Sice mi před pár dny začala dovolená, ale jak říkám každý rok, dovolená mi opravdu začne až po Drásalovi. Před závodem jsem totiž strávil tři dny přípravou našeho žlutého expresu, nic jsem nepodcenil a kolo prošlo snad kompletní generálkou. Navíc jsem v týdnu vypustil veškeré práce na baráku, kde jsou ty doby, kdy jsem v pátek celý den betonoval nové podlahy a v sobotu jel Drásala...
V pátek odpoledne přijel Dušan a jeli jsme otestovat kolo cestou na prezentaci, vše šlapalo na jedničku, až při cestě domů nám spadl při řazení na malou placku řetěz a jeden článek se ohnul. Doma jsem tedy ještě přitáhl doraz přesmykače a zdálo se, že je kolo vyladěné jak vrata Lomax...
I když jsem šel spát brzo, samozřejmě jsem nemohl usnout. Obvykle s tím problém před závody nemám, ale OBR Drásal není obyčejný závod... Takže usínám snad až po půlnoci a v 03:45 už zvoní budík.
Rychlá snídaně, nanosit věci do auta, kolo je na střeše již od večera a o půl páté můžu vyrazit. Jedu do Hulína vyzvednout Dušana, který jede z Kostelan na kole a společně frčíme do Holešova. Už tak brzy ráno fouká velmi silný vítr, teplota je 11 stupňů a to jsme teprve v nížinách. V Holešově máme základnu jako vždy u rodičů, dolaďujeme poslední detaily, plníme kapsy a jedeme na start.
Na tento závod není potřeba žádné rozjetí, na to je dost času při závodě. Tak jen párkrát obkroužíme náměstí a už si jdeme stoupnout na start. Do půl šesté zbývá asi pět minut, pokecáme s ostatními a Pavel Mrázek začíná odpočítávat...
Bum a jedeme, karavana se dává do pohybu za podpory těch nejskalnějších příznivců a rodinných příslušníků, opouštíme Holešov a míříme směr Žopy. V předchozích ročnících se po startu většinou jelo, dnes je to ale výletní tempo, nevím jestli je to z respektu k délce tratě, nebo se nikomu nechce jet špici proti tomu neskutečně silnému větru. Dokonce i my jedeme schovaní v balíku.
Projíždíme Žopy a kolem golfového hřiště najíždíme do prvního stoupání na Lysinu. I tady pokračuje spíše výletní tempo, ještě dlouho vidíme na špici Honzu Fojtíka, Petra Šťastného, Honzu Jobánka a další adepty na vítězství. Dnes se ale nenecháme strhnout ostatními, hned odspodu si jedeme svoje, karavana se začíná natahovat a trhat.
Stoupání na Lysinu je neskutečně dlouhé, ale konečně jsme nahoře, ještě krátká stojka v závěru, kde dáváme poprvé malou placku a čeká nás sjezd na Rusavu. Všude je zatím poměrně sucho, až nás to překvapuje, ale samozřejmě jsme rádi. Sjezd je poměrně široký a dřívější příčné kanály, které vypadaly spíše jak zákopy z druhé světové, jsou pryč a tak můžu pustit náš expres téměř střemhlav dolů.
Druhá půle sjezdu je ovšem víc rozbitá, než jsem čekal a tak začínám přitahovat otěže, ovšem nové brzdy ještě nejsou zajeté a tak mám chvílemi co dělat, abych vybral několik prudkých zatáček a nenarazil do jezdců před námi, přece jen brzdíme obyčejnými brzdami váhu cca 170kg. Ve sjezdu je sice dost chladno, ale předešlé stoupání nás dost zahřálo a tak to ani moc nevadí.
Prokličkujeme Rusavou a začínáme stoupat na Grapy. Pamatuji ještě doby, kdy bylo tohle drsné stoupání jen vysypané hrubým makadamem s plechovými odvodňovacími žlaby, na kterých vždy proklouzlo zadní kolo a spoustu méně zdatných jezdců to zastavilo, znova se rozjet byl v prudkém svahu velký problém...
Ovšem teď už je zde dlouho krásný asfalt a tak se tady můžou prohánět i silničáři při závodě Mamut Tour. My opět poměrně v klidu ukrajujeme jeden výškový metr za druhým, pár úsměvů fotografům a to nejtěžší máme za sebou, alespoň pro tuto chvíli. Kousek před vrcholem najíždíme opět do terénu, kterým objedeme vrcholovou prémii právě ze závodu Mamut Tour a čeká nás ještě pár stovek kamenitých metrů v prudkém stoupání, než si konečně můžeme vydechnout.
