Uplynulou neděli jsme se zúčastnili třetího ročníku závodu v Moravské Třebové s názvem Amper Cup, zařazeného do Moravského poháru. Jestli se poslední dobou říkalo, že na MP jezdí čím dál míň závodníků a jeho úroveň dost upadá, tak tento závod tyhle zvěsti snadno vyvrátil. Na startu se sešla velmi silná konkurence napříč všemi kategoriemi a hlavně kategorie B, která je tady sloučena v jednu s kat. A, byla doslova natřískaná velkými jmény a týmy...
Zajištění závodu bylo na velmi vysoké úrovni, spousta doprovodných motorek, které zajišťují například i Czech Cycling Tour, policisté a spousta pořadatelů, vypadalo to jako na profi závodech. Také rozprava hlavního pořadatele před startem byla hodně podrobná, vypadalo to, že snad ani nevyjedem, ale po loňském ročníku, kdy tam u velkého pádu přistával i vrtulník, se pořadatelům ani nedivím, že nám vtloukali do palic všechny podrobnosti.
Po všech proslovech je tedy konečně odstartováno a čeká nás poměrně dlouhé zaváděcí kolo. Po vyjetí z Moravské Třebové za velmi přísného dozoru doprovodných motorek je sice odmávnut za rozkopaným mostkem ostrý start, ale nejprve musíme najet na okruh, projet jej téměř celý až do cíle a teprve tehdy začíná odpočet kol. Pro kategorie B+C, které startují společně, jsou připraveny čtyři kola.
Od startu jsem pořád na špici, nejede se moc rychle a nejsem skoro vůbec rozjetý, tak potřebuji co nejvíce zahřát nohy. Navíc mám v plánu pokusit se co nejdříve ujet, je to závod, ve kterém mi až tak o nic nejde a tak si chci spíše dobře zazávodit. Po ostrém startu přicházejí první pokusy, ale žádný není úspěšný, navíc trať skoro pořád stoupá a je to i po větru, takže se žádný únik nedaří.
V Křenově tedy konečně najíždíme na okruh a hned je před námi horská prémie. Podle Ládi Pelce, který tady byl i v loňském roce, je to kratší brdek na velkou a tak hned v jeho počátku prudce nastupuji a se mnou jede Honza Neset z IN-LIFE cycling teamu. Čeká nás kilometrové stoupání, které neznám, ale je to přeci jen brdek, že Laďo...
S Honzou se párkrát protočím, vytváříme si malý náskok na velký peloton za námi a tepy letí rychle vzhůru. Jenže Honza teda pořádně přikládá pod kotel a tak se mé tepy nezastavují na obvyklé hodnotě okolo 180 tepů, ale abych uvisel za jeho zadním kolem, tak se musím zmáčknout ještě víc a začíná to pekelně bolet. Pořád nejsem rozjetý a navíc jsme toho doma za posledních pár nocí moc nenaspali, Adélce rostou dva zoubky a do toho jsou i s Filípkem nemocní, takže je to spíš noční hlídka než spánek...
A ten zpropadený Honza mi pořád ujíždí, centimetr po centimetru se mi jeho zadní kolo vzdaluje a rychle se přibližuje srdeční zástava. V hlavě mi pořád zní, že je to přeci jen malý brdek na velkou a tu tam také mám, ale posledních 200 metrů už jedu fakt na krev, mám díru asi tři metry a vidím červeně, stoupání se tady pekelně utahuje a v posledních desítkách metrů má okolo 12%.
Srdce mi buší 190. údery za minutu a konečně jsme na vrcholu, potřeboval bych si trochu oklepnout, ale Honza nabuší řetěz na opačnou stranu kazety a ještě víc se mi vzdaluje, ale už prostě nejsem schopen víc zrychlit a dojet si ho, pořádně mě ve stoupání ztrestal a tak se nechávám dojet balíkem, který za chvíli pohltí i Honzu.
Jedeme dlouhý sjezd občas přerušený kratším stoupáním, chvíli po rozbitém asfaltě s nepříjemnými zatáčkami, poté po krásném hladkém povrchu, ale nepříjemné zatáčky zůstaly. Ale není to nic hrozného, i když v balíku se může stát cokoli. Já si raději dávám bacha a dost cedím dozadu, poprvé je lepší se pořádně rozkoukat.
