V pátek jedeme s rodinou autem na chatu na Skalíkovu louku, je to nedaleko Pusteven a tak je to skvělý výchozí bod pro víkendové závody, oba se konají v Beskydech. Večer za námi přijede Michal Hradil na kole a tak mu jedu naproti alespoň pod Pustevny, stejně potřebuji vyzkoušet (skoro) novou kazetu 12-29, kterou jsem za hubičku koupil od šéfa Režného. Ano, už jsem tak starý, že jsem klesl na 12-29, kde jsou ty časy, kdy jsem objel Krále Šumavy 250km na 11-21 + 53/39 :)
V sobotu ráno tedy jedeme s Michalem na start do Frenštátu pod Radhoštěm, kde už jsou ostatní kluci a chystáme se na závod. Jeho start je kvůli zpoždění vlaku o 15 minut odložen (ne že by jsme na Pustevny jeli vlakem, ale křižujeme trať, tak aby jsme se nemuseli chovat jako profíci), nechápu, jak může taková místní lokálka nabrat takové zpoždění... Ale víte, co znamená zkratka ČD?? Času dost...
Start je tedy v 10:25 a Roman Galatík jako hlavní pořadatel nás před startem vybízí k překonání traťového rekordu, který drží z roku 2012 perfektní borec Josef Černý časem 28:26. Tak si tak říkám, no to asi neklapne...
Konečně je tedy odstartováno a jedeme, trať prakticky hned od startu stoupá, i když zpočátku jen mírně, na špici chvíli kraluje sám Roman Galatík a jako vždy si za ním celkem dávám, nohy nejsou ještě moc zahřáté. Pak se párkrát prostřídáme s dalšími jezdci, zezadu přijede Lukáš Byrtus a s jeho týmovým kolegou taky slušně popotáhnou. Já už se spíše snažím šetřit síly do kopce a hákuji těsně za špicí.
Proletíme Trojanovicemi a stoupání se začíná utahovat, nepřipadne mi, že by se nějak moc jelo, pamatuji si předchozí ročníky, kdy se určitě jelo rychleji, nebo jsem tak dobrý?? Ne, určitě se jelo rychleji... :)
Před námi je konečně Ráztoka, turisté jsou povětšinou ohromeni funícím davem cyklistů, řítících se za doprovodným vozem jako býk za červenými trenkami (nedoporučuji pálit, býk se může naštvat) a už točíme ostře doprava do stoupání na Pustevny. Knížecí cesta je od loňského roku nádherně opravena a tak nemusíme kličkovat mezi spoustou děr, ale nikdo si moc nového koberce nevšímá.
Balík je stále poměrně obsáhlý a tak se David Lukša z Kilpi Racing rozhodl provést první probírky slabších kousků, dva nástupy po sobě a už je nás jen pár. Celkem to štípe, ale nástupy pokrývám a stále čekám, až se nohy rozjedou.
Chvíli také popotáhnu špici, abych měl na vývoji závodu také malý podíl, ale jinak zatím spíše vyčkávám, co ostatní. Jedu stále na velkou, vzadu sice párkrát prověřím pružiny v přehazovačce španělem, což znamená převod 53/29, při kterém už je šaltr fakt hodně natáhnutý, ale Super Record snad něco vydrží...
Jsme asi v půlce kopce, jede se docela kudla, ale nohy se konečně dostaly do tempa, soustředím se na kruhové šlapání a dýchání, kontroluji situaci za mnou a je nás stále docela dost, drží se i Zdeněk Petřík, můj asi největší soupeř v kategorii B, ale i Aleš Haltof, který zrovna pracuje na špici a jde mu to výborně.
Dopředu se posunuje i Viktor Klos, kterého neznám a nevím, co od něj čekat, tak mu padnu do háku a hypnotizuji jeho zadní galusku. Jede sice v kategorii A, ale chtěl bych zkusit zopakovat loňské celkové vítězství a tak je soupeř úplně každý v naší prořídlé skupince.