No vydechnout, sjezd na Říku je poměrně technicky náročný, plný velkých kamenů, kořenů a dalších zákopů, alespoň že na nás nikdo nestřílí. Brzdy už se konečně zajely a tak poměrně s přehledem sjíždíme do druhé části sjezdu, která je pro změnu po zpevněné cestě, opět nabíráme vysokou rychlost, kterou jen lehce koriguji.
Z Říky jedeme kousek kolem potoka, jednou jej přebrodíme a po asfaltě pokračujeme pod stoupání na Tesák, pořadatelé tady naštěstí vynechali technický úsek, který bývá bahnitý i za sucha, ne tak po předchozích deštích. Opět poklidným tempem stoupáme na Tesák a nahoře nás čeká první občerstvovačka. Možná to zatím zní jako pohádka, ale máme za sebou prvních 25km prakticky neustále v kopcích a před sebou ještě vražedný Kelčský Javorník a Lazy. Po krátkém občerstvení tedy opouštíme Tesák a přijíždíme právě pod Kelčský Javorník.
Nejprve nás čeká krátký technický sjezd, v jehož závěru je velká kaluž, kterou objíždíme těsně kolem stromu, až se divím, že jsme ho neorazítkovali řídítky. Poté už nezbývá než jen řadit a řadit a řadit, dokud tam nenacvakáte vše, co můžete. V našem případě je to převod 24x32, to už šlapeme jako večerníček na jednom místě, na tohle stoupání to je ale stejně málo.
První část se ještě dá vyjet a my ji zatím pokaždé vyjeli, i když někteří jednotlivci před námi mají potíže. Už tady si ale musíte hodně hrábnout, stoupání má přes 20% v těžkém terénu. Poté přijde na řadu krátká odpočinková pasáž a druhý úsek. Ten už je podstatně těžší a ne vždy jej vyjedeme. Dnes se nám to nedaří, i když je to spíše vinou jezdců před námi, kteří nás donutili svým zastavením zastavit, vyjetá stopa je jen jedna a všude okolo vládne drsná příroda. Zbytek tedy musíme vytlačit a to není jen tak, zkuste si vytlačit 25kg těžké kolo do 30% stoupání plného kamenů, kořenů a zlomených očekáváních.
Nahoře opět nasedáme a máme chvilku na to, aby jsme se vydýchali a vyplavili laktát ze svalů, které při šlapání nepotřebujete, ale při tlačení ano. Před námi je poslední, ta nejdrsnější část tohoto zpropadeného kopce. Tuhle část jsme zatím nikdy nevyjeli a ani nikdy nevyjedeme, ani jsem nikdy nikoho neviděl ji vyjet, i když nějaké zvěsti o jejím zdolání jsem zaslechl. Tady už se prostě projevuje únava z předchozích dvou částí a navíc je tu sklon opět tak prudký a terén tak těžký, že je možná i lepší sesednou a tlačit, než se převrátit dozadu a sklouznout se po zádech zpět do údolí.
Opět tedy tlačíme, tretry marně hledají oporu na skále a máme co dělat, aby jsme ten náš autobus dostali až nahoru. Teplota je tady pouhých šest stupňů, dokonce cítím, jak mi křehnou prsty na rukách, je fakt zima a do toho fouká čím dál silnější vítr. Ale dokud jedeme nebo tlačíme nahoru, tak to není až tak hrozné.
Jsme na Jehelníku, dalo by se říct na vrcholu, ale není tomu tak. Před námi je pořád ještě velmi těžký technický úsek a až teprve poté konečně projíždíme pod novou rozhlednou na Kelčském Javorníku a čeká nás sjezd. Ovšem kdo by čekal, že si konečně odpočineme, toho musím zklamat.
Sjezd z nejvyššího vrcholu Hostýnských vrchů je totiž stejně těžký jako výjezd na něj, zpočátku sice jedete po zpevněné cestě, ze které záhy točíte doleva na pěšinku učesanou mezi smrky, tu ovšem postupně začínají zdobit nezbedné vlásky napříč účesem, poté už jsou to spíše copy spletené z kořenů a nakonec pořádné dredy napletené z kamenů, kořenů a kusy větví povalujících se v prudkém svahu.
