Dnes byl přede mnou těžký den, čekal nás 4. závod Slezského poháru O cenu Krnova, který se jel zároveň jako mistrovství SPAC 2018. Těžký nejen proto, že se jel na 102km s převýšením 1 126 metrů, které jsme nastoupali ve dvou těžkých stoupání na okruhu a ten jsme absolvovali 4x, tzn 8 kopců plus vlnky, které umí hodně štípat, ale také proto, že jsem včera nejel Mamuta a kdybych vyhořel, asi bych si hodně vyslechl. Takže jsem cítil určitý tlak a to jak víte, zlomilo nejednoho šampióna :).
Takže po příjezdu do Krnova jsem pojedl trochu těstovin, oblékl do krásných nových dresů, naštěstí už teď naplnil kapsy a jel se rozjet. Kousek přede mnou jel David Babiánek s Tomem Satkem, tak jsem se k nim přidal a trochu jsme klábosili. Po chvíli se chtějí otočit, tak asi pojedu dál sám, do startu zbývá ještě asi 20 minut, ale nakonec to otáčím také a společně jedeme zpět. To bylo velké štěstí.
Pořadatelé se totiž rozhodli posunout start o deset minut na 10:30 a místo ústní informace to prý vylepili na prezentaci, čehož si skoro nikdo nevšiml. Takže v 10:28 přijíždím v poklidu k autu, kde mi Michal hlásí tuto novinku, takže rychle beru bidony a peláším na start. Tam přijíždím na poslední chvíli, Petr Hampl mě pouští vedle sebe, ještě poprosím, ať počkají chviličku na Michala a je odstartováno.
Vyrážím jako první, v tom stresu jsem nechal vepředu zařazenou malou placku a tak potřebuji rychle přeřadit na velkou, ale naštěstí probíhají první stovky metrů v klidu. Se Zdeňkem Petříkem tedy jedeme na špici, alespoň máme přehled o dírách, kterých je v prvních kilometrech poměrně velké množství, naštěstí jsou označeny zářivou fialovou barvou a nejsou moc velké. Ještě dlouho po opuštění Krnova jedu na špici, alespoň ještě víc zahřeji svaly před prvním kopcem, poté se alespoň občas s někým prostřídám, abych zase neplýtval silami zbytečně.
Po asi pěti kilometrech přichází první ostré nástupy a já stále cítím, že nejsem rozjetý, přece jen jsem včera najel s Dušanem mnohem větší porci kilometrů, než jsem chtěl a trochu to je v nohách cítit. O to víc obdivuji Toma Satkeho z InLifu, který včera absolvoval dlouhého Mamuta a hned se pokouší o několik úniků, až nakonec sám odjíždí a pohlcen je až na vrcholu prvního stoupání. Já se tedy zatím nikam nehrnu, jen pokrývám nástupy béčkařů, tzn. závodníků v mé kategorii B, aby mi nic neujelo.
Ale z těch, co mají licenci SPACu, jsem vepředu povětšinou jediný, kdo nástupy pokrývá, tak občas nechávám ostatním vzadu díru, abych je donutil také sjíždět, což se jim ale moc nelíbí a tak si občas vyslechnu něco nepěkného.
Postupně tedy dojíždíme pod první kopec a očekávám peklo. To na sebe nenechalo dlouho čekat, na špici padl Petr Hampl, který očividně také velmi dobře zregeneroval po včerejší výhře na střední trati Mamuta a rozhodl se udělat probírku v dosud poměrně bohatém pelotonu. Držím se asi na pátém fleku v nekonečném vláčku, který se za ním vytvořil a netvářím se zrovna šťastně, ale to skoro nikdo.
Tento kopec je dlouhý 3,2km a je spíše tahový, jezdím jej na velkou pilu, ale i když má v průměru jen 4%, jezdí se tady poměrně rychle, v prvním kole jsme ho jeli průměrem 31km/h a s maximem 40km/h. Postupně se naštěstí i hamplík unavuje a tak se před vrcholem přece jen malinko zpomaluje, což snad všichni vítají s nadšením. Před vrcholem tedy dojíždíme Toma Satkeho a začíná sjezd do Lichnova.
