Asi vás tak úplně nezajímá, co dělám v měsíci říjnu, kdy poctivě odpočívám od všech tréninků, závodů, cyklo kolegů a přátel, protáhlých ksichtů, poslintaných brad a všech těchto náležitostí spojených s cyklistikou, ale když vidím každodenní návštěvnost na těchto stránkách, řekl jsem si, že vám usnadním čekání na další články pohledem zpět do minulosti do dob, kdy jsem nebláznil za výsledkem, ale cyklistiku jsem si spíše užíval a vydal se oživit vzpomínky na velmi těžký a prestižní závod Specialized Sudety tour.
O závodě jsem už tenkrát napsal report a jelikož měl taky poměrně kladné ohlasy, tak jsem se rozhodl, že se o něj s vámi podělím, než aby upadl v zapomnění:
Jeden z našich nejnáročnějším silničních maratonů, Specialized Sudety tour, není ani tak náročný svou délkou a převýšením jako jeho MTB bratříček, ale jeho náročnost způsobuje jeho jméno, jeho věhlas, jeho prestiž...
Je to opravdu prestižní závod, na který přijede řekl bych kompletní česká maratonská špička a to dělá tento závod závodem s velkým Z. Od startu se jede opravdu ostře a postupně se ještě s každou blížící se rychlostní nebo vrcholovou prémií zrychluje a zrychluje a balík se ztenčuje a ztenčuje.
Mým pohledem bych to viděl asi takhle:
Hned od startu se prostě letí, úvodní kostky prověří kvalitu sevření bidonů v košících a pár nekvalitních se vždycky najde, takže se musí dávat fakt bacha. Pokouším se probojovat co nejvíc do čela pelotonu, ale díky špatné startovní pozici a neskutečnému tempu to jde velmi pomalu a nohy tvrdnou a tvrdnou. Po několika dlouhých kilometrech se mi to ale celkem daří, špice je na dohled, ale stačí jediné auto v protisměru a vše je zase jinak, nejdříve se prudce brzdí a pak se ještě prudčeji zrychluje, tohle se opakuje i několikrát na jednom kilometru.
Díky tomu se opět propadám hlouběji do ještě stále početného balíku a to je špatně, čím víc je člověk vzadu, tím větší díru musí dohánět, ale ať dělám co dělám, dopředu už to prostě nejde, nohy pálí jako čert a to ještě nebyl žádný větší kopec. Alespoň, že nefouká, terezíny si tady pamatuji z předchozích účastí a rozhodně není o co stát.
Po nějakých třiceti kilometrech téměř nadzvukovou rychlostí přichází první horská prémie, není ani tak těžká, ale o to víc se jede rychleji a balík se postupně trhá na malé skupinky. Jelikož jsem dost vzadu, zbyla na mne skupina s číslem minimálně dvojciferným a to se mi nelíbí, i přes pálící stehna se vydávám sjet co nejvíc ztrátu na první balík, protože jak je cyklistům známo, padesát metrů před vrcholem rovná se 250 metrů za vrcholem a to už může být problém, nehledě na to, že já to mám do prvního balíku ještě dál.
I přes veškerou snahu jsem ztrátu smazal tak možná z poloviny, navíc nás je na vrcholu prémie jen pět a to je proti hlavnímu poli mizícímu v dáli opravdu zbytečné se o něco snažit, ale přesto se snažíme a nohy tak ve sjezdu pálí snad ještě víc než na jeho opačně orientované straně, samozřejmě veškeré snažení po pár kilometrech vzdáváme, zezadu nás stejně dojíždí asi dvacetihlavý balík a tak se zařazuji na jeho konec a snažím se trochu vydýchat.
Kilometry rychle ubývají, ani nevím, jak jsme to dokázali, ale do hlavního pole jsme se nějakým způsobem nakonec dotáhli, i když můj podíl na této snaze rovná se nula a jsem rád, že visím na kšandách. Opravdu mám co dělat, abych uvisel, ale zatím to nějak jde, ovšem do té doby, než sletíme zase jeden sjezd, odbočíme ostře doleva a tušení se stává realitou.
