15.07.18 - Mistrovství ČR SAC silnice - stříbro (83km / 1 511m)

Po sobotní časovce nás v neděli čekal druhý závod Mistrovství ČR SAC (svaz amatérských cyklistů) a to v hromadném závodě. Jelikož starší kategorie startovaly dopoledne a ty mladší odpoledne, dopravil jsem se do Suchdolu nad Odrou vlastním vozem, mohl jsem tak být dopoledne alespoň chvíli s rodinou.

Počasí bylo hned od rána krásné a jelikož to byl můj poslední den dovolené, uvažoval jsem dokonce, že zůstanu doma s dětmi, ale už jsem byl nachystaný a na kole jsem měl čip ze soboty, který bych stejně musel nějak vrátit, tak jsem nakonec v 10 vyrazil. Cestou po dálnici dokonce na nadjezdu u Oder vidím čelní skupinu kategorie D, ve které jede Ivo a za skupinou naše týmové vozidlo, tak Iva alespoň mohutným troubením povzbuzuji, ale on si toho stejně nevšiml, na rozdíl od kluků v autě.

Po příjezdu do Suchdolu se rychle oblékám a jedu se rozjet proti směru závodu, z cílového kopce už sjíždějí jen závodníci, kteří mají závod za sebou a tak nehrozí, že bych nějak ovlivnil závod. Po chvíli potkávám kluky v týmovém voze, kteří mi hlásí, že Ivo jako vždy selhal ve spurtu a dojel si pro třetí místo, ale i bronz je pěkný výsledek a někdo prostě nemá spurty dané, škoda ovšem je, že Ivo nevyužil své převahy v těžkém kopci, který spurtu předchází.

Za chvíli už potkávám samotného Spartaka a tak jede se mnou zpět na cílový kopec. Probereme jeho pohled na závod, upozorní mě na nebezpečné sjezdy z obou kopců a už jsme na vrcholu. Tam se otáčíme a jedeme zpět do Suchdolu. Já se cestou snažím doladit řazení, které jsem včera rozladil díky disku s kazetou Shimano a vůbec se mi to nedaří.

Dojíždíme do prostoru startu, já stále bojuji s řazením a sleduji, jak silná konkurence se dnes sešla. Na start se připravují borci z Lawi Stars - Giant, AC Sparta Praha Cycling Academy, SportRaces-Isaac Team, Stark Cycling team, Axon sport Team, Ráfkárna Idea Cycling Team, Bikecentrum Olomouc a mnoho mnoho dalších z celé České republiky. Nechybí dokonce ani Lukáš Hirt, který si v zářivě svítícím dresu Astany přijel zazávodit v doprovodu svého slavného bratra Honzy Hirta a jejich pyšné maminky. Honza má zdravotní potíže a tak má závodní pauzu.

Když vidím všechny tyhle nadupané borce s naběhlými žílami na lýtkách, opět silně pochybuji, jestli se mám do dnešního závodu vůbec pouštět a jsem opět sesypaný, dnes už podruhé. Přijíždím k týmovému vozu a Jirka Hradil se mně ihned ptá, jak jsem na tom. Tak si postěžuji a hned mi nadává, že jsem sesypaný ještě před startem a nechápavě kroutí hlavou. Tak raději jedu pryč a snažím se o poslední doladění mého řadícího kompletu, ale je to horší a horší.

Do startu zbývá necelá půl hodina a já přesně vím, kde je chyba. Vnitřní teflonová hadička řadícího lanka přehazovačky, která má být přilepená k rámu je totiž volná a postupně se při řazení odporem lanka posouvá dopředu, až zadrhne o zarážku bowdenu a lanko pak v tom místě drhne. Zrovna na tomto rámu nějaký malý šikmooký flákač pošetřil lepidlem a já se s tím musím rozčilovat.

