Dnes jsme se vydali na letošní předposlední závod Slezského poháru a vlastně na poslední závod s hromadným startem, na závod do Slatiny. Loni se jel první ročník a byl fakt povedený, zajištění tratě bylo na velmi vysoké úrovni a i samotná trať byla krásná, těžká a spravedlivá. Letos musel být závod odložen kvůli dlouhodobé uzavírce na trati, což mně trochu mrzelo, protože mi bylo jasné, že v září už prostě forma nebude taková, jako z kraje sezóny. A jak jsem předpovídal, tak se i stalo.
Do Slatiny jsme přijeli poměrně brzo a tak jsme se vydali projet si okruh autem, přece jen je oproti loňsku pozměněn. Trochu nás vyděsil sjezd v Hlubočci, kde byly dvě ostré serpentiny a mnohem víc následující sjezd k Šindelkovu mlýnu, který z auta vypadal fakt hrozivě. Úzká klikatá cesta zařezaná v lese v délce osmi set metrů s průměrným sklonem 8% a maximem 12% a na jejím konci ostrá levá zatáčka, to bude šrumec.
Po prezentaci se jedu se Zdeňou Skybou rozjet, dáváme si dva malé okruhy s cílovým výjezdem a pak už si můžeme rovnou stoupnout na start. Ten je dnes společný pro všechny kategorie a tak to bude docela velký balík. Na startu kromě všech perfektních borců stojí i Tomáš Bucháček z Elkov Author, takže je jasné, že to dnes bude tvrdé a spravedlivé, jak jinak :).
Po startu co nejrychleji akceleruji a uzavírám první lajnu, postupně stoupáme nad Slatinu a jako vždy vyráží do úniku Tom Satke a Kuba Winkler. Tak nějak automaticky je hned pokrývám, i když jsem si řekl, že z počátku nebudu blbnout, ale to už je prostě instinkt dravce :). Balík nás ale stejně nenechá a po chvíli nás zase dojíždí, ale nemusím se aspoň loktovat v balíku a stále držím třetí flek na špici.
Přichází další a další pokusy o únik, ale dnes chybí Michal i Jiřina a tak musím vše pokrývat sám, ale postupně je jasné, že dnes jen tak někdo neodjede a tak se trochu procedím balíkem, abych si odpočinul.
Pořád se totiž jedou docela bomby, ale balík je stále hodně velký, chtělo by to delší kopec. Postupně přijíždíme do Hlubočce a čeká nás ten zatracený sjezd, navíc jsem zrovna hodně proceděný a tak jen z dáli sleduji, jak policejní auto podcenilo rychlost balíku a v ostrých serpentinách je spíš nebezpečné, než nějak nápomocné, míjí jej jeden jezdec za druhým a řidič je z toho asi trochu vedle. Naštěstí jede stále při pravém kraji, po projetí serpentin prudce akceleruje a pravými koly v příkopě si prodírá cestu zpět před špici, takže nám pěkně naprášil do huby.
Vyletíme jen krátký brdek a před námi je ten nejhorší sjezd, balík je pořádně natáhlý, ale nakonec to není tak hrozné, jak to vypadalo z auta, spodní zatáčka doleva se dá projet téměř bez brždění, je totiž hned do protisvahu a není až tak moc prudká. Další malý brdek a najíždíme na úzkou cestu s krásným novým povrchem, ale moc si ho neužijeme, čeká nás totiž nejtěžší stoupání na trati do Výškovic.
Má sice jen kilometr a první část není až tak těžká, maximum nějakých 10%, pak sklon trochu povolí, ale už před sebou vidíte druhou část, která má i 15% a ta už pořádně štípe. Ze špice vyráží Tomáš Bucháček s Petrem Swaczynou a já opět snad instinktivně a bez přemýšlení vyrážím za nimi.
Řeknu vám, dojet si tuhle dvojici v tak těžkém kopci, no musel jsem se hodně zmáčknout, ale konečně jim zapadnu do háku a teprve začnu přemýšlet, že jet v úniku zrovna s nimi není ten nejlepší nápad. Za koncem stoupání ale stejně zezadu doletí celý balík a tak se to vyřešilo nějak samo.