Před námi je první opravdová ikona tohoto závodu, malá vesnice s příznačným názvem Vysoká Srbská. Délka této obce je jen pár set metrů, ale výškový rozdíl na začátku obce a v jejím středu je neskutečně vysoký. Tak vysoký, že tady snad ani asfalt ještě neumí udělat a tak jediné, co udrží alespoň trochu pohromadě v prudkém svahu musí mít tvar kostky. Tady si nejspíš před několika sty lety místní znalci nerostů řekli, že žula by mohla obstát v tomto náročném testu a tak nejspíš vznikl postrach všech cyklistů, kočičí hlava.
Tato kostková stěna, lemovaná stěnou místních i nemístních fanoušků krve, potu a nadávek ceděných skrze zatnuté zuby, vám zvedne tep už jen pohledem, při kterém musíte hodně zaklonit hlavu, aby jste viděli alespoň do poloviny této vysoké překážky. Co naplat, dávám 39/23, ještě dvakrát se pohledem přesvědčím, že už tam fakt nic většího nemám, zvedám zadek ze sedla a začíná utrpení. Hned od začátku dost pochybuji, že se to dá na tento převod vyjet, ale už se mi to dřív několikrát přece povedlo a to jediné mě drží v pedálech. V polovině toho mám fakt dost, nějaký borec mi řve do ksichtu a nejraději bych si jeho zuby narval k těm svým tam v zadním kole, ale nemůžu být přece první, kdo tady sleze a tak se ploužím dál.
Vrchol nakonec přece jen přichází a po něm konečně i sjezd, hlavní balík je pryč, ale je mi jasné, že tam už nepatřím a ani patřit nechci, dneska na to prostě nemám. Přidávám se proto k těm, co na tom jsou podobně a je nás docela dost, přesto se jede dál, jakoby jsme byli to hlavní pole. Na špici se skoro nevyskytuji, jen v nejnutnějších případech a pak zase rychle pryč, naopak čím dál častěji se vkrádá myšlenka na záchranu před utrpením a sebezničením v podobě odbočení na krátkou trasu. Této několikrát zavrhnuté myšlence ale nakonec dává zelenou další těžké stoupání, už ani nevím kolikáté dneska a jsem rozhodnut, jedu krátkou trať. Trochu s úlevou tak vyjíždím na vrchol, dotahuji se do mého balíku a pohledem zavadím o počítadlo kilometrů, kde svítí číslice 88 a to jsem nečekal, vše je zase jinak, do dělení tras to musí být už jen kousek a kvůli tomu jsem přece nejel tak daleko, abych tak brzo skončil.
Dělení tras sice zase až tak blízko nebylo, o to ale víc času na rozhodnutí a tak prakticky s jistotou míjím nájezd do stoupání na Bišík, raději se ani neohlížím a zůstávám ve zredukovaném balíku čítajícího nějakých 15 přileb. Vím, že to bude ještě pár km bolet, ale nakonec to není tak hrozné, celkem slušným tempem vyjíždíme na další prémii za Adršpachem a teď to bude dlouho mírně dolů, toho musím využít k regeneraci svalů, žaludku a energie.
Jedeme hodně svižně, ani nevím, čí to je zásluha ale na špici se nehrnu, za velmi dlouhou dobu jsem tam byl snad jen třikrát, snažím se šetřit síly na následující tři kopce, které mám také velmi dobře v paměti z dob minulých.
