Dnes byl na pořadu dne letošní poslední závod Slezského poháru a to Trojčasovka na Kasárna. Kdo zná tento kopec vyhlášený především dlouhým bojem o pozemky po rozdělení Československa, určitě si dokáže představit, že tohle není zrovna vhodný závod na závěr dlouhé a těžké sezóny.
Ale co naplat, kalendář závodů je neúprosný a i když se mi zrovna 2x nechce, ve hře jsou ještě poslední body do vrchařské soutěže, kterou mám vítězstvím na Pustevnách i Javorovém dobře rozehranou a tak prostě musím. Takže budík vypínám v pět ráno, autem do Zlína na sraz a frčíme směr Beskydy.
Na Kasárna přijíždíme před devátou a počasí zatím nic moc, nějakých 13 stupňů a mlha, že by se dala krájet do bidonů. Ale vítr mraky občas prožene a tak sem tam vykoukne i sluníčko. Registrace je hodně zdlouhavá a to jsme na místě jako jedni z prvních, takže je postupně jasné, že bude start odložen až na jedenáctou hodinu.
Takže se v klidu nasnídám, Ivo nás mezitím udivuje svým uměním zapůsobit na ženy (trocha ironie) a jdu se rozjíždět na válce. Nakonec se přihlásilo 119 lidí, což je na časovku a ještě tak těžkou neskutečné číslo, jedná se totiž i o Slovenský pohár Merida Road Cup, takže boje o Kasárna mezi Čechy a Slováky budou pokračovat i dnes...
20 minut před startem konečně roztáčím kola klasicky a ne na válcích, míříme na start první části a to do Makova. Sjezd je dost mokrý a stále je zima, takže nic příjemného. Start je po 20 sekundách a jelikož pořadatelé tvořili startovku přímo při prezentaci, startujeme skoro jak v časovce družstev. První z našich vyráží s číslem 18 Milan Sedlář, za ním Pepa Slezák, Ivo Odvárka, já a za mnou Jirka Hradil. 20 sekund není moc a tak je jasné, že se i přes zákaz jízdy v háku budou často tvořit menší či větší balíčky.
Jedenáctá padla, začínají startovat první borci a odsýpá to fakt rychle. Takže velmi nerad sundávám zimní dres a řadím se do fronty na utrpení, bolest a sebemučení. Přede mnou jen slyším pět tři dva jedna start, pět tři dva jedna start, pět tři dva jedna start a naráz je mé přední kolo na červené čáře na silnici, se slovem pět zapínám záznam do Garminu, tři dva jedna a jedu.
Protočil se mi pedál a tak nacvakávám až napodruhé, ale pořád mnohem rychleji než Ivo přede mnou. Má strategie je jasná, co nejdříve dojet Iva ještě než se stoupání a tepovka dostane do červených čísel. I když nejsem zrovna moc dobře rozjetý, ze startu rovnou spurtuji a poměrně rychle zapadnu Ivovi do háku, snad jen po pár stech metrech. Jen se párkrát nadechnu a jdu přes Iva, ale to už se stoupání utahuje a tepovka letí nahoru. Ivo se drží asi dva metry za mnou, nejprve dojíždíme Milana, poté se postupně přibližujeme k Pepovi.
Před námi je první sjezd ze dvou, které stoupání z Makova nabízí. Ale na nějaké odpočívání není čas, řetěz letí po kazetě dolů jako prsty po strunách kytary a hraje pěkně tvrdou písničku. Tady musím ocenit Milana, který si mne ve sjezdu dojíždí a za sebou veze Iva, jedou mi tedy v háku, ale to prostě musí pořadatelé respektovat, na předjíždění tu moc prostor není, dolů stále jezdí další adepti na křížovou cestu.
Za chvíli je malý brdek a druhý krátký sjezd, ostrá pravá, kratší rovina a gravitace opět začíná působit. Jsme v půlce trati a teď už jen do poměrně těžkého stoupání. Přesto jedu stále na velkou, Milan už je dávno pryč, Ivo funí čím dál víc daleko za mnou a já konečně dojíždím Pepu.
Rovnou jej míjím a vidím, že mi na záda letí Jiřina, který měl sice pomalejší start, ale teď je ve svém živlu a když mne míjí, připadám si jako patník u cesty. Na chvíli jej zahákuji, ale hlava to prostě nebere, nechce akceptovat další navýšení bolesti a utrpení a tak si vystupuji z háku, hlava to odůvodňuje tím, že máme před sebou ještě dvě časovky a nebylo by dobré se ztrestat hned při první.
Takže nechávám Jiřinu jet a se šklebením si jedu tak, aby to bolelo jen strašně, ne neskutečně.