Na konci sjezdu je delší rovina a za chvíli točíme ostře doprava na poměrně hodně rozbitou cestu. V zatáčce je ale hodně kamení a nepříjemný odvodňovací žlab, tady si mohli dát pořadatelé víc záležet a zatáčku alespoň trochu uklidit. Přes mírný brdek přijíždíme k další prudké zatáčce doprava, ta je snad ještě horší než ta předchozí, navíc se točí do nějakého krátkého tunelu nebo podjezdu a tak je to opticky ještě užší.
Odtud už jen mírně stoupáme až do cíle, navíc proti větru. Odjíždí Luboš Petruš z EthicSportu a nikdo si ho moc nevšímá, trochu se zpomalilo a tak na nic nečekám a opět nastupuji. Nohy sice pořád nic moc, ale vím, že se potřebuji párkrát ztrestat a buď se rozjedou, nebo dojedou...
A kdo se ke mně přidává?? Samozřejmě Honza Neset, který je dnes očividně hodně při chuti a tak společně brojíme proti větru a mírnému stoupání. Jenže opět hraje v našich výpletech stejná písnička, Honza je dnes prostě silnější a mám problém mu vystřídat. Říká mi, že musíme dojet Luboše před námi a já to samozřejmě moc dobře vím, jenže se mu přibližujeme až příliš pomalu, jestli tedy vůbec.
Navíc trať stoupá stále víc a víc, alespoň že projíždíme cílem a začíná první ostré kolo.
Jenže jestli jsem si myslel, že pěkně po rovině přijedeme pod vrcholovou prémii, tak to jsem se teda hodně spletl a opět proklínám Láďu Pelce. Stoupání se totiž začíná hodně utahovat a i když se konečně přibližujeme Lubošovi a ten na nás začíná trochu čekat, poslední stovky metrů do Křenova jsou do pořádného kopce a já jsem opět na hraně. Sotva visím za Honzovým kolem a chvilku dokonce odmítám střídat. Pod vrcholovou prémií si ale přece jen trochu oklepnu a opět se protočím na špici, ale po nájezdu do kopce si vystupuje Luboš a když se otočím dozadu, tak vím proč.
Zezadu totiž doslova letí celý balík, ve hře je první prémie a na pětistovce nás dojíždějí. Cedím jak nudle hrubým sítem do odpadu, snažím se dorovnat svou rychlost s ostatními, ale moc mi to nejde. Ale nejsem jediný, kdo cedí, dokonce i Jirka Hradil propadl sítem a padá ke dnu, ale vím, že u něj jde o řízené šetření silami. Já tedy konečně alespoň částečně dorovnal s těmi, kdo se přeci jen v sítě zachytli a visí z něj za poslední kousky sil a přejíždím vrchol na konci balíku, ale i ve sjezdu cedím a náhle jsem poslední.
Musím teda hodně přišlápnout, aby mi to neujelo a konečně trochu zalehám za řídítka. Projíždíme rozbitý úsek a před námi je malý brdek a krásný asfalt, ale těsně před ním zahlédnu koutkem oka v mírné levotočivé zatáčce ležet závodníka v hluboké příkopě, schovaný pod stromem a opodál jeho kolo. Okamžitě prudce brzdím, vím že jsem poslední a nikoho neohrozím, rychle se otáčím a s černými myšlenkami se vracím zpět. Já teda žádný pád neviděl a ani jsem neslyšel obvyklý křik, který vždy nějaký pád v balíku způsobí a tak přemýšlím, že už tam snad leží od minulého kola a mám tedy pořádný strach, co mne čeká.
Zastavuji a vidím, že se alespoň ten dotyčný hýbe, za mnou přijíždí i Jirka Hradil, který zaslechl v půlce balíku ránu a zahlédl ležet kolo, stejně jako Mira Šváb, který dokonce dotyčného zná osobně. Jmenuje se Olda a je teda hodně dodřený, ptám se ho, jestli je v pořádku a říká mi, že má zlomenou klíční kost.