Ten není nijak těžký, ve spodní části jsou sice dvě prudší zatáčky, ale nic hrozného, přesto jsem tady v předchozích letech viděl spoustu pádů a tak jedu v rámci možností opatrně a malinko cedím balíkem dozadu. Na konci sjezdu nás čeká prudká levá na hlavní silnici, tady vždy stojí dojíždění zezadu spoustu sil, teď se ale nikam moc nespěchá a tak se po pár šlápnutích hákuji do balíku. Mírné klesání v délce necelé tři kilometry stačí sotva na to, aby si člověk trochu oklepnul, napil se, pokryl pár nástupů a je před námi druhý kopec, který mi fakt nechutná.
Nechutná mi proto, že se do něj najíždí po mírném sjezdu, ve kterých nohy vypadnou z tempa a také proto, že je zcela jiný, než ten první. I když má jen něco přes kilometr, průměrné stoupání už je ale 8% a maxima okolo 12%, navíc se sklon dost často střídá a na jeho vrcholu je ještě několik vlnek, takže celková délka, kdy se jede fakt naplno, je přes pět kilometrů a já mám raději kopce s pravidelným sklonem.
Přesto i tady nechávám vepředu velkou a lámu to na pětadvacítku vzadu, jako vždy trochu cedím, ale spíš jen kontrolovaně. Přichází řada útoků a já se poprvé dostávám přes 180 tepů, ale útočí i Tomáš Čer, polský závodník Drozdz, Petr Hudeček a i jiní béčkaři a to si musím pohlídat. Nahoře ve vlnkách nás zůstává asi šest, ale spolupráce moc nefunguje a tak nás zezadu postupně dojíždí další a další, až se zpomaluje a sjíždíme dlouhým sjezdem přerušeným kratším stoupáním v Láryšově, které jsme jezdili 9x před 14 dny na etapáku, zpět do Krnova a najíždíme do druhého okruhu.
Před námi je 9km jen s velmi mírným sklonem, ale opět přichází mnoho útoků a tak musím být stále ve střehu. Nakonec odjíždí jen Ondra Fierla, ale ten je A-čko a to mi nevadí. Balík je už sice prořídlý, ale stále je nás poměrně hodně. Po chvíli jsme opět pod prvním kopcem a čekám, co se bude dít. Teď se ale moc nejede, na špici hodně úřaduje Polák Filip Matoszko, který je také znám vynikající výkonností, ale na většině těch nejlepších je přece jen alespoň maličko vidět únava ze včerejšího Mamuta a tak se jedou oba kopce ve druhém kole poměrně v klidu. Na vrcholu druhého mi David Babiánek říká, že jestli se pojede takhle v klidu dál, čeká nás v posledním kole peklo. Já mám ale obavy, že peklo přijde dřív a to se také potvrzuje.
Po nájezdu do třetího kola a v prvních kilometrech sice opět přicházejí další a další pokusy o únik, ale ten hlavní přichází až v prvním kopci. Asi kilometr pod vrcholem prudce nastupuje Michal Rotter z Duha Lanškroun, za ním se vydává Hampl, Buksa a nakonec i Polák Drozdz, to už je béčkař a i když malinkou chvilku váhám, jestli zrovna s těmito chci do úniku, nakonec se přeci jen zvedám a vyrážím za nimi. Ale než se taky rozhoupám, tak už mám docela díru a na vrcholu dojíždím jen polského jezdce, ostatní už uhánějí ve sjezdu a společně tak musíme hodně dřít celý sjezd a ještě několik stovek metrů, aby jsme trojici vepředu dojeli. Tady jsem si opravdu hodně hrábl a to je před námi hned druhý kopec.
Tady jedu fakt hranu, ale už jsem investoval spoustu energie a teď se nesmím zlomit. Opět nechávám velkou placku a držím se zuby nehty za Hamplem, dojíždíme Ondru Fierlu a jsme nahoře, ještě vydržet ve třech vlnkách, které bolí snad víc než celý druhý kopec, ti vepředu roztáčí pekelný kolotoč a já sotva visím za Fierlou. Ten ale naštěstí nestřídá a tak toho trochu využívám a schovávám se za ním, což se nelíbí Michalovi Rotterovi a dost nadává, ale jen si myslím o prdeli, mohl bych být jeho fotr a je mi jedno, co huláká...
Společně sjíždíme do posledního okruhu a tady už se zapojuji do kolotoče, je i v mém zájmu, aby nás balík nedojel a tak musím přiložit nohy k dílu. Tady musím poděkovat Laďovi Pelcovi, který už má závod za sebou a jel mi na trať podat třetí bidon, asi bych to objel i na dva, ale jistota je kulomet a tak jej beru, i když ho budu muset táhnout do obou kopců a každé deka se počítá. Rychlost držíme stále přes 40km/h, ale Fierla nechce moc střídat, až mu nakonec nechávám díru a i když dost nadává, nezbývá mu než si to dojet a pak už konečně točíme všichni.
