Třetí část vede pro většinu z neznámé obce Štiavnik, loni nově vyasfaltovaný povrch dá zapomenout na všechny předchozí obtíže, tohle není satén na nahém ženském těle, tohle je nahé mladé ženské tělo, jen ho pohladit... Ale nemyslím to doslova a tak jedu dolů raději trochu opatrně, ať jej nepohladím až moc. Jedinou vadou na kráse jsou odvodňovací žlaby, které ale bez potíží přeskočíte, takže je to jen malá piha na celé té kráse.
Dole už to zase bzučí, gely tečou proudem do žaludků a krev do naběhlých žil ve stehnech a lýtkách, za chvíli už je zase slyšet pět tři dva jedna start a tak se řadím za Iva. Máme před sebou poslední úsek, sil už mnoho nezbývá a teprve se ukáže, jak je kdo rozložil.
Pět píp tři dva jedna start, nacvakávám napoprvé jaká Pája a vyrážím za Ivem, první kilometr je do mírného stoupání, jede se údolím proti větru a tak mi trvá o chvilku déle, než Iva konečně dojedu. Nohy jsou opět ztuhlé, takže jsem rád, že jedu s Ivem a chvíli se nikam neženu.
Pak už ale začíná opravdové stoupání a já vyrážím vpřed. Stoupání je tady opravdu tvrdé, není místo na úlevu pro již unavené svaly a navíc se čím dál víc utahuje. Jedu stále na velkou a řadím španěla, devětadvacítka vzadu pořádně protáhne šaltr Super Record, ale už je zvyklá.
Ivo stále drží asi dvoumetrový odstup a dojíždíme Pepu, Milana už jsme opět dávno minuli. Před námi je asi 300 metrů, ze kterých se vám jen od pohledu dělá špatně, ale vím, že nahoře je zatáčka a za ní sklon hodně povolí.
Abych trochu ulevil nohám, řadím malou placku a snažím se udržet stejné tempo jako na velkou, ale 16% je proti a tak přece jen trochu zpomaluji. Konečně projíždím ostrou levou a hned za ní tam prásknu velkou a rychle akceleruji. Iva s Pepou nechávám daleko za mnou a předjíždím další a další pomalejší jezdce, kteří startovali před námi.
V dálce vidím Toma Swaczynu a tak si z něj udělám terč, vystřelím do něj virtuální harpunu a snažím se na něj co nejrychleji dotáhnout. Poměrně rychle jej dojíždím, dle předpokladů dorovnává rychlost a jede se mnou, ale jsem rád, že mu alespoň kousek pomůžu.
Přijíždíme k dalšímu prudkému úseku a tady si musí Tom vystoupit, já už jedu opět na max a vím, že tohle je poslední těžký úsek, španěl vzadu opět drncá na mandolínu a já se zase ksichtím, až mi tečou sliny po bradě.
Ale nohy jedou docela dobře a když se otočím, pořád za sebou nevidím Jířu. To je nějaké divné, konec se blíží a potřeboval bych se za ním zase co nejvíc ztrestat, sám to totiž tak dobře nedokážu. Poslední pravá a už vidím před sebou cíl, je to sice ještě pár set metrů, ale už není na co čekat, Jiřina už je sice na dohled za mnou, ale já ze sebe mačkám poslední laktát a kousek mu poodjíždím, na fotce je vidět nejen má protažená huba, ale i protažený šaltr španělem.
Konečně projíždím cílem, zastavuji Garmin a ženská mi chce hned odřezávat číslo a čip, tak jí sotva vysvětlím, ať mně nechá chvíli vydechnout, jinak jsem schopný si tím nožem hodně ublížit. Jsem fakt rád, že už to mám celé za sebou, ale nakonec se mi nejelo až tak špatně.
Jedeme zase k autu, tentokrát už naposledy a hned jdeme s Jířou do sprch, ta horká voda je neskutečně příjemná a nejraději bych tam stál až do vyhlášení. Pak dostáváme v hotelu perfektní jídlo, maso s rýží a s pečenými brambory, fakt super jídlo, ne jak věčné klobásy, žebra a těstovinové saláty.
Pak už se jen vyhříváme na sluníčku, hledíme na protější svahy Radhoště, Pusteven a Lysé hory, ukazuji klukům, kde máme chatu na Skalíkově louce a pak už nesou pořadatelé kompletní výsledky. Ve třetí části jsem dojel sedmý celkově, pátý v kategorii v čase 18:13, Garmin mi ale naměřil čas necelých 19 minut, což nevím, jak na to přišel. Průměrnou rychlost mám tak 20km/h a tepový průměr 177, maximum 184. Celkově jsem po všech třech časovkách sedmý, v kategorii pak na čtvrtém místě. Třetí skončil Zdeňa Petřík a tak můžu být spokojený, vrchařská soutěž je má :).
Vyhlášení proběhlo v doslova domácí atmosféře, proběhlo i rozdání předlosované tomboly, pro nejlepší byly nachystány stejně jako loni pěkné ceny a jak celá bitva o Kasárna dopadla? Zvítězili Slováci díky Tomášovi Kojtalovi, který Jiřině nadělil 29 sekund a to hlavně ve druhé části z Velkých Karlovic. Třetí celkově skončil Petr Blaťák, který na prvního ztratil skoro 1 minutu, ale vyhrál poslední část ze Štiavniku a zvítězil tak v kategorii A.