Sundává si přilbu a brýle a na temeni hlavy má velkou červenou modřinu a drobné škrábance od větví stromu, kterými při pádu proletěl. Říkám mu ať se nehýbá, že může mít něco zlomeného nebo s páteří, ale neposlouchá mně a snaží se dokonce zvednout, ale to mu naštěstí moc nejde. Projíždí další a další závodníci a konečně jede doprovodné auto, zastavuji jej a prosím je, aby vzali Oldovo kolo na střechu, které má popraskané snad všechny trubky rámu kromě hlavové a je na odpis.
Mira Šváb mezitím volá pořadatelům, ať pošlou sanitku a nám nezbývá, než čekat. Olda si pořád prohmatává levé rameno, já se mu snažím vysvětlit, ať se co nejméně hýbe, ale on mi tvrdí, že je zdravotník a sám nejlépe ví, jak mu je a že je celkem v pořádku. Já ale vidím stále temnější modřinu na jeho hlavě a je mi jasné, že to nebude jen tak. Když po chvíli Olda volá ze svého mobilu manželce, ať přijede pro kolo, tak je mi hned jasné, že nějaký ten otřes mozku tam bude a znovu mu připomínáme, že kolo už mu odvezli do cíle kluci z Idea Ráfkárna týmu.
Po chvíli tedy pokládá telefon, Jirka Hradil už dávno odjel pokračovat v závodě a my stále čekáme na sanitku. Jezdí další a další závodníci, kategorie, skupiny i jednotlivci a všem se snažím ukazovat, že je vše v pořádku a ať jedou dál. Mezitím Olda znovu vytahuje telefon a Mira se ho ptá, co dělá. Když mu odpoví, že musí zavolat ženě, tak už je to jasné. Říkáme mu, že už s ní před pár minutami přece mluvil, ale on si to nepamatuje. Než ho v tom utvrdíme, konečně přijíždí sanitka, navádím ji o kousek dál na malou odbočku do lesa, ať nezpůsobí ještě další katastrofu a ihned za ní přijíždí autem i Oldova manželka.
Říkám jim zhruba, co se stalo a oni si jej berou do péče. Po chvilce už je jasné, že jsme tady zbyteční a tak s Mirou vyrážíme dál po trase. Domlouváme se, že se necháme dojet naším balíkem a pojedeme s nimi. Ale i když jedeme celkem normálně, balík stále v nedohlednu a tak spolu nakonec obkroužíme dvě kola. To už nás ale pár kilometrů před cílem dojíždí první závodník a je to Jirka Pokorný z Kolokrámu. Jede tedy výborně, ale před ním není žádné doprovodné vozidlo a tak se otáčím a mávám na policajty v autě, kteří očividně ztratili přehled a chvíli jeli dokonce i před námi.
Mávám na ně tedy, až si nás dojedou a říkám jim, že mají před námi prvního závodníka a tak hned vyráží za ním.
Po chvíli nás dojede ještě David Kulhánek z CK MTB Maraton, který jede na druhém místě a dost si dává, tak se za něj zahákujeme a sledujeme jeho utrpení. Do cíle to už má ale sotva 2 km a tak jej alespoň trochu psychicky podpoříme.
V cíli si doplňujeme bidony, já už jsem totiž úplně na dně, jelikož si můj bidon s vodou vylil Olda na své rány a já tak neměl ve třetím kole skoro žádné pití, což byl v tom velkém vedru velký problém. Doplňuji ale jen jeden a s Mirou vyrážíme do posledního okruhu, přidává se k nám Milan Sedlář, který chtěl zabalit, ale když vidí, že jedeme, tak jede s námi.
Mám takovou žízeň, že mám za chvíli doplněný bidon vypitý a tak musím u jedné z nezametených odboček škemrat u pořadatele, který mi nalévá alespoň trochu minerálky. Poté postupně předjíždíme nějaké uprchlíky a do cíle dojíždíme s téměř čtyřiceti minutovou ztrátou na vítěze, ale s dobrým skutkem v duši.
Tentokrát si plním oba bidony, loučím se s Mirou Švábem a s Milanem jedeme zpět do Moravské Třebové. Jsem rozhodnutý, že když jsem nezajel žádný výsledek a skončil jsem třetí od konce, tak za trest pojedu na kole domů, alespoň dobře potrénuji. V cíli sním jen trochu guláše s chlebem, který je v ceně startovného, plním si kapsy a můžu vyrazit.
