Dnes nás čekal druhý mistrovský závod Slezského poháru, tentokrát v kategorii časovka jednotlivců. Pro připomenutí, ten první byl minulý týden v Krnově, v silničním závodě O cenu Krnova. Už včera večer, když jsem viděl ve zprávách upozornění na prudké bouřky, které budou panovat především na východě, jsem se podíval na předpověď a ta opravdu slibovala v místě konání závodu vydatný déšť po celé dopoledne.
Takže ráno, když jsem si balil věci, jsem do batohu přidal i nějaké to teplé oblečení, návleky na tretry proti dešti (přece si hned na prvním závodě nezašpiním ty krásné nové tretry Force Fire), samozřejmě časovkářskou výbavu a taky válce na rozjetí, kdyby přece jen pršelo. Ovšem sotva jsem válce přinesl ke dveřím, zjistil jsem, že na nich chybí guma, která roztáčí přední válec, to je mi teda záhadou, kde se poděla, musela se zřejmě přetrhnout, když jsme válce vytahovali z auta po etapáku v Krnově.
Takže válce jsem zanesl zpět do dílny, ale byl to docela problém, jak se budu rozjíždět, vždyť na radaru je vidět obrovský mrak, který zakrývá celé Beskydy, zřejmě se zasekl za špičku vysílače na Lysé hoře.
Mezitím dorazili kluci, nakládáme mé věci a vyrážíme. Ptám se jich, jak jsou připraveni na déšť a odpověď?? Z čeho by pršelo, když je u nás poměrně krásně?? Jo jiný kraj, jiný mrav... U nás pro změnu panovala v nížinách tak hustá mlha, že se o ni dalo kolo opřít... Takže až tak krásně taky nebylo. Z Přerova jedeme směr Frýdek-Místek a pomalu začíná být vidět, že se radar nemýlí, obloha postupně tmavla, až se spustil déšť a při průjezdu Frýdkem už to byl opravdu vydatný liják.
Do Morávky, kde se závod konal, přijíždíme poměrně brzy a stále silně prší, po cestě tečou potoky vody a tak se po příjezdu Ládi Pelce domlouváme, že si autem projedeme trať časovky, aby jsme viděli stav cesty, největší strach jsme měli z naplaveného kamení. Michal tedy stojí frontu na prezentaci a my rychle vyrážíme autem na trať. Do startu prvních závodníků zbývá asi půl hodiny a stále vydatně prší.
Trať časovky je sice dlouhá jen 9km, ale na jejím konci je vždy otočka o 180 stupňů a jede se zpět stejnou cestou do cíle, takže celkem 18,2 km. Pár stovek metrů od startu je nejtěžší stoupání na trati, 1 km dlouhý kopec kolem hráze vodní nádrže Morávka s průměrným sklonem 4%, poté se sklon sice srovná, stále se však mírně stoupá až k polovině trati, kde je mírný sjezd. Ten má několik stovek metrů a pak už je to stále mírně do kopce až k otočce. Zpět je to tedy víceméně stále z kopce, ovšem několik záludných zatáček a hlavně klesání kolem hráze donutilo pořadatele uvažovat o tom, že by na otočce byl cíl.
My tedy projíždíme autem trať a diskutujeme, zda je zkrácení závodu dobrý nápad, cestou nahoru převládá myšlenka, že je to asi zbytečné, trať je poměrně čistá, místy sice tečou potoky vody a v jedné prudší zatáčce je víc jehličí, ale jinak je trať celkem OK.
Ovšem na otočce nás pořadatelé ujišťují, že už je rozhodnuto a nahoře je tedy cíl. My se tedy vydáváme zpět a postupně jim musíme dát za pravdu, tři zatáčky jsou na mokru opravdu nebezpečné, zvlášť pro ty, co pojedou zalehnutí v časovkářských nástavcích, stejně jako cílové klesání, kde se jezdí poměrně vysokou rychlostí.
Takže opět parkujeme u prezentace a začíná obvyklý rituál, lehké jídlo, spousta řečí, oblékání a rozehřívání svalů. Vše ovšem stále komplikuje silný déšť. Já si před půl jedenáctou půjčuji od Ládi Pelce trenažer, parkuji jej pod otevřeným víkem zavazadlového prostoru našeho vozu a začínám fázi zahřívání svalů, do startu mi zbývá necelá hodina.
