Dnes jsem doma slíbil, že přijedu brzo a v osm ráno jsem jako vždy vyrazil na sraz ke KCK. Z Otrokovic jsme opět jeli na kruhový trénink do Kroměříže, tam se k nám přidala další grupa přileb, trasu Pavel Mrázek určil směr kruháč v Olomouci a jelo se...
Ze začátku to bylo spíše propagační tempo, byl nás slušný balík a samozřejmě se probíraly především volby. Zhruba na stém kilometru jsem poprvé zaslechl něco o soutěži, kterou vypsala firma BagBike a postupně se balíkem nesla informace, že soutěž spočívá v najetí co největšího počtu km za víkend na území ČR.
Na to jsem ale nebyl připravený, dvě Snickersky v kapse není žádná výhra, ale když jsme přijížděli zpět ke Kroměříži, zvedla se v balíku vlna solidarity a ze všech stran naráz trčely ruky s tyčinkama, někdy celýma, někdy jen půlky :).
Dál už balík značně prořídl, zaspurtovali jsme si na pár cedulí, na Kapličku a do Otrokovic už jsme přijížděli ve čtyřech, dokonce i elektrokolo někde zaplakalo, asi došla šťáva...
Ze Zlína už jsem pokračoval jen s Ivem, na Shellce na Vršavě jsme se občerstvili, doplnili bidony Coca-Colou, zazávodili jsme si v kopci v Kostelci s autobusem (neměl šanci, ale my nemuseli zastavovat na dvou zastávkách) a pokračovali dál za čím dál většího úpění Iva.
Ale musím ho pochválit, držel se statečně, snažil se mi co nejvíc pomoct a tak jsme dojeli až na obchvat k Holešovu. Tady jsme se rozdělili, já měl necelých 200km a pokračoval na Bystřici a Přerov.
Kilometry začínaly být čím dál delší a tak jsem docestoval domů, v nohách 240 km, vytunil jsem kolo o světla, Garmin napojil na powerbanku, žaludek o trochu jídla, bidon o čistou vodu, vysvětlil ročnímu dítěti, že táta je magor (to sedmileté, maminka a Michal Smolka už to ví) a pokračoval dál vstříc temnotě. Únava se začínala projevovat, snažil jsem se držet průměr nad 30 km/h a po stezkách dokličkoval až k Otrokovicím. Tady už mi došlo, že mi došlo a bude hůř, takže jsem se na 278. kilometru otočil a začal v dáli vyhlížet domov.
Garmin se mi ale asi přepl na míle, neboť každý kilometr byl nekonečně dlouhý, navíc jsem začal mít problém držet soustředěnost a hlavu vzhůru. Hrozila ale srážka se zvěří nebo defekt, pokud bych přehlédl díru, takže jsem musel čumět do kuželu světla a doufat, že se mi budík zase přepne na kilometry.
Tak se ale nestalo, naopak snaha jet rovně začínala hodně pokulhávat, stejně jako soustředěnost, potmě se únava ještě víc násobila a ke konci už jsem doufal, že mě nezastaví hlídka s balónkem, ani bych neměl sílu ho nafouknout... Domů jsem dorazil v sedm večer po 11. hodinách, seškrábl jsem se z kola a začal krmící proces...
Na to jsem ale nebyl připravený, dvě Snickersky v kapse není žádná výhra, ale když jsme přijížděli zpět ke Kroměříži, zvedla se v balíku vlna solidarity a ze všech stran naráz trčely ruky s tyčinkama, někdy celýma, někdy jen půlky :).
Dál už balík značně prořídl, zaspurtovali jsme si na pár cedulí, na Kapličku a do Otrokovic už jsme přijížděli ve čtyřech, dokonce i elektrokolo někde zaplakalo, asi došla šťáva...
Ze Zlína už jsem pokračoval jen s Ivem, na Shellce na Vršavě jsme se občerstvili, doplnili bidony Coca-Colou, zazávodili jsme si v kopci v Kostelci s autobusem (neměl šanci, ale my nemuseli zastavovat na dvou zastávkách) a pokračovali dál za čím dál většího úpění Iva.
Ale musím ho pochválit, držel se statečně, snažil se mi co nejvíc pomoct a tak jsme dojeli až na obchvat k Holešovu. Tady jsme se rozdělili, já měl necelých 200km a pokračoval na Bystřici a Přerov.
Kilometry začínaly být čím dál delší a tak jsem docestoval domů, v nohách 240 km, vytunil jsem kolo o světla, Garmin napojil na powerbanku, žaludek o trochu jídla, bidon o čistou vodu, vysvětlil ročnímu dítěti, že táta je magor (to sedmileté, maminka a Michal Smolka už to ví) a pokračoval dál vstříc temnotě. Únava se začínala projevovat, snažil jsem se držet průměr nad 30 km/h a po stezkách dokličkoval až k Otrokovicím. Tady už mi došlo, že mi došlo a bude hůř, takže jsem se na 278. kilometru otočil a začal v dáli vyhlížet domov.
Garmin se mi ale asi přepl na míle, neboť každý kilometr byl nekonečně dlouhý, navíc jsem začal mít problém držet soustředěnost a hlavu vzhůru. Hrozila ale srážka se zvěří nebo defekt, pokud bych přehlédl díru, takže jsem musel čumět do kuželu světla a doufat, že se mi budík zase přepne na kilometry.
Tak se ale nestalo, naopak snaha jet rovně začínala hodně pokulhávat, stejně jako soustředěnost, potmě se únava ještě víc násobila a ke konci už jsem doufal, že mě nezastaví hlídka s balónkem, ani bych neměl sílu ho nafouknout... Domů jsem dorazil v sedm večer po 11. hodinách, seškrábl jsem se z kola a začal krmící proces...
Komentáře
Okomentovat