A je to tady, máme prvního listopadu a to je pro mě jako každý rok den, kdy zahajuji zimní přípravu na další sezónu. Dnes jsem sice musel vyrazit až v 18:00 rovnou z práce a původně jsem měl v plánu jen kratší švih směrem na Bystřici pod Hostýnem, ale to oranžové světýlko tam na kopci v dálce, to je jako magnet...
Čím víc jsem se blížil k Bystřici, tím víc jsem byl rozhodnutý, že teda na ten Hostýn vyjedu. Pak jsem si ale vzpomněl na medvěda toulajícího se po Hostýnských vrších a po zádech mi přeběhl mráz. Představa, že si šlapu šnečím tempem do 5km dlouhého kopce, v uších sluchátka s puštěnou hudbou a za mnou si ve tmě brousí medvěd drápky o asfalt...
Ale už bylo rozhodnuto, míjím hřbitov a začínám nabírat výškové metry, zatím ještě pod veřejným osvětlením. Lázně mi daly docela zabrat, ale za chvíli konečně stoupání povoluje a já se nořím do tmy...
Zapínám světlo Force Glow na plný výkon a opět mě udivuje, jak neskutečně tohle světlo svítí, vidím daleko před sebe a z části i do boků, přesto když se podívám doprava nebo doleva, nebo nedej bože za mne, tak všude hluboká tma a zase mi přebíhá mráz po zádech, chtělo to ještě světlo na přilbu. Možná bych mohl vypnout hudbu, abych více vnímal okolí, ale to by mě pak děsilo každé zapraskání větve...
Takže raději pomalu šlapu a snažím se nemyslet na medvěda, který už o sobě nějak dlouho nedal vědět, žádné potrhané ovce, žádné zničené včelí úly, žádní vyděšení turisté, prázdný žaludek... Pak se uklidňuji tím, že ho třeba nějaký pytlák ulovil a už zdobí podlahu někde před krbem, chudák chlupatý... Ale v ten moment bych za to byl možná i rád.
S těmito myšlenkami šlapu stále výš a výš, připadne mi, že jedu hrozně pomalu, že i zadní blikačka bliká víc přede mně než za mně... Asi v půlce kopce vidím v dáli světýlko a hned se mi ulevuje, nejsem tady sám, přece jen je lepší sežrat turistu nebo běžce, než se nahánět s cyklistou, pokud to ovšem není jeden z medvědů od Cibulky...
Míjím tedy nějakého chlápka, který moc na turistu nebo běžce nevypadá, spíš nějaký zapomenutý lesník nebo pytlák si to pochoduje z kopce dolů a sotva ho minu, vypíná světlo a jde po tmě. Ale přece jen se mi už jede mnohem klidněji, kdyby tady někde ten padouch hladový a chlupatý číhal, tak už by určitě hodoval na tom chlápkovi.
Konečně míjím odbočku na Grapy, za chvíli i nádherný výhled na Holešov a Kroměříž a jsem na Hostýně. Nezbytná fotka, chvíli datluji do mobilu a můžu frčet dolů. Nahoře hodně fouká, taky se leknu hodin, které odbijí půl osmou.
Sjezd přes Grapy není ve tmě zrovna bezpečný, ale mám na zimáku nové brzdy, tak je alespoň pořádně zajedu. Kousek za vrcholovou prémií Mamut Touru vidím stát kousek od cesty vzrostlého daňka, který mi bez rozpaků napochoduje přímo před přední kolo a chvíli mi tam poskakuje, až mu říkám "uhni vole..." Ale zase jsem si jej mohl alespoň pěkně zblízka prohlédnout a byl to docela macek.
O kus dál vidím v dálce na cestě šmejdit kočku a tak na ni volám čiči, ale velká šedozrzavá liška s huňatým ocasem na to moc nereaguje a pomalu si odkráčí do lesa, no z dálky to fakt vypadalo jako kočka... Říkám si to mám ale štěstí, už jsem viděl daňka a lišku a dál raději jedu ještě pomaleji a vyplácí se, v nejprudším úseku těsně před loukami na Grapech stojí na cestě velký šedý jezevec s bílým nosem a černými pruhy kolem očí, mžourá do světla a nadává. Mám dost času si přibrzdit a prohlédnout si jej, než se pomalu odplazí do křoví a říkám si, toš tady to žije...
Pak už vidím opravdu jen kočku a jsem na Rusavě, ruky mě bolí z neustálého brždění, ale stálo to za to, ještě ta příroda není úplně zpustošená... Domů jedu přes Hlinsko a Holešov, nechtělo se mi přes další kopce v okolí Prusinovic, ale stejně tak foukalo od jihu, že to bylo jak do kopce.