Stejně jako loni proběhl tento závod na jedničku, všichni byli určitě spokojení a pořadatelé drží laťku stále hodně vysoko. Je na nich vidět, že jsou na svůj závod patřičně hrdí a hýčkají si jej jako své dítě. I když je to hodně těžký závod, budu se sem vždy rád vracet.
Dole už to zase bzučí, gely tečou proudem do žaludků a krev do naběhlých žil ve stehnech a lýtkách, za chvíli už je zase slyšet pět tři dva jedna start a tak se řadím za Iva. Máme před sebou poslední úsek, sil už mnoho nezbývá a teprve se ukáže, jak je kdo rozložil.
Pět píp tři dva jedna start, nacvakávám napoprvé jaká Pája a vyrážím za Ivem, první kilometr je do mírného stoupání, jede se údolím proti větru a tak mi trvá o chvilku déle, než Iva konečně dojedu. Nohy jsou opět ztuhlé, takže jsem rád, že jedu s Ivem a chvíli se nikam neženu.
Pak už ale začíná opravdové stoupání a já vyrážím vpřed. Stoupání je tady opravdu tvrdé, není místo na úlevu pro již unavené svaly a navíc se čím dál víc utahuje. Jedu stále na velkou a řadím španěla, devětadvacítka vzadu pořádně protáhne šaltr Super Record, ale už je zvyklá.
Ivo stále drží asi dvoumetrový odstup a dojíždíme Pepu, Milana už jsme opět dávno minuli. Před námi je asi 300 metrů, ze kterých se vám jen od pohledu dělá špatně, ale vím, že nahoře je zatáčka a za ní sklon hodně povolí.
Abych trochu ulevil nohám, řadím malou placku a snažím se udržet stejné tempo jako na velkou, ale 16% je proti a tak přece jen trochu zpomaluji. Konečně projíždím ostrou levou a hned za ní tam prásknu velkou a rychle akceleruji. Iva s Pepou nechávám daleko za mnou a předjíždím další a další pomalejší jezdce, kteří startovali před námi.
V dálce vidím Toma Swaczynu a tak si z něj udělám terč, vystřelím do něj virtuální harpunu a snažím se na něj co nejrychleji dotáhnout. Poměrně rychle jej dojíždím, dle předpokladů dorovnává rychlost a jede se mnou, ale jsem rád, že mu alespoň kousek pomůžu.
Přijíždíme k dalšímu prudkému úseku a tady si musí Tom vystoupit, já už jedu opět na max a vím, že tohle je poslední těžký úsek, španěl vzadu opět drncá na mandolínu a já se zase ksichtím, až mi tečou sliny po bradě.
Jedeme zase k autu, tentokrát už naposledy a hned jdeme s Jířou do sprch, ta horká voda je neskutečně příjemná a nejraději bych tam stál až do vyhlášení. Pak dostáváme v hotelu perfektní jídlo, maso s rýží a s pečenými brambory, fakt super jídlo, ne jak věčné klobásy, žebra a těstovinové saláty.
Pak už se jen vyhříváme na sluníčku, hledíme na protější svahy Radhoště, Pusteven a Lysé hory, ukazuji klukům, kde máme chatu na Skalíkově louce a pak už nesou pořadatelé kompletní výsledky. Ve třetí části jsem dojel sedmý celkově, pátý v kategorii v čase 18:13, Garmin mi ale naměřil čas necelých 19 minut, což nevím, jak na to přišel. Průměrnou rychlost mám tak 20km/h a tepový průměr 177, maximum 184. Celkově jsem po všech třech časovkách sedmý, v kategorii pak na čtvrtém místě. Třetí skončil Zdeňa Petřík a tak můžu být spokojený, vrchařská soutěž je má :).
Vyhlášení proběhlo v doslova domácí atmosféře, proběhlo i rozdání předlosované tomboly, pro nejlepší byly nachystány stejně jako loni pěkné ceny a jak celá bitva o Kasárna dopadla? Zvítězili Slováci díky Tomášovi Kojtalovi, který Jiřině nadělil 29 sekund a to hlavně ve druhé části z Velkých Karlovic. Třetí celkově skončil Petr Blaťák, který na prvního ztratil skoro 1 minutu, ale vyhrál poslední část ze Štiavniku a zvítězil tak v kategorii A.
Stejně jako loni proběhl tento závod na jedničku, všichni byli určitě spokojení a pořadatelé drží laťku stále hodně vysoko. Je na nich vidět, že jsou na svůj závod patřičně hrdí a hýčkají si jej jako své dítě. I když je to hodně těžký závod, budu se sem vždy rád vracet.
Jirko, opět skvělé všechny 3 články ze sobotního závodu. Těžká dřina je cítit z každého řádku a vše je okořeněné spoustou nezbytných vtipů, kterým se upřímně zasměji. Je to napsané tak, jako bych ten závod jel sám. Díky moc a velký respekt všem, kteří tu dřinu vydrželi až do cíle. A gratulace ke zlatu za celou sezonu.
OdpovědětVymazat