Tentokrát se náš tým vydal na první závod Moravského poháru do Vidnavy, což je až na druhém konci Olomouckého kraje, na druhém konci Jeseníků, u hranic s Polskem. Jely se zde Vidnavské okruhy, pro nás zatím neznámý závod. Profil závodu sliboval mírně zvlněný okruh dlouhý 16 km, který jsme jeli čtyřikrát, starší a zkušenější závodníci a krásné závodnice pak třikrát.
Cesta do Vidnavy byla poměrně dlouhá, ze Zlína nějakých 170km, ale společnost v autě nám dělala Alča Háblová, která si chtěla také zazávodit, což jsme samozřejmě náležitě ocenili a předali jí naše veškeré životní rady a postřehy, které by se jí jednou mohly hodit. Ty nevhodné jsme si raději nechali pro sebe, Ivo se bohužel nezúčastnil a tak jsme ani nemuseli použít roubík, páč on má jen samé nevhodné.
Do Vidnavy přijíždíme poměrně brzo a tak máme dost času se rozkoukat, najíst a převléci se do závodního, poté se i pokoušíme o rozjetí a jedeme si projet první část okruhu. Po vyjetí z Vidnavy na cestě po chvíli vidíme nápis 1000 metrů a před námi se tyčí kopec, takže nám začíná být jasné, že cíl bude někde nahoře. Není to žádný těžký kopec, jsou to spíše tři vlny proložené mírným stoupáním, ale ta prostřední vlna má 12% a ve vysokém tempu může působit potíže. Cíl není úplně na vrcholu poslední vlny a tak o vítězi rozhodne pravděpodobně spurt, ovšem záleží, jak velká skupina do něj přijede.
Pokračujeme tedy v rozjetí dál po okruhu a trasa neustále stoupá, pořád jsou to takové mírné vlnky s občasným kratším sjezdem, ale vrchol je až na devátém kilometru a až tady trať začíná poprvé více klesat než stoupat. Tak daleko už ale nejedeme, čas rychle běží a tak točíme zpět a sjíždíme do Vidnavy.
Na start už se v jejím centru chystá spousta borců a je vidět, že i na Moravský pohár jezdí spousta kvalitních závodníků a závodnic, konkurence je opravdu vysoká, nudit se během závodu určitě nebudeme. Naše barvy ve společné kategorii B do 39 let hájí Jirka a Michal Hradil a já, v Céčku máme Toma Galušku, v Déčku Radka Zvoníčka a v Éčku Láďu Pelce. V ženách samozřejmě startuje Alena Háblová za tým Slovácká Kolovna.
V 11 hodin už stojíme v první vlně, dostáváme poslední pokyny od pořadatelů a vše je připraveno na start, intervaly jsou po 5. minutách a jako první samozřejmě startujeme my. Ještě před startem se mne ptá jeden z borců Force Teamu Jeseník, kteří tady mají také slušné zastoupení, zda se pojedou bomby nebo budeme spurtovat, tak mu říkám, pojedeme bomby a pak budeme spurtovat, což asi nechtěl slyšet.
Konečně na kostele odbíjí jedenáctá a spouští se první vlna cvakání treter do pedálů, ihned zaujímám místo na špici a vedu celý balík směr první kopec, nejsem ještě v provozí teplotě a tak se alespoň rychleji dostanu do tempa. Nikomu to nevadí a tak i celý kopec jedu na čele, držím tempo, které mi vyhovuje a až po několika kilometrech přichází první cuknutí a já se okamžitě řadím do vláčku, který roztočil kolotoč. Vzadu vidím, že za námi zůstalo pár drobků, které už teď neakceptovaly poměrně vysoké tempo, ale jinak je skupina kompaktní, odhaduji na max. 40 jezdců.
Po zhruba šesti kilometrech neustálého stoupání vyjíždíme z lesa, já už mám za sebou první pokus o únik, ale kolegovi se to zdálo brzy a tak z toho nic nebylo. Před námi je dlouhá rovina a na jejím konci točíme ostře doprava a okamžitě do plných, přicházejí další nesmělé pokusy o úniky, ale všichni jsou ještě při síle a tak balík dojíždí pohromadě do prvního klesání.
