Dnes pokračoval Slezský pohár závodem Mokrolazecká šedesátka, no vlastně šedesátsedmička. I když se tento závod často mění, ať už podoba tratě nebo cílové dojezdy, pořadatelé vždy odvedou skvělý kus práce. Na startu dnes sice chyběla spousta velkých jmen, přesto pohled do startovní listiny napovídal, že o konkurenci nebude nouze.
Na rozjetí si dáváme první kopec na trati + cílový dojezd, který je dnes opět jiný. Je to trochu zvláštní dojezd, po prudkém sjezdu z Hrabyně k Mokrým Lazcům je otočka o 180 stupňů a do cíle je to 500 metrů zpět do kopce. Počasí dnes bylo jako na objednávku, na mně možná až moc velké horko, ale foukal jen mírný vítr a postupně jsem se na vysokou teplotu aklimatizoval.
Za chvíli už stojíme na startovní lajně, v 10:00 startují kat A+B, poté jako vždy po pěti minutách C+D+M a na závěr E+ ženy. Hlasitý startovní výstřel a jdeme na to, prakticky hned po startu odjíždí Jirka Hradil, ale jen zlehka prověřil pozornost balíku, který zpočátku nikam nespěchá. Pod první kopec najíždíme samozřejmě pohromadě a ani v tomto stoupání se toho příliš neděje, v závěru padnu na špici a snažím se dostat nohy do závodního tempa.
Po chvíli jsme v Hrabyni a čeká nás prudký sjezd k Mokrým Lazcům, který pojedeme ještě v závěru závodu. Sjezd je po široké silnici a poměrně prudký, sklon má i 16% a já tady letím zalehlý v řídítkách devadesátkou. Dole je tedy otočka o 180 stupňů a pojedeme pěkně zpět, alespoň si opět okoukneme cílový dojezd. Teď ale pokračujeme až nahoru a na špici úřaduje Jakub Frkal z TJ Sigma Hranice, který v závěru stoupání všem pěkně protáhl ksichty a připsal si na účet velké prořídnutí pelotonu. I já si docela dávám, nohy nejsou stále rozjeté a tepy mi letí až na 187, být to ještě delší, tak se mi na budíku na řídítkách rozezní kostelní zvony.
Za Hrabyní přichází rozhodující fáze závodu, opět nastupuje Jirka Hradil, ale je pohlcen balíkem, i já se pokusím vyvětrat propocené dresy v úniku, ale taktéž bezúspěšně a přichází nástup Petra Hudečka, kterého má pod kontrolou Michal Hradil. Společně si vytvářejí malý náskok a já začínám pomalu brzdit špici, pak ale vidím, že má Michal problémy uviset a tak zrychluji, Michal si ale Petra dojíždí a tak opět zatahuji ruční brzdu.
Ovšem po chvíli se Michal nadobro odpojuje z háku dieselové mašiny, Petr ještě víc přikládá pod kotel a celý balík se jen otáčí a hledá se komisař, který pojede Petrovi zkontrolovat emise. Žádný se ale zrovna nenachází a tak nám Petr rychle mizí z dohledu. Sám vím, že tohle není dobrý nápad, Petr má neskutečný tah, ale je nás stále dost a když budeme jeho odstup držet pod kontrolou, tak mu ty emise snad ještě stihneme změřit.
Na řadu přichází dlouhé stoupání do Pusté Polomi, ve kterém nás trápí Tomasz Droždž, jehož nástup prudce pokrývá Pavel Grassle z Bikecentra Olomouc, až si musím šáhnout hodně hluboko do své mysli, abych dokázal velkou díru zalepit. V Pusté Polomi je balík opět o hodně menší a vlastně už se do cíle jeho složení nijak nezmění, kromě polského a olomouckého jezdce je tam ještě David Babiánek, dvojice jezdců Kilpi David Lukša a Dalibor Konečný, kteří dnes jedou také skvěle, Kuba Frkal, samozřejmě HaFan Zdeněk Petřík, kterému to ale dnes očividně nechutná, no a pak už jen já a Jirka Hradil.
Tady bych chtěl vyzdvihnout práci všech výše jmenovaných, až na občasné drobné zaváhání se všichni společně podíleli na sjíždění mašinky Petra, ovšem ten byl i přes veškerou snahu stále v nedohlednu. Na řadě je prudký sjezd a poté ještě prudší výjezd do Těškovic, které opět nejvíce odtáhne Tomasz Droždž.
Já se konečně dostávám do tempa, zvykám si na vysokou teplotu a vlhkost vzduchu, dokonce mi konečně přestává stékat pot do očí a Jiřina se mně poprvé ptá, jestli vůbec toho Hudečka ještě dneska uvidíme. Má odpověď je jasná, prostě musíme dřít, je to hlavně v zájmu nás béčkařů, ale perfektně pomáhají i kluci z áčka.
