V sobotu jsme se s bráchou rozhodli, že provětráme naše dvojkolo a po myslím že dvouleté odmlce si zazávodíme na krásném a téměř domácím závodě, na Rohálovské padesátce. Na start jedeme z Holešova po trase závodu, zaprvé jsme se dobře rozjeli a také jsme nemuseli řešit problémy s parkováním v totálně přeplněných Prusinovicích.
Při cestě na start zjišťuji, že nám téměř nebrzdí zadní brzda, vypadá to na mastný kotouč, ale postupně se její účinek alespoň trošku zlepšuje. Však co, nemusíme brzdit, vážíme i s kolem nějakých 160kg a to se z kopce moc nepozná :).
Prusinovice jsou opravdu naprosto přeplněné auty, přelidněné doprovody závodníků a přezávodníkované rozjíždějícími se závodníky. Počasí je krásné, slunce pálí jako v červnu, vítr sice fouká, ale nic, na co by jsme nebyli zvyklí. Pokecáme se spoustou perfektních borců a krásných borkyň, ještě si vyšlápneme kopec na horskou prémii a už frčíme na start.
Objíždíme již totálně zaplněný prostor startu a na zpátečku zacouváme do prostoru pro první vlnu. I tento prostor se začíná postupně zaplňovat a asi 30 metrů čtverečních vyhrazených pro nejlepší borce je od pořadatelů trošku poddimenzovaný, ti nejlepší tak stojí ještě před čipovým kobercem. Spíkr Pavel Mrázek se sice snaží všem vysvětlit, že musí stát za kobercem, ale je to jako strkat dvacetikilové závaží na činku do mezery pro mince v kokinomatě někde na nádraží.
I přes všechny tyhle maličkosti je v půl jedné konečně odstartováno a do pohybu se dává pestrobarevný had asi sedmi stovek přileb, jako zaváděcí vozidlo je traktor John Deere s mohutnými dvoumontážkami na nápravách (pro neznalé jsou to dvě kola vedle sebe na každé straně z důvodu většího rozložení váhy traktoru a tím pádem menšího zatížení půdy). Vzadu na ramenech hydrauliky sedí Pavel Mrázek a asi se chce nechat potetovat stovkami vzorků galusek, plášťů a bezdušáků, ale naštěstí se držel pevně a ještě stihl pořídit spoustu fotek a videí na telefon.
Postupně si klestíme cestu na úplnou špici (sorry Davide) a brzy jsme úspěšní, ale jedeme po levém kraji silnice a traktor nás při nájezdu do terénu lehce zablokoval, chtěl jsem mu nejprve dát najevo, že jsme také pořádný traktor, ale když jsem míjel o centimetry jeho pravou dvoumontážku, raději jsem si to rozmyslel.
Nálet do terénu byl tedy poněkud pomalejší a tak nezbývá, než absorbovat obrovský oblak prachu, který se ihned vytvořil a znovu si klestit špici polem nadupaných, ještě čerstvých jezdců. Opět jsme ale úspěšní a jako vždy jedeme na max, i když si pokaždé před startem říkáme, že v začátku pošetříme.
Polní cesta začíná postupně stoupat, zalepujeme první mezery a kotvíme ve druhém balíku, ten první je sice nedaleko, ale není důvod tam zavazet. Další rozdělení našeho balíku a navýšení tepů přichází poté, co se Šibal rozhodl jako první otestovat hloubku prachu vlastním tělem, což vyvolalo nevoli závodníků jedoucích těsně kole něj, vzniká první propletenec kol a těl na zemi, ale rychle se vše rozpletlo a může se pokračovat dál.
Na řadu přichází první sjezd, návrat na asfaltku a průjezd Prusinovicemi za obrovského potlesku a povzbuzování stovek doprovodů a obyvatel této jinak téměř nenápadné vísky. Naše žlutá mašina na asfaltě nabírá na rychlosti, s Dušanem přihazujeme do kotle a do háku nabíráme spoustu vagónů, vzniká dlouhý vlak a za mohutného hukotu páry (páru) kol smazáváme náskok čelní skupiny, až ji při nájezdu do terénu za Prusinovicemi dojíždíme. Ze všech vagónku ale uvisel jen jediný a to Michal Krčma, alespoň jsme tak pomohli týmovému parťákovi.
Tady už ale naše mašina začíná ztrácet výkon, váha se začíná projevovat, stejně jako přepálený začátek a tak si jedeme to svoje. Stoupání po prudké louce kolem Pacetluk za nekonečného pokřikování Dalibosse zdoláváme s křivými hubami, poté přichází další, již zpevněné stoupání do lesa nad Pacetluky a nahoře se konečně zase projevuje setrvačnost našeho stroje, sekáme jednoho závodníka za druhým a získáváme ztracené pozice.