Zpočátku jedu po trase a vrcholová prémie dnes už po šesté docela bolí, ale mám před sebou ještě cca 100km a tak nikam moc nespěchám. Navíc jsem si v cíli zapomněl doplnit čerstvou vodu do bidonů a tak mám jen tu z cíle, která už nemá daleko k bodu varu, ale co naplat, má chyba. Projíždím sjezdem kolem místa, kde jsem dnes strávil skoro dvacet minut a kolem první nezametené zatáčky dojíždím do Jevíčka.
Na jeho konci zastavuji na benzince a doplňuji si tedy čerstvou vodu, která se pije mnohem lépe a po hlavní mířím směr Konice. Před sebou mám dlouhé táhlé stoupání a postupně dojíždím nějakého cyklistu na silničce. Když najedu vedle něj, tak se mne docela lekne a ptám se ho, kam má namířeno. Jeho odpověď je lehce šokující, že prý jede do Zlína. Tak to jsem tedy nečekal, až se tomu musím smát a tak jedeme spolu, chvíli si vykládáme, chvíli se veze v háku a ve dvou to hned lépe utíká.
Přes Konice sjíždíme dlouhým šlapavým sjezdem do Kostelce na Hané a odtud po stezce do Prostějova.
Dost silně fouká a tak se rozhoduji, že Radima doprovodím do Kojetína a jedu mu špici. Ten si to nemůže vynachválit, ale v Kojetíně už jej musím nechat na pospas větru, ale měl by ho mít do zad. Já na benzince doplňuji opět bidony a sám v poklidu dojíždím domů, v nohách 220km, žádný výsledek, ale s dobrým pocitem v hlavě.
Pořád musím přemýšlet nad tím, že drtivá většina asi pětatřiceti závodníků na těžký pád nijak nezareagovala, jen já, Jirka a Mirek. Já naopak ani na vteřinu nezaváhal, okamžitě jsem se vrátil, i když mi bylo hned jasné, že je po závodě, ale to mi v ten moment bylo úplně jedno... V rychlém sjezdu se na takovou situaci těžko reaguje, obzvlášť někde v půlce rozjetého balíku, ale to přece neznamená, že jedu dál a doufám, že si všimne někdo jiný...
Zajištění závodu bylo na velmi vysoké úrovni, spousta doprovodných motorek, které zajišťují například i Czech Cycling Tour, policisté a spousta pořadatelů, vypadalo to jako na profi závodech. Také rozprava hlavního pořadatele před startem byla hodně podrobná, vypadalo to, že snad ani nevyjedem, ale po loňském ročníku, kdy tam u velkého pádu přistával i vrtulník, se pořadatelům ani nedivím, že nám vtloukali do palic všechny podrobnosti.
Po všech proslovech je tedy konečně odstartováno a čeká nás poměrně dlouhé zaváděcí kolo. Po vyjetí z Moravské Třebové za velmi přísného dozoru doprovodných motorek je sice odmávnut za rozkopaným mostkem ostrý start, ale nejprve musíme najet na okruh, projet jej téměř celý až do cíle a teprve tehdy začíná odpočet kol. Pro kategorie B+C, které startují společně, jsou připraveny čtyři kola.
Od startu jsem pořád na špici, nejede se moc rychle a nejsem skoro vůbec rozjetý, tak potřebuji co nejvíce zahřát nohy. Navíc mám v plánu pokusit se co nejdříve ujet, je to závod, ve kterém mi až tak o nic nejde a tak si chci spíše dobře zazávodit. Po ostrém startu přicházejí první pokusy, ale žádný není úspěšný, navíc trať skoro pořád stoupá a je to i po větru, takže se žádný únik nedaří.
V Křenově tedy konečně najíždíme na okruh a hned je před námi horská prémie. Podle Ládi Pelce, který tady byl i v loňském roce, je to kratší brdek na velkou a tak hned v jeho počátku prudce nastupuji a se mnou jede Honza Neset z IN-LIFE cycling teamu. Čeká nás kilometrové stoupání, které neznám, ale je to přeci jen brdek, že Laďo...