Chvíli před startem ještě znovu mažu řetěz, dofoukávám galusky, sundávám teplý dres a mířím na start. Poprvé zjišťuji, jaká je opravdu zima a není to nic příjemného, stále prší, ale už to přece jen není tak hrozné. Chvilku ještě kroužím po parkovišti a už jsem na řadě.
Třidvajedna a start, prudce akceleruji a okamžitě ulehám do nástavců, poměrně rychle nabírám rychlost přes 45 km/h a tu držím až pod kopec, až si říkám, jak dobře se mi jede. Stoupání jedu až téměř k vrcholu stále v nástavcích, ale asi 30 metrů před vrcholem cítím, jak 80mm vysoké ráfky prudce ztrácí setrvačnost a tak zbytek kopce spurtuji, abych opět co nejrychleji nabral rychlost. Ale zdá se mi, že jsem to přece jen přehnal, nohy hodně ztuhly a trať stále stoupá.
Zpočátku mi tepák špatně měří tepy, poté už je Garmin tak zastříkaný vodou, že na něj skoro nevidím a tak jedu prostě na pocit, dávám do toho všechno, vždyť je to jen 9 km a to musím vydržet. Přesto se mi zdá, že jedu nějak pomalu, v nohách stále cítím přepálený začátek. Co nejvíc se snažím soustředit na dýchání, ale dnes mi to nějak nejde, párkrát se nadechnu zhluboka a pak už zase hltám malé doušky vzduchu s kapkami deště.
Před půlkou tratě v dáli zahlédnu jezdce a to by měl být Zdeněk Petřík, který startoval minutu přede mnou a je můj největší soupeř v rámci Slezského poháru a tím pádem v boji o mistrovský dres, tak si říkám dobré, pomalu jej stahuješ, jedeš dobře. Poté jej zahlédnu podruhé a to když přijíždím k jedinému sjezdu na trati.
Tady dám nohám přece jen malinko úlevy, využívám spíše setrvačnosti vysokých ráfků, ale za chvilku už jde sklon opět do plusových čísel a nohy se konečně zase chytají. Tepy se rychle vracejí k maximu a opět buším do plných. Za chvíli před sebou opět vidím jezdce, ovšem dres má modrou barvu a navíc se přibližuji nějak moc rychle.
Hned je mi jasné, že to není Zdeněk Petřík, ale minutu před ním startující polský jezdec Michal Nowok z Jafi Sportu, od kterého jsem čekal, že mi nadělí minimálně minutu, jeho časovkářská koza vzbuzovala na startu respekt. Nevím tedy, zda měl nějaký problém nebo mu to prostě nejelo, ovšem můj problém byl, že jsem se nechal ukonejšit myšlenkami, že dojíždím Zdeňka.
Do cíle už je to jen 2 km a tak do toho už teď dávám úplně všechno, v závěru se stoupání opět utahuje a tak to neskutečně bolí, ale rozhodovat může každá sekunda. Na pokraji sil konečně projíždím cílem, vypínám Garmin a otáčím se, chci jet co nejrychleji dolů, než vychladnu. Potkávám Zdeňka a rovnou na něj vybafnu svůj čas, který ho určitě hodně zajímá, nejprve zaslechnu, že mi dal asi deset sekund, ale pak mi vysvětluje, že je to opačně a tak je mi hned malinko tepleji. V cíli čeká Michal a společně sjíždíme pomalu zpět na start.
U auta se rychle převlékám do suchého oblečení, třepu se jak drahý pes a začíná nekonečné čekání na výsledky. To je nakonec opravdu nekonečné, což nejhůře snáší Michal, nepomáhá ani nepříliš dobrá zelňačka, kterou si spolu dáváme v místním hotelu. Konečně alespoň přestává pršet a na závěr čekání dokonce začíná skrz mraky svítit slunce.
Vyhlášení je poměrně rychlé, vítězím v kategorii B a kompletuji tak letošní sbírku mistrovských dresů Slezského poháru, Zdeněk na mne ztratil 15 sekund a je druhý, o třetí místo se v mistrovském závodě dělí Vašek Uvíra s Pavlem Kokešem.
Z našich ještě vítězí i Ivo Odvárka a na stupně jej doprovází Pepa Slezák, který na něj ztratil 25 vteřin, třetí je Mojmír Daňhel, kterému Ivo nadělil minutu a jednu sekundu k tomu a vrátil mu tak porážku z minulého týdne.
Třetí místo si v E-čku vyjel Láďa Pelc, ovšem tomu byla taková zima, že po dojetí do cíle na nic nečekal a jel domů. Máme tak opět tři pódiová umístění, vlastně tři a půl...