Jedeme už opravdu hodně dlouho mírně dolů, což mě začíná znepokojovat, na druhou stranu zbude alespoň míň místa pro ty tři velikány, kteří na nás ještě tam vpředu čekají. Za chvíli už poznávám nájezd do prvního z nich, dávám malou a jen sleduji odjíždějící pětici, raději zůstávám ve zlatém středu nabídky mého balíku a vzpomínám na Dušanovu historku o tomhle nekončícím stoupání z minulého ročníku. Na rozdíl od jeho loňského utrpení se mi ale jede překvapivě dobře, vybírám si staršího kolegu, podle rozsáhlého fanklubu jej správně tipuji na domácího přeborníka a po odpovědi "zhruba 1km" na dotaz o zbývající délce stoupání se zvedám ze sedla a bez problémů se dotahuji na první pětici, až překvapivě snadno. Stejně snadno dosahujeme vrcholu, projíždíme Rtyní v Podkrkonoší a už začínám tušit Červený Kostelec, obec, za níž nás čeká ikona number two.
Jak správně předpokládáte, tunel pod Odolovem ještě nevykopali a tak musíme přejet koleje. Neznalý si asi řekne, že to zas ten Odolov nebude tak hrozný, když tam vedou koleje, ale plete se. Přejet koleje pod Odolovem znamená, že už není cesty zpět, otočit se v tak prudkém svahu je zcela nemožné, jediná možnost je padnout do trávy a doufat, že se nějak zachytíte o krtčinec a nepojedete dolů jak po klouzačce. Poslední důležitá věc, kterou musíte udělat před tím, než přejedete koleje kromě rozhodnutí, zda je přejet, je zařadit opět to nejlehčí, co máte, jinak riskujete padnutí do trávy nedobrovolně a ještě pořád nemáte jistotu, že tam stejně nakonec nepadnete...
Všechno, co jsem měl udělat před tím, než jsem přejel koleje, jsem tedy udělal a začínám s obavami odolávat Odolovu. Opět nám ujíždí trojice, ale opět s předčasnými myšlenkami na závěrečné táhlé klesání k cílovému kopci volím jistotu v podobě kolegy, který velmi dobře tahá na rovinách a tak se nikam neženu. Stále se mi jede docela dobře a tak se nahoru vyškrábu jen polomrtvý, nikoli po smrti a to je pozitivní, vím, že před posledním stoupáním nás čeká ještě několik kopečků a tak při první příležitosti nalévám trochu krkolomně obsah plechovky Coca Coly do prázdného bidonu a postupně upíjím. Uprchlou trojici už ani nezkoušíme dojet, přesto jedeme opět docela svižně a postupně nás zezadu dojíždí pár odpadlíků, tahoun spolehlivě tahá a občas mu i trochu pomůžu, až náhle poznávám ikonu numero tre.
Loni jsem jel Chvalečské serpentiny autem a pašík měl co dělat, aby holkám vzadu ukázal, jak můžou vypadat zatáčky do kopce. Teď jsem se měl přesvědčit, že ta jednička tam opravdu loni být musela. Tyto serpentiny dle mého názoru patří k nejtěžším u nás, stydět by se ale rozhodně nemusely ani v Dolomitech. I přes to všechno napsané Vás zklamu, krize nepřichází, krev neteče, kyselina mléčná nestříká... Alespoň tak se děje u mé maličkosti, opět se mi jede docela dobře, držím se s tahounem a ještě s jedním kolegou, všichni víme proč zůstat pohromadě, ve třech se to lépe táhne, nakonec dokonce ve čtyřech, před vrcholem dojíždíme jednoho odpadlíka z trojice uprchlých vrchařů, zaleháme za řídítka a už frčíme dolů, přes Adršpach a dolů a dolů do Teplic nad Metují, odkud už to bude jen nahoru a nahoru.
Bišík, tři kilometry dlouhý cílový kopec s docela nekvalitním asfaltem, který dokáže zničit i ty nejposlednější naděje, ale i tady se pořád cítím dobře, ujíždím tahounovi, dojíždím několik těsně před smrtí zpočátku rychlejších kolegů, ujíždím i Vinohradské šlapce, která se mě jako jediná držela až po metu 1km do cíle, ale nakonec se přece jen ( konečně, že :-) ) přeceňuji, jsem poražen šlapkou a přesto velmi spokojen protínám cíl, ve kterém se ještě vydýchává Honza a to je dobré znamení, asi jsem nezajel zas tak špatně.