Jedu tedy co nejrychleji k autu, povoluji lanko, celé jej vytahuji z rámu, musím odšroubovat zarážku bowdenu a zatlačit teflonovou hadičku zpět dozadu. Tohle mi zabere pár minut, ovšem trefit zpět roztřepené lanko do té zpropadené hadičky je problém, musím jej nakonec o 1cm zkrátit a i pak mi to chvíli trvá, než se mi to malinkým otvorem v rámu konečně podaří. Poté už jen rychle dotáhnout lanko zpět do přehazovačky, trochu vyštelovat, rychle posbírat nářadí a jet to doladit. Nakonec to naštěstí stíhám poměrně rychle a tak mám ještě asi 10 minut čas.

Jedu tedy zpět k týmovému vozu, kde kluci dolaďují poslední detaily, domlouváme se na taktice a s Jirkou jedu na start. Ten, když vidí všechny ty nadupané borce s naběhlými žílami na lýtkách a teď už i na krku, se okamžitě sesype a zhodnotí to, že i když jsme v závodě kategorie B tři, moc toho asi nezmůžeme. Tak se mu směji, že on se předtím smál mně a teď je sesypaný ještě víc.

Na startu je zhruba 50 borců a všichni vypadají dobře připraveni na souboj o mistrovský dres. Z myšlenek mne vytrhne startovní výstřel, který přišel bez odpočítávání a už jedeme. Jako první vyráží Jirka a já v závěsu za ním, jenže hned při prvních šlápnutích mi do levého chodidla, respektive do kloubu palce proniká silná bolest, asi mám něco zapíchlé v ponožce a pekelně to bolí. Vždyť ty ponožky mám na nohách už asi hodinu a půl, říkám si, to snad není pravda, co to může být?? Zkouším nějak pohýbat nohou v tretře, ale moc to nepomáhá, při silnějším záběru je bolest zpět. Co teď, zastavit nemůžu, to by mi balík ihned ujel, za námi sice jede náš týmový vůz, ale dojíždění by stálo spoustu sil a nohy ještě nejsou zahřáté. Postupně cedím balíkem, nejprve to hlásím Jirkovi, že mám problém, poté i Michalovi a vím, že budu muset vyzout tretru a za jízdy zkusit to něco z ponožky odstranit.

Michal říká, že mi pomůže a potlačí mě, čekám tedy, až zdoláme brdek při výjezdu ze Suchdolu, ve kterém dokonce i přes bolest pokrývám první pokus o únik, pak už ale opět cedím a začínám rozepínat tretru. Michal mne tlačí, abych co nejmíň ztratil rychlost, tretra mi visí připnutá na pedálu a já hledám zdroj bolesti. Naštěstí jej nahmatám hned a víte, co to bylo? 1cm dlouhý kousek lanka, který jsem před chvílí odstřihl a jedno ocelové vlákno mi při tom zapadlo do tretry. Vytahuji jej tedy z ponožky a obouvám se zpět do tretry, ale to už jsem až na konci balíku a tak musím ještě s volnou tretrou přišlápnout, aby mi to neujelo.

Pak už konečně dotahuji Atop kolečko na tretře, ještě musím popravit jazyk a můžu pokračovat, díky bohu. Dojíždím zpět na čelo balíku a jsme v Mankovicích. Tady přichází další pokus o únik a tak jej rovnou pokrývám, ve čtyřech si vytváříme mírný náskok a jedeme tak několik kilometrů, ale nakonec jsme dojeti a tak se rozhoduji, že se schovám v balíku a iniciativu nechám na jiných, na únik je stejně ještě brzo.

Dojíždíme do Hynčic a opět další pokus o únik, jede i Lukáš Henžo Heinrich a tak jedu také, je to dobrý tahoun a navíc musíme mít někoho v každém úniku, aby jsme to pak nemuseli sjíždět. Brzy jsme ale opět dojeti a jelikož se blíží první kopec, opět se zpomaluje. Tady fouká dost z boku a nikomu se nechce jet, na špici je tedy opět Michal Smolka z IN-LIFE cycling teamu, který už tam od startu strávil hodně času a vypadá to, že mu to ani moc nevadí. Přejíždíme nadjezd nad dálnicí, kde jsem dopoledne troubil na Iva a chystáme se na první kopec.