Ovšem velmi nenápadně se dopředu posunuje i velmi drobný závodník z Cyklosportu Hranice, je tak drobný, že jsem si ho ani pořádně nevšiml, vypadá spíše jako nějaký junior. Ovšem co ten předvedl, nad tím hodně přemýšlím ještě teď. Ani se vepředu moc neohřál a zhruba 1,5km před cílem ostře vyráží dopředu, jako by jsme ani nejeli hranu, jako že jsme ji jeli...
Za ním okamžitě vyráží David Lukša a prudce akceleruji i já, chvíli mám problém Davida dojet, ale konečně jsem na jeho zadním kole. Za námi už je celkem díra, nikdo z ostatních na nástup té malé blechy nedokázal zareagovat, tak mrknu před nás a jsem zděšen. David jede fakt podlahu a ta blecha nám stále ujíždí, já jsem taky za hranou, přesto se snažím zrychlit a dojet ho, ale předjíždím akorát Davida a zjišťuji, že to prostě nejde.
Ta titěrná postavička nám stále ujíždí, nápis na asfaltě nás informuje, že do cíle zbývá 1km a už má snad 20 metrů náskok, navíc to takhle na dálku vypadá, že se snad ani moc nesnaží, jede opravdu neskutečně. Z háku mi opět akceleruje David, zatínám zuby a držím se v háku, ale už mám fakt dost. Po chvíli to opět zkouším já a jdu přes Davida, ale fakt to nejde, nohy pálí jako čert, plíce nestíhají zásobovat svaly kyslíkem, srdce buší na poplach a ten drobek vepředu je menší a menší...
Na špici se opět dere David, trochu ho nechtěně zavírám na krajnici, ale hned mu dělám prostor a hákuji. Už asi čtyři minuty jedu na maximu, drobek se stále vzdaluje a já v hlavě svolávám krizový štáb. Ke kulatému stolu zasedá mysl, rozum, bolest, ctižádost, touha, naděje, strach, zoufalství a beznaděj a začínají debatovat nad krizovou situací. Cíl se rychle blíží a já potřebuji smazat snad už padesátimetrovou ztrátu na toho někoho, koho vůbec neznám.
Do cíle je to asi 500 metrů a krizový štáb má jasno, v hlasování zvítězila ctižádost, touha, naděje, strach, zoufalství a beznaděj. Mysl, rozum a bolest jsou přehlasovány a uzavřeny do izolace, aby nekazily krizový plán, který je následující: Zapomeneš na bolest, vypneš mysl a rozum, na dvoustovce se zvedneš a toho někoho těsně před cílem dojedeš, ať to stojí co to stojí...
Ani na chvíli nezapochybuji a vyhlížím tedy metu 200 metrů. Vyjíždíme z lesa a já už tento kopec znám tak dobře, že si okamžitě uvědomuji blízkost cíle a vzdálenost toho vepředu, nečekám na dvoustovku a vyrážím asi o 30 metrů dřív.
Předjíždím Davida a jelikož mám stále velkou (tohle není kopec na malou), okamžitě mu ujíždím a sám se divím, jak rychle nabírám rychlost. Bolest, mysl i rozum jsou izolovány a ostatní smysly mně mohutně povzbuzují, doslova letím dopředu a stále sleduji toho mladíka, hlavně jeho hlavu, jestli se neotočí, což by mohlo zásadně překazit krizový plán.
Ovšem ten si je tak jistý svým vítězstvím, že stále hledí jen dopředu a užívá si mohutného aplausu. Tady mu není skoro co vyčítat, náskok měl opravdu luxusní a tak je snadné podlehnout euforii. Ale i ten nejostřílenější profík ví, že jistota je kulomet a vždy se ještě před cílem párkrát ujistí, zda zezadu neletí nějaký 新幹線 (pro ty, co snad neznají těch pár tisíc čínských malůvek: Šinkanzen), ovšem mladík zrovna ostřílený profík není a tak se otáčí asi až 20 metrů před cílem, možná na popud jeho otce, který jej celou dobu mohutně povzbuzoval z doprovodného vozu.
Ještě dlouho kroužím kolečka na vrcholu Pusteven, vydýchávám plíce a vyšlapávám nohy, skoro nevnímám okolí. Postupně ale přicházím k sobě, podávám si ruce s Davidem Lukšou, který mi hodně v závěru pomohl, podávám ji i tomu nešťastníkovi, který stále nemůže uvěřit, odkud jsem se vynořil a připravil jej o vítězství.
