30.06.18 - FORCE OBR Drásal 208km / 5 680m) - díl druhý.

Pokračování OBRovského dramatu na OBRovi Drásalovi, pro připomenutí dva odstavce z prvního dílu:
Odtud (z Pardusu) už je to kousek (rozuměj kousek v porovnání s celkovou délkou závodu) na Rusavu, kde nás čeká nájezd do druhého kola.  To ale nevíme, že nás čeká největší problém dnešního dne. Nejedeme totiž kolem chaty Jestřabí jak jsme zvyklí, ale po sjezdovce přímo k odbočce na Grapy. Tudy jsme nikdy nejeli a v závěru sjezdovky nás překvapuje asi 5 metrů dlouhý úvoz plný kamenů. I když okamžitě volám na Dušana pozor hrby, je pozdě, Dušan ztrácí rovnováhu a patu tretry vrazí do zadního kola. Já slyším a cítím jen náraz a nevím, co se děje, okamžitě zastavujeme a Dušan už hlásí, že jsme asi dojeli.
V zadním kole chybí tři dráty, které plantají na uvolněných niplech, jeden je dokonce obtočený kolem náboje. Zadní kolo tím pádem hodně háže a jeho pevnost je díky tomu značně oslabena. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že jsme prostě dojeli, tohle přece nemůže vydržet dalších 110km v nesmírně těžkém terénu, který máme ještě před sebou, ale proč to alespoň nezkusit. Potřebujeme jen odstřihnout ty tři dráty, ale na občerstvovačce nikdo nemá kleště, až mi Dušan připomíná, že mám přece jedny malé pro jistotu v rámové brašně.
Se slzou v oku tedy odcvakávám jeden drát za druhým a zkoušíme nasednout, zdá se, že by to mohlo jít. Ale jen co dojíždíme pod stoupání na Grapy a dávám malou, je opět zle. Zadní kolo háže tak silně, že plášť drhne o přesmykač a při větším záběru i o zadní stavbu rámu. A objet větší část OBRa bez malé placky, to je prostě nemyslitelné. Opět tedy zastavujeme, já už jsem fakt zoufalý a smiřuji se s myšlenkou, že jsme prostě dojeli. Ale Dušan mě překvapuje, říká mi přece to teď nezabalíme, když už jsme tak daleko, to musíme dojet na Troják a tam nám třeba v mobilním servisu kolo docentrují.
Tak mu tedy říkám, ať zavolá Aleně, která k nám míří autem s mým nářadím a veškerým podpůrným materiálem, až ji nasměruje na Říku a tam ať na nás počká, kolo si tam docentruji sám, alespoň trochu. Než to obstará, já alespoň povoluji objímku přesmykače a kousek jej vytáčím směrem ven z rámu, aby o něj zadní kolo při zařazeném nejmenším převodníku nedrhlo a můžeme pokračovat dál.
Již podruhé tedy zdoláváme stoupání na Grapy a čeká nás těžký sjezd na Říku, první prověrka toho, jestli zadní kolo dokáže vydržet tu obrovskou zátěž.
V hlavě se mi honí všemožné myšlenky, co může zadní kolo ve vysoké rychlosti udělat a co to může znamenat pro nás. O dost pomaleji se tedy proplétáme mezi spoustou kamenů a kořenů, které sjezd na Říku nabízí v plné míře a já už teď vím, že jestli se nám podaří kolo docentrovat a neprasknou při tom další dráty, bude pro mne mnohem těžší závod dokončit.
Pomalejší sjezdy totiž znamenají mnohem delší čas pro ruky při jemném dávkování brzdného výkonu a ty mne vždy ke konci závodu dost bolí, stejně jako zápěstí a celé paže, které se neustále rvou s řídítky a kdo někdy řídil tandem ví, o čem mluvím... Mnohem větší problém ale vidím v únavě, která se s přibývajícími kilometry značně zvyšuje a z předchozích ročníků vím, že udržet koncentraci při řízení bývá ke konci závodu dost problém. Obvykle to až tak nevadí, ale špatně trefený kámen nebo kořen na oslabené místo ráfku může znamenat nejen konec závodu, ale hlavně těžký pád. A to je zrovna letos závod o 30km delší...
