22.04.18 - 1. FORCE SPAC - Olšovské okruhy - 3/3 (88,1km / 819m)

Dnes nás čekal první závod Slezského poháru a to Olšovské okruhy nedaleko Hranic na Moravě. Po včerejším poměrně těžkém tréninku, večerní předčasné oslavě svátku Jiřího a zároveň kolaudace nového bytu našeho Jirky Hradila, která se nakonec protáhla až do téměř ranních hodin, jsem byl fakt zvědavý, jak se se závodem popereme.

Na start do Olšovce jedu z domu na kole, je to nějakých 40 km, navíc proti větru a tak jsem rozjetý až až, přesto si ještě projedu alespoň jedno kolo závodu, abych omrkl kvalitu asfaltu. Ten je naštěstí většinou perfektní a místa z předchozích let, kde byly nepříjemné díry, jsou docela pěkně opraveny.
Pak už si dávám jen lehkou svačinu u týmového vozu, do startu zbývá 15 minut, konkurence je dnes velmi vysoká a je jasné, že se od startu pojedou bomby, tak sním jen trochu těstovin, aby se při závodě nechtěly podívat zpět, kudy že to jedeme...

 Na startu stojím samozřejmě v první řadě, kategorie A+B jede jako vždy pohromadě, Céčko a junioři minutu za námi. S Davidem Babiánkem hodnotíme účast jako velmi kvalitní, i jeho InLife Cycling Team má na startu perfektní borce Michala "smoliče" Smolku, Toma "saké" Satkeho a další, nechybí Dominik Buksa s Tomem "čertem" Čerem z Future cycling, Petr "sváča" Swaczyna a Jarda "pytel" Pytel z CK Feso Petřvald, kompletní Forman Cinelli a další borci včetně Poláků, Maďarů a samozřejmě naši Jirka a Michal Hradilovi. Jmenovat bych mohl donekonečna, tak raději pojďme na start...

Ve 12:45 je tedy odstartováno a jak jsme předvídali, jedou se pořádné bomby, jeden nástup střídá další a další, do toho dost silně fouká, navíc tak, že jedeme skoro pořád na bočním nebo proti a o terezíny tak samozřejmě není nouze. První houpavou část nahoru a dolů proti větru do Stříteže máme velmi rychle za sebou, tady točíme ostře doprava, pereme do plných a na bočním větru míříme směr Hranice na Moravě, trať nejprve mírně stoupá, ale i tak minimální sklon dokáže pěkně štípat, všichni vymetají pravou příkopu, nikdo nikomu nedaruje lázeňský pobyt v háku, ten je okamžitě vyprodán a tak pěkně každý za své, bez úlev, slev a výprodejů...

Po zdolání mírně stoupavé pasáže přichází mírně klesavá pasáž a měla by přijít i úleva, ovšem nečtete Honzíkovu cestu, ale Alibabu a 65 cykloloupežníků, co chtějí oloupat Olšovskou chaloupku a tak se pro změnu jedou bomby po pravé krajnici, jak jinak... I přes dlouhé rozjetí se zatím nemohu dostat do tempa, jsem zahlcený a zatuhlý, tepy mi moc nelezou a cítím únavu, zato oči a zuby mi lezou až až. Klesavá pasáž se mění v rychlý sjezd, jen tady se jede mírně po větru, ale před námi je nejprudší odbočka zpět do Olšovce, naštěstí je silnice hodně široká a tak zatáčku řežeme jako sekanou a doufáme, že se nevysekáme.
Jelikož jedeme zpět, fouká pro změnu zprava a na řadu přichází úklid levé krajnice, kdyby jsme dostali pod pedály smetáky, to by bylo zameteno!! Trať opět mírně stoupá, co jsme z výšky ztratili, to zase musíme získat a do toho bomby, nástup, další bomby a jsme v Olšovci. Vítr trochu utichá, nebezpečné jsou ale ostrůvky v krajích silnice, které mají zpomalovat provoz, ovšem náš balík to příliš nerespektuje.