Postupně nahoru přijíždějí další a další, čekáme na všechny z našeho týmu, mezitím přijímám spousty gratulací a konečně si začínám uvědomovat, že se mi podařil fakt neskutečný kousek. Na 230 metrech jsem dokázal smazat snad padesátimetrovou ztrátu, na 230 metrech v stoupání stále okolo 8%, na 230 metrech po jedenácti kilometrech neskutečné dřiny, která v závěru doslova explodovala.
Konečně jsme nahoře všichni z týmu a sjíždíme z Pusteven směr Prostřední Bečva, přes Rožnov pod Radhoštěm se vyšlápneme zpět do Frenštátu, i když přes Pinduli docela jedeme.
Pak už konečně přijíždíme na náměstí ve Frenštátě a jako první mi přichází pogratulovat Roman Galatík. Mačká mi ruku a říká mi, už je tady King Of Mountain (znáte jako KOM ze serveru Strava), gratuluji. Myslím si, že mi gratuluje k vítězství, pak ale vtipně dodává, že snižuje prémii za překonání traťového rekordu ze 3000,- na 1000,- a tak mi teprve začíná docházet, co má na mysli.
Uvolňuji svou ruku ze sevření, které je stejně drtivé jako jeho nástupy a tempa a okamžitě vyvracím myšlenky na překonání rekordu, vždyť mám na budíku čas 28:23 a v devítileté historii vítězů figurují velká jména jako Tomáš Čer, Petr Swaczyna, Ondřej Fierla a hlavně Josef Černý, který drží rekord z roku 2012.
Nezbývá, než počkat na výsledky a tak si zatím dáváme jídlo. Úspěšný jsem nebyl jen já, ale i Ivo, který v kategorii D také zvítězil, jako vždy následován Pepou Slezákem na druhém místě a tak je nálada u stolu výborná. Ovšem nepopírám, že jsem lehce nervózní a stále vyhlížím Romana s výsledky v ruce. To ovšem trvá ještě poměrně dlouho, mezitím na náměstí debatuji s ostatními a kontroluji tabulku vítězů předchozích ročníků.
Rekord z roku 2012 je 28:26, ovšem to ještě neznamená, že jsem jej překonal, na záznam z Garminu se nedá úplně přesně spolehnout, většinou ukazuje o nějakou tu sekundu méně, než stopky v rukou rozhodčích a tak stále čekáme na potvrzení.
Konečně vychází Roman Galatík a rovnou křičí na celé kolo, že rekord padl a gratuluje mi. To je pro mne samozřejmě skvělá tečka na závěr závodu, který mám fakt rád, stoupání na Pustevny mi prostě sedí, je to tahový kopec s poměrně stejným sklonem a navíc pro mne skoro domácí, vždyť nedaleko máme chatu a tak jej znám jako vlastní boty, jel jsem nahoru z obou stran už nesčetněkrát, i když v posledních letech tohle stoupání poměrně zanedbávám.
Na řadu tedy přichází vyhlášení vítězů, nejprve dostávám ceny za vítězství v kategorii B, na závěr potom finanční prémii 3000,- a již druhý polibek od Evy Hozové Jurečkové, další sladká dvojtečka :)
Na závěr bych chtěl vyzvednout výkon Petra Blaťáka alias neznámého drobka, blechy a toho někoho, který mi hodně dopomohl k traťovému rekordu a vlastně by si prémii zasloužil také, ovšem jeho čas je o sekundu vyšší než ten můj, i když stále o dvě sekundy nižší než Pepy Černého z roku 2012. Cyklistika umí být nespravedlivá a určitě ho to bude dlouho mrzet, ale vítězství není jisté až do přejetí cílové čáry, o čemž už se přesvědčilo mnoho cyklistů, ať už profesionálů nebo amatérů jako my... Omlouvám se za ty přezdívky, ale v zápalu boje jde někdy slušné vychování stranou...
