Druhá část od Velkých Karlovic je pořádný strašák, sice je to nejkratší distance, ale většina trati je stále přes 10% a nechybí dlouhé úseky, kde se skoro zastavíte. Do toho se jede po dost hrubém asfaltu, který v závěru přejde ve zpevněnou cestu hodně okořeněnou hrubým makadamem a když už konečně vyjedete na louky pod Kasárnami a říkáte si horší už to být nemůže, tak z vás duši vytřepou (a možná i z plášťů) dlažební kostky, které v prudkém svahu rozlámaly nejedny dřevěné loukotě kočárů, natož tak křehké karbonové výplety.
Po lehkém občerstvení, lehkém rozjetí na válcích a lehkém rozčarování z Ivova balení přítomných slečen i dam opět sjíždíme dolů, tentokrát směr Velké Karlovice. V začátku klesání doslova zoufale hledáte stopu mezi spoustou kamení, výmolů, děr a kostek poházených do tvaru cesty, přemýšlíte, kudy pojedete nahoru a snažíte se pevně držet řídítka. Někteří to raději vzdali a jdou pěšky s koly v rukou.
Na startu opět stejný frmol a já si říkám, že nebudu tak blbnout, Iva si dojedu pomaleji a zkusím pošetřit, než mně dojede Jiřina. Za ním se zkusím kousek vyvézt, i když v prudkém stoupání to bude mission imposible.
Pět píp tři dva jedna a start, Garmin spouští záznam a já vlastně taky, abych mohl napsat tento článek. Ať si před startem říkáte co chcete, nakonec je to vždy stejně jinak a já opět spurtuji za Ivem. Po půl kilometru už mu opět dýchám na záda, párkrát se nadechnu a jdu přes něj. Nohy i přes původní protesty celkem jedou, ale velmi rychle přichází pasáž, ve které vám sklon nic nedaruje, Ivo funí kousek za mnou a opět míjím Milana.
Přede mnou je několik dlouhých úseků, kdy vidíte stovky metrů před sebe, sklon se tady pohybuje od desíti do šestnácti procent, ve kterých se jako přeseknuté žížaly kroutí stejně postižení jedinci jako já. Nohy se mi tady fakt skoro zastavují, dnes poprvé dávám malou a ztrácím rytmus, čehož využívá Ivo a předjíždí mne.
Mám co dělat, abych dorovnal jeho rychlost, postupně mi ale centimetr po centimetru odjíždí, až se musím zvednout a ty tři metry díry zalepit. Ale opět mi ujíždí a za chvíli zalepuji další tři metry, za chvíli zase a zase. Nohy prostě ztratily tah, na malou jezdit neumím. Pomalu, ale velmi pomalu Ivo dotahuje Pepu a já stále zalepuji další a další díry.
Po nekonečně dlouhých rovných úsecích konečně první serpentina, ve které dojíždíme Pepu a za ní přece jen sklon maličko polevuje, za chvíli jsme ve druhé a blíží se kamenolom, žulolom a dírolom. Teprve až tady nás dojíždí Jiřina, buď jedeme my tak dobře, nebo on tak špatně, říkám si.
Jde přes nás a když vidím, že Ivo neakceptuje jeho tempo, jsem za to docela rád, mám co dělat, abych stačil jemu. Pak si ale přece jen říkám, že bude lepší držet tempo s Jiřinou, který je mnohem lepší technik než Ivo a tak dávám velkou a musím si jej dospurtovat. To už jsme v kamenolomu, naše galusky štípou jeden kámen za druhým a modlím se, aby to nebylo naopak. Na chvilku oba využíváme trávy, která roste podél cesty, ale je to asi jen 30 metrů a musíme zpět do té změti kamení, písku a zbytků asfaltu.
Když už jsme si tyhle suroviny vychutnali dostatečně, přichází na řadu žula.
Žula, která už toho viděla opravdu mnoho. Žula, která už zažila mnoho a nic ji nezlomilo. Žula, která zlomila nejedno statečné srdce, které se s ní vydalo na souboj. Žula, kterou musel dláždit někdo, kdo měl místo mozku žulovou kostku.
Kodrcáte se tedy po tomhle povrchu, ostrá levá zatáčka a ostré stoupání. Jiřina si přeřadí, stoupne v pedálech a zrychluje, ale já se urvat nenechám a dorovnávám, i když se šklebím, jako bych žral žulu.
Konečně jsme na konci rozdlážděného žulového úseku a začíná dírolom. Jedné díře se vyhnete a do dvou za sebou vjedete, musím si nechat za Jířou větší odlep, abych mohl alespoň ty nejhorší objet. Přichází první brdek, ve kterém supím jak dieselová mašina, ale stále držím tempo s Jířou. Ale před námi je hned druhý brdek, tady už je to opět kamenolom s pískovnou dohromady.