Sjíždíme do Staré Červené Vody, odbočka doprava a před námi se pomalu zvedá další stoupání, tentokrát jen necelý kilometr s průměrem 3%. O to rychleji se ale jede a spouští se další a další pokusy o únik, které ale nikam nevedou. Před námi je mírné klesání po poměrně rozbitém asfaltě, ale za chvíli přichází na řadu vymazlená silnice, ovšem s prudším sjezdem se dvěma zákeřnými serpentinami a za chvíli jsme ve Vidnavě. První okruh neskutečně rychle uběhl, zvládli jsme jej průměrem 39,3km/h za necelých 23 minut.
Šíleně rozbitou zkratkou ve Vidnavě naletíme do druhého okruhu a opět stoupáme, nástupy začínají štípat a huby se protahují, stejně jako peloton. V asi nejprudší vlně se zvedá mladý závodník Dukly Praha a prudce akceleruje, okamžitě vím, že by to byl vhodný parťák do úniku a vyrážím za ním, dlouho jej musím dojíždět, než se za něj konečně zavěsím, ale ihned následuje mávnutí jeho lokte, i přes kyselý ksicht tedy střídám a držím tempo, vytvořili jsme si slušný náskok a nikdo jiný nezareagoval, což je trochu škoda, ve dvou bude těžké udržet tak kvalitní balík za zády, ale kdo to nezkusí, nevyhraje...
Jenže o hodně mladší borec z Dukly má neskutečný tah nejen v kopci, ale hlavně po rovině a dává mi pořádně zabrat, podruhé projíždíme prudkou zatáčku doprava a i přes mé poměrně kvalitní technické dovednosti mi o pár metrů ujíždí a docvaknout jej stojí spoustu sil, ale snažím se, co to jde a dobře spolupracujeme. Máme asi 300 metrů náskok a doufáme, že se odpor v balíku zlomí, navíc v něm kvalitně pracují brzdiči Jirka s Michalem, kteří se snaží narušovat kolotoč, až jsou vykázáni ze špice, Jarda Pytel moc dobře zná naši týmovou příslušnost a strategii.
Já se zatím vepředu peru s každým střídáním, únava ze včerejší Rohálovské padesátky je znát, navíc jsem v noci špatně spal a nějaké tři hodiny spánku regeneraci moc nepomohly. Jak první okruh v balíku neskutečně rychle uběhl, tak druhý okruh je nekonečný, hlavně roviny na sílícím větru. Přesto stále držíme balík za zády a chvílemi to vypadá, že přece jen polevil ve stíhaní naší dvojice, náskok už máme nějakých 400 metrů a malinko jej stále navyšujeme. Druhé kolo jen ve dvou jedeme dokonce o půl minuty rychleji, což znamená průměr 40,2km/h, ale větší podíl na tom má můj mladší kolega.
Projíždíme Vidnavou, ve dvou se na rozsekané zkratce jede přece jen bezpečněji a najíždíme do třetího okruhu. Po krátké rovině najíždíme do stoupání a kolega jede fakt tvrdě, na jeho gesto o vystřídání prostě nemůžu reagovat, jsem rád, že za ním visím v háku, ale bez potíží to akceptuje a jede dál. Po chvíli přece jen střídám a říká mi, že je škoda, že nejedeme do posledního okruhu a s tím musím naprosto souhlasit, vysoké tempo nás začíná hodně bolet, ale nezbývá, než vydržet co nejdéle to jde...
Třetí kolo je samozřejmě pocitově ještě delší než to druhé, po vyjetí z lesa a projetí ostré pravé, kde opět ztrácím pár metrů, se nám do levého žebrování opírá opravdu silný vítr a o to víc bolí každý pobyt na špici, navíc při mrknutí vpravo vidíme, že v balíku se jedou bomby a náš náskok se začíná zmenšovat, až jsme před sjezdem do Staré Červené Vody dojeti.
Balík samozřejmě okamžitě zpomaluje, kolega z úniku má stále pár metrů náskok a tak dole ulehá za řídítka a pokračuje v tempu, ale stále je na dohled a v kopci jej dojíždíme. Přichází na řadu sjezd se dvěma serpentinami, někteří ostrou zatáčku doleva jedou úplně v protisměru, což teda nechápu, trať je sice uzavřená, ale už jsme pár aut do protisměru potkali.