Spolupráce je tedy perfektní, konkurence ale také a tak jsme poměrně brzo pod prvním kopcem. Říkám si, jedu ho zase na rok naposledy, tak se nesmím zlomit, očekávám totiž opět nástupy Rottera a to se také brzy potvrzuje, opět prudce akceleruje a hned ztrácím několik metrů. Dlouho se snažím ujíždějící čtveřici dojet, za mnou už je jen Ondra Fierla a začíná postupně ztrácet, tak se na malou chvíli také zlomím a zpomaluji, po chvíli si ale naliskám a opět se zvedám, tohle si přeci nemůžu nechat ujet. Ztrátu na ty vepředu mám asi deset metrů a i když ji chvilku malinko smazávám a zdá se mi, že začínají vadnout, ještě rychleji vadnu i já a opět se lámu, tentokrát na dobro.
Ondra má za mnou díru asi dvacet metrů a tak na něj čekám, sotva mně dojede, tak na něj křiknu, že pojedeme spolu, ale to on moc dobře ví a opět zrychluji. Balík za námi sice nevidím, ale každou chvíli se může objevit v některé ze zatáček a je mi jasné, že se v něm nějaké piánko určitě nepojede.
S Ondrou ale dobře spolupracujeme a i když se na vrcholu otáčím, balík za námi nevidím, takže nějaký náskok přece jen máme.
Ale udržet jej bude velmi těžké a tak jedu i ve sjezdu, co to dá a jen minimálně odpočívám. V dlouhém klesání pod druhý kopec opět střídáme a tak si přece jen malinko odpočinu, ale máme už v nohách přes 90km a únava se projevuje. Snažím se alespoň hodně pít, když už mám ten třetí bidon a dávám si i Magneslife proti křečím, které malinko začínám cítit.
Najíždíme do druhého kopce a teď už dávám vepředu malou, celý ho jedu za své a dávám si, co nohy a plíce dovolí, Ondra visí za mnou a střídat začíná opět až nahoře. Připadne mi, že ale jedeme dost pomalu, ještě ty tři nesnesitelné vlny, sjezd do Láryšova, poslední vlna, ve které snad skoro zastavujeme a jsme konečně nahoře.
Celou dobu se často otáčím, balík stále v nedohlednu a já začínám věřit, že to snad zvládneme. Sjíždíme naposledy dlouhým sjezdem na začátek okruhu, jako vždy si sedám na horní rámovou trubku, abych co nejvíc minimalizoval odpor vzduchu a v mírnějším sklonu klesání několikrát v této poloze šlápnu, což mi obvykle nedělá problémy, ale teď to byla chyba a do pravého stehna chytám křeč. Rychle se snažím narovnat nohu a protřepat sval, ale Ondra mi začíná ujíždět a tak musím opět šlapat, naštěstí křeč postupně odeznívá a jsem zase v háku.
Na konci sjezdu už jsem zase na špici a konečně točíme doprava do cíle, snažím se co nejvíc využít rychlosti ze sjezdu a do zatáčky najíždím hodně rychle, Ondra si mně musí dolepit a pak už opět spolupracujeme. Do cíle je to jen něco přes kilometr, sice mi trochu pocukává ve svalech, ale už to musím vydržet. Před kruhovým objezdem v centru Krnova Ondra prudce nastupuje a snaží se mi ujet, ale i když je kategorie A a mohl bych ho klidně nechat jet, jen tak se nevzdávám a dojíždím si jej. Padnu mu do háku a už točíme do 200 metrů dlouhé cílové rovinky, která je ale na kostkách. Hned od jejího začátku Ondra spurtuje, ale mám ho nasátého a tak jej nakonec přece jen přespurtuji a dojíždím si tak pro páté místo celkově a druhé v kategorii. Jelikož je ale před námi z béčka jen Polák Tomas Drozdz a nemá licenci Slezského poháru, stávám se tak i mistrem SPACu v silničním závodě pro tento rok. Vyplatil se nakonec i spurt o páté místo celkově, vyhlašovalo se totiž prvních pět a dobré tři stovky a další dvoje ponožky :).
