12-13.05.18 - 2. FORCE SPAC - etapový závod Slezan Tour

V sobotu brzy ráno vyrážíme týmovým vozem směr Krnov, kde se jede nový etapový závod Slezského poháru Slezan Tour, složený ze tří etap. Jako první se jede v sobotu dopoledne časovka, či spíše takový prolog dlouhý 4km, odpoledne potom kritérium dlouhé 39km a v neděli hlavní závod dlouhý 67km. Aby jsme nemuseli příliš cestovat, vyřídil Michal jako týmový manažer ubytování v nádherném penzionu nedaleko od Krnova v obci Ježník. Ale tam se dostaneme až po první etapě.

1. etapa - časovka 4km

Časovka se jede v průmyslové zóně na okraji Krnova, tudíž na uzavřené komunikaci uvnitř zóny. Startuje se po půl minutě a tak to poměrně rychle odsýpá, podle startovky mám startovat v 10:24:30. Ještě před startem prvních závodníků si projíždíme trať a poté už dolaďuji nohy na válcích u týmového vozu. Michal startuje minutu za mnou a tak společně přijíždíme na start necelé tři minuty před mým startem, prohodím ještě pár slov se Zdeňkem Petříkem a čekám, až mě startérka zavolá na start.

Pořád se ale nic neděje, říkám si, asi mají zpoždění jako vždy, ale když ke mně přijíždí Zdeněk a ptá se mě, jestli už to mám za sebou, teprve mi dojde, že je něco špatně. Takže zmeškaný start, i když jsem tam byl dřív, ale něco prostě neklaplo, vždyť Michal to taktak stihl a to měl ještě o minutu víc času než já. Ale nebyl jsem jediný, tak jsem se nahlásil u čipařů a ti mne napsali na konec seznamu, takže zhruba za 20 minut.

Zajel jsem si tedy k autu pro válce, dovezl si je 5 metrů ke startu a raději pokračoval v rozjíždění na místě činu. Když přišli na řadu provinilci jako já, zbystřil jsem a sledoval jsem každý pohyb rtů startérky, abych nepřišel o druhou šanci. Provinilců ale ubývalo a mé jméno pořád nepadlo a když už tam stáli poslední dva, tak jsem slezl z válců a šel se zeptat, kdy že budu na řadě.

V seznamu jsem ale nefiguroval, čipař nějak popletl mé jméno a napsal tam někoho jiného, takže jsem tedy startoval úplně poslední a byl jsem napotřetí dopsán na seznam, tentokrát ručně startérkou.

To zrovna moc nepřidá, říkám si, to mi to ale skvěle začíná...

Jako poslední tedy stojím na startu, třidvajedna a jedu, Garmin pípne start aktivity, srdce málem chcípne, roztočit 80mm vysoké karbonové ráfky dá pěkně zabrat, ale pár desítek po startu je mírný sjezdík po větru a tak konečně nabírám rychlost, vysoké ráfky setrvačnost a už letím do první zatáčky.

Jsem zalehlý v nástavcích na řídítkách, na hlavě časovkářskou helmu, do které vůbec neproudí vzduch, slyšíte jen hukot vysokých kol a třískání srdce ve frekvenci 3 údery za sekundu, nohy pálí a přichází další zatáčka a protivítr. Rychlost postupně klesá na nějakých 45km/h, naopak tepy letí stále vzhůru, ale jedu do plných, čtyři kilometry přece musím vydržet. 

Na řadu přichází malé esíčko, Ivo tady měl problémy a tak raději přechytávám na řídítka, ale zbytečně. Další zpomalení přichází kousek před obrátkou o 180 stupňů, už tady dojíždím dva závodníky, kteří startovali přede mnou, vlastně závodníka a závodnici a tak je musím opatrněji objíždět, ale stíhám to do obrátky a v té jsem první.

Kužel uprostřed úzké silnice nemilosrdně nutí zpomalit, tady se dá víc ztratit než získat a tak musím po jeho objetí znovu roztočit ráfky, ale na tepové křivce už se to nijak neprojevuje, jsem stále nad 180 tepy. Jediné pozitivní je, že mám před sebou čistou trať zpět do cíle a vítr v zádech. Tady už jedu do maxima, tep 185, opět projíždím esíčko, ještě víc zrychluji a zatáčka do cíle, který je na vrcholu mírného stoupání. Celý kopec jedu vestoje za oblouky, hubu mám protáhlou jako vetřelec, jen místo kyseliny odkapávají sliny. Nabouchané galusky poskočí na cílovém koberci, Garmin pípne konec aktivity a mám to za sebou, kousek se vyšlapávám, poté beru na rameno válce a jedu k autu.