Tento sjezd je těžký i pro nejlepší sjezdaře, obrovské kameny se volně povalují v širokém žlabu a jsou různě posouvány pod náporem projíždějících gumových hřebenů, což značně komplikuje výběr vhodné trasy. Já se tedy snažím usměrnit náš žlutý hřeben do co nejlepší stopy, ale jde to dost obtížně a ke konci je to spíše už jen .snaha o mírné korigování směru, kterým se náš hřeben řítí. Poté sjíždíme na rozcestí, ze kterého je to jen malinký kousek do kopce, tady jezdec před námi urval přehazovačku o jeden z mnoha povalujících se klacků a bezmocně rozhazuje rukama. Dušan jen podotkne, že by mu to možná ani nevadilo, nakonec jen sjede do Rajnochovic a tam ho snad někdo zachrání.
My jej tedy jen mineme a po pár šlápnutí do zmíněného brdku jsme na jeho vrcholu a pokračujeme ve sjezdu. Odtud je to opět po zpevněné cestě a nebezpečné už jsou jen některé zatáčky, ve kterých jsou vidět brzdné dráhy těch, co to přehnali s rychlostí. My to tady naštěstí dobře známe a za chvíli už najíždíme na silnici, která nás dovede do Rajnochovic.
Odtud začíná poslední z nekonečné řady úvodních stoupání a to na Lazy. Zpočátku asfaltová cesta záhy přejde do zpevněné hrubým makadamem a nakonec vysypané jemnou drtí, která se pod koly nepříjemně žmoulá a značně zvyšuje vynaložené úsilí. Stoupání se navíc hodně utáhne a tak na řadu přicházejí opět nejlehčí převody. Za chvíli naštěstí skrze stromy zahlédneme žlutý bagr a to znamená, že jsme konečně na rozcestí, na kterém točíme doleva do již mírného stoupání. To nás dovede ven z lesa na dlouhé louky, po kterých přijedeme nad Lazy do míst, kde je jedna z vrcholových prémií na Mamut Touru.
Po asfaltě sjedeme do "centra" obce, kde je další občerstvovačka. Doplňujeme bidony, já do sebe nacpu co nejvíce salámu a sýra, který je v nabídce a můžeme pokračovat dál. Před námi je spíše "odpočinkový úsek" nahoru a dolů, spousta pěšinek a lesních cest, ale žádné dlouhé stoupání. Místy je terén rozbahněný, ale jinak je trať až překvapivě suchá. Na závěr tohoto úseku přichází dlouhý sjezd až k Jarcové, kde je další občerstvovačka a podél Vsetínské Bečvy nás čeká opravdu odpočinkový úsek v délce několika kilometrů až k Pržnu.
Tady obvykle nabereme spoustu vagónků, které využijí síly tandemu na rovině a vezeme je až pod další stoupání, dnes ale jedeme sami a také nikam nespěcháme, máme toho před sebou ještě hodně. Postupně tedy podél Bečvy přijíždíme až k další výzvě, ke stoupání na Prženské paseky. Je to sice stoupání po asfaltě, ale je hodně prudké a hlavně nekonečné. Dříve se tohle stoupání jezdilo 2x a v dopoledních hodinách při parných dnech tady vždy doslova tekl asfalt. Tohle dnes naštěstí nehrozí, navíc tudy jedeme jen jednou a jsme za to fakt rádi.
Postupně se tedy opět na nejlehčí převody probíjíme tímhle peklem na jeho vrchol, výškové metry naskakují snad rychleji než ty délkové, nahoře navíc asfalt končí, ale stoupání pokračuje po makadamu stále výš a výš. Tady poprvé cítím, že Dušan ztrácí výkon, navíc hlásí první náznaky křečí a to jsme teprve na šedesátém kilometru. Začínám mít trochu obavy, jak tohle všechno dopadne...
S černými myšlenkami jsme konečně nahoře a vjíždíme opět do lesů, alespoň se schováme před silným větrem. Občas dokonce vykoukne i slunce a začíná se malinko oteplovat, stejně je mi ale pořád chladno. Přijíždíme na další rozcestí a odtud opět stoupáme po asfaltě lesem směr Lazy, až máme na dohled místo, kudy jsme již před delší dobou projížděli, ale točíme opět doleva na lesní pěšinu. Ta nás vede po hřebeni směr Troják, ale k tomu je to ještě daleko. Dušan ztrácí výkon čím dál víc a já začínám cítit nejen únavu, ale i hlad. Krátké brdky, které obvykle vyjedeme setrvačností, nám díky tomu dávají mnohem víc zabrat, musím hodně často řadit a změny rytmu šlapání mi nedělají dobře. Ale nic neříkám, jsme v tom společně a musíme se s tím porvat.