Ten vede do Veselí, dlouhý je 3km s průměrným sklonem 6%. Není ani moc prudký, je to spíše tahový kopec se stejným sklonem, ale vždy se zdá být nekonečný. Jeho první část vede lesem s dvěma prudkými serpentinami, poté se vyjede z lesa do Veselí, ale kopec prakticky celou obcí stoupá a končí až za cedulí konec obce. Celá druhá půle stoupání je dost otevřená a dnes tady fouká proti.

Na špici v úvodu stoupání opět Michal Smolka a docela tvrdí muziku, balík poměrně rychle řídne, ale já se držím poměrně dobře a bez větších potíží akceptuji Michalovo tempo. Jedu na třetí pozici, hlídám si zadní kolo Pavla Grässla z Bikecentra Olomouc, který mi včera v časovce nadělil 29 sekund a čekám, co se bude dít. Aktivitu očekávám od borců v dresech Lawi a Sparta Praha, dobře ale jedou i ostatní, navzájem se neznáme a tak nikdo neví, co kdo udělá. Nakonec ale neudělá nikdo nic a celý kopec tak je ve znamení mašinky Smolka při výkonu 350W.

Konečně jsme na vrcholu a čeká nás nepříjemný sjezd, před kterým nás varoval nejen Ivo, ale i pořadatelé na startu. S Jirkou jsme domluveni, že musíme být ve sjezdu jako první a to se nám povede, jedu hned za ním a vjíždíme opět do lesa. Z prudkého slunce do stínu stromů to je dost nebezpečné, přes tmavé brýle chvíli trvá, než si oči přivyknou. Jirkovi to ale očividně vůbec nevadí a peláší prudkým sjezdem po rozbitém asfaltě, jako by se nechumelilo. Za mnou jede i Michal a další, ale je vidět, že se balík hodně natáhl a trhá se, toho musíme využít. Projíždíme první ostré serpentiny, poté několik levých zatáček a v jedné z nich náhle v protisměru SUV BMW.

Snažím se co nejvíc zakřičet dozadu a upozornit ostatní na velké nebezpečí, auto zastavilo přímo v zatáčce a jde vidět na poslední chvíli. V té rychlosti je ale křičet poměrně zbytečné a tak doufám, že se nikomu nic nestane. Před námi je na cestě asi 10 metrů hlíny a kamení, na které jsme byli také upozorněni a je dobře, že jedeme hodně vepředu, můžeme si alespoň vybrat stopu, která je uprostřed cesty alespoň trochu vyčištěná od všech nástrah v této bahnité naplavenině.

Poslední prudká zatáčka doprava a jsme na konci sjezdu a na začátku Oder. Ještě krátký sjezd k nemocnici a točíme ostře doprava na silniční okruh centrem Oder. Před námi je motorka s doprovodným vozem, kteří asi nečekali, že sjezd pojedeme tak rychle a tak nám chvíli zavazejí, ale pak už je vše v pořádku a můžeme se ohlížet, jak to vypadá za námi. Zůstalo nás asi jen šest, ostatní ztrácejí snad 200 metrů a tak ještě chvíli potáhneme, jsme tady všichni tři z našeho týmu a tak ať si ti vzadu trochu hrábnou, než nás dojedou.

Projíždíme centrem a za chvíli jsme na konci Oder, před námi je druhý kopec na Pohoř a tak zpomalujeme, zezadu postupně přijíždí další a další a je nás asi 20. Druhý kopec je úplně jiný než ten na Veselí, je dlouhý 2,7km s průměrem 7%, ale je dost nepravidelný a hlavně v úvodu a ve druhé části dost prudký, maximum je několikrát okolo 12% a v ostré serpentině v jeho úvodu dokonce 17%.

Na špici opět mašinka Smolka a já přemýšlím, proč to dělá. Říkám si, že asi jede na Honzu Neseta, jeho týmového kolegu, ale ten se na špici občas také větrá a nevypadá to, že by se nějak šetřil do závěru. Ale i pro mne je někdy lepší jet na špici vlastní tempo, které mi vyhovuje a když to ostatní akceptují, proč ne, lepší než trpět za někým jiným.