Dal jsem do těch čtyř kilometrů všechno, co jsem mohl, ale zdá se mi, že to stejně nebude stačit, na Garminu čas 5:20, průměrná rychlost 45km/h, tepy 178, max 186. Na internetu už jsou výsledky a jsem čtvrtý celkově, ale v kat. B vítězím o 10 sekund před Michalem Hradilem, který všechny neskutečně překvapil. Tak i přes obtížný začátek to přece jen vyšlo, spokojenost.

Nakládáme věci do auta, s Ivem a s Radkem jedeme na penzion na kolech, alespoň se trochu vyšlápneme. Do Garminu tedy zadávám obec Ježník a vyrážíme, navigace nás sice vodí po všech cestách, jen ne po té správné, ale nakonec tam s deseti kilometry navíc dorážíme a musíme ocenit krásu našeho penzionu Ježník, ubytování je opravdu luxusní.

2. etapa - kritérium 39km

Na start jedu odpoledne z penzionu s Michalem, ostatní už mají závod za sebou nebo jsou ještě na trati a tak sledujeme Toma Galušku v akci, skvělým výkonem s Romanem Galatíkem dojíždí celý peloton o kolo a mají tak 2 minuty k dobru. Říkám si, hlavně nesmím dostat kolo, kritérium není zrovna má silná stránka a dvě minuty penalizace za dojetí o kolo je tvrdý trest.

Za chvíli už stojíme na startu, na záda mi lepí číslo vedoucího závodníka, aby si mně ostatní mohli lépe hlídat a čekáme na start. Třidvajedna a jedeme, Garmin pípne a srdce málem chcípne, od startu se jedou bomby a okamžitě přichází první nástupy. Máme před sebou 30 kol po 1 300 metrech a vím, že to bude neskutečně bolet. Nechal jsem na kole stejné výplety jako na časovku a tak jsem zvědavý, jestli se osvědčí. 

První dvě kola jen visím v balíku a snažím se přizpůsobit vysokému tempu prokládanému neustálým cukáním, které způsobují pokusy o úniky tam vepředu a spurty na body v cíli v každém kole. Ve třetím kole se konečně zapojuji a získávám první body, pak ještě další a to mi zatím stačí, už se zase ven dere vetřelec, potřebuji si oklepnout.

Několik kol tedy jen obkroužím v balíku, pozor si dávám na spurty o body, aby mi neujel větší únik, který se nejčastěji rodí právě po spurtu. Po asi deseti kolech a několika únicích, kdy skvěle pracuje Michal, začínám být zase aktivní a vyplácí se, po jednou ze spurtů nás odjíždí sedm, snad každý větší tým tady má svého jezdce, chybí jen Tomáš Čer a rychle si vytváříme malý náskok. 

Bohužel spolupráce hodně vázne, já si také do úniku naskočil na poslední chvíli, nechal jsem při tom hodně sil a potřeboval se vydýchat. Pak už se ale snažím s ostatními rozjet kolotoč, ale nejvíc nám to kazí asi Petr Swaczyna, který na špici neskutečně zrychluje a vždy uvaří ostatní, stejně tak jako v cílovém brdku, kde má zálusk na body. Důležitější ale, než pár bodů, by bylo získat na balík dostatečný náskok, který by určitě zajistil větší porci než pár sekund za body, jeden bod totiž = jedna sekunda bonifikace.

Několik kol se tedy snažíme sjednotit tempo, ale je to horší a horší, spolupráce už prakticky neexistuje a i já jsem na hraně, zezadu nás dojíždí balík a naděje jsou pryč. Pak pro změnu odjíždí Tomáš Čer s dvěma závodníky a i když se pořád jedou bomby, nikdo už nemá dost sil dobře spolupracující trio dojet. Navíc se na okruh přižene bouřka, do vyprahlé země šlehá jeden blesk za druhým, na horní půlce okruhu prší, tzn. že tu nejrychlejší zatáčku jezdíme na mokru, ale na spodní půlce je sucho, dost zvláštní na to, že se jedná o okruh cca 200x400 metrů.