Konečně přijíždíme na louky, které jsme už jeli po jejich druhé straně před Lazy a víme, že je to už jen pár kilometrů na Bludný a Troják. Trať nás ale trochu netradičně nevede po okraji louky, jak jsme zvyklí, ale šipka ukazuje rovně do lesa. Jedu tedy po ní a přijíždíme na rozcestí, na kterém automaticky odbočuji doleva hlouběji do lesa. Pokračujeme po lesní pěšině, ale trať čím dál víc klesá a když přejíždíme širokou skalní plotnu, kterou jsem nikdy neviděl, vím, že je něco špatně. Zastavujeme na další louce a nechápeme, kde to jsme. Trať za ty roky tak dobře známe a přesto jsme zabloudili?? Otáčíme se, já tvrdím že musíme jet doleva do kopce, Dušan zase doprava z kopce a nemůžeme se dohodnout. Jedeme tedy zpět, kudy jsme přijeli a já už si uvědomuji, že jsme udělali chybu už na té louce. To je ale skoro kilometr neustále do kopce a nemáme z toho zrovna radost. Konečně tedy vyjíždíme zpět až na rozcestí a proti nám už jedou další závodníci, kterým rychle ukazujeme, kam jet. Odbočujeme za nimi doleva a potvrdila se má myšlenka, že jsme si spletli odbočku díky tomu, že jsme nejeli po louce, ale po okraji lesa a odbočili tak asi o 200 metrů dřív, než jsme měli. Co naplat, ztratili jsme sice nějaký čas a pozice, ale o to ani tak nejde, spíš ta psychika už je nahlodaná a ještě tohle.
Konečně tedy přijíždíme pod Bludný, na jehož vrchol je to asi 100 metrů po velmi prudké louce, nahoře nás ale čeká asfaltová cesta k chatě Maruška, od které už je to jen z kopce na Troják. Konečně zastavujeme na místní občerstvovačce a já se můžu pořádně najíst, kolo předáváme do mobilního servisu, kde nám pořádně promáznou oba řetězy a my do sebe cpeme nejen salámy a sýry, ale také výborné tvarohové koláče. Doplňujeme bidony a než se stačíme rozjet, projíždí kolem nás, samozřejmě bez zastavení, čelní skupina závodu na 117km. My se vydáváme hned za nimi, ale zatímco oni odbočují nad Trojákem doleva směr Semetín, nás čeká ještě stoupání přes Tři kameny a Pardus a poté teprve na Rusavě najedeme do druhého kola.
Než dojedeme pod Tři kameny, tak konečně cítím, že jsem zažehnal hlaďák a jede se mi hned lépe. Dušan ale vzadu stále nic moc a tak se v tomhle prudkém stoupání opět plácáme na nejlehčí převod. Konečně vyjíždíme až na rozcestí, na kterém jsme vždy v dosavadních ročnících sjížděli zpět na Tesák a do druhého kola, dnes ale odbočujeme doleva a pokračujeme po staré trase Drásala. Po úzké pěšince přijíždíme až nad Klapinov a čeká nás velmi nebezpečný sjezd, před kterým nás v pátek na prezentaci varoval i Ondra Fojtík.
Sjezd byl vždy hodně rozbitý a plný velkých kamenů, teď je ale ještě víc zpustošený erozí, uprostřed je hluboké koryto plné velkých šutrů, do toho spousta klacků a kořenů. Nás ale jen tak něco nevystraší a tak se odvážně spouštíme dolů, i když z toho máme docela strach. V nejtěžší části se dostáváme do problémů, tandem je opět skoro neřiditelný a jede si kam chce, potřebuji přejet na levou stranu sjezdu přes hluboké koryto a trefujeme velký kámen. Ten nás dost rozhodí a před pádem nás zachrání jen to, že odepneme levé tretry a odrazíme se od hlubokého břehu zpět do rovnováhy. Dál už mám naštěstí tandem celkem pod kontrolou a sjíždíme na Klapinov. Odtud ještě kousek z kopce a jsme pod Pardusem.
