Poslední dny jsem se cítil dost unavený, přece jen už se dlouhá sezóna blíží k závěru a když jsem přišel ráno z noční, ulehl jsem do postele s myšlenkami, že si raději odpočinu a pojedu jen jeden závod za víkend a to nedělní Hanácké okruhy. Původně jsem měl v plánu jet v sobotu závod Do vrchu Pusteven, ale na kole se mi po noční nechtělo a jet autem do Beskyd kvůli pěti kilometrům, to se raději vyspím.
Když jsem se po deváté probudil, stejně mi to nedalo a pořád se nemohl rozhodnout, co pojedu. Ve hře totiž byla ještě Rusavská padesátka. Na závodění s nejlepšími jsem se po noční necítil, ale objet si to na pohodu s Dušanem na tandemu, to by nebylo špatné, je to přece jen krásný závod a prakticky domácí.
O půl desáté tedy volám Dušanovi a oznamuji mu, že by jsme tedy mohli jet, je dost překvapený, ale souhlasí. Dávám mu za úkol zajistit přihlášení a já musím nachystat tandem. Ten je dá se říct nachystaný, chybí jen zadní kolo. Z něj musím po opravě chybějících drátů strhnout starou pásku, ráfek důkladně očistit od zbytků tmelu, nalepit novou pásku a nasadit bezdušový plášť.
Musí to být velmi rychlá akce, navíc když mi Dušan píše, že start je už v 11:30, takže mám ještě o půl hodiny míň, než jsem doufal. Naštěstí to vše stíhám, rychle nahážu oblečení do báglu, přilbu, brýle, tretry a samozřejmě Garmin. Něco na převlečení po závodě a tandem na střechu. Vyjíždím chvíli před jedenáctou a cestou snídám v autě těstoviny.
Na Rusavě parkuji na našem obvyklém místě naproti recyklačního dvora, Dušan už je na místě a za chvíli už jedeme na hřiště pro číslo a čip. Poté rovnou na start, do kterého zbývá sotva patnáct minut. Koridor už je samozřejmě plný a tak jej objíždím mezi domy, aby jsme startovali co nejvíc vepředu. Když se chci zařadit do již zaplněné první lajny, rozhodčím se to vůbec nelíbí, ale jsem neodbytný a cpu náš parník do téměř neexistující skulinky mezi plášti ostatních borců a borkyň.
Rozhodčí mi stále hustí do hlavy, že pokud nebudu mít přední kolo za startovní čárou, tak neodstartujeme, já jim zase tvrdím, že to je totální nesmysl, že ti nejlepší teprve přijedou a bude jich určitě dvacet a taky nebudou stát za tou sprejem načmáranou čárou, která vlastně nic neznamená.
Dost se o tom hádáme a já se musím jen smát, jak pečlivě lpí na takovém nesmyslu. Pokud by byl místo nesmyslné čáry startovní čipový koberec, neřeknu půl slova a chápu to, ale tohle...?? Jsem si jistý, že budu mít pravdu já a stejně se bude stát i před čárou.
Ale když přijíždějí ti nejlepší a skupina rozhodčích je stále nekompromisní, musí Pavel Mrázek poručit větru, dešti a davu, aby se posunul asi o pět metrů dozadu a rozhodčí nakonec přece jen dosáhli svého, to teda čumím, i když stále trvám na tom, že to je nesmysl.
Konečně je tedy odstartováno a můžeme vyrazit, start je trochu problematický, poněvadž jsme tam všichni namačkaní jak sardinky v plechovce, navíc i ve vlastní šťávě díky úmornému horku, ale naštěstí vše proběhne bez problémů a konečně jedeme.
Hned z první nás čeká kopec na Klapinov, je to dlouhý a těžký výjezd a jelikož nejsme rozjetí, nikam se extra neženeme a trochu cedíme. Zahákujeme asi na 70. pozici a zdoláváme závěrečné stovky metrů výjezdu na louky na Klapinově. Nad hlavami nám létá vrtulník, Dušan na něj neustále mává a vymáhá si fotky.
Z Klapinova nás čeká první sjezd pod Tesák, úzká pěšina se postupně přemění v lesní cestu, neskutečně se práší a nevidím skoro nic pod koly, tak jedeme raději opatrněji, stejně si musím zase zvyknout na to, že sedíme na tandemu. Po sjezdu nás čeká první singletrack v údolí a světe div se, i přes neskutečné vedro a sucho jsou zde bahnité úseky a hluboké kaluže, takže přece jen budu po závodě muset umývat kolo.
Ve dlouhém výjezdu na Tesák, který moc dobře známe i z OBRa Drásala, získáváme pár ztracených pozic a hlavně já se dostávám do slušného tempa, nohy mi celkem jedou a tak udržuji tepovku dost vysoko.