Ke konci už toho mám až nad hlavu i já, vysoké ráfky nebyly dobrá volba, neustálé zrychlování jim nesedí, únik a stálé tempo se neuskutečnilo a tak jsem na nich spíše prodělal. Do posledních spurtů už se nezapojuji, mám dost, vetřelec se zase ksichtí a jsem neskutečně rád, že tohleto peklo mám za sebou.

39km jsme zvládli průměrem 44,1km/h za nějakých 54 minut, maximální tep jsem měl dokonce 190, to už je daleko za hranou... Přicházím sice o průběžné vedení, ale s tím jsem počítal, nejsem typ jezdce pro kritéria, důležité bylo ztratit co nejméně. Po sečtení všech bodů nakonec třetí místo, což pro mně bylo velké překvapení a průběžné druhé místo za čertem a těsně před sváčou, tvrdá konkurence do poslední etapy...

3. etapa - hlavní závod 67km

Po noci strávené s Ivem v manželské posteli máme ráno nachystanou snídani v penzionu, paní nám plní každé přání a tak se najíme dosyta, nakládáme auto a opouštíme tento krásný penzion. Jedeme do Býkova, vesnice nedaleko Krnova, kde se odehrává poslední dějství. Už při cestě autem po trati nás děsí cílový kopec, který je asi 1,5km dlouhý s průměrem 5%, ale ke konci se pěkně utáhne. Tohle že máme jet 9x?? To bude protáhlých ksichtů...

Okruh si jednou projíždím, po startu se jede po rozbité cestě z kopce, poté ostrá pravá na hlavní s uhlazeným asfaltem, kterou známe ze závodu O cenu Krnova, jedna vlna proti větru, která umí pořádně štípnout, poté vlnky v lese a sjezd, na jehož konci velmi ostrá pravá. Tady fouká zleva, táhlý brdek, rychlý sjezd a zatáčkou v údolíčku nájezd do cílového kopce. Tady fouká do zad, ale nejsem si jistý, jestli to je výhoda, pomůže to spíš osvaleným klasikářům, kteří budou mít ulehčené s námi ektomorfy vydržet až nahoru.

Naše kategorie A+B mají startovat až ve 13:30, takže s Michalem máme dost času sledovat a fandit ostatním, podpořit týmové parťáky a omrknout pěkné závodnice. Asi hodinu před startem si dávám jediné jídlo dostupné v okolí, steak z místní udírny s chlebem a hořčicí mi bude muset stačit. Začíná se šířit informace, že náš start asi bude až po dojezdu kategorií C+D, což se mi vůbec nelíbí, dávám si dvě kola na rozjetí a v cíli domlouvám pořadatelům, ať nás pustí dle původního plánu do závodu céčka s déčkem.

Naštěstí mi hlavní pořadatel Petr Sekanina potvrzuje, že plán bude dodržen a do startu tak zbývá asi 10 minut. Rychle jedu k autu, beru bidony a gely a frčím zpět na start. Zrovna projelo hlavní pole céčka s déčkem, znovu domlouvám pořadatelům, ať nečekáme na další průjezd, ale pustí nás těsně před jejich dalším průjezdem a nakonec s tím souhlasí. Rychle se tedy řadíme za čipový koberec a jsme připraveni.

Třidvajedna a jede se, Garmin pípne a srdce je celkem v klidu, jedu na špici a jedu si to svoje, bomby začínají až v rozbitém sjezdu a následné vlnce na hlavní. Poté se situace trochu uklidňuje a pak zase další bomby, pyrotechnici by se určitě nenudili. Nejaktivnější je tým Forman Cinelli, velmi dobře se prezentují i borci z In-lifu a skvěle jede i Michal, který nechybí hned v prvním úniku zformovaném v rozbitém sjezdu. Alespoň nemusím jet špici a mám víc času na rozehřátí, skvělá práce Michala.