První půle stoupání je za námi, jede se mi opět dobře a potěšil i nový asfalt, který nahradil dříve hodně rozbitý povrch. Bohužel ale vyjíždíme ze stínu lesa a čeká nás několik stovek metrů po rozpáleném asfaltě, navíc zrovna tady je stoupání asi nejdéle v nejvyšších číslech. Po trase je spousta fanoušků, kteří již mají dopolední závod za sebou a také spousta pěkných holek v dresech IN-LIFU, které nabízejí svým partnerům v akci nejen občerstvení, ale také krásné povzbuzování a Edita od Davida Babiánka si vzpomene i na mne, což určitě potěší. Fandí také Kuba Malina s jeho přítelkyní Terezkou a zezadu je slyšet hulákání Zvondy zpoza volantu našeho týmového vozu, také Alena a Ivo si z auta občas zakřičí.

My se ale postupně blížíme k vrcholu a mašinka Smolka přihazuje uhlí pod kotel, skupina opět řídne a jsme na vrcholu, čeká nás průjezd obcí s mírně klesavým sklonem a poté asi 500 metrů do cílového kopce, který ale není nijak prudký, je to kolem 5%. Cílem projíždím jako první s jasným úkolem, čeká nás další rozbitý technický sjezd a chci být opět co nejvíc vepředu. Stejně to vidí i Michal a Jirka a opět se noříme do tmy lesa.

Stejně jako v prvním sjezdu se skupina hodně natahuje i přes to, že chybí prudké zatáčky a je to spíše o tom, že jsou místy větší díry a je třeba dobře zvolit stopu. My na rozdíl od ostatních sjezdy alespoň trochu známe z předchozích ročníků a tak toho hodláme využít. Sjíždíme k malé vodní nádrži Kletná a před námi je klesavá pasáž zpět do Suchdolu. Opět je nás jen pár, ostatní si to zezadu musí dojíždět a to je pro nás samozřejmě výhoda.

Já využívám výhody týmového vozu, Alča mi podává bidon s vodou a ředím energetický gel v žaludku, který jsem zasunul do kotle po dlouhém sjezdu. Projíždíme Suchdolem, čeká nás druhé kolo a zhruba devět mírně zvlněných kilometrů pod kopec do Veselí. Žádné velké pokusy o únik nepřicházejí, na špici se střídá několik jezdců a i my nezůstáváme pozadu, i když víme, že zezadu už asi nikdo nepřijede.

V Hynčičích odpočujeme doprava a v bočním větru přes dálnici to máme pod kopec už jen kousek. Tady se na špici nikomu nechce a tak je tam kdo?? Opět mašinka Michal Smolka a tak mu alespoň na chvíli pomůžu. Přijíždíme pod kopec a říkám si, teď to určitě zkusí někdo z jezdců cizích týmů, už mají trať načtenou z prvního kola, ale až na drobné pokusy se opět dlouho nic nejede a nejvíc tak jede opět mašinka Smolka :).

Jedeme o trochu pomaleji, než v prvním kole a já se cítím fakt dobře. Když ale při průjezdu Veselím pomalu poodjíždí Pavel Grässle, trochu zaváhám a čekám, co udělají ostatní. Nikdo ale kupodivu nereaguje a tak se chci zvednout a Pavla dojet, ale vím, že když se zvednu já, tak už pojedou i ostatní a tak si nakonec říkám, že ho necháme vyvětrat a na rovině ve třetím kole si ho dojedeme, alespoň se trochu unaví, po včerejší časovce je totiž vidět, že má skvělou formu.

Sjíždíme do Oder, opět natahujeme balík a najíždíme pod kopec na Pohoř. Stále nikdo nereaguje na únik Pavla, který už má slušný náskok a tak přemýšlím, že si jej dojedu. Než to ale promyslím, zvedá se Jirka Hradil a odjíždí za Pavlem. Tak se zavěsím za mašinku Michala, který je opět na špici a je vidět, že se mu také nelíbí, že ujíždí Pavel i Jirka, ale jede si opět své stálé tempo a tak si veze v háku celý již značně prořídlý balík. V něm se dnes skvěle drží i náš Michal, který se hodně zlepšil v kopcích a zatím bez větších potížích akceptuje tempo první skupiny, až se tomu sám divím.

