25.03.18 - Velká Bíteš-Brno-Velká Bíteš (143km / 1 700m)

Včerejší závod v Hlohovci byl pouhým rozehřátím před dnešním závodem Českého poháru, který začal jako tradičně Českou jarní primaverou Velká Bíteš-Brno-Velká Bíteš. Ráno jsme ze Zlína s Jirkou Hradilem a Dalibossem coby řidičem a služebníkem odjížděli za krásného slunného počasí, po příjezdu do Bíteše byla teplota -1 stupeň, zataženo a foukal jihovýchod od Brna, takový normální vítr, jak jsme zvyklí. Třepali jsme se v autě zimou a čekali, co si kdo začne oblékat.

V 10:30 proběhla porada týmů s pořadateli, s Jirkou jsme se samozřejmě se vší důležitostí zúčastnili, najedli jsme se z připraveného rautu a spojili síly s týmem CK Feso Petřvald, kteří mají licencovaného řidiče, ale jelikož do doprovodné kolony mohly pouze týmy s min. pěti jezdci, vyšlo to včetně Jakuba Schichela z ACK Stará Ves nad Ondřejnicí akorát. Vyslechli jsme tedy pokyny pořadatelů, na našeho týmového Superba nalepili označení mechanického vozu a mohli jsme se začít chystat.
V té strašné zimě to ale nebylo jen tak, pořád jsem nevěděl, co obléct, ale nakonec jsem zvolil tenký rolák OutWet, dres + kraťasy, návleky na ruce i nohy a tenkou vestu. Pod přilbu čepice, do treter dvoje ponožky a na tretry jarní návleky a mohli jsme vyrazit na velmi krátké rozehřátí svalů, do startu chybělo 20 minut.

Po vyjetí po trati z Bíteše se do mě a Jiřiny opřel silný ledový vítr a i přesto, že jsem na sobě měl ještě navíc mikinu i bundu, byla mi zima jako hrom (Jiřina měl dokonce dvě zimní bundy). Po chvilce jsme to vzdali a vrátili se k autu, já jsem ještě naštěstí rychle vyměnil rukavice za jarní lehce zateplené a velmi dobře jsem udělal. Pak už rychle na start, samozřejmě jak jinak než do první řady.
Do startu zbývalo asi 8 minut, zima jako blázen a to jsem měl stále bundu, pustil jsem vedle sebe Jožku Černého z Elkovu a sledoval, jak má Jirka Brázdil husí kůži mezi ponožkami a návleky na kolenách. Těsně před startem jsem velmi nerad předal bundu Dalibossovi, Jirka mu dal své dvě a mohli jsme jet.