S Honzou se párkrát protočím, vytváříme si malý náskok na velký peloton za námi a tepy letí rychle vzhůru. Jenže Honza teda pořádně přikládá pod kotel a tak se mé tepy nezastavují na obvyklé hodnotě okolo 180 tepů, ale abych uvisel za jeho zadním kolem, tak se musím zmáčknout ještě víc a začíná to pekelně bolet. Pořád nejsem rozjetý a navíc jsme toho doma za posledních pár nocí moc nenaspali, Adélce rostou dva zoubky a do toho jsou i s Filípkem nemocní, takže je to spíš noční hlídka než spánek...
A ten zpropadený Honza mi pořád ujíždí, centimetr po centimetru se mi jeho zadní kolo vzdaluje a rychle se přibližuje srdeční zástava. V hlavě mi pořád zní, že je to přeci jen malý brdek na velkou a tu tam také mám, ale posledních 200 metrů už jedu fakt na krev, mám díru asi tři metry a vidím červeně, stoupání se tady pekelně utahuje a v posledních desítkách metrů má okolo 12%.
Srdce mi buší 190. údery za minutu a konečně jsme na vrcholu, potřeboval bych si trochu oklepnout, ale Honza nabuší řetěz na opačnou stranu kazety a ještě víc se mi vzdaluje, ale už prostě nejsem schopen víc zrychlit a dojet si ho, pořádně mě ve stoupání ztrestal a tak se nechávám dojet balíkem, který za chvíli pohltí i Honzu.
Jedeme dlouhý sjezd občas přerušený kratším stoupáním, chvíli po rozbitém asfaltě s nepříjemnými zatáčkami, poté po krásném hladkém povrchu, ale nepříjemné zatáčky zůstaly. Ale není to nic hrozného, i když v balíku se může stát cokoli. Já si raději dávám bacha a dost cedím dozadu, poprvé je lepší se pořádně rozkoukat.
Na konci sjezdu je delší rovina a za chvíli točíme ostře doprava na poměrně hodně rozbitou cestu. V zatáčce je ale hodně kamení a nepříjemný odvodňovací žlab, tady si mohli dát pořadatelé víc záležet a zatáčku alespoň trochu uklidit. Přes mírný brdek přijíždíme k další prudké zatáčce doprava, ta je snad ještě horší než ta předchozí, navíc se točí do nějakého krátkého tunelu nebo podjezdu a tak je to opticky ještě užší.
Odtud už jen mírně stoupáme až do cíle, navíc proti větru. Odjíždí Luboš Petruš z EthicSportu a nikdo si ho moc nevšímá, trochu se zpomalilo a tak na nic nečekám a opět nastupuji. Nohy sice pořád nic moc, ale vím, že se potřebuji párkrát ztrestat a buď se rozjedou, nebo dojedou...
A kdo se ke mně přidává?? Samozřejmě Honza Neset, který je dnes očividně hodně při chuti a tak společně brojíme proti větru a mírnému stoupání. Jenže opět hraje v našich výpletech stejná písnička, Honza je dnes prostě silnější a mám problém mu vystřídat. Říká mi, že musíme dojet Luboše před námi a já to samozřejmě moc dobře vím, jenže se mu přibližujeme až příliš pomalu, jestli tedy vůbec.
Navíc trať stoupá stále víc a víc, alespoň že projíždíme cílem a začíná první ostré kolo.
Jenže jestli jsem si myslel, že pěkně po rovině přijedeme pod vrcholovou prémii, tak to jsem se teda hodně spletl a opět proklínám Láďu Pelce. Stoupání se totiž začíná hodně utahovat a i když se konečně přibližujeme Lubošovi a ten na nás začíná trochu čekat, poslední stovky metrů do Křenova jsou do pořádného kopce a já jsem opět na hraně. Sotva visím za Honzovým kolem a chvilku dokonce odmítám střídat. Pod vrcholovou prémií si ale přece jen trochu oklepnu a opět se protočím na špici, ale po nájezdu do kopce si vystupuje Luboš a když se otočím dozadu, tak vím proč.