Sjíždíme na Tesák a ve zvyku z Drásala přeletím hlavní cestu rovně a až pak mi dojde, že jsme měli asi točit doleva na hlavní. Tak se tedy vracíme, spousta přihlížejících trochu nechápe, tak jim Dušan vysvětluje, že Drásal je prostě Drásal, zvyk je železná košile.
Objíždíme Čerňavu a jsme rádi, že nemusíme odbočit do sjezdu pod Kelčský Javorník, místo toho pokračujeme rychlým sjezdem na Foncky a za chvíli točíme doprava do výjezdu k první občerstvovačce. Zhltneme trochu vody z kelímku a pokračujeme vysokým tempem k vrcholu, sekáme jednu hlavu za druhou a i v následném sjezdu stínáme další hlavy.
Najíždíme na silnici z Rajnochovic pod Troják a jak máme ve zvyku, postupně nabereme do vláčku spoustu vagónků. Já se cítím fakt výborně a jedu neustále do plných, Dušan se taky nenechává zahanbit a tak když přijíždíme na křižovatku mezi Troják a Tesák, všechny vagónky jsou daleko za námi.
Před námi je výjezd téměř až ke třem kamenům s jedním brodem, který sice zdoláme, ale v prudkém výjezdu nám padá spojovací řetěz a než jej nasadíme, všechny vagónky jsou zase před námi. To mě tedy fakt naštve, přikládám ještě víc pod kotel a začínáme stíhací jízdu. Po hřebeni až na Troják fakt neskutečně letíme, dřu nejen nohami, ale i s řídítky a všechny míjíme tak vysokou rychlostí, že nikdo ani na chvilku nepomyslí na to, že by nás zahákoval. Dušan před Trojákem jen poznamená, jestli jsem se náhodou nezbláznil...
Technický sjezd z Trojáku opět známe z Drásala a bez potíží jen dáváme, poté přichází odbočka v jedné ze serpentin pod Trojákem a čeká nás sjezd po zpevněné cestě mezi Držkovou a kanálky. Jestli jsme doteď letěli, tak teď doslova padáme jako meteorit vesmírem, v jedné ze zatáček mám sice co dělat, abych udržel kolo na cestě, ale naštěstí se to podařilo a nakonec je z toho na tomto úseku KOM, což zjišťuji až doma a to o více jak 20 sekund před ostatními, neskutečný čas a to jsme o segmentu ani nevěděli, při závodě na tohle člověk vůbec nemyslí.
Na co ale myslíme je následné dlouhé stoupání až pod Okluk, ve kterém opět stínáme další a další hlavy, i když na Dušanovi už je trochu znát únava. Konečně jsme ale nahoře a můžeme trochu vydechnout, předání bidonu od Dalibora Kmenty se nepovedlo, ale naštěstí máme ještě celkem dost pití. Po hřebeni opět letíme přes Ondřejovsko až na Hadovnu a je z toho na tomto 3km dlouhém úseku 10. nejlepší čas na serveru strava.com, další slušný zářez do rámové trubky našeho žlutého expresu.
Z Hadovny nás čeká už jen stoupání na Hrubou Malíkovou, pár kilometrů po hřebeni, ve kterém si ještě trochu zazávodíme s ostatními a jsme před závěrečným sjezdem na Rusavu. Je to poměrně těžký sjezd, hlavně jeho druhá část a tak už jedeme raději opatrně a jsme na Rusavě, za námi nikdo a tak si poměrně v poklidu dojíždíme pro 31. místo celkově z 573 závodníků na dlouhé trase, slušný výsledek, co myslíte...? :)
S Dušanem jsme se taky hodně nadřeli, ale ještě víc nás to bavilo a fakt jsme si to užili, jsem moc rád, že jsem se nakonec rozhodl pro tento závod. Za chvíli už sedím v autě a jedu domů, máme tam malou párty, ale nakonec přece jen jedu na kole na vyhlášení, abych se trochu vyšlápnul. Když ale přijíždím na hřiště, posádky tandemů už jsou na bedně a tak se musím rychle prodrat davem a trvat na opakování ceremoniálu, to bylo teda na sekundu přesně...
Když jsem se po deváté probudil, stejně mi to nedalo a pořád se nemohl rozhodnout, co pojedu. Ve hře totiž byla ještě Rusavská padesátka. Na závodění s nejlepšími jsem se po noční necítil, ale objet si to na pohodu s Dušanem na tandemu, to by nebylo špatné, je to přece jen krásný závod a prakticky domácí.
O půl desáté tedy volám Dušanovi a oznamuji mu, že by jsme tedy mohli jet, je dost překvapený, ale souhlasí. Dávám mu za úkol zajistit přihlášení a já musím nachystat tandem. Ten je dá se říct nachystaný, chybí jen zadní kolo. Z něj musím po opravě chybějících drátů strhnout starou pásku, ráfek důkladně očistit od zbytků tmelu, nalepit novou pásku a nasadit bezdušový plášť.