V druhých dvou kolech závodu jsem se tak vydal, že jsem po spurtu při cestě k autu málem pozvracel parkoviště, u auta jsem padl do stínu a dlouho se vydýchával opečováván Ivem. Ale druhé místo je zasloužené a i když na první chybělo asi 20 vteřin, tak vím, že jsem ze sebe vydal maximum a můžu být spokojený. Závod jsem ujel za 2:38:19, což je průměrná rychlost 39km/h, docela bomby. Pak už jen vyhlášení, opět jsme jako tým posbírali spoustu umístění na bedně a další velkou dávku bodů do soutěže družstev.
Takže po příjezdu do Krnova jsem pojedl trochu těstovin, oblékl do krásných nových dresů, naštěstí už teď naplnil kapsy a jel se rozjet. Kousek přede mnou jel David Babiánek s Tomem Satkem, tak jsem se k nim přidal a trochu jsme klábosili. Po chvíli se chtějí otočit, tak asi pojedu dál sám, do startu zbývá ještě asi 20 minut, ale nakonec to otáčím také a společně jedeme zpět. To bylo velké štěstí.
Pořadatelé se totiž rozhodli posunout start o deset minut na 10:30 a místo ústní informace to prý vylepili na prezentaci, čehož si skoro nikdo nevšiml. Takže v 10:28 přijíždím v poklidu k autu, kde mi Michal hlásí tuto novinku, takže rychle beru bidony a peláším na start. Tam přijíždím na poslední chvíli, Petr Hampl mě pouští vedle sebe, ještě poprosím, ať počkají chviličku na Michala a je odstartováno.
Vyrážím jako první, v tom stresu jsem nechal vepředu zařazenou malou placku a tak potřebuji rychle přeřadit na velkou, ale naštěstí probíhají první stovky metrů v klidu. Se Zdeňkem Petříkem tedy jedeme na špici, alespoň máme přehled o dírách, kterých je v prvních kilometrech poměrně velké množství, naštěstí jsou označeny zářivou fialovou barvou a nejsou moc velké. Ještě dlouho po opuštění Krnova jedu na špici, alespoň ještě víc zahřeji svaly před prvním kopcem, poté se alespoň občas s někým prostřídám, abych zase neplýtval silami zbytečně.
Po asi pěti kilometrech přichází první ostré nástupy a já stále cítím, že nejsem rozjetý, přece jen jsem včera najel s Dušanem mnohem větší porci kilometrů, než jsem chtěl a trochu to je v nohách cítit. O to víc obdivuji Toma Satkeho z InLifu, který včera absolvoval dlouhého Mamuta a hned se pokouší o několik úniků, až nakonec sám odjíždí a pohlcen je až na vrcholu prvního stoupání. Já se tedy zatím nikam nehrnu, jen pokrývám nástupy béčkařů, tzn. závodníků v mé kategorii B, aby mi nic neujelo.
Ale z těch, co mají licenci SPACu, jsem vepředu povětšinou jediný, kdo nástupy pokrývá, tak občas nechávám ostatním vzadu díru, abych je donutil také sjíždět, což se jim ale moc nelíbí a tak si občas vyslechnu něco nepěkného.
Postupně tedy dojíždíme pod první kopec a očekávám peklo. To na sebe nenechalo dlouho čekat, na špici padl Petr Hampl, který očividně také velmi dobře zregeneroval po včerejší výhře na střední trati Mamuta a rozhodl se udělat probírku v dosud poměrně bohatém pelotonu. Držím se asi na pátém fleku v nekonečném vláčku, který se za ním vytvořil a netvářím se zrovna šťastně, ale to skoro nikdo.
Tento kopec je dlouhý 3,2km a je spíše tahový, jezdím jej na velkou pilu, ale i když má v průměru jen 4%, jezdí se tady poměrně rychle, v prvním kole jsme ho jeli průměrem 31km/h a s maximem 40km/h. Postupně se naštěstí i hamplík unavuje a tak se před vrcholem přece jen malinko zpomaluje, což snad všichni vítají s nadšením. Před vrcholem tedy dojíždíme Toma Satkeho a začíná sjezd do Lichnova.
Ten není nijak těžký, ve spodní části jsou sice dvě prudší zatáčky, ale nic hrozného, přesto jsem tady v předchozích letech viděl spoustu pádů a tak jedu v rámci možností opatrně a malinko cedím balíkem dozadu. Na konci sjezdu nás čeká prudká levá na hlavní silnici, tady vždy stojí dojíždění zezadu spoustu sil, teď se ale nikam moc nespěchá a tak se po pár šlápnutích hákuji do balíku. Mírné klesání v délce necelé tři kilometry stačí sotva na to, aby si člověk trochu oklepnul, napil se, pokryl pár nástupů a je před námi druhý kopec, který mi fakt nechutná.