Tenhle obávaný kopec jsme nejeli už čtyři roky od doby, kdy byl stvořen OBR Drásal. Stoupání je rozděleno do tří částí, ta první je sice nejdelší, ale není až tak příliš prudká. Až nahoře si Dušan uvědomuje, že náš čekají ještě ty dvě kratší, ale prudké stěny a nemá z toho příliš radost. Vyjíždíme je ale bez větších problémů a jsme na Pardusu.
Odtud už je to kousek (rozuměj kousek v porovnání s celkovou délkou závodu) na Rusavu, kde nás čeká nájezd do druhého kola. To ale nevíme, že nás čeká největší problém dnešního dne. Nejedeme totiž kolem chaty Jestřabí jak jsme zvyklí, ale po sjezdovce přímo k odbočce na Grapy. Tudy jsme nikdy nejeli a v závěru sjezdovky nás překvapuje asi 5 metrů dlouhý úvoz plný kamenů. I když okamžitě volám na Dušana pozor hrby, je pozdě, Dušan ztrácí rovnováhu a patu tretry vrazí do zadního kola. Já slyším a cítím jen náraz a nevím, co se děje, okamžitě zastavujeme a Dušan už hlásí, že jsme asi dojeli.
V zadním kole chybí tři dráty, které plantají na uvolněných niplech, jeden je dokonce obtočený kolem náboje. Zadní kolo tím pádem hodně háže a jeho pevnost je díky tomu značně oslabena. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že jsme prostě dojeli, tohle přece nemůže vydržet dalších 110km v nesmírně těžkém terénu, který máme ještě před sebou, ale proč to alespoň nezkusit. Potřebujeme jen odstřihnout ty tři dráty, ale na občerstvovačce nikdo nemá kleště, až mi Dušan připomíná, že mám přece jedny malé pro jistotu v rámové brašně.
Jak to celé dopadne?? Druhý díl napíši co nejdříve, probíhající dovolená mne dost zdržuje...
V pátek odpoledne přijel Dušan a jeli jsme otestovat kolo cestou na prezentaci, vše šlapalo na jedničku, až při cestě domů nám spadl při řazení na malou placku řetěz a jeden článek se ohnul. Doma jsem tedy ještě přitáhl doraz přesmykače a zdálo se, že je kolo vyladěné jak vrata Lomax...
I když jsem šel spát brzo, samozřejmě jsem nemohl usnout. Obvykle s tím problém před závody nemám, ale OBR Drásal není obyčejný závod... Takže usínám snad až po půlnoci a v 03:45 už zvoní budík.
Rychlá snídaně, nanosit věci do auta, kolo je na střeše již od večera a o půl páté můžu vyrazit. Jedu do Hulína vyzvednout Dušana, který jede z Kostelan na kole a společně frčíme do Holešova. Už tak brzy ráno fouká velmi silný vítr, teplota je 11 stupňů a to jsme teprve v nížinách. V Holešově máme základnu jako vždy u rodičů, dolaďujeme poslední detaily, plníme kapsy a jedeme na start.
Na tento závod není potřeba žádné rozjetí, na to je dost času při závodě. Tak jen párkrát obkroužíme náměstí a už si jdeme stoupnout na start. Do půl šesté zbývá asi pět minut, pokecáme s ostatními a Pavel Mrázek začíná odpočítávat...
Projíždíme Žopy a kolem golfového hřiště najíždíme do prvního stoupání na Lysinu. I tady pokračuje spíše výletní tempo, ještě dlouho vidíme na špici Honzu Fojtíka, Petra Šťastného, Honzu Jobánka a další adepty na vítězství. Dnes se ale nenecháme strhnout ostatními, hned odspodu si jedeme svoje, karavana se začíná natahovat a trhat.
Stoupání na Lysinu je neskutečně dlouhé, ale konečně jsme nahoře, ještě krátká stojka v závěru, kde dáváme poprvé malou placku a čeká nás sjezd na Rusavu. Všude je zatím poměrně sucho, až nás to překvapuje, ale samozřejmě jsme rádi. Sjezd je poměrně široký a dřívější příčné kanály, které vypadaly spíše jak zákopy z druhé světové, jsou pryč a tak můžu pustit náš expres téměř střemhlav dolů.
Ovšem teď už je zde dlouho krásný asfalt a tak se tady můžou prohánět i silničáři při závodě Mamut Tour. My opět poměrně v klidu ukrajujeme jeden výškový metr za druhým, pár úsměvů fotografům a to nejtěžší máme za sebou, alespoň pro tuto chvíli. Kousek před vrcholem najíždíme opět do terénu, kterým objedeme vrcholovou prémii právě ze závodu Mamut Tour a čeká nás ještě pár stovek kamenitých metrů v prudkém stoupání, než si konečně můžeme vydechnout.