S těmito myšlenkami v mé hlavě (na co myslel Dušan raději nechci vědět) dojíždíme na Říku, kde už čeká Alena s podpůrným vozidlem. Na místě stojí i několik diváků a tak mají alespoň trochu vzrůšo. Zatímco se Dušan občerstvuje, já se snažím skoro o nemožné, na jedné straně povolit dráty, na druhé přitáhnout, respektive doslova přepnout. Problém ale je, že všechny tři dráty chybí v řadě a tak jsou hlavně krajní dráty u díry hodně přepnuté a tak musím opatrně, aby nepraskly.
Ale přece jen po pár minutách kolo háže o poznání méně, ještě jej dofukuji, protože máme buď netěsnost nebo pomalý defekt a můžeme vyrazit. Instruujeme Alenu, aby nás počkala na Tesáku a my pokračujeme proti směru Bystřičky směr stoupání na Tesák. Oproti prvnímu průjezdu ji tentokrát brodíme dvakrát a jedeme technický úsek, který jsme ráno nejeli, naštěstí ale ne celý a to nejhorší opět objíždíme po silnici.
Ve stoupání na Tesák dojíždíme staršího pána, který má tak suchý řetěz, až doslova s potížemi opouští zuby převodníku a hrozí, že namotá přehazovačku. Nejprve ho na to jen upozorníme, pak mi to ale nedá a zastavuji, máme sebou WD-40 a tak mu Dušan řetěz v rychlosti namaže. Alespoň máme za sebou dobrý skutek a jak Dušan dodává, třeba nám to pomůže a závod dojedeme...
Přijíždíme na Tesák, najíme se a můžeme pokračovat , Alenu posíláme do Rajnochovic a my máme před sebou opět to nejtěžší, Kelčský Javorník. Výjezd na něj probíhá prakticky stejně jako ten brzy ráno, akorát už není taková zima, místo šesti stupňů je už luxusních osm. A také jsme široko daleko sami. Ovšem nebojíme se ani tak výjezdu, který nám dá opět samozřejmě hodně zabrat, ale hlavně sjezdu. Jediná výhoda druhého kola je ta, že trať je o něco více vyčištěna i díky průjezdu závodu na 117km, to se ale právě sjezdu z Kelčského Javorníku moc netýká, tady se kameny převalují i samy od sebe a vše je pořád jinak.
Pouštíme se tedy do těžkého sjezdu a já musím brzdit mnohem víc, ruky už dost bolí, ale zvládáme to poměrně s přehledem a to nejhorší máme za sebou. Poté už jen rychlý sjezd po zpevněné cestě a jsme v Rajnochovicích, Alena může jet na Troják a my před sebou máme opět stoupání na Lazy.
To jedeme o dost pomaleji než poprvé, ale Dušan přece jen zabral a od těch potíží na Rusavě šlape mnohem silněji, takže za chvíli už vidíme opět žlutý bagr mezi stromy a za chvíli jsme na odbočce do druhého kola.
Nejedeme tedy až na Lazy, ale krátkou spojnicí najíždíme na trasu nedaleko rozcestí, na kterém jsme poprvé špatně odbočili. Teď už si dávám pozor a pro jistotu jedu po louce tak, jako v předchozích letech a za chvíli už šlapeme na Bludný. Od chaty Maruška sjíždíme opět na Troják a můžeme se pořádně občerstvit. Opět si necháme namazat oba řetězy a všímáme si, že občerstvovačka je mnohem víc vyjezená, trasa A se zásobami pořádně zatočila. My máme naštěstí podpůrné vozidlo s tousty a Coca-Colou, takže nám to až tak nevadí.

Opět lehce dofukuji zadní kolo a můžeme pokračovat, Alena si může dát na Trojáku oběd, než se totiž dostaneme na další styčný bod do Semetína, musíme zdolat neskutečně těžký úsek s dlouhými a těžkými stoupáními a na závěr technický sjezd semetínským bikeparkem.
Nad Trojákem tedy odbočujeme doleva a čekají nás dva těžké a nekonečné kopce, v tom prvním je dokonce úsek, který prostě nejde vyjet, navíc přesně v jeho půli leží obrovský buk a přenést přes něj náš žlutý expres v prudkém svahu není žádný med. Minulý rok jsme tady dokonce pomáhali sličné slečně přes něj přenést její kolo, která by jinak byla asi bezradná.