Přichází cílová zatáčka, navíc ve stoupání a první kolo dlouhé 6,25km je za námi, průměr máme neskutečných 43,9km/h, což znamená čas osm a půl minuty. Před námi je ale ještě dalších 13 okruhů a vím, že o moc pomalejší nebudou.
Pořád se mi nejede dobře, potřeboval bych kyslíkovou masku, abych se mohl pořádně nadechnout, vzduch je v balíku tou rychlostí prořídlý, jako by jsme jeli ve dvou tisících. Přichází další a další pokusy o úniky, snažím se je co nejvíc chytat, naštěstí pomáhá i Jiřina a Michal a tak vždy máme v každém pokusu našeho jezdce, ale stojí to dost sil a zatím není žádný únik úspěšný.

Druhé kolo jedeme sice o 30 sekund pomaleji, ale to je stejné, jako když si koupíte ve slevě oplatky a zjistíte, že jsou o 30 gramů lehčí než ty neslevněné, přitom obal je stejný, to vám pak moc nechutnají. Ani nám to moc nechutnalo, teda mně ne, ale už to bylo malinko lepší, malinko... Ve třetím kole ujíždí Michal, půl kola se tam větrá jak pejsek s kočičkou na sušáku, ale brzy je zahlcen pohlcen a najíždíme do čtvrtého kola.

Zpočátku se ještě jedou bomby, pak si ale čelo závodu říká, že je na čase zkontrolovat, co kde zaseli a po průjezdu ostrou zatáčkou u dálnice se výrazně zpomaluje. Toho jako první využije Petr Hudeček z Forman Cinelli a rychle si vytváří slušný náskok, po chvíli mi připadne jako dobrý nápad jej okopírovat a tak vyrážím také, ovšem nohy nemám z Hewlett-Packardu a tak zrovna kvalitně nekopírují Hudečkův výkon, moc se mi nechce větrat kožíšek samotnému a tak mírně zpomaluji a čekám, až mě balík pojme zpět a snad nevyvrhne.
Ovšem než se tak má stát, zezadu přiletí Jarda Pytel z Bagbiku.cz v dresu Petřvaldu.feso a šlape tedy fest, rychle jej zahákuji a začíná stíhačka, dva proti jednomu tam vepředu a proti všem tam vzadu. Tady musím vyzdvihnout kvality Petra Hudečka, které jsou velmi dobře známy, hrozně dlouho jej sjíždíme a hrozně pomalu se k němu blížíme, Jarda se mi snaží vysvětlit, že se musím víc zmáčknout, ale tepy mi pořád nechtějí lézt a nohy jsou pořád nějaké těžké.

Když už se ale konečně v pátém kole k Petrovi blížíme víc a víc, trochu na nás počká a společně zakládáme trio s názvem protáhlé ksichty a ten můj je asi protáhlý nejvíc, Petr má neskutečný tah a největší potíž mám ve sjezdu k dálnici, kde si vždy neskutečně dávám a nemůžu zalepit ani malou díru mezi jeho zadním a mým předním kolem.
Přesto se všichni tři snažíme, co to jde a máme celkem slušný náskok pár set metrů, ale víme, že to nic neznamená, v balíku je tolik silných mašin, že by nás dojely jako nic na půl plynu. Pět kol hraje naše trio balíku na nervy, únava se ale začíná stupňovat a pobyt na špici značně zkrátil i Petr, který tam trávil rozhodně nejvíc času.