Po sjezdu šlapeme zelí a toho svým perfektním závodním instinktem využívá Jirka Hradil a poměrně nenápadně (jak se říká z ničeho) odjíždí, po chvíli se za ním vydává ještě jeden jezdec a já samozřejmě zapadnu na špici a snažím se nenápadně brzdit. Projíždíme Vidnavu a opět stoupáme do nekonečných vlnek v lese, v té nejprudší neskutečně akceleruje jeden Polský závodník, chvilku mám sice nutkání vyrazit za ním, ale nechci spustit další nástupy a tak stále držím špici a jedu co nejpomaleji. Michal už v balíku bohužel není, vidím ho až v jednom z mnoha brdků, kdy zrovna balík prudce zrychluje a já cedil dozadu, podává mi sice pití, ale vody mám dost, všímám si jeho kola na zemi a myslel jsem, že byl obětí pádu, ale až v cíli se dovídám, že mu ve třetím kole někdo zezadu najel do přehazovačky a urval mu patku, čímž pro něj dobře rozjetý závod skončil.
Vyjíždíme z lesa a já jsem opět na špici, rychlost držím okolo 30km/h a nikdo kupodivu neprotestuje, až po dlouhé době opět prudce akcelerujeme, nasedám tedy do kolotoče a když na mne přijde řada na špici, tak nekonečně dlouho střídám a zpomaluji, kolotoč se prudce zastavuje a zezadu slyším názvy pohlavních orgánů, které padají na mou hlavu a tak mávnu, ať jedou a vyklízím pozice.
Na řadu přichází poslední ostrá pravá, silný boční vítr a já zrovna procedil až na konec prořídlého hlavního pole, na terezínu odpadá několik jezdců a tak se musím hodně snažit, aby mi balík neujel. Nohy už toho začínají mít dost, jedou se bomby a začínáme dojíždět trojici před námi, ale už nemám sílu dojet na špici a přibrzdit to. Naopak zezadu přijíždí černá oktávka a mohutným troubením si vyžaduje průjezd protisměrem. Nevím, jestli je to někdo z doprovodu nebo jen nervózní řidič, ale najíždí levými koly až do příkopu a podvozek dostává pár pěkně bolestivých šrámů, polovina balíku se halí do směsi prachu, kamínků a trávy, kterou na nás žene silný boční vítr zpod auta.
Řidič tedy zpomaluje a najíždí zpět za balík, ale opět prudce troubí a je zase mezi námi, opět výlet do příkopy a opět se halíme do závoje prachu, až po něm někdo z balíku prudce hodí bidonem, auto dostává zásah do dveří a já málem zásah odraženým bidonem.
Že by to nervózního řidiče příliš uklidnilo, se říct nedá, spíše naopak, klakson už ječí nepřerušovaně a já očekávám eskalaci násilí, výtržnosti, barikády, manifestace a sťaté hlavy, ale situaci bravurně vyřeší řidič zaváděcího vozu, který vše sledoval ve zpětném zrcátku, balík jej minul a řidiče ionťákem oslazené oktávky s naskočenou žílí na čele prudkým bržděním donutil zastavit a při otáčení jsem viděl, že výměna názorů neprobíhá zrovna přátelsky.
Ale my se mohli konečně zase soustředit na závodění, sjíždíme naposledy do Staré Červené Vody, před námi je mírné stoupání, ve kterém dochází k další ne zrovna vhodné situaci. Celý závod nás totiž v balíku doprovázejí dva jezdci CCC bez čísel, asi si přijeli omrknout, jak závodí ubozí amatéři, ale doteď do závodu nijak nezasahovali. Pod stoupáním ale jeden z jezdců vyráží dopředu, odváží sebou jezdce z týmu Kolokrám.cz a pomáhá mu vytvořit malý náskok. Balík sice reaguje, před vrcholem je téměř dojíždí a céčko si dává pohov, ale kolokrám pokračuje dál a postupně dojíždí až do úniku, který je na dohled a ve kterém je Jirka Hradil.
Prudkým sjezdem sjíždíme k Vidnavě, ve druhé serpentině jeden z borců vyjíždí až do trávy, ale situaci se štěstím zvládne a naštěstí nepadá, jinak bych měl jeho kolo asi přímo před sebou. Únik máme už jen kousek před sebou, ale naštěstí nikdo nechce tahat a já už vím, že je nedojedeme a jsem přesvědčený, že Jirka si se soupeři poradí, cílový dojezd mu sedí a je přece perfektní borec.