Tady už mi Jířa přece jen maličko odjíždí a když najíždím na ten sametový postarší asfalt, mám díru asi pět metrů a už nemám sílu to docvaknout. Přesto to ještě jednou zkusím, ale je to jak vymačkat litr vody z kýblu písku a tak si zase sedám, skláním hlavu a do cíle přijíždím z posledních sil.
Druhou časovku jsem dal za slušných 15:55, což je průměr 19km/h a tepový průměr 179, ovšem maximum 185, to jsem se opravdu pokoušel vymačkat ten litr vody z kýblu písku. Je z toho 6. místo celkově a třetí v kategorii.
A když už máte za sebou i ty cobblestones, před sebou konečně rovinu a říkáte si, mám to za sebou, tak se šeredně pletete. Cesta totiž opět začíná připomínat kamenolom a na jedno stoupání navazuje druhé, ve kterém jazykem olizujete i ten makadam. Teprve až po jeho zdolání vás čeká postarší asfalt, který vám ale po tom všem připomíná hebký samet na nahém ženském těle a můžete se soustředit na poslední stovky metrů, jak jinak než do stoupání, i když už jen mírného.
Na startu opět stejný frmol a já si říkám, že nebudu tak blbnout, Iva si dojedu pomaleji a zkusím pošetřit, než mně dojede Jiřina. Za ním se zkusím kousek vyvézt, i když v prudkém stoupání to bude mission imposible.
Pět píp tři dva jedna a start, Garmin spouští záznam a já vlastně taky, abych mohl napsat tento článek. Ať si před startem říkáte co chcete, nakonec je to vždy stejně jinak a já opět spurtuji za Ivem. Po půl kilometru už mu opět dýchám na záda, párkrát se nadechnu a jdu přes něj. Nohy i přes původní protesty celkem jedou, ale velmi rychle přichází pasáž, ve které vám sklon nic nedaruje, Ivo funí kousek za mnou a opět míjím Milana.
Přede mnou je několik dlouhých úseků, kdy vidíte stovky metrů před sebe, sklon se tady pohybuje od desíti do šestnácti procent, ve kterých se jako přeseknuté žížaly kroutí stejně postižení jedinci jako já. Nohy se mi tady fakt skoro zastavují, dnes poprvé dávám malou a ztrácím rytmus, čehož využívá Ivo a předjíždí mne.
Mám co dělat, abych dorovnal jeho rychlost, postupně mi ale centimetr po centimetru odjíždí, až se musím zvednout a ty tři metry díry zalepit. Ale opět mi ujíždí a za chvíli zalepuji další tři metry, za chvíli zase a zase. Nohy prostě ztratily tah, na malou jezdit neumím. Pomalu, ale velmi pomalu Ivo dotahuje Pepu a já stále zalepuji další a další díry.
Po nekonečně dlouhých rovných úsecích konečně první serpentina, ve které dojíždíme Pepu a za ní přece jen sklon maličko polevuje, za chvíli jsme ve druhé a blíží se kamenolom, žulolom a dírolom. Teprve až tady nás dojíždí Jiřina, buď jedeme my tak dobře, nebo on tak špatně, říkám si.
Jde přes nás a když vidím, že Ivo neakceptuje jeho tempo, jsem za to docela rád, mám co dělat, abych stačil jemu. Pak si ale přece jen říkám, že bude lepší držet tempo s Jiřinou, který je mnohem lepší technik než Ivo a tak dávám velkou a musím si jej dospurtovat. To už jsme v kamenolomu, naše galusky štípou jeden kámen za druhým a modlím se, aby to nebylo naopak. Na chvilku oba využíváme trávy, která roste podél cesty, ale je to asi jen 30 metrů a musíme zpět do té změti kamení, písku a zbytků asfaltu.
Když už jsme si tyhle suroviny vychutnali dostatečně, přichází na řadu žula.
Žula, která už toho viděla opravdu mnoho. Žula, která už zažila mnoho a nic ji nezlomilo. Žula, která zlomila nejedno statečné srdce, které se s ní vydalo na souboj. Žula, kterou musel dláždit někdo, kdo měl místo mozku žulovou kostku.
Kodrcáte se tedy po tomhle povrchu, ostrá levá zatáčka a ostré stoupání. Jiřina si přeřadí, stoupne v pedálech a zrychluje, ale já se urvat nenechám a dorovnávám, i když se šklebím, jako bych žral žulu.
Konečně jsme na konci rozdlážděného žulového úseku a začíná dírolom. Jedné díře se vyhnete a do dvou za sebou vjedete, musím si nechat za Jířou větší odlep, abych mohl alespoň ty nejhorší objet. Přichází první brdek, ve kterém supím jak dieselová mašina, ale stále držím tempo s Jířou. Ale před námi je hned druhý brdek, tady už je to opět kamenolom s pískovnou dohromady.
Komentáře
Okomentovat