Zezadu vyráží za Jirkou náš vůz a já mám jen jeden bidon, druhý s čistou vodou jsem si chtěl vzít z auta až na vrcholu a tak mám trochu strach, abych nezůstal bez pití. V půlce stoupání je ale vidět, že toho má Jirka dost a mašinka Smolka jej pomalu dotahuje, naopak Pavla Grässla už vůbec nevidíme.

Za chvíli je Jirka pohlcen a jsme na vrcholu, ve sjezdu opět jedeme co nejvíc vepředu a dole pod sjezdem se všichni tři snažíme rozjet tempo, víme že teď musíme Pavla dojet.

Zezadu postupně dojíždí další a další, je nás ale už jen asi 12 a snažíme se točit kolotoč. Chvílemi to jde celkem dobře, chvílemi to ale někdo zkazí a Michal se snaží všem ukázat, že prostě musíme neustále udržovat kolotoč v chodu, až na něj Michal Kubíček z AC Sparty Praha křičí, že právě my kazíme tempo skupiny. To ale není pravda, dělají to jiní, kteří zůstávají na špici déle a kolotoč se pak rozpadá, navíc čím dál víc jezdců zůstává vzadu a nechce se točit na špici.

Pavel je stále v nedohlednu a když za Hynčicemi přijíždíme k dálnici, vidím asi 300 metrů před námi hlavní balík kategorie A, která startovala 5 minut před námi a hned volám na ostatní, že si Pavel určitě dojel až k nim a hodně mu to teď pomůže. Zezadu se jen ozve, no tak to je v háji, ale sjíždět je nikdo na bočním větru nechce.

Naposledy tedy přijíždíme pod kopec na Veselí a já už mám v hlavě plán. Pokud nikdo nic neudělá v úvodu kopce, zkusím zaútočit a dojet Áčko, nic jiného mi nezbývá než vsadit vše na jednu kartu, alespoň bude mít Jirka s Michalem v balíku výhodu, nebudou muset jet špici a sjíždění bude na ostatních.

Jedeme tedy úvod stoupání, v dálce před námi vidíme doprovodné auta za Áčkem a z balíku pomalu odjíždí Tomáš Kotrlík z Lawi Stars, má pár metrů náskok a nikdo opět nereaguje, na špici nikdo jiný než mašinka Smolka. Teď nechávám vepředu velkou, asi 300 metrů před námi jsou dvě serpentiny a tohle je místo, kde chci zaútočit, v zatáčkách totiž rychle zmizím ostatním z dohledu a může to být výhoda.

Prudce tedy akceleruji, dojíždím Kotrlíka a ihned mu ujíždím, zdá se, že nikdo nereaguje a tak jedu do plných. Teď už není na co čekat, v Áčku můžou začít opět závodit a odvézt Pavla za mistrovským dresem. Postupně se dostávám až na 180 tepů a víc to nejde, v nohách už máme přes 70km a únava se začíná projevovat, balík přede mnou sice pomalu dotahuji, ale až příliš pomalu.

Míjím několik odpadlíků ze skupiny přede mnou a vyjíždím z lesa. Za mnou slyším mohutné povzbuzování z týmového vozu, Zvonda, Alča i Ivo si můžou vykřičet hlasivky, jak mne povzbuzují, ale i když bych se moc chtěl zmáčknout a zrychlit, už to prostě nejde, nohy pálí jako čert. Navíc tady opět fouká proti a vidím, že se mi balík Áčka začíná vzdalovat, sám proti jejich převaze nemám šanci, navíc když doteď celkem odpočívali.

Teď už to ale nemůžu vzdát, z auta mi hlásí, že mám náskok snad minutu a tak se prostě musím rvát s bolestí a pokračovat v tempu. Dávám do toho vše, co do toho dát můžu a jsem konečně nahoře, potřeboval bych někoho z odpadlíků, kdo by se ke mně přidal, ale všechny míjím jako patníky a tak nezbývá, než šlapat co nejvíc i ve sjezdu, ve kterém bude mít skupinka za mnou výhodu.