Poznávám poslední zatáčku a vím, že do cíle je to ještě přes kilometr, snažím se co nejvíc zmáčknout, ale nejde to. Loni jsem tady v cílové rovince spurtoval s Tomem Swaczynou, dnes jedu sám a jsem za to rád.
Vypínám Garmin, čas 16:15 znamená průměr 23km/h, tepový průměr 177 není zase tak málo a jsem fakt rád, že mám alespoň první část za sebou. Nakonec je z toho 9. místo celkově a 5. v kategorii, no tak přece jen jsem se flákal.
Ale co naplat, kalendář závodů je neúprosný a i když se mi zrovna 2x nechce, ve hře jsou ještě poslední body do vrchařské soutěže, kterou mám vítězstvím na Pustevnách i Javorovém dobře rozehranou a tak prostě musím. Takže budík vypínám v pět ráno, autem do Zlína na sraz a frčíme směr Beskydy.
Na Kasárna přijíždíme před devátou a počasí zatím nic moc, nějakých 13 stupňů a mlha, že by se dala krájet do bidonů. Ale vítr mraky občas prožene a tak sem tam vykoukne i sluníčko. Registrace je hodně zdlouhavá a to jsme na místě jako jedni z prvních, takže je postupně jasné, že bude start odložen až na jedenáctou hodinu.
20 minut před startem konečně roztáčím kola klasicky a ne na válcích, míříme na start první části a to do Makova. Sjezd je dost mokrý a stále je zima, takže nic příjemného. Start je po 20 sekundách a jelikož pořadatelé tvořili startovku přímo při prezentaci, startujeme skoro jak v časovce družstev. První z našich vyráží s číslem 18 Milan Sedlář, za ním Pepa Slezák, Ivo Odvárka, já a za mnou Jirka Hradil. 20 sekund není moc a tak je jasné, že se i přes zákaz jízdy v háku budou často tvořit menší či větší balíčky.
Jedenáctá padla, začínají startovat první borci a odsýpá to fakt rychle. Takže velmi nerad sundávám zimní dres a řadím se do fronty na utrpení, bolest a sebemučení. Přede mnou jen slyším pět tři dva jedna start, pět tři dva jedna start, pět tři dva jedna start a naráz je mé přední kolo na červené čáře na silnici, se slovem pět zapínám záznam do Garminu, tři dva jedna a jedu.
Protočil se mi pedál a tak nacvakávám až napodruhé, ale pořád mnohem rychleji než Ivo přede mnou. Má strategie je jasná, co nejdříve dojet Iva ještě než se stoupání a tepovka dostane do červených čísel. I když nejsem zrovna moc dobře rozjetý, ze startu rovnou spurtuji a poměrně rychle zapadnu Ivovi do háku, snad jen po pár stech metrech. Jen se párkrát nadechnu a jdu přes Iva, ale to už se stoupání utahuje a tepovka letí nahoru. Ivo se drží asi dva metry za mnou, nejprve dojíždíme Milana, poté se postupně přibližujeme k Pepovi.
Před námi je první sjezd ze dvou, které stoupání z Makova nabízí. Ale na nějaké odpočívání není čas, řetěz letí po kazetě dolů jako prsty po strunách kytary a hraje pěkně tvrdou písničku. Tady musím ocenit Milana, který si mne ve sjezdu dojíždí a za sebou veze Iva, jedou mi tedy v háku, ale to prostě musí pořadatelé respektovat, na předjíždění tu moc prostor není, dolů stále jezdí další adepti na křížovou cestu.
Za chvíli je malý brdek a druhý krátký sjezd, ostrá pravá, kratší rovina a gravitace opět začíná působit. Jsme v půlce trati a teď už jen do poměrně těžkého stoupání. Přesto jedu stále na velkou, Milan už je dávno pryč, Ivo funí čím dál víc daleko za mnou a já konečně dojíždím Pepu.
Rovnou jej míjím a vidím, že mi na záda letí Jiřina, který měl sice pomalejší start, ale teď je ve svém živlu a když mne míjí, připadám si jako patník u cesty. Na chvíli jej zahákuji, ale hlava to prostě nebere, nechce akceptovat další navýšení bolesti a utrpení a tak si vystupuji z háku, hlava to odůvodňuje tím, že máme před sebou ještě dvě časovky a nebylo by dobré se ztrestat hned při první.
Takže nechávám Jiřinu jet a se šklebením si jedu tak, aby to bolelo jen strašně, ne neskutečně.
Vypínám Garmin, čas 16:15 znamená průměr 23km/h, tepový průměr 177 není zase tak málo a jsem fakt rád, že mám alespoň první část za sebou. Nakonec je z toho 9. místo celkově a 5. v kategorii, no tak přece jen jsem se flákal.
Komentáře
Okomentovat