Zezadu totiž doslova letí celý balík, ve hře je první prémie a na pětistovce nás dojíždějí. Cedím jak nudle hrubým sítem do odpadu, snažím se dorovnat svou rychlost s ostatními, ale moc mi to nejde. Ale nejsem jediný, kdo cedí, dokonce i Jirka Hradil propadl sítem a padá ke dnu, ale vím, že u něj jde o řízené šetření silami. Já tedy konečně alespoň částečně dorovnal s těmi, kdo se přeci jen v sítě zachytli a visí z něj za poslední kousky sil a přejíždím vrchol na konci balíku, ale i ve sjezdu cedím a náhle jsem poslední.
Musím teda hodně přišlápnout, aby mi to neujelo a konečně trochu zalehám za řídítka. Projíždíme rozbitý úsek a před námi je malý brdek a krásný asfalt, ale těsně před ním zahlédnu koutkem oka v mírné levotočivé zatáčce ležet závodníka v hluboké příkopě, schovaný pod stromem a opodál jeho kolo. Okamžitě prudce brzdím, vím že jsem poslední a nikoho neohrozím, rychle se otáčím a s černými myšlenkami se vracím zpět. Já teda žádný pád neviděl a ani jsem neslyšel obvyklý křik, který vždy nějaký pád v balíku způsobí a tak přemýšlím, že už tam snad leží od minulého kola a mám tedy pořádný strach, co mne čeká.
Zastavuji a vidím, že se alespoň ten dotyčný hýbe, za mnou přijíždí i Jirka Hradil, který zaslechl v půlce balíku ránu a zahlédl ležet kolo, stejně jako Mira Šváb, který dokonce dotyčného zná osobně. Jmenuje se Olda a je teda hodně dodřený, ptám se ho, jestli je v pořádku a říká mi, že má zlomenou klíční kost.
Sundává si přilbu a brýle a na temeni hlavy má velkou červenou modřinu a drobné škrábance od větví stromu, kterými při pádu proletěl. Říkám mu ať se nehýbá, že může mít něco zlomeného nebo s páteří, ale neposlouchá mně a snaží se dokonce zvednout, ale to mu naštěstí moc nejde. Projíždí další a další závodníci a konečně jede doprovodné auto, zastavuji jej a prosím je, aby vzali Oldovo kolo na střechu, které má popraskané snad všechny trubky rámu kromě hlavové a je na odpis.
Mira Šváb mezitím volá pořadatelům, ať pošlou sanitku a nám nezbývá, než čekat. Olda si pořád prohmatává levé rameno, já se mu snažím vysvětlit, ať se co nejméně hýbe, ale on mi tvrdí, že je zdravotník a sám nejlépe ví, jak mu je a že je celkem v pořádku. Já ale vidím stále temnější modřinu na jeho hlavě a je mi jasné, že to nebude jen tak. Když po chvíli Olda volá ze svého mobilu manželce, ať přijede pro kolo, tak je mi hned jasné, že nějaký ten otřes mozku tam bude a znovu mu připomínáme, že kolo už mu odvezli do cíle kluci z Idea Ráfkárna týmu.
Po chvíli tedy pokládá telefon, Jirka Hradil už dávno odjel pokračovat v závodě a my stále čekáme na sanitku. Jezdí další a další závodníci, kategorie, skupiny i jednotlivci a všem se snažím ukazovat, že je vše v pořádku a ať jedou dál. Mezitím Olda znovu vytahuje telefon a Mira se ho ptá, co dělá. Když mu odpoví, že musí zavolat ženě, tak už je to jasné. Říkáme mu, že už s ní před pár minutami přece mluvil, ale on si to nepamatuje. Než ho v tom utvrdíme, konečně přijíždí sanitka, navádím ji o kousek dál na malou odbočku do lesa, ať nezpůsobí ještě další katastrofu a ihned za ní přijíždí autem i Oldova manželka.
Říkám jim zhruba, co se stalo a oni si jej berou do péče. Po chvilce už je jasné, že jsme tady zbyteční a tak s Mirou vyrážíme dál po trase. Domlouváme se, že se necháme dojet naším balíkem a pojedeme s nimi. Ale i když jedeme celkem normálně, balík stále v nedohlednu a tak spolu nakonec obkroužíme dvě kola. To už nás ale pár kilometrů před cílem dojíždí první závodník a je to Jirka Pokorný z Kolokrámu. Jede tedy výborně, ale před ním není žádné doprovodné vozidlo a tak se otáčím a mávám na policajty v autě, kteří očividně ztratili přehled a chvíli jeli dokonce i před námi.