Za spoustu krásných fotek bych chtěl poděkovat panu Blaťákovi, odkaz na jeho album z tohoto závodu:
V sobotu ráno tedy jedeme s Michalem na start do Frenštátu pod Radhoštěm, kde už jsou ostatní kluci a chystáme se na závod. Jeho start je kvůli zpoždění vlaku o 15 minut odložen (ne že by jsme na Pustevny jeli vlakem, ale křižujeme trať, tak aby jsme se nemuseli chovat jako profíci), nechápu, jak může taková místní lokálka nabrat takové zpoždění... Ale víte, co znamená zkratka ČD?? Času dost...
Start je tedy v 10:25 a Roman Galatík jako hlavní pořadatel nás před startem vybízí k překonání traťového rekordu, který drží z roku 2012 perfektní borec Josef Černý časem 28:26. Tak si tak říkám, no to asi neklapne...
Proletíme Trojanovicemi a stoupání se začíná utahovat, nepřipadne mi, že by se nějak moc jelo, pamatuji si předchozí ročníky, kdy se určitě jelo rychleji, nebo jsem tak dobrý?? Ne, určitě se jelo rychleji... :)
Balík je stále poměrně obsáhlý a tak se David Lukša z Kilpi Racing rozhodl provést první probírky slabších kousků, dva nástupy po sobě a už je nás jen pár. Celkem to štípe, ale nástupy pokrývám a stále čekám, až se nohy rozjedou.
Jsme asi v půlce kopce, jede se docela kudla, ale nohy se konečně dostaly do tempa, soustředím se na kruhové šlapání a dýchání, kontroluji situaci za mnou a je nás stále docela dost, drží se i Zdeněk Petřík, můj asi největší soupeř v kategorii B, ale i Aleš Haltof, který zrovna pracuje na špici a jde mu to výborně.
Dopředu se posunuje i Viktor Klos, kterého neznám a nevím, co od něj čekat, tak mu padnu do háku a hypnotizuji jeho zadní galusku. Jede sice v kategorii A, ale chtěl bych zkusit zopakovat loňské celkové vítězství a tak je soupeř úplně každý v naší prořídlé skupince.
Ovšem velmi nenápadně se dopředu posunuje i velmi drobný závodník z Cyklosportu Hranice, je tak drobný, že jsem si ho ani pořádně nevšiml, vypadá spíše jako nějaký junior. Ovšem co ten předvedl, nad tím hodně přemýšlím ještě teď. Ani se vepředu moc neohřál a zhruba 1,5km před cílem ostře vyráží dopředu, jako by jsme ani nejeli hranu, jako že jsme ji jeli...
Na špici se opět dere David, trochu ho nechtěně zavírám na krajnici, ale hned mu dělám prostor a hákuji. Už asi čtyři minuty jedu na maximu, drobek se stále vzdaluje a já v hlavě svolávám krizový štáb. Ke kulatému stolu zasedá mysl, rozum, bolest, ctižádost, touha, naděje, strach, zoufalství a beznaděj a začínají debatovat nad krizovou situací. Cíl se rychle blíží a já potřebuji smazat snad už padesátimetrovou ztrátu na toho někoho, koho vůbec neznám.
Do cíle je to asi 500 metrů a krizový štáb má jasno, v hlasování zvítězila ctižádost, touha, naděje, strach, zoufalství a beznaděj. Mysl, rozum a bolest jsou přehlasovány a uzavřeny do izolace, aby nekazily krizový plán, který je následující: Zapomeneš na bolest, vypneš mysl a rozum, na dvoustovce se zvedneš a toho někoho těsně před cílem dojedeš, ať to stojí co to stojí...
Ani na chvíli nezapochybuji a vyhlížím tedy metu 200 metrů. Vyjíždíme z lesa a já už tento kopec znám tak dobře, že si okamžitě uvědomuji blízkost cíle a vzdálenost toho vepředu, nečekám na dvoustovku a vyrážím asi o 30 metrů dřív.
Předjíždím Davida a jelikož mám stále velkou (tohle není kopec na malou), okamžitě mu ujíždím a sám se divím, jak rychle nabírám rychlost. Bolest, mysl i rozum jsou izolovány a ostatní smysly mně mohutně povzbuzují, doslova letím dopředu a stále sleduji toho mladíka, hlavně jeho hlavu, jestli se neotočí, což by mohlo zásadně překazit krizový plán.