Naposledy projíždíme Vidnavou, přejíždíme nápis 1000 metrů a začínáme stoupat do cíle, ve druhé vlně přichází první nástupy, situaci s přehledem kontroluji, o bednu se už ale nejede. Přesto se 500 metrů před cílem znovu prudce zrychluje a na dvoustovce už jsem na čele, říkám si brambora bude fajn, ale těsně před cílem mě ještě seknou dva jezdci zleva, které jsem nějak za sebou přehlédl, ale už stejně o nic nejde.
Jiřina na boku prudce oddychuje a na mé kývnutí přichází gesto, na které jsem čekal, palec nahoře znamená vítězství a dnes je to díky práci celého týmu, respektive naší trojice. Kousek se vyjíždíme a pak se vracíme k cíli, chceme omrknout spurt Céčka s Tomem Galuškou. Stojíme na kraji silnice v protisměru u koridoru, do kterého se jezdci musejí zařadit po projetí cílem v pořadí, v jakém projeli přes cílovou čáru.
Zespodu ale přijíždí několik aut a možná trochu (spíše opticky) zavazíme, na což nás upozorňuje hlavní pořadatel a chce, aby jsme jeli pryč, ale před námi stojí na silnici asi 20 jezdců, navíc má každou chvíli přijet balík do spurtu a tak se posunujeme až do příkopu a jsme úplně mimo vozovku. To se ale nelíbí zřejmě šéfovi týmu Force Jeseník, který nám začíná sprostě nadávat, nás to spíše pobaví a když nám začne vyhrožovat, že zavolá Kmentovi, tak už se musíme fakt smát... Naprosto zbytečně vyhrocenou situaci uklidňuje hlavní pořadatel a tak můžeme v klidu sledovat dojezd Céčka, ve kterém se Tom bohužel neprosadil.
Poté už sjíždíme do cíle, druhé místo si vyjel v Déčku Láďa Pelc a i Alenka Háblová, takže u auta panuje naprostá spokojenost, škoda jen, že Michal má poškozené kolo a nemohl dokončit.
Na vyhlášení vítězů sice čekáme poměrně dlouho, pak už ale konečně tleskáme nejlepším a na kolech vyrážíme směr Jeseník a Červenohorské sedlo. V autě za námi jede Radek a Michal jede na jeho kole.
Proti silnému větru a neustálému mírnému stoupání přijíždíme do Jeseníku a nekonečně dlouho kolem říčky Bělá pomalu stoupáme přes Bělou pod Pradědem k odbočce, která nás přivádí do stoupání na sedlo.
Neustále fouká velmi silný protivítr, v Bělé si z háku vystupuje Alča a nasedá do auta. Za mnou trpí Michal s Jiřinou, ale drží se statečně a společně ukrajujeme první metry nekonečně dlouhého stoupání do sedla. Z této strany není stoupání tak prudké, ale o to je delší, protivítr to navíc značně ztěžuje. Míjí nás obrovská spousta motorek, některé v poklidném brumlání odhalených motorů, jiné za vysokého řevu okapotovaných motorů a odkapotovaných pozadí spolujezdkyň, namáčklých nádržemi na záda řidičů namáčklých na nádržích svých strojů.
Pod vrcholem si z háku vystupuje Jiřina, ale jeho úmysl nechat si rozjet tempo týmovým autem mám dávno přečtený a přesně to se i stane. Držením za stažené okýnko dveří nabírá vysokou rychlost, já ale také začínám akcelerovat, i když bez pomoci. Okamžitě ujíždím Michalovi, přesto mě Jiřina, teď už bez pomoci auta míjí, ovšem jsem na to připravený a jdu znova přes něj, na vrchol už jsou to jen stovky metrů a tak mu týmové auto znovu pomáhá, tentokrát mu visí v háku, ale já už spurtuji na vrchol a navíc se snažím autu blokovat cestu, takže si nahoře připisuji vítězným gestem vrcholovou prémii, čemuž se docela podivují policisté, kteří nahoře kontrolují a zastavují radarem změřené závodníky na mašinách, jedoucích z druhé strany.