Musí to být velmi rychlá akce, navíc když mi Dušan píše, že start je už v 11:30, takže mám ještě o půl hodiny míň, než jsem doufal. Naštěstí to vše stíhám, rychle nahážu oblečení do báglu, přilbu, brýle, tretry a samozřejmě Garmin. Něco na převlečení po závodě a tandem na střechu. Vyjíždím chvíli před jedenáctou a cestou snídám v autě těstoviny.
Na Rusavě parkuji na našem obvyklém místě naproti recyklačního dvora, Dušan už je na místě a za chvíli už jedeme na hřiště pro číslo a čip. Poté rovnou na start, do kterého zbývá sotva patnáct minut. Koridor už je samozřejmě plný a tak jej objíždím mezi domy, aby jsme startovali co nejvíc vepředu. Když se chci zařadit do již zaplněné první lajny, rozhodčím se to vůbec nelíbí, ale jsem neodbytný a cpu náš parník do téměř neexistující skulinky mezi plášti ostatních borců a borkyň.
Rozhodčí mi stále hustí do hlavy, že pokud nebudu mít přední kolo za startovní čárou, tak neodstartujeme, já jim zase tvrdím, že to je totální nesmysl, že ti nejlepší teprve přijedou a bude jich určitě dvacet a taky nebudou stát za tou sprejem načmáranou čárou, která vlastně nic neznamená.
Dost se o tom hádáme a já se musím jen smát, jak pečlivě lpí na takovém nesmyslu. Pokud by byl místo nesmyslné čáry startovní čipový koberec, neřeknu půl slova a chápu to, ale tohle...?? Jsem si jistý, že budu mít pravdu já a stejně se bude stát i před čárou.
Ale když přijíždějí ti nejlepší a skupina rozhodčích je stále nekompromisní, musí Pavel Mrázek poručit větru, dešti a davu, aby se posunul asi o pět metrů dozadu a rozhodčí nakonec přece jen dosáhli svého, to teda čumím, i když stále trvám na tom, že to je nesmysl.
Konečně je tedy odstartováno a můžeme vyrazit, start je trochu problematický, poněvadž jsme tam všichni namačkaní jak sardinky v plechovce, navíc i ve vlastní šťávě díky úmornému horku, ale naštěstí vše proběhne bez problémů a konečně jedeme.
Hned z první nás čeká kopec na Klapinov, je to dlouhý a těžký výjezd a jelikož nejsme rozjetí, nikam se extra neženeme a trochu cedíme. Zahákujeme asi na 70. pozici a zdoláváme závěrečné stovky metrů výjezdu na louky na Klapinově. Nad hlavami nám létá vrtulník, Dušan na něj neustále mává a vymáhá si fotky.
Ve dlouhém výjezdu na Tesák, který moc dobře známe i z OBRa Drásala, získáváme pár ztracených pozic a hlavně já se dostávám do slušného tempa, nohy mi celkem jedou a tak udržuji tepovku dost vysoko.
Sjíždíme na Tesák a ve zvyku z Drásala přeletím hlavní cestu rovně a až pak mi dojde, že jsme měli asi točit doleva na hlavní. Tak se tedy vracíme, spousta přihlížejících trochu nechápe, tak jim Dušan vysvětluje, že Drásal je prostě Drásal, zvyk je železná košile.
Najíždíme na silnici z Rajnochovic pod Troják a jak máme ve zvyku, postupně nabereme do vláčku spoustu vagónků. Já se cítím fakt výborně a jedu neustále do plných, Dušan se taky nenechává zahanbit a tak když přijíždíme na křižovatku mezi Troják a Tesák, všechny vagónky jsou daleko za námi.
Před námi je výjezd téměř až ke třem kamenům s jedním brodem, který sice zdoláme, ale v prudkém výjezdu nám padá spojovací řetěz a než jej nasadíme, všechny vagónky jsou zase před námi. To mě tedy fakt naštve, přikládám ještě víc pod kotel a začínáme stíhací jízdu. Po hřebeni až na Troják fakt neskutečně letíme, dřu nejen nohami, ale i s řídítky a všechny míjíme tak vysokou rychlostí, že nikdo ani na chvilku nepomyslí na to, že by nás zahákoval. Dušan před Trojákem jen poznamená, jestli jsem se náhodou nezbláznil...
S Dušanem jsme se taky hodně nadřeli, ale ještě víc nás to bavilo a fakt jsme si to užili, jsem moc rád, že jsem se nakonec rozhodl pro tento závod. Za chvíli už sedím v autě a jedu domů, máme tam malou párty, ale nakonec přece jen jedu na kole na vyhlášení, abych se trochu vyšlápnul. Když ale přijíždím na hřiště, posádky tandemů už jsou na bedně a tak se musím rychle prodrat davem a trvat na opakování ceremoniálu, to bylo teda na sekundu přesně...
a mne se zdalo, ze ke konci uz nemuzes ty.. :-0
OdpovědětVymazat