No vydechnout, sjezd na Říku je poměrně technicky náročný, plný velkých kamenů, kořenů a dalších zákopů, alespoň že na nás nikdo nestřílí. Brzdy už se konečně zajely a tak poměrně s přehledem sjíždíme do druhé části sjezdu, která je pro změnu po zpevněné cestě, opět nabíráme vysokou rychlost, kterou jen lehce koriguji.
Z Říky jedeme kousek kolem potoka, jednou jej přebrodíme a po asfaltě pokračujeme pod stoupání na Tesák, pořadatelé tady naštěstí vynechali technický úsek, který bývá bahnitý i za sucha, ne tak po předchozích deštích. Opět poklidným tempem stoupáme na Tesák a nahoře nás čeká první občerstvovačka. Možná to zatím zní jako pohádka, ale máme za sebou prvních 25km prakticky neustále v kopcích a před sebou ještě vražedný Kelčský Javorník a Lazy. Po krátkém občerstvení tedy opouštíme Tesák a přijíždíme právě pod Kelčský Javorník.
Nejprve nás čeká krátký technický sjezd, v jehož závěru je velká kaluž, kterou objíždíme těsně kolem stromu, až se divím, že jsme ho neorazítkovali řídítky. Poté už nezbývá než jen řadit a řadit a řadit, dokud tam nenacvakáte vše, co můžete. V našem případě je to převod 24x32, to už šlapeme jako večerníček na jednom místě, na tohle stoupání to je ale stejně málo.
První část se ještě dá vyjet a my ji zatím pokaždé vyjeli, i když někteří jednotlivci před námi mají potíže. Už tady si ale musíte hodně hrábnout, stoupání má přes 20% v těžkém terénu. Poté přijde na řadu krátká odpočinková pasáž a druhý úsek. Ten už je podstatně těžší a ne vždy jej vyjedeme. Dnes se nám to nedaří, i když je to spíše vinou jezdců před námi, kteří nás donutili svým zastavením zastavit, vyjetá stopa je jen jedna a všude okolo vládne drsná příroda. Zbytek tedy musíme vytlačit a to není jen tak, zkuste si vytlačit 25kg těžké kolo do 30% stoupání plného kamenů, kořenů a zlomených očekáváních.
Nahoře opět nasedáme a máme chvilku na to, aby jsme se vydýchali a vyplavili laktát ze svalů, které při šlapání nepotřebujete, ale při tlačení ano. Před námi je poslední, ta nejdrsnější část tohoto zpropadeného kopce. Tuhle část jsme zatím nikdy nevyjeli a ani nikdy nevyjedeme, ani jsem nikdy nikoho neviděl ji vyjet, i když nějaké zvěsti o jejím zdolání jsem zaslechl. Tady už se prostě projevuje únava z předchozích dvou částí a navíc je tu sklon opět tak prudký a terén tak těžký, že je možná i lepší sesednou a tlačit, než se převrátit dozadu a sklouznout se po zádech zpět do údolí.
Opět tedy tlačíme, tretry marně hledají oporu na skále a máme co dělat, aby jsme ten náš autobus dostali až nahoru. Teplota je tady pouhých šest stupňů, dokonce cítím, jak mi křehnou prsty na rukách, je fakt zima a do toho fouká čím dál silnější vítr. Ale dokud jedeme nebo tlačíme nahoru, tak to není až tak hrozné.
Jsme na Jehelníku, dalo by se říct na vrcholu, ale není tomu tak. Před námi je pořád ještě velmi těžký technický úsek a až teprve poté konečně projíždíme pod novou rozhlednou na Kelčském Javorníku a čeká nás sjezd. Ovšem kdo by čekal, že si konečně odpočineme, toho musím zklamat.
Sjezd z nejvyššího vrcholu Hostýnských vrchů je totiž stejně těžký jako výjezd na něj, zpočátku sice jedete po zpevněné cestě, ze které záhy točíte doleva na pěšinku učesanou mezi smrky, tu ovšem postupně začínají zdobit nezbedné vlásky napříč účesem, poté už jsou to spíše copy spletené z kořenů a nakonec pořádné dredy napletené z kamenů, kořenů a kusy větví povalujících se v prudkém svahu.