Silniční Sudety jsou, alespoň pro letošek minulostí a teď už jen v dobrém vzpomínám, přesto je to závod, který se nesmí podcenit a který vždycky hodně bolí, ale vše zlé je k něčemu dobré a když to půjde, pojedu se s touto tratí porvat zas a zas.
O závodě jsem už tenkrát napsal report a jelikož měl taky poměrně kladné ohlasy, tak jsem se rozhodl, že se o něj s vámi podělím, než aby upadl v zapomnění:
Specialized Sudety Tour 2012
Jeden z našich nejnáročnějším silničních maratonů, Specialized Sudety tour, není ani tak náročný svou délkou a převýšením jako jeho MTB bratříček, ale jeho náročnost způsobuje jeho jméno, jeho věhlas, jeho prestiž...
Je to opravdu prestižní závod, na který přijede řekl bych kompletní česká maratonská špička a to dělá tento závod závodem s velkým Z. Od startu se jede opravdu ostře a postupně se ještě s každou blížící se rychlostní nebo vrcholovou prémií zrychluje a zrychluje a balík se ztenčuje a ztenčuje.
Mým pohledem bych to viděl asi takhle:
Hned od startu se prostě letí, úvodní kostky prověří kvalitu sevření bidonů v košících a pár nekvalitních se vždycky najde, takže se musí dávat fakt bacha. Pokouším se probojovat co nejvíc do čela pelotonu, ale díky špatné startovní pozici a neskutečnému tempu to jde velmi pomalu a nohy tvrdnou a tvrdnou. Po několika dlouhých kilometrech se mi to ale celkem daří, špice je na dohled, ale stačí jediné auto v protisměru a vše je zase jinak, nejdříve se prudce brzdí a pak se ještě prudčeji zrychluje, tohle se opakuje i několikrát na jednom kilometru.
Díky tomu se opět propadám hlouběji do ještě stále početného balíku a to je špatně, čím víc je člověk vzadu, tím větší díru musí dohánět, ale ať dělám co dělám, dopředu už to prostě nejde, nohy pálí jako čert a to ještě nebyl žádný větší kopec. Alespoň, že nefouká, terezíny si tady pamatuji z předchozích účastí a rozhodně není o co stát.
Po nějakých třiceti kilometrech téměř nadzvukovou rychlostí přichází první horská prémie, není ani tak těžká, ale o to víc se jede rychleji a balík se postupně trhá na malé skupinky. Jelikož jsem dost vzadu, zbyla na mne skupina s číslem minimálně dvojciferným a to se mi nelíbí, i přes pálící stehna se vydávám sjet co nejvíc ztrátu na první balík, protože jak je cyklistům známo, padesát metrů před vrcholem rovná se 250 metrů za vrcholem a to už může být problém, nehledě na to, že já to mám do prvního balíku ještě dál.
I přes veškerou snahu jsem ztrátu smazal tak možná z poloviny, navíc nás je na vrcholu prémie jen pět a to je proti hlavnímu poli mizícímu v dáli opravdu zbytečné se o něco snažit, ale přesto se snažíme a nohy tak ve sjezdu pálí snad ještě víc než na jeho opačně orientované straně, samozřejmě veškeré snažení po pár kilometrech vzdáváme, zezadu nás stejně dojíždí asi dvacetihlavý balík a tak se zařazuji na jeho konec a snažím se trochu vydýchat.
Kilometry rychle ubývají, ani nevím, jak jsme to dokázali, ale do hlavního pole jsme se nějakým způsobem nakonec dotáhli, i když můj podíl na této snaze rovná se nula a jsem rád, že visím na kšandách. Opravdu mám co dělat, abych uvisel, ale zatím to nějak jde, ovšem do té doby, než sletíme zase jeden sjezd, odbočíme ostře doleva a tušení se stává realitou.