Nechutná mi proto, že se do něj najíždí po mírném sjezdu, ve kterých nohy vypadnou z tempa a také proto, že je zcela jiný, než ten první. I když má jen něco přes kilometr, průměrné stoupání už je ale 8% a maxima okolo 12%, navíc se sklon dost často střídá a na jeho vrcholu je ještě několik vlnek, takže celková délka, kdy se jede fakt naplno, je přes pět kilometrů a já mám raději kopce s pravidelným sklonem.
Přesto i tady nechávám vepředu velkou a lámu to na pětadvacítku vzadu, jako vždy trochu cedím, ale spíš jen kontrolovaně. Přichází řada útoků a já se poprvé dostávám přes 180 tepů, ale útočí i Tomáš Čer, polský závodník Drozdz, Petr Hudeček a i jiní béčkaři a to si musím pohlídat. Nahoře ve vlnkách nás zůstává asi šest, ale spolupráce moc nefunguje a tak nás zezadu postupně dojíždí další a další, až se zpomaluje a sjíždíme dlouhým sjezdem přerušeným kratším stoupáním v Láryšově, které jsme jezdili 9x před 14 dny na etapáku, zpět do Krnova a najíždíme do druhého okruhu.
Před námi je 9km jen s velmi mírným sklonem, ale opět přichází mnoho útoků a tak musím být stále ve střehu. Nakonec odjíždí jen Ondra Fierla, ale ten je A-čko a to mi nevadí. Balík je už sice prořídlý, ale stále je nás poměrně hodně. Po chvíli jsme opět pod prvním kopcem a čekám, co se bude dít. Teď se ale moc nejede, na špici hodně úřaduje Polák Filip Matoszko, který je také znám vynikající výkonností, ale na většině těch nejlepších je přece jen alespoň maličko vidět únava ze včerejšího Mamuta a tak se jedou oba kopce ve druhém kole poměrně v klidu. Na vrcholu druhého mi David Babiánek říká, že jestli se pojede takhle v klidu dál, čeká nás v posledním kole peklo. Já mám ale obavy, že peklo přijde dřív a to se také potvrzuje.
Po nájezdu do třetího kola a v prvních kilometrech sice opět přicházejí další a další pokusy o únik, ale ten hlavní přichází až v prvním kopci. Asi kilometr pod vrcholem prudce nastupuje Michal Rotter z Duha Lanškroun, za ním se vydává Hampl, Buksa a nakonec i Polák Drozdz, to už je béčkař a i když malinkou chvilku váhám, jestli zrovna s těmito chci do úniku, nakonec se přeci jen zvedám a vyrážím za nimi. Ale než se taky rozhoupám, tak už mám docela díru a na vrcholu dojíždím jen polského jezdce, ostatní už uhánějí ve sjezdu a společně tak musíme hodně dřít celý sjezd a ještě několik stovek metrů, aby jsme trojici vepředu dojeli. Tady jsem si opravdu hodně hrábl a to je před námi hned druhý kopec.
Tady jedu fakt hranu, ale už jsem investoval spoustu energie a teď se nesmím zlomit. Opět nechávám velkou placku a držím se zuby nehty za Hamplem, dojíždíme Ondru Fierlu a jsme nahoře, ještě vydržet ve třech vlnkách, které bolí snad víc než celý druhý kopec, ti vepředu roztáčí pekelný kolotoč a já sotva visím za Fierlou. Ten ale naštěstí nestřídá a tak toho trochu využívám a schovávám se za ním, což se nelíbí Michalovi Rotterovi a dost nadává, ale jen si myslím o prdeli, mohl bych být jeho fotr a je mi jedno, co huláká...
Společně sjíždíme do posledního okruhu a tady už se zapojuji do kolotoče, je i v mém zájmu, aby nás balík nedojel a tak musím přiložit nohy k dílu. Tady musím poděkovat Laďovi Pelcovi, který už má závod za sebou a jel mi na trať podat třetí bidon, asi bych to objel i na dva, ale jistota je kulomet a tak jej beru, i když ho budu muset táhnout do obou kopců a každé deka se počítá. Rychlost držíme stále přes 40km/h, ale Fierla nechce moc střídat, až mu nakonec nechávám díru a i když dost nadává, nezbývá mu než si to dojet a pak už konečně točíme všichni.