Přesto se snažím alespoň trochu odpočívat a vydýchat se, nejedu příliš na riziko, můžu víc ztratit než získat. Za chvíli jsem dole a čeká mne průjezd Odrami, ale jak na potvoru se zrovna v nájezdu na okruh okolo centra tvoří kolona auta a musím dost zpomalit, proplétám se mezi auty a křičím na ně, aby věděli, že je objíždím. Opět míjím několik odpadlíků z Áčka a teď už jen doufám, že mě na konci Oder nezastaví závory na železničním přejezdu.

Naštěstí vlak nejede a jsem pod posledním kopcem. Opět nechávám velkou a teď už vím, že Pavla nejspíš nedojedu, ale jedu alespoň o druhé místo a tak začíná opět mučírna. Úvod kopce je prudký a na slunci, opět mi teče pot do očí a já už jsem zase na hraně, unavený, nohy pálí, plíce nestíhají a začíná se to u mně projevovat tak, že prostě klovu do řídítek. Hlava se už totiž soustředí jen na neskutečnou bolest a na nějaký uhlazený projev jízdy na kole nezbývá mozková kapacita, sliny mi tečou po bradě, ustoupil totiž i polykací reflex, všechno je prostě zastíněno neskutečnou bolestí a myšlenkami na stříbrnou příčku.

Zezadu opět rezonují hlasivky Zvondy, Alči a Iva, do toho chrochtání dieselu a jsem v ostré serpentině. Projíždím jí a mám chvilku se podívat dolů a hned pod sebou vidím mašinku Smolku na špici a za nimi Jirku s Michalem a ostatní, asi pětici jezdců. Náskok mám sotva 100 metrů a přede mnou ještě 2km do kopce, který mi prostě nesedí. Přesto se zvedám a opět zrychluji, sklon tady trochu polevil a vím, že musím zlomit odpor Michala Smolky, navíc můžou přijít nástupy Kotrlíka z Lawi nebo Kubíčka z AC Sparta Praha, taky by tam měl být Honza Neset a kdo ví, jakou zásobu uhlí ještě veze v tendru právě Michal Smolka.

Už sice příliš nevěřím, že náskok udržím, ale Zvonda na mne zezadu ječí, že se jim opět vzdaluji a tak jsem se zase přinutil vyšplhat tepovku až na 180 tepů. Vyjíždím ale z lesa a čeká mne opět pár stovek metrů po rozpáleném asfaltě a navíc se sklon opět ustaluje na 12.%, vzadu už ale dávno vezu španěla (rozuměj největší zadní kolečko) a vepředu dát malou placku prostě nemůžu, vím že by to rozhodilo můj rytmus a úplně bych se zastavil. Přesto zoufale potřebuji přehodit a neustále tlačím na řadící páčku, vytoužené lupnutí ale nepřichází, není už prostě kam řadit. Opět mi teče pot do očí, sliny po bradě, laktát mi ve svalech doslova vře a opět klovu do řídítek, až mám snad okousanou omotávku.

Tady už není nikdo, kdo by povzbuzoval, všichni se přesunuli do cílového stoupání a tak se musím rvát se svou bolestí sám. Vedle mně jede naše doprovodné auto a krom šíleného řevu ze stažených okýnek periferně vidím vedle mé hlavy takzvaný "sticky bidon", což v cyklistické hantýrce znamená lepivá láhev a tento zvláštní úkaz můžete vidět velmi často v televizi při přebírání bidonů profíků z doprovodných aut. Nejspíš mi Alena jen nabízí pití, ale já si hned vybavil tento poměrně častý jev.

Doprovodné auto najede vedle jezdce, ten by si měl převzít láhev a okamžitě zasunout do košíku nebo pod dres, ale láhev zničehož nic začne lepit a přilepí se k ní nejen sportovní ředitel, který ji jezdci podává, ale i samotný jezdec. Sportovnímu řediteli tedy nezbývá nic jiného, než šlápnout na plyn a zkusit urvat svou ruku ze zajetí lepidla, což většinou znamená dotažení jezdce zpět do balíku nebo alespoň navýšení jeho rychlosti, náskoku nebo smazání ztráty.

Tento záhadný efekt většinou trvá jen několik sekund, ale jsou zdokumentovány i anomálie, kdy bidon záhadně lepil i dlouhé stovky metrů a lepidlo nepovolilo ani při rychlosti přes 80km/h. A kdo ví, co se děje tam, kde nejsou žádná záznamová zařízení...