Takže ráno, když jsem si balil věci, jsem do batohu přidal i nějaké to teplé oblečení, návleky na tretry proti dešti (přece si hned na prvním závodě nezašpiním ty krásné nové tretry Force Fire), samozřejmě časovkářskou výbavu a taky válce na rozjetí, kdyby přece jen pršelo. Ovšem sotva jsem válce přinesl ke dveřím, zjistil jsem, že na nich chybí guma, která roztáčí přední válec, to je mi teda záhadou, kde se poděla, musela se zřejmě přetrhnout, když jsme válce vytahovali z auta po etapáku v Krnově.
Takže válce jsem zanesl zpět do dílny, ale byl to docela problém, jak se budu rozjíždět, vždyť na radaru je vidět obrovský mrak, který zakrývá celé Beskydy, zřejmě se zasekl za špičku vysílače na Lysé hoře.
Mezitím dorazili kluci, nakládáme mé věci a vyrážíme. Ptám se jich, jak jsou připraveni na déšť a odpověď?? Z čeho by pršelo, když je u nás poměrně krásně?? Jo jiný kraj, jiný mrav... U nás pro změnu panovala v nížinách tak hustá mlha, že se o ni dalo kolo opřít... Takže až tak krásně taky nebylo. Z Přerova jedeme směr Frýdek-Místek a pomalu začíná být vidět, že se radar nemýlí, obloha postupně tmavla, až se spustil déšť a při průjezdu Frýdkem už to byl opravdu vydatný liják.
Do Morávky, kde se závod konal, přijíždíme poměrně brzy a stále silně prší, po cestě tečou potoky vody a tak se po příjezdu Ládi Pelce domlouváme, že si autem projedeme trať časovky, aby jsme viděli stav cesty, největší strach jsme měli z naplaveného kamení. Michal tedy stojí frontu na prezentaci a my rychle vyrážíme autem na trať. Do startu prvních závodníků zbývá asi půl hodiny a stále vydatně prší.
Trať časovky je sice dlouhá jen 9km, ale na jejím konci je vždy otočka o 180 stupňů a jede se zpět stejnou cestou do cíle, takže celkem 18,2 km. Pár stovek metrů od startu je nejtěžší stoupání na trati, 1 km dlouhý kopec kolem hráze vodní nádrže Morávka s průměrným sklonem 4%, poté se sklon sice srovná, stále se však mírně stoupá až k polovině trati, kde je mírný sjezd. Ten má několik stovek metrů a pak už je to stále mírně do kopce až k otočce. Zpět je to tedy víceméně stále z kopce, ovšem několik záludných zatáček a hlavně klesání kolem hráze donutilo pořadatele uvažovat o tom, že by na otočce byl cíl.
My tedy projíždíme autem trať a diskutujeme, zda je zkrácení závodu dobrý nápad, cestou nahoru převládá myšlenka, že je to asi zbytečné, trať je poměrně čistá, místy sice tečou potoky vody a v jedné prudší zatáčce je víc jehličí, ale jinak je trať celkem OK.
Ovšem na otočce nás pořadatelé ujišťují, že už je rozhodnuto a nahoře je tedy cíl. My se tedy vydáváme zpět a postupně jim musíme dát za pravdu, tři zatáčky jsou na mokru opravdu nebezpečné, zvlášť pro ty, co pojedou zalehnutí v časovkářských nástavcích, stejně jako cílové klesání, kde se jezdí poměrně vysokou rychlostí.
Takže opět parkujeme u prezentace a začíná obvyklý rituál, lehké jídlo, spousta řečí, oblékání a rozehřívání svalů. Vše ovšem stále komplikuje silný déšť. Já si před půl jedenáctou půjčuji od Ládi Pelce trenažer, parkuji jej pod otevřeným víkem zavazadlového prostoru našeho vozu a začínám fázi zahřívání svalů, do startu mi zbývá necelá hodina.
Chvíli před startem ještě znovu mažu řetěz, dofoukávám galusky, sundávám teplý dres a mířím na start. Poprvé zjišťuji, jaká je opravdu zima a není to nic příjemného, stále prší, ale už to přece jen není tak hrozné. Chvilku ještě kroužím po parkovišti a už jsem na řadě.