Před námi je první opravdová ikona tohoto závodu, malá vesnice s příznačným názvem Vysoká Srbská. Délka této obce je jen pár set metrů, ale výškový rozdíl na začátku obce a v jejím středu je neskutečně vysoký. Tak vysoký, že tady snad ani asfalt ještě neumí udělat a tak jediné, co udrží alespoň trochu pohromadě v prudkém svahu musí mít tvar kostky. Tady si nejspíš před několika sty lety místní znalci nerostů řekli, že žula by mohla obstát v tomto náročném testu a tak nejspíš vznikl postrach všech cyklistů, kočičí hlava.
Tato kostková stěna, lemovaná stěnou místních i nemístních fanoušků krve, potu a nadávek ceděných skrze zatnuté zuby, vám zvedne tep už jen pohledem, při kterém musíte hodně zaklonit hlavu, aby jste viděli alespoň do poloviny této vysoké překážky. Co naplat, dávám 39/23, ještě dvakrát se pohledem přesvědčím, že už tam fakt nic většího nemám, zvedám zadek ze sedla a začíná utrpení. Hned od začátku dost pochybuji, že se to dá na tento převod vyjet, ale už se mi to dřív několikrát přece povedlo a to jediné mě drží v pedálech. V polovině toho mám fakt dost, nějaký borec mi řve do ksichtu a nejraději bych si jeho zuby narval k těm svým tam v zadním kole, ale nemůžu být přece první, kdo tady sleze a tak se ploužím dál.
Vrchol nakonec přece jen přichází a po něm konečně i sjezd, hlavní balík je pryč, ale je mi jasné, že tam už nepatřím a ani patřit nechci, dneska na to prostě nemám. Přidávám se proto k těm, co na tom jsou podobně a je nás docela dost, přesto se jede dál, jakoby jsme byli to hlavní pole. Na špici se skoro nevyskytuji, jen v nejnutnějších případech a pak zase rychle pryč, naopak čím dál častěji se vkrádá myšlenka na záchranu před utrpením a sebezničením v podobě odbočení na krátkou trasu. Této několikrát zavrhnuté myšlence ale nakonec dává zelenou další těžké stoupání, už ani nevím kolikáté dneska a jsem rozhodnut, jedu krátkou trať. Trochu s úlevou tak vyjíždím na vrchol, dotahuji se do mého balíku a pohledem zavadím o počítadlo kilometrů, kde svítí číslice 88 a to jsem nečekal, vše je zase jinak, do dělení tras to musí být už jen kousek a kvůli tomu jsem přece nejel tak daleko, abych tak brzo skončil.
Dělení tras sice zase až tak blízko nebylo, o to ale víc času na rozhodnutí a tak prakticky s jistotou míjím nájezd do stoupání na Bišík, raději se ani neohlížím a zůstávám ve zredukovaném balíku čítajícího nějakých 15 přileb. Vím, že to bude ještě pár km bolet, ale nakonec to není tak hrozné, celkem slušným tempem vyjíždíme na další prémii za Adršpachem a teď to bude dlouho mírně dolů, toho musím využít k regeneraci svalů, žaludku a energie.
Jedeme hodně svižně, ani nevím, čí to je zásluha ale na špici se nehrnu, za velmi dlouhou dobu jsem tam byl snad jen třikrát, snažím se šetřit síly na následující tři kopce, které mám také velmi dobře v paměti z dob minulých.
Jedeme už opravdu hodně dlouho mírně dolů, což mě začíná znepokojovat, na druhou stranu zbude alespoň míň místa pro ty tři velikány, kteří na nás ještě tam vpředu čekají. Za chvíli už poznávám nájezd do prvního z nich, dávám malou a jen sleduji odjíždějící pětici, raději zůstávám ve zlatém středu nabídky mého balíku a vzpomínám na Dušanovu historku o tomhle nekončícím stoupání z minulého ročníku. Na rozdíl od jeho loňského utrpení se mi ale jede překvapivě dobře, vybírám si staršího kolegu, podle rozsáhlého fanklubu jej správně tipuji na domácího přeborníka a po odpovědi "zhruba 1km" na dotaz o zbývající délce stoupání se zvedám ze sedla a bez problémů se dotahuji na první pětici, až překvapivě snadno. Stejně snadno dosahujeme vrcholu, projíždíme Rtyní v Podkrkonoší a už začínám tušit Červený Kostelec, obec, za níž nás čeká ikona number two.