Singletrack až do Karlovic prověří, jestli jsem nezapomněl techniku jízdy na tandemu, jde nám to ale jako vždy skvěle a i technický sjezd na hřiště v Karlovicích dáváme jako nic za mohutného povzbuzování místních obyvatel. Sjezd po asfaltě do Kostelce a už stoupáme až na Holý kopec, kde je vysílač nad Starou Vsí. Po polní cestě zpět do Karlovic se vydýcháme a z Karlovic na Líšnou opět měníme náš tandem v Leo Express, nikdo nemá šanci nás zahákovat a opět získáváme bonusové pozice.
Brod u Líšné je jako vždy obsypán fanoušky dychtícími po krásné momentce z pádu závodníka do rozbahněné, jinak 364 dní v roce bezvýznamné říčky, i tady máme spoustu fanoušků, kteří nás znají z předchozích let a jako vždy je zklameme, brodem i přes poměrně rozbahněné prudké břehy doslova proletíme a za obrovského aplausu mizíme mezi stromy, Dušan něco vzadu pokřikuje, ale neslyším ani vlastní dech.
Po místních pěšinkách a cestách v lesích míříme k první občerstvovačce, tu jen proletíme a srkneme si z kelímků, které se nám podařilo zachytit z vystrčených horních končetin sličných dívek a dam a za chvíli najíždíme na asfaltku mezi Prusinovicemi a Dřevohosticemi. Z ní ovšem záhy odbočujeme na panelku, která nás za mohutného povzbuzování doprovodů a fanoušků dovádí do druhé ze tří částí tratě.
Na řadu přichází opět pěšinky v lese, ale naše mysl už se soustředí na jednu z největších technických překážek na trati a to na Vesanskou rokli. Tahleta proláklina, hluboká téměř jako Mariánský příkop, také nabyla na obrovském významu díky tomuto závodu a vyláme si na ní zuby drtivá většina horolezců-závodníků. Pro letošní rok ale byl průjezd touto přírodní překážkou lehce upraven a podle mého názoru značně zesnadněn, což určitě není na škodu.
I přes odlehlost tohoto místa od centra dění je zde spousta krvelačných diváků, čekajících na hrůzné pády na dno propasti, smrtelné křeče ve výjezdu z propasti a opětovné pády na její dno poté, co selhala technická dovednost již unavených nešťastníků-závodníků.
Ihned poté, co zaměřovače těchto diváků spatřují naše dlouhé žluté duralové trubky osazené dvojčaty, spustí se ohromný kravál a všechny záznamové zařízení jsou připraveny zdokumentovat ztroskotání Titanicu a jeho rychlý pád na samé dno propasti. Ovšem my tyhle dlouhé žluté duralové trubky lámeme bez potíží do prudkého klesání okořeněného kořeny, v jeho závěrečných metrech pouštím brzdy a přes lávku doslova přeletíme na protější břeh, který díky setrvačnosti a (tady se musím pochválit, perfektně jsem trefil převod) perfektnímu převodu vyjedeme bez větších potíží i přes to, že je prudký výjezd, samozřejmě také okořeněný kořeny, již značně rozrytý od předchozích pokusů o jeho zdolání.
Opět za obrovského jásotu odplouváme mezi stromy, ledovec si tentokrát mohl jen zamáčknout slzu a čekat na další parníky, které byly na trati. Čeká nás klidnější rovinatá pasáž v lesích nedaleko Bystřice pod Hostýnem, opět využíváme setrvačnosti našeho stroje a letíme vstříc těžkému stoupání před druhou občerstvovačkou.
Tu už doslova vyhlížíme, jelikož nás trápí nedostatek pití, poněvadž košíky na láhve, které jsou na našem stroji už opravdu dlouho a mají za sebou víc zásunů, než holky u E55, přes zimu nějak zteřely a pod náporem dalších a dalších dnešních zásunů ztratily pevnost a tak ztrácíme víc bidonů, než peloton Tour De France za celé tři týdny.
Ale nejprve musíme zdolat poměrně dlouhé stoupání a na jeho vrcholu nový singletrack, kde se musím hodně rvát s kormidlem, abychom se do všech zákrut vešli a netrefili při tom hraniční kameny, které trčí ze země přímo ve vyjeté stopě. Další překážkou je skokánek vytvořený z padlého stromu, kde špatně odhadujeme hloubku ponoru a jsme na mělčině, ale stačí malé požduchnutí a plujeme dál.