Před námi je spíše klesavá pasáž s posledním sjezdem se třemi serpentinami a jsme pod cílovou stojkou do centra Slatiny. Ta má sice jen 600 metrů, ale průměr opět 8% a maximum pod vrcholem 13%. Tady jsem trochu podcenil pozici, najíždím dost zezadu a můžu jen sledovat, jak ujíždí poměrně velká skupina těch nejlepších, po projetí cílem se formujeme do většího balíku a začínáme stíhat čelní skupinu. Je nás asi patnáct a trvá nám snad polovinu druhého okruhu, než se konečně dotáhneme zpět. Pak se trochu přestává jet a tak jsem dost na špici, snažím se motivovat ostatní, aby začali střídat, nedaleko za námi jede další velký balík a nechci, aby nás bylo do blížících se sjezdů zase tak moc.
Naštěstí se zase začíná nastupovat a opět se jedou bomby, takže stačí pár brdků a skupina za námi je pryč. Opět sjíždíme ten nepříjemný sjezd a letíme do ještě nepříjemnějšího výjezdu, pořádně to štípe, ale zatím se mi jede celkem dobře. Cílový výjezd si tentokrát lépe pohlídám a najíždíme do třetího kola.
Balík hodně prořídl a tak můžu hodnotit pozici, odpadl Henžo a z kategorie B je tu už jen Sváča, polský jezdec Tomasz Drozdz, Zdeňa Petřík a já. Zdeňovi to nechutná asi tak stejně jako mně, takže je jasné, že jeden z nás si vybere černého Petra.
Ve třetím kole se ale až tak moc nejede a tak se zezadu vrací Henžo. Já už začínám cítit únavu, konec sezóny klepe na dveře a tělo si čím dál víc žádá odpočinek, ve formě jsem už od března a tak se není co divit. Naštěstí výjezd do Výškovic jedeme celkem poklidně a tak v hlavě hodnotím, jak se porvu s posledním kolem.
Vítězství ve Slezském poháru už mám jisté, mám hodně velký bodový náskok a tak mi až tak o výsledek nejde, ale přece jen je ve hře pořád bedna, i když je mi jasné, že Sváča s Drozdzem nám ve čtvrtém kole frnknou jak ptáčata z klece. Tak si říkám, že to prostě zkusím a když to nevyjde, nic se nestane. Z myšlenek mne vytrhne třetí výjezd do Slatiny, ve kterém přišel očekávaný útok Buchajdy, Sváči, Drozdza a skvěle dnes jel i David Bártek.
Tato čtveřice si vytvořila náskok asi 50 metrů a já dnes poprvé ucítil křeče v nohách. Najíždíme do posledního kola a snažíme se dojet ty čtyři ptáčky vepředu, ale to je jako nahánět kolibříka na rozlehlé louce. Postupně nám ujíždějí víc a víc a i když naše skupina dobře spolupracuje, za chvíli už jsou daleko před námi. Naposledy sjíždíme prudkým sjezdem, Zdeňa ve výjezdu do Výškovic zkouší mou pozornost, nebo se jen snaží naši skupinu víc protřídit, nahoře pak nastupuje i Henžo, všechny pokusy jsou ale společně zlikvidovány a tak se neustále nastupuje až pod cílový kopec.
Tady to zkouším hned odspodu, Zdeňkovi, který táhl celý sjezd na špici ujíždím poměrně rychle, ale Henžo se drží hned za mnou a vím, že to bude těžký soupeř. Navíc mi v půlce výjezdu totálně tvrdnou stehna, křeče jsou opět tady, takže si sedám a nechávám Henža i Zdeňu, ať si mně vychutnají a vrátí mi všechny předchozí porážky.
Beru tedy páté místo v kategorii, ale jsem spokojený, byl to opět krásný závod, skoro celý se jely fakt bomby, průměr 38km/h v tak těžkém terénu, to je prostě skvělý zážitek, který si ale vychutnáte až po jeho skončení. Vyhlášení proběhlo celkem brzy a tak jsme za chvíli odjížděli k domovu, mám před sebou noční směnu a tak bude každá minuta dobrá. Cestou domů jsme viděli ošklivou nehodu motorky s autem a říkali si, jací jsou motorkáři blázni... Když jsem si ale vzpomněl na všechny ty sjezdy dnes, tak jim nemáme co vyčítat, jsme na tom asi tak stejně, sice nejezdíme až tak rychle, ale zase v balíku a téměř bez oblečení...
Do Slatiny jsme přijeli poměrně brzo a tak jsme se vydali projet si okruh autem, přece jen je oproti loňsku pozměněn. Trochu nás vyděsil sjezd v Hlubočci, kde byly dvě ostré serpentiny a mnohem víc následující sjezd k Šindelkovu mlýnu, který z auta vypadal fakt hrozivě. Úzká klikatá cesta zařezaná v lese v délce osmi set metrů s průměrným sklonem 8% a maximem 12% a na jejím konci ostrá levá zatáčka, to bude šrumec.