Z Holešova už to bylo na morál, chytl mě teda fakt pořádný hlaďák, navíc únava už byla znát, 12 hodin v práci a pak ze startu Hostýn... Ale už to bylo po větru a tak jsem to nějak přežil... Vím, že jet na Hostýn jako začátek zimní přípravy není asi zrovna to správné, ale kdo mě zná, tak ví, že nedělám co je správné, ale co mě baví...
Čím víc jsem se blížil k Bystřici, tím víc jsem byl rozhodnutý, že teda na ten Hostýn vyjedu. Pak jsem si ale vzpomněl na medvěda toulajícího se po Hostýnských vrších a po zádech mi přeběhl mráz. Představa, že si šlapu šnečím tempem do 5km dlouhého kopce, v uších sluchátka s puštěnou hudbou a za mnou si ve tmě brousí medvěd drápky o asfalt...
Ale už bylo rozhodnuto, míjím hřbitov a začínám nabírat výškové metry, zatím ještě pod veřejným osvětlením. Lázně mi daly docela zabrat, ale za chvíli konečně stoupání povoluje a já se nořím do tmy...
Zapínám světlo Force Glow na plný výkon a opět mě udivuje, jak neskutečně tohle světlo svítí, vidím daleko před sebe a z části i do boků, přesto když se podívám doprava nebo doleva, nebo nedej bože za mne, tak všude hluboká tma a zase mi přebíhá mráz po zádech, chtělo to ještě světlo na přilbu. Možná bych mohl vypnout hudbu, abych více vnímal okolí, ale to by mě pak děsilo každé zapraskání větve...
Takže raději pomalu šlapu a snažím se nemyslet na medvěda, který už o sobě nějak dlouho nedal vědět, žádné potrhané ovce, žádné zničené včelí úly, žádní vyděšení turisté, prázdný žaludek... Pak se uklidňuji tím, že ho třeba nějaký pytlák ulovil a už zdobí podlahu někde před krbem, chudák chlupatý... Ale v ten moment bych za to byl možná i rád.
S těmito myšlenkami šlapu stále výš a výš, připadne mi, že jedu hrozně pomalu, že i zadní blikačka bliká víc přede mně než za mně... Asi v půlce kopce vidím v dáli světýlko a hned se mi ulevuje, nejsem tady sám, přece jen je lepší sežrat turistu nebo běžce, než se nahánět s cyklistou, pokud to ovšem není jeden z medvědů od Cibulky...
Míjím tedy nějakého chlápka, který moc na turistu nebo běžce nevypadá, spíš nějaký zapomenutý lesník nebo pytlák si to pochoduje z kopce dolů a sotva ho minu, vypíná světlo a jde po tmě. Ale přece jen se mi už jede mnohem klidněji, kdyby tady někde ten padouch hladový a chlupatý číhal, tak už by určitě hodoval na tom chlápkovi.
Sjezd přes Grapy není ve tmě zrovna bezpečný, ale mám na zimáku nové brzdy, tak je alespoň pořádně zajedu. Kousek za vrcholovou prémií Mamut Touru vidím stát kousek od cesty vzrostlého daňka, který mi bez rozpaků napochoduje přímo před přední kolo a chvíli mi tam poskakuje, až mu říkám "uhni vole..." Ale zase jsem si jej mohl alespoň pěkně zblízka prohlédnout a byl to docela macek.
O kus dál vidím v dálce na cestě šmejdit kočku a tak na ni volám čiči, ale velká šedozrzavá liška s huňatým ocasem na to moc nereaguje a pomalu si odkráčí do lesa, no z dálky to fakt vypadalo jako kočka... Říkám si to mám ale štěstí, už jsem viděl daňka a lišku a dál raději jedu ještě pomaleji a vyplácí se, v nejprudším úseku těsně před loukami na Grapech stojí na cestě velký šedý jezevec s bílým nosem a černými pruhy kolem očí, mžourá do světla a nadává. Mám dost času si přibrzdit a prohlédnout si jej, než se pomalu odplazí do křoví a říkám si, toš tady to žije...
Pak už vidím opravdu jen kočku a jsem na Rusavě, ruky mě bolí z neustálého brždění, ale stálo to za to, ještě ta příroda není úplně zpustošená... Domů jedu přes Hlinsko a Holešov, nechtělo se mi přes další kopce v okolí Prusinovic, ale stejně tak foukalo od jihu, že to bylo jak do kopce.
Z Holešova už to bylo na morál, chytl mě teda fakt pořádný hlaďák, navíc únava už byla znát, 12 hodin v práci a pak ze startu Hostýn... Ale už to bylo po větru a tak jsem to nějak přežil... Vím, že jet na Hostýn jako začátek zimní přípravy není asi zrovna to správné, ale kdo mě zná, tak ví, že nedělám co je správné, ale co mě baví...
Zajímavý, jak dokážeš udělat z každodenního tréninku dobrodružnou výpravu, super...👍😜
OdpovědětVymazatRadku díky, ale ono se to tak nějak dělá samo, co já vím proč... :D
OdpovědětVymazat