Krizová situace ale přichází trochu nečekaně až v závěru technického sjezdu, kdy ztrácíme rovnováhu (beztak mi Dušan zase čuměl přes rameno) a málem trefujeme dva vzrostlé stromy levými rameny, nejsme zrovna vzrostlí závodníci a tak mohla být srážka poměrně fatální, ovšem kdo nikdy neřídil tandem, nemůže vědět, že někdy prostě můžete dělat, co chcete, ale ta hromada dlouhých žlutých duralových trubek si prostě jede, kam chce...
Naštěstí máme štěstí a tak můžeme pokračovat bez ztráty kytičky dál. Před občerstvovačkou nám jeden bidon podává Lída Krčmová, za což moc děkujeme, druhý si necháváme doplnit a můžeme pokračovat ke stoupání na vrcholovou prémii.
První část těžkého stoupání jedeme velmi dobře, poté kratší odpočinek a před námi se tyčí druhá, mnohem těžší část tohoto stoupání. Vepředu dávám i přes údiv Dušana malou placku a jak jsme pak rádi, ale mnohem horší než stoupání je spousta doslova pekelných fanoušků, kteří nás již s nadšením vyhlížejí.
Míjíme totiž doslova nadpozemské (možná spíš podpozemské) bytosti a to čerty všech kategorií, od těch hrozně chlupatých jak nohy Dušana, přes smrtelný děs ksichtem vyvolávajících až po rohaté dlouhými řetězy práskajících, také smrtku kosu brousící, oběšence ze stromu visící a spoustu dalších strašidel na nás křičících a vrcholem všeho je, když se nám před přední kolo svalí kláda z lesa a ještě na nás zakřičí, to jsem fakt myslel, že mám kládu v gatích, jak jsem se lekl, fakt jsem myslel, že to je kláda a ne nějaký týpek porostlý kůrou a mechem číhající na zmučené sportovce.
I přes tyhle pekelné nástrahy zdoláváme vrchařskou prémii a to nejhorší máme za sebou, pár vlnek a dlouhým sjezdem proti silnému větru sjíždíme do Dobrotic a do zámeckého parku v Holešově. Před sebou máme další atrakci pro diváky a to dlouhý a hluboký brod přes Rusavu, diváků je tady obrovské množství a i když by určitě uvítali, jak se náš yellow tandem mění na yellow submarine, tak je opět musíme zklamat, rozčísneme hladinu Rusavy a s obrovským cákancem ji opouštíme, za což opět sklízíme mohutný potlesk. Mohutnou dávku vody dostávají i naše tretry a jelikož jsme ztratili další bidon v předcházejícím sjezdu (ten od Lídy) a máme opět jen jeden, říkám Dušanovi, že jsme alespoň nabrali dostatek vody právě do treter a třeba se bude ještě hodit.
Před námi je poslední, závěrečná část, většinou po polních cestách v okolí Tučap. Dušan sice vzadu lehce vadne a ozývají se i křeče, pořád ale jedeme velmi dobře a hájíme pozici v první padesátce, při nájezdu do Tučap je před námi nečekaná občerstvovačka, já za kormidlem beru jen vodu v kelímku, Dušan si ale může jako spolujezdec dovolit pivo k obrovské radosti osádky této soukromé napájecí stanice.
Před sebou máme poslední dva brdky, které už docela bolí, poté technický sjezd mezi stromy a jsme na asfaltce do Prusinovic, ovšem potěšit ještě musíme Prusinovské krávy a tak jim pěkně profrčíme kravínem, Pláničkovu metodu zde ještě neznají a tak nám alespoň zabučí, sekneme ještě jednoho závodníka a jsme v cíli.
Trať jsme proletěli za necelé dvě hodiny, celkové 41. místo není špatné a vítězství v tandemech je prakticky všemi očekávané, ale trať je plná nástrah a stát se může cokoli, nikdy není nic jisté...
Tak jako vždy je tento závod na velmi vysoké úrovni, ta pekelná cháska v kopci na vrchařskou prémii tomu dala perfektní korunku a proto devět z deseti strašidel doporučuje, jeďte příští rok Rohálovskou padesátku!! To desáté strašidlo ji jelo taky a ještě nedojelo do cíle, proto ji nemohlo doporučit!!
Při cestě na start zjišťuji, že nám téměř nebrzdí zadní brzda, vypadá to na mastný kotouč, ale postupně se její účinek alespoň trošku zlepšuje. Však co, nemusíme brzdit, vážíme i s kolem nějakých 160kg a to se z kopce moc nepozná :).