Tento sjezd je těžký i pro nejlepší sjezdaře, obrovské kameny se volně povalují v širokém žlabu a jsou různě posouvány pod náporem projíždějících gumových hřebenů, což značně komplikuje výběr vhodné trasy. Já se tedy snažím usměrnit náš žlutý hřeben do co nejlepší stopy, ale jde to dost obtížně a ke konci je to spíše už jen .snaha o mírné korigování směru, kterým se náš hřeben řítí. Poté sjíždíme na rozcestí, ze kterého je to jen malinký kousek do kopce, tady jezdec před námi urval přehazovačku o jeden z mnoha povalujících se klacků a bezmocně rozhazuje rukama. Dušan jen podotkne, že by mu to možná ani nevadilo, nakonec jen sjede do Rajnochovic a tam ho snad někdo zachrání.
My jej tedy jen mineme a po pár šlápnutí do zmíněného brdku jsme na jeho vrcholu a pokračujeme ve sjezdu. Odtud je to opět po zpevněné cestě a nebezpečné už jsou jen některé zatáčky, ve kterých jsou vidět brzdné dráhy těch, co to přehnali s rychlostí. My to tady naštěstí dobře známe a za chvíli už najíždíme na silnici, která nás dovede do Rajnochovic.
Po asfaltě sjedeme do "centra" obce, kde je další občerstvovačka. Doplňujeme bidony, já do sebe nacpu co nejvíce salámu a sýra, který je v nabídce a můžeme pokračovat dál. Před námi je spíše "odpočinkový úsek" nahoru a dolů, spousta pěšinek a lesních cest, ale žádné dlouhé stoupání. Místy je terén rozbahněný, ale jinak je trať až překvapivě suchá. Na závěr tohoto úseku přichází dlouhý sjezd až k Jarcové, kde je další občerstvovačka a podél Vsetínské Bečvy nás čeká opravdu odpočinkový úsek v délce několika kilometrů až k Pržnu.
Postupně se tedy opět na nejlehčí převody probíjíme tímhle peklem na jeho vrchol, výškové metry naskakují snad rychleji než ty délkové, nahoře navíc asfalt končí, ale stoupání pokračuje po makadamu stále výš a výš. Tady poprvé cítím, že Dušan ztrácí výkon, navíc hlásí první náznaky křečí a to jsme teprve na šedesátém kilometru. Začínám mít trochu obavy, jak tohle všechno dopadne...
S černými myšlenkami jsme konečně nahoře a vjíždíme opět do lesů, alespoň se schováme před silným větrem. Občas dokonce vykoukne i slunce a začíná se malinko oteplovat, stejně je mi ale pořád chladno. Přijíždíme na další rozcestí a odtud opět stoupáme po asfaltě lesem směr Lazy, až máme na dohled místo, kudy jsme již před delší dobou projížděli, ale točíme opět doleva na lesní pěšinu. Ta nás vede po hřebeni směr Troják, ale k tomu je to ještě daleko. Dušan ztrácí výkon čím dál víc a já začínám cítit nejen únavu, ale i hlad. Krátké brdky, které obvykle vyjedeme setrvačností, nám díky tomu dávají mnohem víc zabrat, musím hodně často řadit a změny rytmu šlapání mi nedělají dobře. Ale nic neříkám, jsme v tom společně a musíme se s tím porvat.
Konečně přijíždíme na louky, které jsme už jeli po jejich druhé straně před Lazy a víme, že je to už jen pár kilometrů na Bludný a Troják. Trať nás ale trochu netradičně nevede po okraji louky, jak jsme zvyklí, ale šipka ukazuje rovně do lesa. Jedu tedy po ní a přijíždíme na rozcestí, na kterém automaticky odbočuji doleva hlouběji do lesa. Pokračujeme po lesní pěšině, ale trať čím dál víc klesá a když přejíždíme širokou skalní plotnu, kterou jsem nikdy neviděl, vím, že je něco špatně. Zastavujeme na další louce a nechápeme, kde to jsme. Trať za ty roky tak dobře známe a přesto jsme zabloudili?? Otáčíme se, já tvrdím že musíme jet doleva do kopce, Dušan zase doprava z kopce a nemůžeme se dohodnout. Jedeme tedy zpět, kudy jsme přijeli a já už si uvědomuji, že jsme udělali chybu už na té louce. To je ale skoro kilometr neustále do kopce a nemáme z toho zrovna radost. Konečně tedy vyjíždíme zpět až na rozcestí a proti nám už jedou další závodníci, kterým rychle ukazujeme, kam jet. Odbočujeme za nimi doleva a potvrdila se má myšlenka, že jsme si spletli odbočku díky tomu, že jsme nejeli po louce, ale po okraji lesa a odbočili tak asi o 200 metrů dřív, než jsme měli. Co naplat, ztratili jsme sice nějaký čas a pozice, ale o to ani tak nejde, spíš ta psychika už je nahlodaná a ještě tohle.