Po prezentaci se jedu se Zdeňou Skybou rozjet, dáváme si dva malé okruhy s cílovým výjezdem a pak už si můžeme rovnou stoupnout na start. Ten je dnes společný pro všechny kategorie a tak to bude docela velký balík. Na startu kromě všech perfektních borců stojí i Tomáš Bucháček z Elkov Author, takže je jasné, že to dnes bude tvrdé a spravedlivé, jak jinak :).
Přichází další a další pokusy o únik, ale dnes chybí Michal i Jiřina a tak musím vše pokrývat sám, ale postupně je jasné, že dnes jen tak někdo neodjede a tak se trochu procedím balíkem, abych si odpočinul.
Pořád se totiž jedou docela bomby, ale balík je stále hodně velký, chtělo by to delší kopec. Postupně přijíždíme do Hlubočce a čeká nás ten zatracený sjezd, navíc jsem zrovna hodně proceděný a tak jen z dáli sleduji, jak policejní auto podcenilo rychlost balíku a v ostrých serpentinách je spíš nebezpečné, než nějak nápomocné, míjí jej jeden jezdec za druhým a řidič je z toho asi trochu vedle. Naštěstí jede stále při pravém kraji, po projetí serpentin prudce akceleruje a pravými koly v příkopě si prodírá cestu zpět před špici, takže nám pěkně naprášil do huby.
Vyletíme jen krátký brdek a před námi je ten nejhorší sjezd, balík je pořádně natáhlý, ale nakonec to není tak hrozné, jak to vypadalo z auta, spodní zatáčka doleva se dá projet téměř bez brždění, je totiž hned do protisvahu a není až tak moc prudká. Další malý brdek a najíždíme na úzkou cestu s krásným novým povrchem, ale moc si ho neužijeme, čeká nás totiž nejtěžší stoupání na trati do Výškovic.
Má sice jen kilometr a první část není až tak těžká, maximum nějakých 10%, pak sklon trochu povolí, ale už před sebou vidíte druhou část, která má i 15% a ta už pořádně štípe. Ze špice vyráží Tomáš Bucháček s Petrem Swaczynou a já opět snad instinktivně a bez přemýšlení vyrážím za nimi.
Řeknu vám, dojet si tuhle dvojici v tak těžkém kopci, no musel jsem se hodně zmáčknout, ale konečně jim zapadnu do háku a teprve začnu přemýšlet, že jet v úniku zrovna s nimi není ten nejlepší nápad. Za koncem stoupání ale stejně zezadu doletí celý balík a tak se to vyřešilo nějak samo.
Ve třetím kole se ale až tak moc nejede a tak se zezadu vrací Henžo. Já už začínám cítit únavu, konec sezóny klepe na dveře a tělo si čím dál víc žádá odpočinek, ve formě jsem už od března a tak se není co divit. Naštěstí výjezd do Výškovic jedeme celkem poklidně a tak v hlavě hodnotím, jak se porvu s posledním kolem.
Tato čtveřice si vytvořila náskok asi 50 metrů a já dnes poprvé ucítil křeče v nohách. Najíždíme do posledního kola a snažíme se dojet ty čtyři ptáčky vepředu, ale to je jako nahánět kolibříka na rozlehlé louce. Postupně nám ujíždějí víc a víc a i když naše skupina dobře spolupracuje, za chvíli už jsou daleko před námi. Naposledy sjíždíme prudkým sjezdem, Zdeňa ve výjezdu do Výškovic zkouší mou pozornost, nebo se jen snaží naši skupinu víc protřídit, nahoře pak nastupuje i Henžo, všechny pokusy jsou ale společně zlikvidovány a tak se neustále nastupuje až pod cílový kopec.
Tady to zkouším hned odspodu, Zdeňkovi, který táhl celý sjezd na špici ujíždím poměrně rychle, ale Henžo se drží hned za mnou a vím, že to bude těžký soupeř. Navíc mi v půlce výjezdu totálně tvrdnou stehna, křeče jsou opět tady, takže si sedám a nechávám Henža i Zdeňu, ať si mně vychutnají a vrátí mi všechny předchozí porážky.
Za všechny krásné fotky opět děkuji Martině Bradové z AtelierMB:
Komentáře
Okomentovat