Prusinovice jsou opravdu naprosto přeplněné auty, přelidněné doprovody závodníků a přezávodníkované rozjíždějícími se závodníky. Počasí je krásné, slunce pálí jako v červnu, vítr sice fouká, ale nic, na co by jsme nebyli zvyklí. Pokecáme se spoustou perfektních borců a krásných borkyň, ještě si vyšlápneme kopec na horskou prémii a už frčíme na start.
Objíždíme již totálně zaplněný prostor startu a na zpátečku zacouváme do prostoru pro první vlnu. I tento prostor se začíná postupně zaplňovat a asi 30 metrů čtverečních vyhrazených pro nejlepší borce je od pořadatelů trošku poddimenzovaný, ti nejlepší tak stojí ještě před čipovým kobercem. Spíkr Pavel Mrázek se sice snaží všem vysvětlit, že musí stát za kobercem, ale je to jako strkat dvacetikilové závaží na činku do mezery pro mince v kokinomatě někde na nádraží.
I přes všechny tyhle maličkosti je v půl jedné konečně odstartováno a do pohybu se dává pestrobarevný had asi sedmi stovek přileb, jako zaváděcí vozidlo je traktor John Deere s mohutnými dvoumontážkami na nápravách (pro neznalé jsou to dvě kola vedle sebe na každé straně z důvodu většího rozložení váhy traktoru a tím pádem menšího zatížení půdy). Vzadu na ramenech hydrauliky sedí Pavel Mrázek a asi se chce nechat potetovat stovkami vzorků galusek, plášťů a bezdušáků, ale naštěstí se držel pevně a ještě stihl pořídit spoustu fotek a videí na telefon.
Nálet do terénu byl tedy poněkud pomalejší a tak nezbývá, než absorbovat obrovský oblak prachu, který se ihned vytvořil a znovu si klestit špici polem nadupaných, ještě čerstvých jezdců. Opět jsme ale úspěšní a jako vždy jedeme na max, i když si pokaždé před startem říkáme, že v začátku pošetříme.
Polní cesta začíná postupně stoupat, zalepujeme první mezery a kotvíme ve druhém balíku, ten první je sice nedaleko, ale není důvod tam zavazet. Další rozdělení našeho balíku a navýšení tepů přichází poté, co se Šibal rozhodl jako první otestovat hloubku prachu vlastním tělem, což vyvolalo nevoli závodníků jedoucích těsně kole něj, vzniká první propletenec kol a těl na zemi, ale rychle se vše rozpletlo a může se pokračovat dál.
Tady už ale naše mašina začíná ztrácet výkon, váha se začíná projevovat, stejně jako přepálený začátek a tak si jedeme to svoje. Stoupání po prudké louce kolem Pacetluk za nekonečného pokřikování Dalibosse zdoláváme s křivými hubami, poté přichází další, již zpevněné stoupání do lesa nad Pacetluky a nahoře se konečně zase projevuje setrvačnost našeho stroje, sekáme jednoho závodníka za druhým a získáváme ztracené pozice.
Singletrack až do Karlovic prověří, jestli jsem nezapomněl techniku jízdy na tandemu, jde nám to ale jako vždy skvěle a i technický sjezd na hřiště v Karlovicích dáváme jako nic za mohutného povzbuzování místních obyvatel. Sjezd po asfaltě do Kostelce a už stoupáme až na Holý kopec, kde je vysílač nad Starou Vsí. Po polní cestě zpět do Karlovic se vydýcháme a z Karlovic na Líšnou opět měníme náš tandem v Leo Express, nikdo nemá šanci nás zahákovat a opět získáváme bonusové pozice.
Brod u Líšné je jako vždy obsypán fanoušky dychtícími po krásné momentce z pádu závodníka do rozbahněné, jinak 364 dní v roce bezvýznamné říčky, i tady máme spoustu fanoušků, kteří nás znají z předchozích let a jako vždy je zklameme, brodem i přes poměrně rozbahněné prudké břehy doslova proletíme a za obrovského aplausu mizíme mezi stromy, Dušan něco vzadu pokřikuje, ale neslyším ani vlastní dech.
I přes odlehlost tohoto místa od centra dění je zde spousta krvelačných diváků, čekajících na hrůzné pády na dno propasti, smrtelné křeče ve výjezdu z propasti a opětovné pády na její dno poté, co selhala technická dovednost již unavených nešťastníků-závodníků.