Po startu jsem se zavěsil za Jirku Brázdila a na druhém místě celého pelotonu čekal, kdy přijde smršť zezadu, ale pár kilometrů se nikomu moc nechtělo a tak jsem držel druhý flek a byl rád, že Jirka nechce odstřídat. Pak už ovšem přišla očekávaná smršť, zezadu se přes nás přehnali první jezdci a já se snažil držet v popředí.
To se ovšem lehce řekne a hůř udělá, profíci se s tím prostě nemažou, neustále mi někdo najížděl do řídítek, jakmile jsem si před sebou vytvořil 10cm bezpečnostní odstup od něčí galusky, hned se tam nacpala jiná galuska a já nechtěně couval balíkem, až jsem byl skoro na konci. Tak jsem se zase zvedl, jakmile se balík přesypal na levou stranu, po pravé jsem si dojel dopředu, zapadl za něčí galusku a začal zase nechtěně couvat.
Tak se to opakovalo pořád dokola, tempo bylo samozřejmě šílené, do toho se objížděly auta, které doprovodné motorky nekompromisně zastavovaly u kraje, cesta nevalné kvality a neustálé mlýnské kolo v pelotonu. Trvalo to asi 15 kilometrů, než konečně odjela skupina osmi jezdců, ve které měly zastoupení snad všechny větší týmy a balík mohl konečně zpomalit.
Zpomalilo se tedy docela výrazně, průměrná rychlost začala pomalu klesat pod 40km/h a v balíku zavládl relativní klid zbraní. Až do Brna se jelo proti větru, ve sjezdech se jelo i přes 80km/h a jak jsem docela odvážný, v tak velkém balíku jsem měl fakt strach. U Brna se odbočilo doleva a tady to po odjetí úniku zase po delší době štíplo, ale už jsem s tím počítal a pohlídal si pozici dost vepředu, takže jsem se brzo dotáhl na upalující špici a začal se chystat na první těžké stoupání - na Kohoutovice.
Do kopce jsme naletěli tak rychle, že jsme museli do zatáčky i brzdit, pak chvilku naplno a už jsem byl těsně za špicí, mohl jsem vydechnout, ale zase jsem začal couvat balíkem, prostě nemám povahu se tam rvát o každou skulinu. Před vrcholem jsem si nastoupil a dojel zpět až na úplnou špici, poučil jsem se totiž z loňska, kdy balík na vrcholu prudce zrychlil a já jel ve sjezdu vyšší tepy než ve výjezdu a čelo dojížděl až do Říčan.
Dnes se ale tak moc nejelo a tak jsem si užil opět svou chvilku slávy na úplné špici pelotonu, sjezd zpět k dálnici opět se strachem, ale nic se nestalo a podél dálnice jsme jeli konečně po větru. Výjezd kolem Kývalky taky poměrně v klidu, v balíku se spíš kecalo než jelo a tak jsem opět zapadl do první lajny a vyhlížel Říčany.
Tady se totiž točí doleva na Rosice a Zastávku u Brna a opět jsem si pamatoval, jak se loni balík na silném bočním větru natáhl a já dojížděl peloton v doprovodné koloně (v televizi to vypadá tak snadně, ale zkuste si to...).  Do odbočky na Rosice jsem opět dovedl peloton na úplné špici (to se mi machruje po větru) a pak se snažil držet co nejvíc v popředí. Ale i tady se jelo poměrně klidně a tak jsme alespoň ušetřili síly do dalšího stoupání ze Zastávky na Zbraslav. Tady to už štípalo docela dost, hlavně těsně před horskou prémií, kdy čelo balíku prudce zrychlilo a 100 lidí pěkně protáhlo ksichty.
Pak se ale balík opět smrskl, roztáhl přes celou cestu a poměrně klidně jsme upalovali až do Bíteše.
Před námi bylo druhé, ale kratší kolo, proti sílícímu větru až do Říčan a rovnou do Rosic. Zrovna jsem se zavěsil za zadní kolo Jiřiny, rozbitá cesta, boční vítr a v tom to přišlo, hrozný rámus, praskání karbonu a před námi hromada uhlí jak před starou teplárnou proložená pěkně naklepaným masem, špalky se zakously do ráfků, smrad jak v Continentalu a čekám náraz zezadu. Ten naštěstí nepřišel (ti vedle mě neměli tolik štěstí) a s Jiřinou jsme byli snad první, co to ubrzdili. Sjíždím do oraniska vedle cesty ve snaze tu hromadu objet, ale galusky se boří do hlíny a těžký převod tomu taky nepomůže a tak sesedám a utíkám s kolem v ruce.
Tady skončila cyklistická pohádka a začalo bolestivé peklo. První půlka balíku se velmi rychle vzdaluje, polovina druhé tvoří hromadu a zbytek se po jednotlivcích snaží vrátit zpět, ale silný boční vítr to podstatně ztěžuje, stejně jako čelo pelotonu, které se snad rozhodlo situace využít a přiložilo pod kotel, však uhlí je dost...
S poslintanou bradou se snažím zahákovat, ale to není jen tak, jede se podlaha a nohy pálí jako čert, konečně se tvoří větší balík, ale nikdo nechce jet špici a tady přišlo mé špatné rozhodnutí, vyrážím za jezdcem z Lawi, který chce sám dojet stále se vzdalující balík, ale chybí mi asi 5 metrů, které prostě nemůžu zalepit a stojí mě to další spoustu sil. Když už se za něj konečně zavěsím, tak mi hned mávne, ať střídám, hmm tak to asi těžko, sliny doplnil sopel a visí mi až ke štangli.
Zezadu naštěstí postupně doletí rozcupovaný balík pronásledovatelů a já si můžu jen nadávat do blbců, začíná stoupání na Zbraslav a já jsem už dlouho na limitu. Balík je před námi asi 30 metrů, zakusuji se řídítek a snažím se držet tempo s ostatními, nohy pálí jako kotel plný žhavého uhlí a to jsme teprve na začátku, před sebou vidím Jiřinu i Adama Štěrbáka alias Štěrbinu a tak si říkám, kruci teď se nesmím zlomit.
Někteří začínají prudce zrychlovat, do balíku už je to fakt kousek a vypadá to, že to nakonec zvládneme ještě před horskou prémií, ale balík prudce zrychluje a začíná se vzdalovat. Sliny a sopel na štangli doplňuje laktát, který se mi vyplavuje snad z každé svalové buňky a stříká do okolí, ale sjíždí se nás docela velký balík asi třiceti jezdců a přichází alespoň úleva od odporu atmosféry. Spolupráce ale vázne, většina jezdců je na limitu včetně mě a tak po pár kilometrech přichází prudký útok několika jezdců Topforexu, kteří dojeli zezadu a pochopili, že jim nikdo střídat nebude. Nevím, kde jsem v sobě vzal sílu, ale podařilo se mi po pár stech metrech trojici dojet a za mnou asi tři další jezdci a začal kolotoč smrti až těsně před Bíteš.
Už asi 30 minut od pádu v pelotonu jedu totální hranu, ale metr po metru ukrajujeme z náskoku hlavního pole, až se do něj konečně zapojujeme. Tím ale utrpení nekončí, ještě celý průjezd Bíteší pořád hrozně bolí, ale po odbočení do prvního ze tří 18. kilometrových okruhů v okolí Bíteše se konečně můžu trochu nadechnout a zasunout gel.
Po boku Pavla Boudného uzavírám hlavní pole, vím, že bych měl jet dopředu, ale nemám na to sílu, neskutečně se letí a nohy začínají protestovat, mají za sebou už přes 100 km. Ale dokud se jede po větru, tak se to ještě celkem dá, i když balík je opět natáhnutý a za chvíli se po dlouhém klikatém sjezdu odbočuje doleva a to znamená jediné, brutální boční vítr.
Dnes poprvé přichází na řadu terezíny, balík se rozdělil na spoustu skupinek a já jsem samozřejmě v té poslední a ještě z ní začínám odpadat. Tady jsem se poprvé na chvilku zlomil, říkám si však dojel jsi dost daleko, kašli na to... Ale do Bíteše daleko a navíc proti, takže se zvedám a dojíždím prvního, pak společně druhého a nakonec vytvoříme asi šestihlavý balík. Společně tak nějak dojíždíme na odbočku na Bíteš a odteď 5km proti tomu neskutečnému vichru, mám problém střídat, ale snažím se co to jde.