Mávám na ně tedy, až si nás dojedou a říkám jim, že mají před námi prvního závodníka a tak hned vyráží za ním.
Po chvíli nás dojede ještě David Kulhánek z CK MTB Maraton, který jede na druhém místě a dost si dává, tak se za něj zahákujeme a sledujeme jeho utrpení. Do cíle to už má ale sotva 2 km a tak jej alespoň trochu psychicky podpoříme.
V cíli si doplňujeme bidony, já už jsem totiž úplně na dně, jelikož si můj bidon s vodou vylil Olda na své rány a já tak neměl ve třetím kole skoro žádné pití, což byl v tom velkém vedru velký problém. Doplňuji ale jen jeden a s Mirou vyrážíme do posledního okruhu, přidává se k nám Milan Sedlář, který chtěl zabalit, ale když vidí, že jedeme, tak jede s námi.
Mám takovou žízeň, že mám za chvíli doplněný bidon vypitý a tak musím u jedné z nezametených odboček škemrat u pořadatele, který mi nalévá alespoň trochu minerálky. Poté postupně předjíždíme nějaké uprchlíky a do cíle dojíždíme s téměř čtyřiceti minutovou ztrátou na vítěze, ale s dobrým skutkem v duši.
Tentokrát si plním oba bidony, loučím se s Mirou Švábem a s Milanem jedeme zpět do Moravské Třebové. Jsem rozhodnutý, že když jsem nezajel žádný výsledek a skončil jsem třetí od konce, tak za trest pojedu na kole domů, alespoň dobře potrénuji. V cíli sním jen trochu guláše s chlebem, který je v ceně startovného, plním si kapsy a můžu vyrazit.
Zpočátku jedu po trase a vrcholová prémie dnes už po šesté docela bolí, ale mám před sebou ještě cca 100km a tak nikam moc nespěchám. Navíc jsem si v cíli zapomněl doplnit čerstvou vodu do bidonů a tak mám jen tu z cíle, která už nemá daleko k bodu varu, ale co naplat, má chyba. Projíždím sjezdem kolem místa, kde jsem dnes strávil skoro dvacet minut a kolem první nezametené zatáčky dojíždím do Jevíčka.
Na jeho konci zastavuji na benzince a doplňuji si tedy čerstvou vodu, která se pije mnohem lépe a po hlavní mířím směr Konice. Před sebou mám dlouhé táhlé stoupání a postupně dojíždím nějakého cyklistu na silničce. Když najedu vedle něj, tak se mne docela lekne a ptám se ho, kam má namířeno. Jeho odpověď je lehce šokující, že prý jede do Zlína. Tak to jsem tedy nečekal, až se tomu musím smát a tak jedeme spolu, chvíli si vykládáme, chvíli se veze v háku a ve dvou to hned lépe utíká.
Přes Konice sjíždíme dlouhým šlapavým sjezdem do Kostelce na Hané a odtud po stezce do Prostějova.
Dost silně fouká a tak se rozhoduji, že Radima doprovodím do Kojetína a jedu mu špici. Ten si to nemůže vynachválit, ale v Kojetíně už jej musím nechat na pospas větru, ale měl by ho mít do zad. Já na benzince doplňuji opět bidony a sám v poklidu dojíždím domů, v nohách 220km, žádný výsledek, ale s dobrým pocitem v hlavě.
Pořád musím přemýšlet nad tím, že drtivá většina asi pětatřiceti závodníků na těžký pád nijak nezareagovala, jen já, Jirka a Mirek. Já naopak ani na vteřinu nezaváhal, okamžitě jsem se vrátil, i když mi bylo hned jasné, že je po závodě, ale to mi v ten moment bylo úplně jedno... V rychlém sjezdu se na takovou situaci těžko reaguje, obzvlášť někde v půlce rozjetého balíku, ale to přece neznamená, že jedu dál a doufám, že si všimne někdo jiný...
Komentáře
Okomentovat