Tento sticky bidon tedy naráz trčí vedle mně a i když mám velké nutkání se ho chytit, jen zakroutím hlavou a dál se rvu s gravitací a odporem vzduchu. Vím totiž, že tohle by mně pak hodně žralo, tohle já prostě neudělám, to raději prohraji a když náhodou vyhraji, o to víc si toho budu vážit.

Vjíždím tedy opět do lesa a sklon začíná konečně zase povolovat, na chvíli zchladím rozpálené svaly a už se blížím k vrcholu kopce. Projíždím serpentinu doprava, opět se otáčím a za mnou nikdo, na vrchol je to asi 100 metrů a mám před sebou 1 300 metrů do cíle. Nahoře se zvedám a z posledních sil dojíždím dalšího odpadlíka z Áčka, který mi padne do háku a jede za mnou. V krátkém mírném sjezdu nabíráme rychlost a před námi je nápis 500 metrů do cíle. Lorenzo Lamas alias Renegade alias odpadlík z Áčka najíždí vedle mně a ptá se, jestli jsem kategorie A nebo B a když mu sotva dokáži říct, že B, najede přede mně a jede špici, nijak ho neohrožuji a trochu mi i pomůže. Přes doprovodné auto nevidím dozadu a nevím, jestli mi někdo neletí na záda, ale už stejně nemám sílu na to zrychlit a v háku odpadlíkovi projíždím cílem na druhém místě.

Vypínám Garmin a zastavuji u kraje, z auta vystupuje Ivo a hrozně mi gratuluje, stejně tak Alča i Radek a to už přijíždí Jiřina. Ptám se ho, jak dopadli? Jirka rozjel spurt Michalovi, který dnes jel opravdu neskutečně a dokázal přežít všechny kopce, bere tak bronz a Jirka je čtvrtý. Škoda jen, že nám ujel Pavel a už jsme jej nedojeli, ale dnes byl prostě nejsilnější a hlavně nejodvážnější a titul si rozhodně zaslouží.

Vidím jej sedět na kraji cesty kousek přede mnou a tak za ním přijíždím, gratuluji mu a potřebuji se vydýchat. Pak už jen pokecám s několika známými jezdci a jedeme do Suchdolu. Cestou ale zastavujeme u vodní nádrže Kletná a stejně jako předloni se v ní opláchneme, voda je krásně studená, ale dost špinavá po včerejších deštích.

Pak už jedu k autu a čekáme na vyhlášení. Trvá to sice dost dlouho a tak si dáváme grilované žebro, které zrovna nepatří k ideální pozávodní stravě, ale nic jiného v nabídce není. Chvíli posedím s partou IN-LIFU, pokecáme, já mockrát poděkuji Michalovi Smolkovi za to, že nám tak dobrácky dneska odtahal skoro celý závod a pak už konečně přichází čas na vyhlášení nejlepších. Dopolední závody už jsou naštěstí vyhlášeny a tak zbývají jen kategorie C+B+A a jde to rychle, poháry pro nejlepší nám dokonce předává sám Honza Hirt a je to v ten moment docela příjemný zážitek...

Pak už jen chvíli posedím s ostatními a jede se domů. Kdyby mi někdo ráno řekl, že bude na sedačce spolujezdce odpoledne ležet pohár za druhé místo, tak bych se tomu zhluboka zasmál, ale teď na ní opravdu leží a jsem neskutečně rád, i když pořád je co zlepšovat. Ale já umím i prohrávat a Pavel si to dnes opravdu zasloužil, může mě jen mrzet, že jsem se přece jen nezkusil zvednout a dojet si ho, i když to by se závod mohl zase vyvíjet úplně jinak a kdo ví, jak by to nakonec dopadlo...

Z Mistrovství ČR SAC si náš tým odváží tři bronzové a jedno stříbrné umístění a to není vůbec špatný výsledek vzhledem ke konkurenci, která se letos do Suchdolu nad Odrou sjela z celé republiky...

Výsledky silničního mistrovství ČR SAC kategorie B