Chvíli čekáme na Michala, ten ale odbočuje a zastavuje u auta a tak nastupuji Jiřinovi, v silném bočním větru se vrháme do prudkého sjezdu plného ostrých serpentin. Oproti mé poslední návštěvě tohoto kopce je i ze Šumperské strany nádherný asfalt, oprava se opravdu povedla a tak můžeme jet maximální rychlostí, kterou nám protivítr a zatáčky dovolí. Za každou zatáčkou prudce zrychluji a ujíždím Jiřinovi, ten ale celý sjezd drží zhruba stejnou, asi 50. metrovou ztrátu, až ho za poslední zatáčkou přestávám trestat a společně vyrážíme proti větru dál
Za chvíli nás za autem dojíždí Michal a ve Velkých Losinách naše cesta po necelých šedesáti kilometrech končí. Nasedáme do auta a jedeme domů, unavení, ale spokojení. Alča se opět dozví spoustu cenných rad do života :).
Omlouvám se za kolegy a borce, ale stále ještě nejsou na webu výsledky závodu, takže nemůžu jmenovat. Závod to byl ale krásný a těžký, tak jak máme rádi a když to půjde, určitě se do Vidnavy zase vrátíme...
Cesta do Vidnavy byla poměrně dlouhá, ze Zlína nějakých 170km, ale společnost v autě nám dělala Alča Háblová, která si chtěla také zazávodit, což jsme samozřejmě náležitě ocenili a předali jí naše veškeré životní rady a postřehy, které by se jí jednou mohly hodit. Ty nevhodné jsme si raději nechali pro sebe, Ivo se bohužel nezúčastnil a tak jsme ani nemuseli použít roubík, páč on má jen samé nevhodné.
Do Vidnavy přijíždíme poměrně brzo a tak máme dost času se rozkoukat, najíst a převléci se do závodního, poté se i pokoušíme o rozjetí a jedeme si projet první část okruhu. Po vyjetí z Vidnavy na cestě po chvíli vidíme nápis 1000 metrů a před námi se tyčí kopec, takže nám začíná být jasné, že cíl bude někde nahoře. Není to žádný těžký kopec, jsou to spíše tři vlny proložené mírným stoupáním, ale ta prostřední vlna má 12% a ve vysokém tempu může působit potíže. Cíl není úplně na vrcholu poslední vlny a tak o vítězi rozhodne pravděpodobně spurt, ovšem záleží, jak velká skupina do něj přijede.
Pokračujeme tedy v rozjetí dál po okruhu a trasa neustále stoupá, pořád jsou to takové mírné vlnky s občasným kratším sjezdem, ale vrchol je až na devátém kilometru a až tady trať začíná poprvé více klesat než stoupat. Tak daleko už ale nejedeme, čas rychle běží a tak točíme zpět a sjíždíme do Vidnavy.
Na start už se v jejím centru chystá spousta borců a je vidět, že i na Moravský pohár jezdí spousta kvalitních závodníků a závodnic, konkurence je opravdu vysoká, nudit se během závodu určitě nebudeme. Naše barvy ve společné kategorii B do 39 let hájí Jirka a Michal Hradil a já, v Céčku máme Toma Galušku, v Déčku Radka Zvoníčka a v Éčku Láďu Pelce. V ženách samozřejmě startuje Alena Háblová za tým Slovácká Kolovna.
V 11 hodin už stojíme v první vlně, dostáváme poslední pokyny od pořadatelů a vše je připraveno na start, intervaly jsou po 5. minutách a jako první samozřejmě startujeme my. Ještě před startem se mne ptá jeden z borců Force Teamu Jeseník, kteří tady mají také slušné zastoupení, zda se pojedou bomby nebo budeme spurtovat, tak mu říkám, pojedeme bomby a pak budeme spurtovat, což asi nechtěl slyšet.
Konečně na kostele odbíjí jedenáctá a spouští se první vlna cvakání treter do pedálů, ihned zaujímám místo na špici a vedu celý balík směr první kopec, nejsem ještě v provozí teplotě a tak se alespoň rychleji dostanu do tempa. Nikomu to nevadí a tak i celý kopec jedu na čele, držím tempo, které mi vyhovuje a až po několika kilometrech přichází první cuknutí a já se okamžitě řadím do vláčku, který roztočil kolotoč. Vzadu vidím, že za námi zůstalo pár drobků, které už teď neakceptovaly poměrně vysoké tempo, ale jinak je skupina kompaktní, odhaduji na max. 40 jezdců.
Po zhruba šesti kilometrech neustálého stoupání vyjíždíme z lesa, já už mám za sebou první pokus o únik, ale kolegovi se to zdálo brzy a tak z toho nic nebylo. Před námi je dlouhá rovina a na jejím konci točíme ostře doprava a okamžitě do plných, přicházejí další nesmělé pokusy o úniky, ale všichni jsou ještě při síle a tak balík dojíždí pohromadě do prvního klesání.