Za bukem nás čeká ještě pořádný kus tlačení, než se dá konečně nasednout a jet. Druhý kopec už je sice skoro celý po lesní asfaltové cestě, ale i tak je to pořádný záběr a na jeho konci nás čeká několik úseků bikeparkem se spoustou klopenek, skoků a ramp. Konečně jsme před posledním úsekem bikeparku, na rozdíl od předchozích dvou ročnících jedeme po těžší červené trase, která sice bude prudší, ale kratší. Většinu skoků stejně objíždíme a klopenky jsou stejné, jako na modré trase. Za chvíli jsme tedy dole a je to kousek na občerstvovačku v Semetíně. Alena nás už čeká a je to dobře, není tady skoro nic k jídlu a tak jíme opět toustový chleba se šunkou, který Alena nakoupila cestou sem. Doplňujeme bidony, ale jeden při odjezdu zapomínáme na občerstvovačce, tak se musí Alena kousek vrátit a dovézt nám záložní bidon z auta.
Nás čeká další nekonečné stoupání na Chléviska, které má délku přes 7km a jehož poslední dva kilometry jsou po hrubým makadamem vysypané cestě s max. sklonem přes 30%, tady je to opravdu na morál, jedeme to přes 36 minut, ano 7km dlouhých 36 minut, to je průměr 11,7km/h. Na vrcholu je malá občerstvovačka, na které ale nezastavujeme a pokračujeme dál.
Na Držkovou je to odsud ještě dlouhých 14km víc nahoru než dolů a my neustále držkujeme, kdy už to bude konečně ten správný sjezd, ve kterém si alespoň trochu odpočineme. Jo to je on, vždy ho bezpečně poznávám a vždy to ještě není on a tak opět stoupáme a stoupáme. Tento úsek zdoláváme za dlouhých 50 minut a jsme na Držkové.
Tady ještě víc platí, že není co jíst a i obsluha občerstvovačky si dost stěžuje, že nemá co nabídnout a třeba Coca-Coly už dlouho kupuje ze svého. Za 1 800,- startovného by si závodníci asi zasloužili větší stravovací komfort, ale zase chápu, že se tohle asi hodně těžko odhaduje. My naštěstí opět jíme tousty a i Colu máme svou, naposledy dofukuji zadní kolo a Alena může jet domů, odteď už v tom budeme sami.
Stoupání k hradu Lukov není až tak náročné jako ty předchozí, síly ale čím dál víc ubývají. Hrad objedeme po technickém trailu, fotka mezi skalním masivem a už sjíždíme na konec Lukova, kde je poslední občerstvovačka s jídlem a lehkým servisem. Tady přece jen nějaké jídlo mají, my ale bereme spíše jen ovoce, opět nám mažou řetězy a jsme připraveni na poslední těžkou výzvu, stoupání z Lukova na Ondřejovsko.
To je dlouhé sice jen 3km s průměrným sklonem 8%, ale opět nechybí pasáže s maximem přes 30%. Za 22 minut jsme nahoře průměrem 8km/h a jsme fakt vyčerpaní, ale víme, že to nejhorší máme za sebou a čím dál víc věříme, že se nakonec do cíle přece jen dostaneme. Po hřebeni je to 3km na Hadovnu a k úplně poslední, malé občerstvovačce.
Tu ale opět jen míjíme a rovnou se zakusujeme do posledního těžkého stoupání na Hrubou Malíkovou. To má ale jen necelý kilometr a na rozdíl od většiny ostatních i tohle vyjíždíme i přes to, že máme v nohách přes 190km, i když opět na kašpárka. Poté už jen několik kilometrů opět po hřebeni a jsme na Lysině.
Čeká nás skoro 5km z kopce do Žop a to může leckoho snadno navnadit na myšlenky, že už je prakticky v cíli. Já ale vím, že právě tady se ještě může mnoho stát, obvykle tady jezdíme hodně rychle, dnes ale musíme opatrně a taky si vzpomínám na jeden z dřívějších ročníků, kdy se tady brutálně rozbil právě na závěr Drásala Martin Chalupa a šlo mu doslova o život.