Opět letíme sjezdem dolů a před námi je další dlouhé stoupání do Tísku. Tady se do potíží dostává Jirka Hradil, který v úvodní části kopce neakceptuje tempo Droždža a zalepit to musí další pták, který je v balíku, Slavík. Moc u toho ale nezpívám, spíše mám co dělat, abych si zobákem neoklofal omotávku na řídítkách. Trochu mám starost o Jiřinu, ten se ale zkušeně procedil balíkem, ušetřil pár wattů a zahákl se jako poslední do soupravy.
Z Tísku jen krátké klesání a přes Nový Svět dojíždíme pod poměrně prudkou stěnu do Slatiny, kterou známe jako cílové stoupání ze závodu okolo Bílovce. Z tohoto závodu, který byl letos odložen na pozdější termín vím, že na vrcholu stoupání sice povolí, ale silnice stále stoupá a tak se snažím být co nejvíc vepředu, abych mohl hned po nájezdu na hlavní prudce akcelerovat a nemusel sjíždět díru, tady se může cedění nudlí nevyplatit.
Přesto sítem nikdo nepropadl a jsme stále v devíti, daleko před námi konečně vidíme Hudečka, ale je to až hrozivě daleko. Opět nasedáme na kolotoč, na který si vstupenku kupovat nemusíte, přesto je svezení v něm pořádná jízda, ale sotva dojedeme na hranu dlouhého a táhlého stoupání, Hudeček je opět pryč z dohledu a v balíku začíná šuškanda, jaký je to neskutečný borec.
Před námi je posledních pětadvacet kilometrů, kolotoč nás přiváží až do Jakubčovic, kde točíme doprava a začínáme se vracet zpět k Pusté Polomi. Situace začíná být zoufalá, i když se všichni podílejí na vysokém tempu pouťové atrakce, Hudec je stále až moc daleko. Trochu nám alespoň pomáhá mírný protivítr a tak si říkám, teď té mašině prostě musí dojít uhlí.
Trať ale až na několik brdků neustále klesá a to hraje Petrovi do karet, za Pustou Polomí sice přichází pár nesmělých pokusů o přestup na menší řetízkáč, kde jsou jednotlivé sedačky, ale nakonec všichni opět sedíme v jedné labuti a spolupráce začíná poprvé výrazně váznout, až se Jirka Hradil pasuje do role revizora a několika nevhodnými slovy vybízí ostatní k předložení jízdenek.
Trochu to pomáhá, než aby byli někteří vykázáni z labutě, tak se opět začínáme pěkně vézt a mezi Budišovicemi a Hrabyní už máme Petra na dosah, ovšem už je moc pozdě, přichází prudké klesání a už asi všichni víme, že se musíme sklonit před neuvěřitelným výkonem Petra, který si s poměrně pohodlným náskokem jede pro vítězství.
Na otočku přijíždím mezi prvními a schválně si nasedám do čtvrté labutě, nechci jet v první, toho se ale bez okolků ujímá Tomasz Droždž a vytváří si malý náskok. Já ovšem čekám hejno labutí, které doletí zezadu v čele s Pavlem Grasslem, který v závodě předvedl několik pěkných akcelerací, ale dlouho se nic neděje a přichází akcelerace od Jirky Hradila. Okamžitě popoháním svou labuť prudce dopředu a i když se společně polskému ptákovi přibližujeme, už jej před cílem nedojíždíme a na mne tak zbývá brambora jak celkově, tak i v kategorii.
Sice mně mrzí, že jsem ve spurtu zaváhal a nezáhákoval Tomasze hned odspodu, ale závod jsem si dnes fakt užil, všichni jsme jeli perfektně a nejlépe Petr Hudeček, který opět potvrdil, že když dostane prostor, je velmi velmi těžké mu jej vzít.
V cíli čekáme na dojezd Iva, který sice jede v prudkém sjezdu až jako poslední z většího balíku, ale může si to dovolit, nemá tam žádného konkurenta a do cíle jede s hubou plnou řečí, jak jinak... Po chvíli fičí z kopce i Pepa Slezák na druhém místě a pak už se jedeme zlehka vyšlápnout.
Ivovi praskla na dvacátém kilometru špice v zadním kole a tak jej musím pochválit, i přes lehkou destrukci zadní stavby od rotujícího drátu a za doprovodu zvuku, jako když nasedl Zdeněk Svěrák v Obecné Škole na své odstrojené kolo a plíšek mu rozezněl výplet, se přesto nezlomil a dojel si pro vítězství, to se až musím divit, že ho to nezlomilo a že dal přednost výsledku před újmou na svém drahocenném stroji.