Sjíždíme do Staré Červené Vody, odbočka doprava a před námi se pomalu zvedá další stoupání, tentokrát jen necelý kilometr s průměrem 3%. O to rychleji se ale jede a spouští se další a další pokusy o únik, které ale nikam nevedou. Před námi je mírné klesání po poměrně rozbitém asfaltě, ale za chvíli přichází na řadu vymazlená silnice, ovšem s prudším sjezdem se dvěma zákeřnými serpentinami a za chvíli jsme ve Vidnavě. První okruh neskutečně rychle uběhl, zvládli jsme jej průměrem 39,3km/h za necelých 23 minut.
Šíleně rozbitou zkratkou ve Vidnavě naletíme do druhého okruhu a opět stoupáme, nástupy začínají štípat a huby se protahují, stejně jako peloton. V asi nejprudší vlně se zvedá mladý závodník Dukly Praha a prudce akceleruje, okamžitě vím, že by to byl vhodný parťák do úniku a vyrážím za ním, dlouho jej musím dojíždět, než se za něj konečně zavěsím, ale ihned následuje mávnutí jeho lokte, i přes kyselý ksicht tedy střídám a držím tempo, vytvořili jsme si slušný náskok a nikdo jiný nezareagoval, což je trochu škoda, ve dvou bude těžké udržet tak kvalitní balík za zády, ale kdo to nezkusí, nevyhraje...
Jenže o hodně mladší borec z Dukly má neskutečný tah nejen v kopci, ale hlavně po rovině a dává mi pořádně zabrat, podruhé projíždíme prudkou zatáčku doprava a i přes mé poměrně kvalitní technické dovednosti mi o pár metrů ujíždí a docvaknout jej stojí spoustu sil, ale snažím se, co to jde a dobře spolupracujeme. Máme asi 300 metrů náskok a doufáme, že se odpor v balíku zlomí, navíc v něm kvalitně pracují brzdiči Jirka s Michalem, kteří se snaží narušovat kolotoč, až jsou vykázáni ze špice, Jarda Pytel moc dobře zná naši týmovou příslušnost a strategii.
Já se zatím vepředu peru s každým střídáním, únava ze včerejší Rohálovské padesátky je znát, navíc jsem v noci špatně spal a nějaké tři hodiny spánku regeneraci moc nepomohly. Jak první okruh v balíku neskutečně rychle uběhl, tak druhý okruh je nekonečný, hlavně roviny na sílícím větru. Přesto stále držíme balík za zády a chvílemi to vypadá, že přece jen polevil ve stíhaní naší dvojice, náskok už máme nějakých 400 metrů a malinko jej stále navyšujeme. Druhé kolo jen ve dvou jedeme dokonce o půl minuty rychleji, což znamená průměr 40,2km/h, ale větší podíl na tom má můj mladší kolega.
Projíždíme Vidnavou, ve dvou se na rozsekané zkratce jede přece jen bezpečněji a najíždíme do třetího okruhu. Po krátké rovině najíždíme do stoupání a kolega jede fakt tvrdě, na jeho gesto o vystřídání prostě nemůžu reagovat, jsem rád, že za ním visím v háku, ale bez potíží to akceptuje a jede dál. Po chvíli přece jen střídám a říká mi, že je škoda, že nejedeme do posledního okruhu a s tím musím naprosto souhlasit, vysoké tempo nás začíná hodně bolet, ale nezbývá, než vydržet co nejdéle to jde...
Třetí kolo je samozřejmě pocitově ještě delší než to druhé, po vyjetí z lesa a projetí ostré pravé, kde opět ztrácím pár metrů, se nám do levého žebrování opírá opravdu silný vítr a o to víc bolí každý pobyt na špici, navíc při mrknutí vpravo vidíme, že v balíku se jedou bomby a náš náskok se začíná zmenšovat, až jsme před sjezdem do Staré Červené Vody dojeti.
Balík samozřejmě okamžitě zpomaluje, kolega z úniku má stále pár metrů náskok a tak dole ulehá za řídítka a pokračuje v tempu, ale stále je na dohled a v kopci jej dojíždíme. Přichází na řadu sjezd se dvěma serpentinami, někteří ostrou zatáčku doleva jedou úplně v protisměru, což teda nechápu, trať je sice uzavřená, ale už jsme pár aut do protisměru potkali.