Jak správně předpokládáte, tunel pod Odolovem ještě nevykopali a tak musíme přejet koleje. Neznalý si asi řekne, že to zas ten Odolov nebude tak hrozný, když tam vedou koleje, ale plete se. Přejet koleje pod Odolovem znamená, že už není cesty zpět, otočit se v tak prudkém svahu je zcela nemožné, jediná možnost je padnout do trávy a doufat, že se nějak zachytíte o krtčinec a nepojedete dolů jak po klouzačce. Poslední důležitá věc, kterou musíte udělat před tím, než přejedete koleje kromě rozhodnutí, zda je přejet, je zařadit opět to nejlehčí, co máte, jinak riskujete padnutí do trávy nedobrovolně a ještě pořád nemáte jistotu, že tam stejně nakonec nepadnete...
Všechno, co jsem měl udělat před tím, než jsem přejel koleje, jsem tedy udělal a začínám s obavami odolávat Odolovu. Opět nám ujíždí trojice, ale opět s předčasnými myšlenkami na závěrečné táhlé klesání k cílovému kopci volím jistotu v podobě kolegy, který velmi dobře tahá na rovinách a tak se nikam neženu. Stále se mi jede docela dobře a tak se nahoru vyškrábu jen polomrtvý, nikoli po smrti a to je pozitivní, vím, že před posledním stoupáním nás čeká ještě několik kopečků a tak při první příležitosti nalévám trochu krkolomně obsah plechovky Coca Coly do prázdného bidonu a postupně upíjím. Uprchlou trojici už ani nezkoušíme dojet, přesto jedeme opět docela svižně a postupně nás zezadu dojíždí pár odpadlíků, tahoun spolehlivě tahá a občas mu i trochu pomůžu, až náhle poznávám ikonu numero tre.
Loni jsem jel Chvalečské serpentiny autem a pašík měl co dělat, aby holkám vzadu ukázal, jak můžou vypadat zatáčky do kopce. Teď jsem se měl přesvědčit, že ta jednička tam opravdu loni být musela. Tyto serpentiny dle mého názoru patří k nejtěžším u nás, stydět by se ale rozhodně nemusely ani v Dolomitech. I přes to všechno napsané Vás zklamu, krize nepřichází, krev neteče, kyselina mléčná nestříká... Alespoň tak se děje u mé maličkosti, opět se mi jede docela dobře, držím se s tahounem a ještě s jedním kolegou, všichni víme proč zůstat pohromadě, ve třech se to lépe táhne, nakonec dokonce ve čtyřech, před vrcholem dojíždíme jednoho odpadlíka z trojice uprchlých vrchařů, zaleháme za řídítka a už frčíme dolů, přes Adršpach a dolů a dolů do Teplic nad Metují, odkud už to bude jen nahoru a nahoru.
Bišík, tři kilometry dlouhý cílový kopec s docela nekvalitním asfaltem, který dokáže zničit i ty nejposlednější naděje, ale i tady se pořád cítím dobře, ujíždím tahounovi, dojíždím několik těsně před smrtí zpočátku rychlejších kolegů, ujíždím i Vinohradské šlapce, která se mě jako jediná držela až po metu 1km do cíle, ale nakonec se přece jen ( konečně, že :-) ) přeceňuji, jsem poražen šlapkou a přesto velmi spokojen protínám cíl, ve kterém se ještě vydýchává Honza a to je dobré znamení, asi jsem nezajel zas tak špatně.
Silniční Sudety jsou, alespoň pro letošek minulostí a teď už jen v dobrém vzpomínám, přesto je to závod, který se nesmí podcenit a který vždycky hodně bolí, ale vše zlé je k něčemu dobré a když to půjde, pojedu se s touto tratí porvat zas a zas.
Komentáře
Okomentovat