Třidvajedna a start, prudce akceleruji a okamžitě ulehám do nástavců, poměrně rychle nabírám rychlost přes 45 km/h a tu držím až pod kopec, až si říkám, jak dobře se mi jede. Stoupání jedu až téměř k vrcholu stále v nástavcích, ale asi 30 metrů před vrcholem cítím, jak 80mm vysoké ráfky prudce ztrácí setrvačnost a tak zbytek kopce spurtuji, abych opět co nejrychleji nabral rychlost. Ale zdá se mi, že jsem to přece jen přehnal, nohy hodně ztuhly a trať stále stoupá.
Zpočátku mi tepák špatně měří tepy, poté už je Garmin tak zastříkaný vodou, že na něj skoro nevidím a tak jedu prostě na pocit, dávám do toho všechno, vždyť je to jen 9 km a to musím vydržet. Přesto se mi zdá, že jedu nějak pomalu, v nohách stále cítím přepálený začátek. Co nejvíc se snažím soustředit na dýchání, ale dnes mi to nějak nejde, párkrát se nadechnu zhluboka a pak už zase hltám malé doušky vzduchu s kapkami deště.
Před půlkou tratě v dáli zahlédnu jezdce a to by měl být Zdeněk Petřík, který startoval minutu přede mnou a je můj největší soupeř v rámci Slezského poháru a tím pádem v boji o mistrovský dres, tak si říkám dobré, pomalu jej stahuješ, jedeš dobře. Poté jej zahlédnu podruhé a to když přijíždím k jedinému sjezdu na trati.
Tady dám nohám přece jen malinko úlevy, využívám spíše setrvačnosti vysokých ráfků, ale za chvilku už jde sklon opět do plusových čísel a nohy se konečně zase chytají. Tepy se rychle vracejí k maximu a opět buším do plných. Za chvíli před sebou opět vidím jezdce, ovšem dres má modrou barvu a navíc se přibližuji nějak moc rychle.
Hned je mi jasné, že to není Zdeněk Petřík, ale minutu před ním startující polský jezdec Michal Nowok z Jafi Sportu, od kterého jsem čekal, že mi nadělí minimálně minutu, jeho časovkářská koza vzbuzovala na startu respekt. Nevím tedy, zda měl nějaký problém nebo mu to prostě nejelo, ovšem můj problém byl, že jsem se nechal ukonejšit myšlenkami, že dojíždím Zdeňka.
Do cíle už je to jen 2 km a tak do toho už teď dávám úplně všechno, v závěru se stoupání opět utahuje a tak to neskutečně bolí, ale rozhodovat může každá sekunda. Na pokraji sil konečně projíždím cílem, vypínám Garmin a otáčím se, chci jet co nejrychleji dolů, než vychladnu. Potkávám Zdeňka a rovnou na něj vybafnu svůj čas, který ho určitě hodně zajímá, nejprve zaslechnu, že mi dal asi deset sekund, ale pak mi vysvětluje, že je to opačně a tak je mi hned malinko tepleji. V cíli čeká Michal a společně sjíždíme pomalu zpět na start.
U auta se rychle převlékám do suchého oblečení, třepu se jak drahý pes a začíná nekonečné čekání na výsledky. To je nakonec opravdu nekonečné, což nejhůře snáší Michal, nepomáhá ani nepříliš dobrá zelňačka, kterou si spolu dáváme v místním hotelu. Konečně alespoň přestává pršet a na závěr čekání dokonce začíná skrz mraky svítit slunce.
Vyhlášení je poměrně rychlé, vítězím v kategorii B a kompletuji tak letošní sbírku mistrovských dresů Slezského poháru, Zdeněk na mne ztratil 15 sekund a je druhý, o třetí místo se v mistrovském závodě dělí Vašek Uvíra s Pavlem Kokešem.
Z našich ještě vítězí i Ivo Odvárka a na stupně jej doprovází Pepa Slezák, který na něj ztratil 25 vteřin, třetí je Mojmír Daňhel, kterému Ivo nadělil minutu a jednu sekundu k tomu a vrátil mu tak porážku z minulého týdne.
Třetí místo si v E-čku vyjel Láďa Pelc, ovšem tomu byla taková zima, že po dojetí do cíle na nic nečekal a jel domů. Máme tak opět tři pódiová umístění, vlastně tři a půl...
Výborný, teda až na ty rozbité válce, co jsou moje..
OdpovědětVymazatTy už je stejně potřebovat nebudeš :)
VymazatAle dnes dojde nová guma, takže rozbité nejsou... Tobě nikdy nepraskla guma??