Po sjezdu šlapeme zelí a toho svým perfektním závodním instinktem využívá Jirka Hradil a poměrně nenápadně (jak se říká z ničeho) odjíždí, po chvíli se za ním vydává ještě jeden jezdec a já samozřejmě zapadnu na špici a snažím se nenápadně brzdit. Projíždíme Vidnavu a opět stoupáme do nekonečných vlnek v lese, v té nejprudší neskutečně akceleruje jeden Polský závodník, chvilku mám sice nutkání vyrazit za ním, ale nechci spustit další nástupy a tak stále držím špici a jedu co nejpomaleji. Michal už v balíku bohužel není, vidím ho až v jednom z mnoha brdků, kdy zrovna balík prudce zrychluje a já cedil dozadu, podává mi sice pití, ale vody mám dost, všímám si jeho kola na zemi a myslel jsem, že byl obětí pádu, ale až v cíli se dovídám, že mu ve třetím kole někdo zezadu najel do přehazovačky a urval mu patku, čímž pro něj dobře rozjetý závod skončil.
Vyjíždíme z lesa a já jsem opět na špici, rychlost držím okolo 30km/h a nikdo kupodivu neprotestuje, až po dlouhé době opět prudce akcelerujeme, nasedám tedy do kolotoče a když na mne přijde řada na špici, tak nekonečně dlouho střídám a zpomaluji, kolotoč se prudce zastavuje a zezadu slyším názvy pohlavních orgánů, které padají na mou hlavu a tak mávnu, ať jedou a vyklízím pozice.
Na řadu přichází poslední ostrá pravá, silný boční vítr a já zrovna procedil až na konec prořídlého hlavního pole, na terezínu odpadá několik jezdců a tak se musím hodně snažit, aby mi balík neujel. Nohy už toho začínají mít dost, jedou se bomby a začínáme dojíždět trojici před námi, ale už nemám sílu dojet na špici a přibrzdit to. Naopak zezadu přijíždí černá oktávka a mohutným troubením si vyžaduje průjezd protisměrem. Nevím, jestli je to někdo z doprovodu nebo jen nervózní řidič, ale najíždí levými koly až do příkopu a podvozek dostává pár pěkně bolestivých šrámů, polovina balíku se halí do směsi prachu, kamínků a trávy, kterou na nás žene silný boční vítr zpod auta.
Řidič tedy zpomaluje a najíždí zpět za balík, ale opět prudce troubí a je zase mezi námi, opět výlet do příkopy a opět se halíme do závoje prachu, až po něm někdo z balíku prudce hodí bidonem, auto dostává zásah do dveří a já málem zásah odraženým bidonem.
Že by to nervózního řidiče příliš uklidnilo, se říct nedá, spíše naopak, klakson už ječí nepřerušovaně a já očekávám eskalaci násilí, výtržnosti, barikády, manifestace a sťaté hlavy, ale situaci bravurně vyřeší řidič zaváděcího vozu, který vše sledoval ve zpětném zrcátku, balík jej minul a řidiče ionťákem oslazené oktávky s naskočenou žílí na čele prudkým bržděním donutil zastavit a při otáčení jsem viděl, že výměna názorů neprobíhá zrovna přátelsky.
Ale my se mohli konečně zase soustředit na závodění, sjíždíme naposledy do Staré Červené Vody, před námi je mírné stoupání, ve kterém dochází k další ne zrovna vhodné situaci. Celý závod nás totiž v balíku doprovázejí dva jezdci CCC bez čísel, asi si přijeli omrknout, jak závodí ubozí amatéři, ale doteď do závodu nijak nezasahovali. Pod stoupáním ale jeden z jezdců vyráží dopředu, odváží sebou jezdce z týmu Kolokrám.cz a pomáhá mu vytvořit malý náskok. Balík sice reaguje, před vrcholem je téměř dojíždí a céčko si dává pohov, ale kolokrám pokračuje dál a postupně dojíždí až do úniku, který je na dohled a ve kterém je Jirka Hradil.
Prudkým sjezdem sjíždíme k Vidnavě, ve druhé serpentině jeden z borců vyjíždí až do trávy, ale situaci se štěstím zvládne a naštěstí nepadá, jinak bych měl jeho kolo asi přímo před sebou. Únik máme už jen kousek před sebou, ale naštěstí nikdo nechce tahat a já už vím, že je nedojedeme a jsem přesvědčený, že Jirka si se soupeři poradí, cílový dojezd mu sedí a je přece perfektní borec.