Po sjezdu točíme ostře doprava, tady se jede ještě celkem v klidu, i když za Ondřejem Vendolským z Favoritu Brno, který patří ke světové špičce dráhařů, to až tak úplně v klidu není. Brdek, krátký sjezd a přichází první cílový kopec. A jelikož si sváča řekl, že nás je zbytečně moc, padl na špici a započal peklo. Okamžitě způsobuje velkou selekci balíku a říkám si, jestli to takhle bude i v dalších kolech, budu taky selektován... V kopci jsme bohužel dojeli Michala a tak má výhoda skončila.

V dalších kolech odjíždí trojice včetně Lukáše Heinricha zvaného hendžo a to je pro nás v kat. B docela problém, jsou tam dva z Formanu a Tom Satke z In-lifu, takže dva nejpočetnější týmy brzdí čelo balíku a ostatní se k sjíždění moc nehlásí, pomáhá jen Ondra Vendolský a pár jednotlivců, zpočátku se ale nikomu příliš nechce a když mají uprchlíci víc jak minutu náskok, jedu na špici a snažím se hlavně ve sjezdech co nejvíce smazávat naši ztrátu. Pomáhá i čert se sváčou, ale spíše neustálými útoky, při kterých náš balík řídne víc a víc.

Konečně asi 4 kola před koncem trojici dojíždíme, na chvilku se situace uklidňuje, ale po pár stech metrech opět útočí hendžo a vytváří si malý náskok, za ním se vydává sváča a to už je velmi nebezpečné, takže opět bomby a sváču dojíždíme, hendža můžeme nechat samotného větrat před balíkem, ale už jej raději držíme na dohled. Michal už je bohužel z balíku pryč a tak musím hodně pracovat na špici.

Nejede se mi ale úplně nejlépe, chvilku mi v neustálých nástupech připadá, že snad jedeme zase kritérium, neustále smazávám zásobu sil, už jsem zasunul oba gely, které jsem měl v kapse a také pití hodně ubývá. V některých nástupech začínám mít problémy, ale vždy se zmáčknu a díry zalepuji, jen to bolí víc a víc.

V kopci do předposledního kola přichází první drtivý nástup sváči, na který sice ani já, ani čert nenacházíme odpověď, ale po zdolání stoupání jej ve sjezdu s protáhlými ksichty dojíždíme. Stejná situace se opakuje i v kopci do posledního kola, opět drtivý nástup a já jsem rád, že visím za čertem. Sváča nám ale odjíždí s dvojicí Fierla-Hrachovina z Forman-Cinelli a zbytek týmu nikam nepojede, čert se snaží v posledním kole neustále útočit a sváču dojet, ale já už sotva pokrývám jeho ataky a dost už mají skoro všichni, takže společně dojíždíme pod cílový kopec.

Mobilizuji poslední síly, čert má přede mnou v průběžném pořadí dostatečný náskok 22 sekund a sváču prostě dojet nemůžu, tak zvažuji situaci a z rozmýšlení mě vytrhne útok Zdeňka Petříka, který dnes jel také velmi dobře a mám co dělat, abych mu padl do háku. Chvíli mi trvá, než si jej nasaji, pak se párkrát nadechnu a v nejprudší části z posledních sil za mohutného povzbuzování Radka Zvoníčka a Ládi Pelce útočím na druhé místo jak v kategorii, tak i v celkovém pořadí.

Vůbec se neohlížím, dávám do posledních stovek metrů úplně všechno, co ve mně zbylo a dojíždím první z našeho balíku, tzn. čtvrtý celkově a druhý v kategorii. Otáčím se až za cílem a sleduji, jakou ztrátu má čert, ale vím, že 22 sekund to nebude. Nakonec to bylo jen 15, ale jsem i tak spokojený, třetí místo beru...

Závod jsem jel průměrem 37,2km/h v čase 1:48:44, nastoupali jsme 1 087 metrů, což není zrovna málo. Na řadě bylo nekonečné vyhlašování druhé i třetí etapy a pak celkového pořadí. Při tom jsme se jako vždy hodně nasmáli, odnesli si celkově dvě první místa, jedno druhé a mé třetí. Pořadatelé se opravdu vytáhli, byla to skvělá akce a klobouk dolů, že to napoprvé zvládli na jedničku. Trať závěrečného závodu byla krásná, tvrdá a spravedlivá pro všechny. Celý závodní víkend mi trochu pokazilo jen to, že jsem musel opustit týmový vůz už v Přerově a jít rovnou do práce na noční směnu, už i tak s dvouhodinovým zpožděním...