Ihned poté, co zaměřovače těchto diváků spatřují naše dlouhé žluté duralové trubky osazené dvojčaty, spustí se ohromný kravál a všechny záznamové zařízení jsou připraveny zdokumentovat ztroskotání Titanicu a jeho rychlý pád na samé dno propasti. Ovšem my tyhle dlouhé žluté duralové trubky lámeme bez potíží do prudkého klesání okořeněného kořeny, v jeho závěrečných metrech pouštím brzdy a přes lávku doslova přeletíme na protější břeh, který díky setrvačnosti a (tady se musím pochválit, perfektně jsem trefil převod) perfektnímu převodu vyjedeme bez větších potíží i přes to, že je prudký výjezd, samozřejmě také okořeněný kořeny, již značně rozrytý od předchozích pokusů o jeho zdolání.
Opět za obrovského jásotu odplouváme mezi stromy, ledovec si tentokrát mohl jen zamáčknout slzu a čekat na další parníky, které byly na trati. Čeká nás klidnější rovinatá pasáž v lesích nedaleko Bystřice pod Hostýnem, opět využíváme setrvačnosti našeho stroje a letíme vstříc těžkému stoupání před druhou občerstvovačkou.
Tu už doslova vyhlížíme, jelikož nás trápí nedostatek pití, poněvadž košíky na láhve, které jsou na našem stroji už opravdu dlouho a mají za sebou víc zásunů, než holky u E55, přes zimu nějak zteřely a pod náporem dalších a dalších dnešních zásunů ztratily pevnost a tak ztrácíme víc bidonů, než peloton Tour De France za celé tři týdny.
Ale nejprve musíme zdolat poměrně dlouhé stoupání a na jeho vrcholu nový singletrack, kde se musím hodně rvát s kormidlem, abychom se do všech zákrut vešli a netrefili při tom hraniční kameny, které trčí ze země přímo ve vyjeté stopě. Další překážkou je skokánek vytvořený z padlého stromu, kde špatně odhadujeme hloubku ponoru a jsme na mělčině, ale stačí malé požduchnutí a plujeme dál.
Naštěstí máme štěstí a tak můžeme pokračovat bez ztráty kytičky dál. Před občerstvovačkou nám jeden bidon podává Lída Krčmová, za což moc děkujeme, druhý si necháváme doplnit a můžeme pokračovat ke stoupání na vrcholovou prémii.
První část těžkého stoupání jedeme velmi dobře, poté kratší odpočinek a před námi se tyčí druhá, mnohem těžší část tohoto stoupání. Vepředu dávám i přes údiv Dušana malou placku a jak jsme pak rádi, ale mnohem horší než stoupání je spousta doslova pekelných fanoušků, kteří nás již s nadšením vyhlížejí.
Míjíme totiž doslova nadpozemské (možná spíš podpozemské) bytosti a to čerty všech kategorií, od těch hrozně chlupatých jak nohy Dušana, přes smrtelný děs ksichtem vyvolávajících až po rohaté dlouhými řetězy práskajících, také smrtku kosu brousící, oběšence ze stromu visící a spoustu dalších strašidel na nás křičících a vrcholem všeho je, když se nám před přední kolo svalí kláda z lesa a ještě na nás zakřičí, to jsem fakt myslel, že mám kládu v gatích, jak jsem se lekl, fakt jsem myslel, že to je kláda a ne nějaký týpek porostlý kůrou a mechem číhající na zmučené sportovce.
Před sebou máme poslední dva brdky, které už docela bolí, poté technický sjezd mezi stromy a jsme na asfaltce do Prusinovic, ovšem potěšit ještě musíme Prusinovské krávy a tak jim pěkně profrčíme kravínem, Pláničkovu metodu zde ještě neznají a tak nám alespoň zabučí, sekneme ještě jednoho závodníka a jsme v cíli.
Trať jsme proletěli za necelé dvě hodiny, celkové 41. místo není špatné a vítězství v tandemech je prakticky všemi očekávané, ale trať je plná nástrah a stát se může cokoli, nikdy není nic jisté...
Tak jako vždy je tento závod na velmi vysoké úrovni, ta pekelná cháska v kopci na vrchařskou prémii tomu dala perfektní korunku a proto devět z deseti strašidel doporučuje, jeďte příští rok Rohálovskou padesátku!! To desáté strašidlo ji jelo taky a ještě nedojelo do cíle, proto ji nemohlo doporučit!!
Já myslel, že pojedeš vpravo, tvůj manévr proti stromům vlevo mě překvapil 😆
OdpovědětVymazat