Konečně tedy přijíždíme pod Bludný, na jehož vrchol je to asi 100 metrů po velmi prudké louce, nahoře nás ale čeká asfaltová cesta k chatě Maruška, od které už je to jen z kopce na Troják. Konečně zastavujeme na místní občerstvovačce a já se můžu pořádně najíst, kolo předáváme do mobilního servisu, kde nám pořádně promáznou oba řetězy a my do sebe cpeme nejen salámy a sýry, ale také výborné tvarohové koláče. Doplňujeme bidony a než se stačíme rozjet, projíždí kolem nás, samozřejmě bez zastavení, čelní skupina závodu na 117km. My se vydáváme hned za nimi, ale zatímco oni odbočují nad Trojákem doleva směr Semetín, nás čeká ještě stoupání přes Tři kameny a Pardus a poté teprve na Rusavě najedeme do druhého kola.
Sjezd byl vždy hodně rozbitý a plný velkých kamenů, teď je ale ještě víc zpustošený erozí, uprostřed je hluboké koryto plné velkých šutrů, do toho spousta klacků a kořenů. Nás ale jen tak něco nevystraší a tak se odvážně spouštíme dolů, i když z toho máme docela strach. V nejtěžší části se dostáváme do problémů, tandem je opět skoro neřiditelný a jede si kam chce, potřebuji přejet na levou stranu sjezdu přes hluboké koryto a trefujeme velký kámen. Ten nás dost rozhodí a před pádem nás zachrání jen to, že odepneme levé tretry a odrazíme se od hlubokého břehu zpět do rovnováhy. Dál už mám naštěstí tandem celkem pod kontrolou a sjíždíme na Klapinov. Odtud ještě kousek z kopce a jsme pod Pardusem.
Tenhle obávaný kopec jsme nejeli už čtyři roky od doby, kdy byl stvořen OBR Drásal. Stoupání je rozděleno do tří částí, ta první je sice nejdelší, ale není až tak příliš prudká. Až nahoře si Dušan uvědomuje, že náš čekají ještě ty dvě kratší, ale prudké stěny a nemá z toho příliš radost. Vyjíždíme je ale bez větších problémů a jsme na Pardusu.
Odtud už je to kousek (rozuměj kousek v porovnání s celkovou délkou závodu) na Rusavu, kde nás čeká nájezd do druhého kola. To ale nevíme, že nás čeká největší problém dnešního dne. Nejedeme totiž kolem chaty Jestřabí jak jsme zvyklí, ale po sjezdovce přímo k odbočce na Grapy. Tudy jsme nikdy nejeli a v závěru sjezdovky nás překvapuje asi 5 metrů dlouhý úvoz plný kamenů. I když okamžitě volám na Dušana pozor hrby, je pozdě, Dušan ztrácí rovnováhu a patu tretry vrazí do zadního kola. Já slyším a cítím jen náraz a nevím, co se děje, okamžitě zastavujeme a Dušan už hlásí, že jsme asi dojeli.
V zadním kole chybí tři dráty, které plantají na uvolněných niplech, jeden je dokonce obtočený kolem náboje. Zadní kolo tím pádem hodně háže a jeho pevnost je díky tomu značně oslabena. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že jsme prostě dojeli, tohle přece nemůže vydržet dalších 110km v nesmírně těžkém terénu, který máme ještě před sebou, ale proč to alespoň nezkusit. Potřebujeme jen odstřihnout ty tři dráty, ale na občerstvovačce nikdo nemá kleště, až mi Dušan připomíná, že mám přece jedny malé pro jistotu v rámové brašně.
Jak to celé dopadne?? Druhý díl napíši co nejdříve, probíhající dovolená mne dost zdržuje...
Ty jo, to je masakr. Jsem zvědavej, jak tohle skončí. Bude happyend a svatba? Nenech nás dlouho čekat!
OdpovědětVymazatAž mě z toho zase berou křeče. .��
OdpovědětVymazat