Při otáčení vidíme, že vzadu v balíku odstartovala loterie a ne každý křičí BINGO!!, výherců je míň a míň a rychle se k nám blíží, až nás pohltí několik jezdců včetně Čerta, Buksy, Sváči a dalších, samých supersportů. Úspěšně je hákujeme, zpočátku sice nestřídám zrovna pravidelně, ale potřebuji si trošku oklepnout a nadechnout, stejně jako Jarda a Petr z naší zaniklé kapely.
Pak už ale začínáme točit pěkný kolotoč a říkám si, to snad zezadu nemůže nikdo dojet, ale necelé dvě kola a ono to dojelo, mám silné podezření, že to spískal Michal smolič Smolka, který dnes opravdu skvěle úřadoval na špici pro své týmové kolegy.
Do cíle zbývají čtyři kola a mně začíná v nástupech pocukávat ve svalech, vzniká nová kapela s názvem křeče a hraje čím dál hlasitěji. Michal je z hlavního pole dávno pryč, Jiřina toho má dnes už také dost a navíc mi sní jedinou traťovku, kterou mám v kapse, ale víc než hlad mně trápí žízeň (ajajajajaj, žízeň ajajajajaj) a tak si říkám ajajaj, to jsem ale vůl, že jsem si vzal jen jeden bidon. Trochu napít mi dává Jiřina a to je asi naposledy, co jej vnímám, přichází totiž řada nástupů a balík se zmenšuje a zmenšuje, s každým kolem blíž k cíli jsou nástupy intenzivnější a mé křeče taky, v předposledním kole prudce nastupuje David Babiánek a za sebou odváží dva chrty, i přes metalový nářez v mých nohách se zvedám a obrovskou díru se mi podaří poměrně rychle zalepit, ale jsem fakt na hraně a jedou se stejné bomby jako po startu, akorát je nás jen asi šest. Snažím se střídat jak se dá, ale moc se nedá a tak občas jen křičím známé HOP a visím na konci špagátu a sleduji, jak se trhá jedna nitka za druhou a pomyslný špagát začíná praskat jak popcorn v mikrovlnce.
Projíždíme cílem a jedeme do posledního kola, ve zvlněném úseku proti větru prudce útočí Sváča a odváží sebou Čerta a Ondru Fierlu, tady se můj jinak spolehlivý záznam do paměti začíná zadrhávat a zadrhává i má hlava, ale pak si říkám, že ten den a půl dovolené, co jsem si dnes musel vzít, nesmí přijít vniveč a tak se zvedám, v nohách hardcore metal , ale i přes neskutečnou únavu a spoustu křečí v nohách dokáži ujíždějící trojici docvaknout, ale sám nechápu, kde se to ve mně ještě vzalo. Zezadu dojíždí ještě další jezdci a v šesti jedeme tvrdou betonovou podlahu, žádné vymazlené PVCéčko s kožíškem vespod.
Tempu nestačí Jakub Frkal, zůstáváme v pěti a už jsme v Olšovci, bohužel jsme čtyři z Béčka a jen Ondra Fierla z Áčka, který ale dle pokynů z mechaničáku nestřídá a šetří se na pokus o celkové vítězství. Ten záhy dle očekávání přichází, ale není úspěšný a tak přijíždíme do spurtu. Tak, jak jsem předpokládal, jako první nastupuje čert a hned za ním vyráží sváča, mobilizuji poslední zbytky sil, ale vím, že na tyhle dva prostě ve spurtu nemám, i když jsem jen těsně za sváčou, ale držím třetí místo celkově a vlastně i v kategorii a jsem naprosto spokojený.
Dnešní závod byl neskutečně těžký, ale zároveň krásný, v balíku bohužel došlo k jednomu těžkému pádu několika jezdců a spadl i náš Milan Sedlář, ale vše se dělo naštěstí někde za mnou a já žádnou krizovou situaci řešit nemusel. Jiřina dojel se ztrátou necelé minuty a půl 17/9 a Michal 28/14, v dalších kategoriích startujících dopoledne, konkrétně v Déčku bral Ivo díky mému mohutnému povzbuzování v cílovém dojezdu taktéž třetí místo, hned za ním na bramboře navrátilec do našich řad Pepa Slezák a zvonda osmý, vítězství si připsal v Éčku Laďa Pelc a páté místo v Céčku Tom Galuška.
Bereme tak slušnou porci bodů do týmové soutěže.

Po vyhlášení jedu domů v doprovodu Davida Babiánka a Toma Satkeho, i přes únavu se dost nasmějeme a k tomu nám pomáhá i vítr, který dnes konečně fouká do zad... Doma si dávám venkovní sprchu a pak pár temp v bazénu, který se oproti včerejšku ohřál o jeden stupeň na necelých jednadvacet, tvl ledárna jako prase, hotová Cryo komora...

Výsledky jednotlivých kategorií

Za fotky děkuji Andrejce Smolkové a Jiřímu Novotnému, jehož fotky najdete na stránkách:

https://elovo.rajce.idnes.cz/2018_SPAC_Olsovec/