jezdci se chtějí jen zlehka projet a i na můj spurt na ceduli Hulín nikdo z nich nereaguje, copak nespurtují na cedule?? :).

 Před Přerovem odbočujeme na Říkovice a ve Vlkoši doprava opět na Přerov, fakt je nechci vést přes les do Troubek, kde se silnice ani nedá silnicí nazývat. Balík se trochu přeházel a tak jedu s Edoardem Zardinim, vyptává se mne na to, jestli se cyklistikou živím a co jinak dělám, celkem dobře si povykládáme a já zjišťuji, že ta má angličtina není až tak hrozná, naráz sypu z rukávu jednu větu za druhou a celkem se i zasmějeme, když si musíme vysvětlovat výrazy, kterým nerozumíme.
Na začátku Přerova točíme doleva na Troubky a opírá se nám do levého boku silný jižní vítr, stejně jako mezi Říkovicemi a Vlkošem, kde jsem jel s Daliborem špici a jeli jsme co nejvíce vlevo, aby se měli ti za námi kde schovat.

Ale teď jsou na špici profíci a očividně si ze silného větru hlavu příliš nedělají, jedou se dvojice při pravém kraji a nikdo neřeší, že na všechny fouká. Tady jedu pro změnu s Iliou Koshevoyem, který ač je z Běloruska, tak také mluví výborně anglicky a s ním si tedy velmi dobře rozumím, už jako junior odešel z domova do Itálie, je mu 26 let a má už za sebou několik profesionálních vítězství, jako například vyhranou etapu na Qinghai Lake Tour v Číně z roku 2015, byl druhý v sedmé etapě na Vueltě 2015, čtvrtý celkově na Qinghai Lake Tour v roce 2017, pátý celkově na Tour de San Luis a 12. na etapáku okolo Turecka. V týmu je od roku 2017, je to výborný vrchař se spoustou zkušeností ze závodů World Tour. Právě včera se vrátil ze závodů v Číně a i když je trochu unavený, tak se na CCT těší, má rád kopce a také mu nevadí horké počasí.

Ptá se mě, zda u nás pořád tak fouká, pamatuje si totiž Evropský šampionát, který se u nás jel před několika lety a tehdy také foukalo stejně jako dnes, tak se tomu směji a vysvětluji, že tento vítr ještě není nic oproti tomu, který fouká od severovýchodu skrze Moravskou bránu a to hlavně přes zimu. Když mu říkám, že mám velmi rád zimní mrazivé tréninky a pár mu jich popíši, tak se nestačí divit.
Také se mne ptá na mé výsledky, na to co dělám a jestli dělám pro firmu Force, tak mu vše vysvětluji a když mu řeknu, kolik mám roků, tak se opět nestačí divit, ani mi nechce věřit.
Ptám se ho, kolikrát za rok je doma v Bělorusku a teď se zase nestačím divit já, je to většinou tak 5x za rok, rodiče moc často nevidí, i když jej někdy doprovázejí při závodech. Tak mu říkám, že mám dvě děti a že bez nich nevydržím déle než dva dny, že bych prostě profesionální závodník být nemohl.

 Dalibor mezitím navrhuje zastávku na pivo a tak je zavedu do Dubu nad Moravou, kde si sedneme na zahrádce u místní hospody a s Daliborem jdeme objednat. Jenže nastává problém, dohromady dáme sotva 200,- a platební karty neberou, stejně jako je nejbližší bankomat až v Tovačově. Máme tak akorát na 7 kousků pro závodníky a i když mám obrovskou žízeň a na pivo fakt velkou chuť, budu si muset nejspíše natočit vodu do bidonu.
Ale zkouším trochu naťuknout hospodského, jestli by nám nedal alespoň dvě malé piva na dluh, že mu jej v týdnu dojedu vyrovnat, ten ale bez okolků mávne rukou a rovnou nám točí 9 velkých, prý ať si taliáni pěkně smlsnou na českém pivu. Jen mne mrzí, že nemáme na nealko pro řidiče, tak mu po přípitku se všemi jezdci dávám alespoň trochu napít ze svého.
Všichni jezdci vytahují z kapes telefony a na řadu přicházejí Instagramy, Twittery a podobné aplikace, které nelenily ani během tréninku. Za chvíli přichází fakt skvělý hospodský, který nám zdarma nabízí druhou rundu, tu ale jezdci raději odmítají, přece jen máme před sebou ještě 15 kilometrů. Tak jej prosím alespoň o nealkoholické pivo pro řidiče a tak si nakonec i on může pochutnat, i když bez voltů...

Za nějakých 20 minut nám jezdci děkují a vyrážíme dál, je na nich vidět, že už by byli nejraději na hotelu, mají za sebou dlouhé cestování a když jim říkám, že zbývá ještě 15 km, moc radost z toho nemají. Rychle tedy vyrážíme a potěší mě, že za mnou dojel opět Ilia a můžeme tak pokračovat v rozhovoru. Ptá se mne ještě na tepy, kolik mám, když spolu jedeme na silném větru na špici, tak se dívám a říkám 140, ale nevím teda, co si myslel a na jeho se raději ani neptám, beztak tam měl sotva kolem stovky :).
Za chvíli jsme konečně v Olomouci a vedu je po hlavní k vlakovému nádraží, kde by měl být jejich hotel, na špici jede vedle mně přímo Pippo a tak se mu snažím vysvětlit cestu, sjíždíme z nadjezdu a jsme před kruháčem u mrakodrapu, ptá se mě kudy a já říkám nevím, chtěli jste k vlakovému nádraží, tak jsme tady. Tak mu říkám, že by bylo lepší, aby před námi jelo jejich auto, řidič mi říkal, že má hotel v navigaci, ale to už vidíme jejich hotel přímo před námi.

Objíždíme jej na zadní parkoviště, kde už čeká jejich týmový autobus, loučíme se, já se ještě fotím s Iliou, vyprosíme ještě vodu, kterou dostaneme krásně vychlazenou přímo z týmového autobusu, nalijeme si ji do bidonů, popřejeme jim hodně štěstí do závodu a můžeme jet domů.
Vracíme se prakticky stejnou cestou, naštěstí už tak moc nefouká, jedu Daliborovi špici a ten nějak přestal mluvit, má toho už dnes až nad hlavu a dostat z něj pár slov je skoro nemožné. Tak jen šlapu na špici a Dalibor za mnou poslušně trpí, jedeme pořád celkem svižně a tak pití rychle ubývá. Před Tovačovem tedy navrhuji zastávku u Davida Babiánka, který nám doplní bidony a každému dá banán.
Pak už pokračujeme přes Troubky a Zářičí do Chropyně, kde se už fakt musím smát tomu, jak daliboss mlčí a říkám mu, že se přepnul do úsporného režimu. Doprovodím ho až do Hulína, kde už se ale musím rozloučit a nechat ho napospas osudu a bouřce, která nám letí celou dobu na záda. Rychle tedy spěchám domů, už se dost stmívá a tak jedu raději zadem kolem dálnice a přes Němčice, přes telefon si objednávám tři chleby ve vajíčku jako svačinu do práce, po příjezdu domů s prvními kapkami se jen rychle osprchuji, nahraji aktivitu na Stravu, potulím se s Adélkou, sbalím usmaženou svačinu a frčím do práce na devět, se třemi hodinami zpoždění.
Ale stálo to za to, dnešní zážitek byl fakt vyjímečný, tiskovka byla skvěle zorganizovaná, vládla velmi dobrá atmosféra a jet trénink společně s kluky z týmu Wilier Triestina, to byla ta nejsladší třešnička na velmi chutném dortu.