Spolupráce je tedy perfektní, konkurence ale také a tak jsme poměrně brzo pod prvním kopcem. Říkám si, jedu ho zase na rok naposledy, tak se nesmím zlomit, očekávám totiž opět nástupy Rottera a to se také brzy potvrzuje, opět prudce akceleruje a hned ztrácím několik metrů. Dlouho se snažím ujíždějící čtveřici dojet, za mnou už je jen Ondra Fierla a začíná postupně ztrácet, tak se na malou chvíli také zlomím a zpomaluji, po chvíli si ale naliskám a opět se zvedám, tohle si přeci nemůžu nechat ujet. Ztrátu na ty vepředu mám asi deset metrů a i když ji chvilku malinko smazávám a zdá se mi, že začínají vadnout, ještě rychleji vadnu i já a opět se lámu, tentokrát na dobro.
Ondra má za mnou díru asi dvacet metrů a tak na něj čekám, sotva mně dojede, tak na něj křiknu, že pojedeme spolu, ale to on moc dobře ví a opět zrychluji. Balík za námi sice nevidím, ale každou chvíli se může objevit v některé ze zatáček a je mi jasné, že se v něm nějaké piánko určitě nepojede.
S Ondrou ale dobře spolupracujeme a i když se na vrcholu otáčím, balík za námi nevidím, takže nějaký náskok přece jen máme.
Ale udržet jej bude velmi těžké a tak jedu i ve sjezdu, co to dá a jen minimálně odpočívám. V dlouhém klesání pod druhý kopec opět střídáme a tak si přece jen malinko odpočinu, ale máme už v nohách přes 90km a únava se projevuje. Snažím se alespoň hodně pít, když už mám ten třetí bidon a dávám si i Magneslife proti křečím, které malinko začínám cítit.
Najíždíme do druhého kopce a teď už dávám vepředu malou, celý ho jedu za své a dávám si, co nohy a plíce dovolí, Ondra visí za mnou a střídat začíná opět až nahoře. Připadne mi, že ale jedeme dost pomalu, ještě ty tři nesnesitelné vlny, sjezd do Láryšova, poslední vlna, ve které snad skoro zastavujeme a jsme konečně nahoře.
Celou dobu se často otáčím, balík stále v nedohlednu a já začínám věřit, že to snad zvládneme. Sjíždíme naposledy dlouhým sjezdem na začátek okruhu, jako vždy si sedám na horní rámovou trubku, abych co nejvíc minimalizoval odpor vzduchu a v mírnějším sklonu klesání několikrát v této poloze šlápnu, což mi obvykle nedělá problémy, ale teď to byla chyba a do pravého stehna chytám křeč. Rychle se snažím narovnat nohu a protřepat sval, ale Ondra mi začíná ujíždět a tak musím opět šlapat, naštěstí křeč postupně odeznívá a jsem zase v háku.
Na konci sjezdu už jsem zase na špici a konečně točíme doprava do cíle, snažím se co nejvíc využít rychlosti ze sjezdu a do zatáčky najíždím hodně rychle, Ondra si mně musí dolepit a pak už opět spolupracujeme. Do cíle je to jen něco přes kilometr, sice mi trochu pocukává ve svalech, ale už to musím vydržet. Před kruhovým objezdem v centru Krnova Ondra prudce nastupuje a snaží se mi ujet, ale i když je kategorie A a mohl bych ho klidně nechat jet, jen tak se nevzdávám a dojíždím si jej. Padnu mu do háku a už točíme do 200 metrů dlouhé cílové rovinky, která je ale na kostkách. Hned od jejího začátku Ondra spurtuje, ale mám ho nasátého a tak jej nakonec přece jen přespurtuji a dojíždím si tak pro páté místo celkově a druhé v kategorii. Jelikož je ale před námi z béčka jen Polák Tomas Drozdz a nemá licenci Slezského poháru, stávám se tak i mistrem SPACu v silničním závodě pro tento rok. Vyplatil se nakonec i spurt o páté místo celkově, vyhlašovalo se totiž prvních pět a dobré tři stovky a další dvoje ponožky :).
Odkaz na výsledky:
Hustý! Já ti furt říkal "zpomal", myslel jsem samozřejmě na tebe!😆
OdpovědětVymazatJo taaak, a já myslel že už nemůžeš 😉
VymazatGratulace!!
Vymazat