Druhé kolo už jedeme malinko volněji a i spolupráce začíná konečně šlapat a tady si říkám, že bych mohl tu zatracenou Bíteš konečně dojet. Dřina je to ale pořád neskutečná, všichni ze sebe vydávají maximum a mě to zase bolí a baví, ale vidím v tom smysl, snad všichni chceme do posledního kola.
Když už se ale konečně dopachtíme do cílové rovinky, zastavuje nás rozhodčí, že jsme překročili limit 5 minut na čelo závodu a závod pro nás končí. Neskutečně mě to nasere, řvu po rozhodčím, že těch pět minut jsme nesplnili už při prvním průjezdu Bíteší ještě v hlavním poli, že chceme neustále hledat talenty a mladé jezdce, ale ti pak sedí na patníku a dívají se, jak pár desítek těch nejlepších dojíždí do cíle...
Tím dnes skončila pekelná pohádka, vydal jsem ze sebe absolutní maximum, ale opět odjíždím znechucený nesmyslným limitem, 5 minut na profesionály v tak těžkém závodě mi přijde jako absolutní blbost. Do toho všeho se mi do Garminu neuložil celý závod, což mě fakt sere, těšil jsem se na ty hrozné čísla...
No jestli tohle někdo dočetl až sem, tak klobouk dolů a může mi věnovat posledních pár sekund a napsat třeba jen: "dočetl jsem"...