Po dvoustech kilometrech se i tento sjezd zdá neskutečně dlouhý, prdele už máme na maděru, mé ruce na tom nejsou o nic lépe, alespoň že se mi daří stále držet soustředěnost na řízení a výběr vhodné stopy. Ve všech sjezdech také máme potíž s tím, jak kdo má v jaké pozici nohy. I tohle je jeden z úskalí jízdy na tandemu, někdo jede s našlápnutou levou nohou dopředu, někdo s pravou a nemůžete si je přetočit, jak chcete. Musíte prostě nalézt kompromis, stejně jako s frekvencí šlapání, jízdou vestoje a spoustou dalších faktorů, které na single kole prostě řešit nemusíte a uděláte si to tak, jak chcete. I proto už mám od sjezdu bikeparkem do Semetína v každém sjezdu bolesti v kolenech, kolo se díky nášlapům částečně řídí i s pomocí nohou a když je nemáte v obvyklé pozici, začnou prostě bolet.
Stejně tak musím Dušanovi neustále hlásit, že budu řadit, aby povolil tah nebo zkontroloval, zda řetěz správně sedl na vybraný převodník, také hlásím skoro každý hrb nebo prohlubeň, větší kořeny a kameny, které prostě nemůže vidět, vidí spíše víc dopředu a mnoho přehlédne, kopance od zadního kola jsou pak doslova utrpení, když s nimi nepočítá... Jenže říkejte 12 hodin a 16 minut neustále dokola hop, řadím vzadu, hop hop, řadím vepředu, kořeny, řadím vzadu, ještě a ještě a ještě vzadu, další kořeny a hop a hop a hop, další díry...
Ale zdá se, že i dnes se s těmito všemi potížemi nakonec porveme, jsme na konci sjezdu, projíždíme Žopy a po panelce úplně posledním stoupání a sjezdem přijíždíme do Dobrotic. I můj Garmin už vypověděl službu, baterie se vybila a poslední kilometry na mém záznamu na serveru Strava chybí. V Dobroticích za asistence policie přejíždíme hlavní cestu a najíždíme do Zámeckého parku. Do cíle je to sotva dva kilometry, v tom prvním se mi jako vždy hlavou proženou všechny podstatné momenty dnešního závodu, od kterých mne vytrhne spousta fanoušků a hlavně fandící skupina našich dětí, partnerek i rodičů.

Tady mám tak jako každý rok od doby, co jezdíme OBRa na krajíčku, emoce se prostě derou ven a jsem nesmírně rád, že jsme to opět zvládli, i když to bylo letos zatím opravdu nejnáročnější nejen kvůli délce 208km, ale i díky potížím se zadním kolem. Konečně projíždíme cílem a je hotovo, mně začíná dovolená, jen co se vydýchám a najdu v sobě sílu slézt z kola...

Do cíle jsme přijeli nejen díky opravám, ale i díky pomalejším sjezdům po 12. hodinách a 16. minutách zhruba o 45 minut později, než jsem předpokládal na celkovém 41. místě, nebýt všech potíží, mohli jsme být možná v první třicítce... Ale o to nám vůbec nešlo, jelikož jsme byli jediný tandem na trase OBR, měli jsme za jediný úkol dojet v limitu a hlavně DOJET a to se nám podařilo...
Ani jsme neměli čas se jít osprchovat, rovnou jsme počkali na vyhlášení nejlepších, převzali si trofeje a mohli jet domů. Dušana nechci dlouho vidět ani slyšet, stejně tak jako tandem. Ale oba víme, že i kdyby byl OBR Drásal příští rok 250km, stejně ho pojedeme...

Na závěr bych chtěl poděkovat všem pořadatelům, kteří na trase mrzli stejně jako my, průměrná teplota během celého závodu byla pouhých 11 stupňů, chtěl bych smeknout před všemi, kteří našli odvahu v 05:30 ráno odstartovat, ať už do cíle dojeli nebo ne a chtěl bych smeknout před těmi, kteří už pětadvacet let a hlavně posledních pět let mají každý rok OBRovskou hromadu starostí s tím, aby nás to OBRovsky bolelo a zážitek byl co nejvíc OBRovský. Děkuji také firmě DT-Swiss za jejich výplety, které nám před lety na míru vypletl Vašek Utínek z firmy Bottico v Otrokovicích, dnes prošly OBRovskou zatěžkávací zkouškou a obstály na jedničku. Stejně tak děkuji Aleně za doprovod v podpůrném voze a rodině za trpělivost, kterou s námi musí mít víc než OBRovskou...
A na úplný závěr děkuji všem, kteří jste tento OBRovský článek rozdělený na dva dočetli až sem, jsem rád, že to mám za sebou a můžu smazat disketu v hlavě...

Výsledky na stránkách www.sportsoft.cz