Naposledy projíždíme Vidnavou, přejíždíme nápis 1000 metrů a začínáme stoupat do cíle, ve druhé vlně přichází první nástupy, situaci s přehledem kontroluji, o bednu se už ale nejede. Přesto se 500 metrů před cílem znovu prudce zrychluje a na dvoustovce už jsem na čele, říkám si brambora bude fajn, ale těsně před cílem mě ještě seknou dva jezdci zleva, které jsem nějak za sebou přehlédl, ale už stejně o nic nejde.
Jiřina na boku prudce oddychuje a na mé kývnutí přichází gesto, na které jsem čekal, palec nahoře znamená vítězství a dnes je to díky práci celého týmu, respektive naší trojice. Kousek se vyjíždíme a pak se vracíme k cíli, chceme omrknout spurt Céčka s Tomem Galuškou. Stojíme na kraji silnice v protisměru u koridoru, do kterého se jezdci musejí zařadit po projetí cílem v pořadí, v jakém projeli přes cílovou čáru.
Zespodu ale přijíždí několik aut a možná trochu (spíše opticky) zavazíme, na což nás upozorňuje hlavní pořadatel a chce, aby jsme jeli pryč, ale před námi stojí na silnici asi 20 jezdců, navíc má každou chvíli přijet balík do spurtu a tak se posunujeme až do příkopu a jsme úplně mimo vozovku. To se ale nelíbí zřejmě šéfovi týmu Force Jeseník, který nám začíná sprostě nadávat, nás to spíše pobaví a když nám začne vyhrožovat, že zavolá Kmentovi, tak už se musíme fakt smát... Naprosto zbytečně vyhrocenou situaci uklidňuje hlavní pořadatel a tak můžeme v klidu sledovat dojezd Céčka, ve kterém se Tom bohužel neprosadil.
Poté už sjíždíme do cíle, druhé místo si vyjel v Déčku Láďa Pelc a i Alenka Háblová, takže u auta panuje naprostá spokojenost, škoda jen, že Michal má poškozené kolo a nemohl dokončit.
Proti silnému větru a neustálému mírnému stoupání přijíždíme do Jeseníku a nekonečně dlouho kolem říčky Bělá pomalu stoupáme přes Bělou pod Pradědem k odbočce, která nás přivádí do stoupání na sedlo.
Neustále fouká velmi silný protivítr, v Bělé si z háku vystupuje Alča a nasedá do auta. Za mnou trpí Michal s Jiřinou, ale drží se statečně a společně ukrajujeme první metry nekonečně dlouhého stoupání do sedla. Z této strany není stoupání tak prudké, ale o to je delší, protivítr to navíc značně ztěžuje. Míjí nás obrovská spousta motorek, některé v poklidném brumlání odhalených motorů, jiné za vysokého řevu okapotovaných motorů a odkapotovaných pozadí spolujezdkyň, namáčklých nádržemi na záda řidičů namáčklých na nádržích svých strojů.
Chvíli čekáme na Michala, ten ale odbočuje a zastavuje u auta a tak nastupuji Jiřinovi, v silném bočním větru se vrháme do prudkého sjezdu plného ostrých serpentin. Oproti mé poslední návštěvě tohoto kopce je i ze Šumperské strany nádherný asfalt, oprava se opravdu povedla a tak můžeme jet maximální rychlostí, kterou nám protivítr a zatáčky dovolí. Za každou zatáčkou prudce zrychluji a ujíždím Jiřinovi, ten ale celý sjezd drží zhruba stejnou, asi 50. metrovou ztrátu, až ho za poslední zatáčkou přestávám trestat a společně vyrážíme proti větru dál
Za chvíli nás za autem dojíždí Michal a ve Velkých Losinách naše cesta po necelých šedesáti kilometrech končí. Nasedáme do auta a jedeme domů, unavení, ale spokojení. Alča se opět dozví spoustu cenných rad do života :).
Omlouvám se za kolegy a borce, ale stále ještě nejsou na webu výsledky závodu, takže nemůžu jmenovat. Závod to byl ale krásný a těžký, tak jak máme rádi a když to půjde, určitě se do Vidnavy zase vrátíme...
Komentáře
Okomentovat