To už ale rychlovlak v mé osobě letí maximální možnou rychlostí, která po tom všem utrpení dosáhla pro mne (a taky pro toho nešťastníka) neuvěřitelných 34km/h, mladík se sice zkouší zvednout a zaspurtovat, ale opět si sedá a já jej 5 metrů před cílem míjím jako patník a u kulatého stolu propuká bujará oslava. K té je připuštěna i skupinka z izolace a tak se okamžitě projevuje bolest, ale mysl a rozum se přidávají k oslavám, bolest postupně podléhá nátlaku a začíná také slavit.
Postupně nahoru přijíždějí další a další, čekáme na všechny z našeho týmu, mezitím přijímám spousty gratulací a konečně si začínám uvědomovat, že se mi podařil fakt neskutečný kousek. Na 230 metrech jsem dokázal smazat snad padesátimetrovou ztrátu, na 230 metrech v stoupání stále okolo 8%, na 230 metrech po jedenácti kilometrech neskutečné dřiny, která v závěru doslova explodovala.
Konečně jsme nahoře všichni z týmu a sjíždíme z Pusteven směr Prostřední Bečva, přes Rožnov pod Radhoštěm se vyšlápneme zpět do Frenštátu, i když přes Pinduli docela jedeme.
Pak už konečně přijíždíme na náměstí ve Frenštátě a jako první mi přichází pogratulovat Roman Galatík. Mačká mi ruku a říká mi, už je tady King Of Mountain (znáte jako KOM ze serveru Strava), gratuluji. Myslím si, že mi gratuluje k vítězství, pak ale vtipně dodává, že snižuje prémii za překonání traťového rekordu ze 3000,- na 1000,- a tak mi teprve začíná docházet, co má na mysli.
Uvolňuji svou ruku ze sevření, které je stejně drtivé jako jeho nástupy a tempa a okamžitě vyvracím myšlenky na překonání rekordu, vždyť mám na budíku čas 28:23 a v devítileté historii vítězů figurují velká jména jako Tomáš Čer, Petr Swaczyna, Ondřej Fierla a hlavně Josef Černý, který drží rekord z roku 2012.
Nezbývá, než počkat na výsledky a tak si zatím dáváme jídlo. Úspěšný jsem nebyl jen já, ale i Ivo, který v kategorii D také zvítězil, jako vždy následován Pepou Slezákem na druhém místě a tak je nálada u stolu výborná. Ovšem nepopírám, že jsem lehce nervózní a stále vyhlížím Romana s výsledky v ruce. To ovšem trvá ještě poměrně dlouho, mezitím na náměstí debatuji s ostatními a kontroluji tabulku vítězů předchozích ročníků.
Rekord z roku 2012 je 28:26, ovšem to ještě neznamená, že jsem jej překonal, na záznam z Garminu se nedá úplně přesně spolehnout, většinou ukazuje o nějakou tu sekundu méně, než stopky v rukou rozhodčích a tak stále čekáme na potvrzení.
Konečně vychází Roman Galatík a rovnou křičí na celé kolo, že rekord padl a gratuluje mi. To je pro mne samozřejmě skvělá tečka na závěr závodu, který mám fakt rád, stoupání na Pustevny mi prostě sedí, je to tahový kopec s poměrně stejným sklonem a navíc pro mne skoro domácí, vždyť nedaleko máme chatu a tak jej znám jako vlastní boty, jel jsem nahoru z obou stran už nesčetněkrát, i když v posledních letech tohle stoupání poměrně zanedbávám.
Na závěr bych chtěl vyzvednout výkon Petra Blaťáka alias neznámého drobka, blechy a toho někoho, který mi hodně dopomohl k traťovému rekordu a vlastně by si prémii zasloužil také, ovšem jeho čas je o sekundu vyšší než ten můj, i když stále o dvě sekundy nižší než Pepy Černého z roku 2012. Cyklistika umí být nespravedlivá a určitě ho to bude dlouho mrzet, ale vítězství není jisté až do přejetí cílové čáry, o čemž už se přesvědčilo mnoho cyklistů, ať už profesionálů nebo amatérů jako my... Omlouvám se za ty přezdívky, ale v zápalu boje jde někdy slušné vychování stranou...