V cíli čekala všechny pořádná klobása s Kofolou nebo pivem, vyhlášení nejlepších proběhlo celkem rychle a mohli jsme uzavřít další pěknou kapitolu tohoto závodu, na který se budeme rádi vracet. Stejně tak jsme rádi, že Mokré Lazce letos nedostály svému jménu jako předloni, kdy se jel celý závod za hustého deště.
Na rozjetí si dáváme první kopec na trati + cílový dojezd, který je dnes opět jiný. Je to trochu zvláštní dojezd, po prudkém sjezdu z Hrabyně k Mokrým Lazcům je otočka o 180 stupňů a do cíle je to 500 metrů zpět do kopce. Počasí dnes bylo jako na objednávku, na mně možná až moc velké horko, ale foukal jen mírný vítr a postupně jsem se na vysokou teplotu aklimatizoval.
Za chvíli už stojíme na startovní lajně, v 10:00 startují kat A+B, poté jako vždy po pěti minutách C+D+M a na závěr E+ ženy. Hlasitý startovní výstřel a jdeme na to, prakticky hned po startu odjíždí Jirka Hradil, ale jen zlehka prověřil pozornost balíku, který zpočátku nikam nespěchá. Pod první kopec najíždíme samozřejmě pohromadě a ani v tomto stoupání se toho příliš neděje, v závěru padnu na špici a snažím se dostat nohy do závodního tempa.
Po chvíli jsme v Hrabyni a čeká nás prudký sjezd k Mokrým Lazcům, který pojedeme ještě v závěru závodu. Sjezd je po široké silnici a poměrně prudký, sklon má i 16% a já tady letím zalehlý v řídítkách devadesátkou. Dole je tedy otočka o 180 stupňů a pojedeme pěkně zpět, alespoň si opět okoukneme cílový dojezd. Teď ale pokračujeme až nahoru a na špici úřaduje Jakub Frkal z TJ Sigma Hranice, který v závěru stoupání všem pěkně protáhl ksichty a připsal si na účet velké prořídnutí pelotonu. I já si docela dávám, nohy nejsou stále rozjeté a tepy mi letí až na 187, být to ještě delší, tak se mi na budíku na řídítkách rozezní kostelní zvony.
Za Hrabyní přichází rozhodující fáze závodu, opět nastupuje Jirka Hradil, ale je pohlcen balíkem, i já se pokusím vyvětrat propocené dresy v úniku, ale taktéž bezúspěšně a přichází nástup Petra Hudečka, kterého má pod kontrolou Michal Hradil. Společně si vytvářejí malý náskok a já začínám pomalu brzdit špici, pak ale vidím, že má Michal problémy uviset a tak zrychluji, Michal si ale Petra dojíždí a tak opět zatahuji ruční brzdu.
Ovšem po chvíli se Michal nadobro odpojuje z háku dieselové mašiny, Petr ještě víc přikládá pod kotel a celý balík se jen otáčí a hledá se komisař, který pojede Petrovi zkontrolovat emise. Žádný se ale zrovna nenachází a tak nám Petr rychle mizí z dohledu. Sám vím, že tohle není dobrý nápad, Petr má neskutečný tah, ale je nás stále dost a když budeme jeho odstup držet pod kontrolou, tak mu ty emise snad ještě stihneme změřit.
Na řadu přichází dlouhé stoupání do Pusté Polomi, ve kterém nás trápí Tomasz Droždž, jehož nástup prudce pokrývá Pavel Grassle z Bikecentra Olomouc, až si musím šáhnout hodně hluboko do své mysli, abych dokázal velkou díru zalepit. V Pusté Polomi je balík opět o hodně menší a vlastně už se do cíle jeho složení nijak nezmění, kromě polského a olomouckého jezdce je tam ještě David Babiánek, dvojice jezdců Kilpi David Lukša a Dalibor Konečný, kteří dnes jedou také skvěle, Kuba Frkal, samozřejmě HaFan Zdeněk Petřík, kterému to ale dnes očividně nechutná, no a pak už jen já a Jirka Hradil.
Tady bych chtěl vyzdvihnout práci všech výše jmenovaných, až na občasné drobné zaváhání se všichni společně podíleli na sjíždění mašinky Petra, ovšem ten byl i přes veškerou snahu stále v nedohlednu. Na řadě je prudký sjezd a poté ještě prudší výjezd do Těškovic, které opět nejvíce odtáhne Tomasz Droždž.
Já se konečně dostávám do tempa, zvykám si na vysokou teplotu a vlhkost vzduchu, dokonce mi konečně přestává stékat pot do očí a Jiřina se mně poprvé ptá, jestli vůbec toho Hudečka ještě dneska uvidíme. Má odpověď je jasná, prostě musíme dřít, je to hlavně v zájmu nás béčkařů, ale perfektně pomáhají i kluci z áčka.
Opět letíme sjezdem dolů a před námi je další dlouhé stoupání do Tísku. Tady se do potíží dostává Jirka Hradil, který v úvodní části kopce neakceptuje tempo Droždža a zalepit to musí další pták, který je v balíku, Slavík. Moc u toho ale nezpívám, spíše mám co dělat, abych si zobákem neoklofal omotávku na řídítkách. Trochu mám starost o Jiřinu, ten se ale zkušeně procedil balíkem, ušetřil pár wattů a zahákl se jako poslední do soupravy.
Z Tísku jen krátké klesání a přes Nový Svět dojíždíme pod poměrně prudkou stěnu do Slatiny, kterou známe jako cílové stoupání ze závodu okolo Bílovce. Z tohoto závodu, který byl letos odložen na pozdější termín vím, že na vrcholu stoupání sice povolí, ale silnice stále stoupá a tak se snažím být co nejvíc vepředu, abych mohl hned po nájezdu na hlavní prudce akcelerovat a nemusel sjíždět díru, tady se může cedění nudlí nevyplatit.
Přesto sítem nikdo nepropadl a jsme stále v devíti, daleko před námi konečně vidíme Hudečka, ale je to až hrozivě daleko. Opět nasedáme na kolotoč, na který si vstupenku kupovat nemusíte, přesto je svezení v něm pořádná jízda, ale sotva dojedeme na hranu dlouhého a táhlého stoupání, Hudeček je opět pryč z dohledu a v balíku začíná šuškanda, jaký je to neskutečný borec.
Před námi je posledních pětadvacet kilometrů, kolotoč nás přiváží až do Jakubčovic, kde točíme doprava a začínáme se vracet zpět k Pusté Polomi. Situace začíná být zoufalá, i když se všichni podílejí na vysokém tempu pouťové atrakce, Hudec je stále až moc daleko. Trochu nám alespoň pomáhá mírný protivítr a tak si říkám, teď té mašině prostě musí dojít uhlí.
Trať ale až na několik brdků neustále klesá a to hraje Petrovi do karet, za Pustou Polomí sice přichází pár nesmělých pokusů o přestup na menší řetízkáč, kde jsou jednotlivé sedačky, ale nakonec všichni opět sedíme v jedné labuti a spolupráce začíná poprvé výrazně váznout, až se Jirka Hradil pasuje do role revizora a několika nevhodnými slovy vybízí ostatní k předložení jízdenek.
Trochu to pomáhá, než aby byli někteří vykázáni z labutě, tak se opět začínáme pěkně vézt a mezi Budišovicemi a Hrabyní už máme Petra na dosah, ovšem už je moc pozdě, přichází prudké klesání a už asi všichni víme, že se musíme sklonit před neuvěřitelným výkonem Petra, který si s poměrně pohodlným náskokem jede pro vítězství.
Na otočku přijíždím mezi prvními a schválně si nasedám do čtvrté labutě, nechci jet v první, toho se ale bez okolků ujímá Tomasz Droždž a vytváří si malý náskok. Já ovšem čekám hejno labutí, které doletí zezadu v čele s Pavlem Grasslem, který v závodě předvedl několik pěkných akcelerací, ale dlouho se nic neděje a přichází akcelerace od Jirky Hradila. Okamžitě popoháním svou labuť prudce dopředu a i když se společně polskému ptákovi přibližujeme, už jej před cílem nedojíždíme a na mne tak zbývá brambora jak celkově, tak i v kategorii.
Sice mně mrzí, že jsem ve spurtu zaváhal a nezáhákoval Tomasze hned odspodu, ale závod jsem si dnes fakt užil, všichni jsme jeli perfektně a nejlépe Petr Hudeček, který opět potvrdil, že když dostane prostor, je velmi velmi těžké mu jej vzít.
V cíli čekáme na dojezd Iva, který sice jede v prudkém sjezdu až jako poslední z většího balíku, ale může si to dovolit, nemá tam žádného konkurenta a do cíle jede s hubou plnou řečí, jak jinak... Po chvíli fičí z kopce i Pepa Slezák na druhém místě a pak už se jedeme zlehka vyšlápnout.
V cíli čekala všechny pořádná klobása s Kofolou nebo pivem, vyhlášení nejlepších proběhlo celkem rychle a mohli jsme uzavřít další pěknou kapitolu tohoto závodu, na který se budeme rádi vracet. Stejně tak jsme rádi, že Mokré Lazce letos nedostály svému jménu jako předloni, kdy se jel celý závod za hustého deště.
Chybět nesmí samozřejmě mapa závodu s převýšením:
Jirko, díky za skvělý článek. Hodně jsem se zasmál, i když během závodu vám nikomu do smíchu nebylo. Po skončení cyklistické kariéry by ses měl dát na novinařinu.
OdpovědětVymazatAhoj a díky, max že bych psal nějaké bláboly do plesku nebo hromu :)
Vymazat