Za spoustu krásných fotek bych chtěl poděkovat panu Blaťákovi, odkaz na jeho album z tohoto závodu:
odkaz na výsledky:
A na závěr mapa a profil závodu:
Na úplný závěr se mi podařilo získat od pana Františka Rašky video ze závěrečných metrů, na kterém je vidět můj spurt pro celkové vítězství a traťový rekord... Vypadám, jako by mne někdo vystřelil z praku, nebo mne režisér nějakým kouzlem zrychlil... :) Není to sice až do cíle, ale třeba ještě seženu další...
Jirko, opět skvělá reportáž ze závodu. Moc mě baví číst tvoje články. Toto je téměř dokonalá exkurze do duše závodníka během závodu. Já anonym jsem to už psal před týdnem, ale skutečně si myslím, že by tvoje články mohly vycházet v nějakém cyklistickém časopisu. Bylo by to určitě oživením. Už se těším na další. A velká gratulace k vítězství a k rekordu. Dalibor Kotula, Němčice nad Hanou
OdpovědětVymazatAhoj Dalibore, moc děkuji za podporu, každá odpověď na mé články, ať už taková nebo maková, mne vždycky moc potěší... V administraci samozřejmě vidím, kolik má každý článek přečtení, ale není nad to, když někdo napíše svůj názor, teprve tehdy mi připadne, že to opravdu někdo čte...
VymazatO té publikaci mých článků popřemýšlím, už zvažujeme s vedením soutěže SPAC, že budeme mé články v mírně upravené podobě zveřejňovat na webových stránkách SPACu, nikoho asi moc nezajímá, co jsem dělal den před závodem nebo po závodě, takže bych musel každé články nějak upravovat nebo psát jen o průběhu závodu, musím nad tím ještě popřemýšlet...
Psaní blogu je náročnější, než jsem myslel, hlavně teda časově. Snažím se do každého článku vnést něco nového, snažím se je psát s nadhledem i s ohledem na výkony ostatních, které jsou výborné a často i lepší než ty mé, nerad bych se kohokoli dotkl, každý dělá maximum pro co nejlepší výsledek a stačí jedna špatně formulovaná věta a může být zle. Stejně tak pořadatelé vždy dělají maximum a když se zmíníš o jedné křižovatce, která třeba nebyla zabezpečená nebo jsem jen něco přehlédl, už může být zle, stejné je to se zpracováním výsledků, já napsal v tomhle článku, že čekání bylo nekonečné, ale myslel jsem s spíš s ohledem na to, že jsme čekali na potvrzení rekordu a tak se čas dost táhl. Přitom pořadatelé se fakt snažili a výsledky byly i bez čipů rovnou na webu, to se málokde vidí... Ale i když se snažím zapamatovat každé detaily závodu i toho okolo něj, je to vždy těžké a to hlavně ve fázích, kdy se jedou bomby, jakože ty se na Slezském poháru jezdí skoro pořád...
Takže nějaká více veřejná publikace už by mohla přinést i spoustu negativních ohlasů a to bych nerad. Znám to z práce, kde vedu skupinu spíše mladých kolegů a kolegyň, jednoho pochválíš a dalších pět se cítí dotčených... Každý má svůj pohled na danou věc a málokdo si dokáže přiznat, že ten jeho pohled nebo názor nemusí být ten nejlepší...
A na závěr, jestli také jezdíš na kole, můžeme se někdy domluvit na společném švihu a pokecat...
Díky Jirka
Jirko, díky za detailní vysvětlení. Rozumím tomu, že lidé jsou velice citliví na sebemenší kritiku, která se jim může zdát neoprávněná nebo zkreslená. To bys tedy musel psát články, které pouze chválí a neurazí. :o) Důležité je, jak píšeš, psát je s nadhledem. Moc se mi líbí tvůj humor, který do článku vkládáš. Už se těším na další reportáže.
VymazatDíky za pozvání na švih. Ale protože jsem kategorie 45+ a zdaleka nejsem fyzicky tak zdatný jako vy všichni závodníci, mohlo by to se mnou na švihu pěkně švihnout. Takže se toho rád dobrovolně vzdám.
Přeji hodně úspěchů a ať se daří.
Dalibor
Dobrá, tak já se budu alespoň dál snažit psát tak, aby tě to bavilo číst :)
VymazatDíky...
Super článek, z pohledu toho třetího mohu potvrdit, že Jirka si pamatuje snad úplně všechno, mnohdy když to čtu si říkám: A jó, to se tam fakt stalo :D. Taky mě hrozně baví přečíst si pěkný report po závodě. A tohle je naprosto super! Jinak bych chtěl Jirkovi pogratulovat k rekordu a jelikož jsem byl osobně přítomen u jeho drtivého zrychlení 230 metrů před cílem, tak mohu jen smeknout! Holt, u mě u kulatého stolu vyhrála bolest s rozumem, který velel pošetřit na Javorový vrch další den :D :D Super výkon i článek.
OdpovědětVymazatDavid Lukša
Davide díky, na Javorovém jsi jel skvěle, takže i tohle rozhodnutí u kulatého stolu nebylo špatné :)
VymazatSice na závody už moc nejezdím, ale s těmi články jako bych byl 😉
OdpovědětVymazatŠmarja, jsem byla u toho článku úplně nervózní jak to dopadne 😌 a to jsem ten výsledek už věděla 😃 parádně napsané 🙂
OdpovědětVymazatAlčo díky, taky jsem vždycky nervózní, když to čtu a to vím nejlíp, jak to dopadlo :D
VymazatJirko, tenhle článek a hlavně tvůj výkon, to je čistá reklama na cyklistiku. A když jsem dnes viděl to video, tak mi spadla brada. Vím, že to všichni ví, ale seš prostě borec a vzor pro všechny kolem, kteří se kolem baví. Navíc nejsi žádnej egocentrista (rozuměj namyšlenej machýrek), což tvoje cyklistické bytí posouvá ještě o level výš. A tvoje srandovní články, to je radost číst. Akorát by mě zajímalo, kdy ti dojdou v zásobníku všechny ty možné hlášky, které jsi použil. Snad to bude za dlouho.
OdpovědětVymazatZe mě už nikdy žádnej závodník nebude, ale když tohle čtu, je to pro mě neskutečná motivace k posouvání svých limitů.
Takže DÍKY!!!
Ahoj Štěpáne, zase to nepřeháněj, nebo mi to stoupne do hlavy a stanu se egocentristou :) Každý děláme, co můžeme, možná už nebudeš nikdy závodník, ale umíš si tenhle krásný a tvrdý sport také užít a to je důležité!!
VymazatAhoj Jirko, nedá mi to a musím potvrdit to, co píší i ostatní, tvé články jsou super. Napínavé a zábavné. Já sice v hromadných silničních závodech už nejezdím a dřív jsem jich jel jen pár, ale při čtení tvých článků si, asi díky těm detailům, co tam popisuješ, vždycky připadám, jako bych tam byl taky. Je to parádní číst to z pohledu závodníka a to i díky tomu slangu, co všichni známe. Třeba "blecha" to mě pobavilo, sám to rád používám. Ty jsi se za přezdívky omlouval, ale já si myslím, že každý rozumný cyklista, tohle úplně hravě zkousne a vůbec z toho nic nedělá, spíš se zasměje. Tím se dostávám k tomu veřejnému publikování. Do toho bys měl jít, tohle by určitě v cyklo světě bavilo každého. Samozřejmě se vždycky najde pár negativních ohlasů, ale s tím musíš počítat, nikdy se to asi nedá napsat pro všechny. Já jsem přesvědčený, že v tvém případě by bylo minimálně 95% ohlasů pozitivních.
OdpovědětVymazatPřeji ti ať se ti nadále tak skvěle daří jak na poli sportovním, tak "novinářském". :-)
Honza Pražan, Zlín
Jo, tak to i já docela dost bojuji s bolestí zad, ale prostě je to asi něco, co ke mně patří a je to víceméně jako takový příliv a odliv, jako je to u moře... U toho odlivu bolesti mi docela dost pomáhají cbd kapsle , které mi doporučila jednou jedna známá, ale je to takové na delší povídání, takže kdyby byl zájem, tak si můžeme někdy zavolat :) Měj se krásně.
OdpovědětVymazat