Ráno se mi vůbec, ale vůbec nechtělo z postele, ale nakonec jsem se vykopl a v osm jsem mohl vyrazit na sraz ke KCK. Jižní protivítr mi to dost ztěžoval, ale přece jen přijíždím na čas, ovšem u brány pusto a ani po deseti minutách čekání se to nezměnilo.
Lehce zklamaný a prochladlý teda vyrážím sám a jedu obvyklým směrem přes Napajedla a Topolnou. Projíždím Bílovice a Nedachlebice, ale před Částkovem odbočuji doleva směr Zlámanec, tudy jsem snad ještě nikdy nejel a tak to chci omrknout.
Ze Zlámance vede nově vyasfaltovaná cesta někam do kopce a to ještě netuším, že to je kopec s velkým K, dá mi docela zabrat, ale jsem nadšený a říkám si, to musím klukům někdy ukázat. Bohužel cesta nahoře nakonec končí, ale jedu dál a třísetmetrový úsek po polní cestě se dá celkem přejet, i když posledních 100 metrů už je dost na hraně defektu. Ten se mi naštěstí vyhýbá a konečně najíždím na silnici, ovšem nevím, kde, navíc začíná docela silně sněžit a cestu pokrývá tenká sněhová vrstva, zatím naštěstí spíše prašan.
Nakonec jsem mezi Velkým Ořechovem a Doubravami, tak volím směr na sever, neboli k domovu a do Doubrav. Tady jsem udělal chybu, místo abych jel doleva na Bohuslavice u Zlína a kolem zimáku sjel rovným sjezdem do centra Zlína, tak rovně přejíždím hlavní a jedu na Březůvky, jeli jsme tudy v týdnu s Jiřinou a tak si říkám, že vyjedu na Kudlově a sjedu do Zlína tudy.
Ovšem to byla velká chyba, sněží už fakt silně a sjezd z Kudlova je nepříjemný i za sucha, ne tak na souvislé sněhové vrstvě. Hned v první zatáčce ve sjezdu mi podkluzuje zadní kolo, v ten moment bych mohl stříhat svěračem desetníky z hliníkové kulatiny, jak se mi stáhly půlky...
Celý sjezd tedy visím na brzdách a doufám, že nepobavím trpělivé řidiče za mnou, které musím pochválit, byli ohleduplní a nebo jen zvědaví, jak to zvládnu :). Naštěstí jsem to tedy zvládl, ale za desetníky bych si mohl koupit nové pláště, kdyby se s nimi dalo ještě platit, tolik jsem jich nastříhal.
Ve Zlíně už je to lepší, silnice je spíše jen mokrá a i když mě musel každý semafor přesvědčit, že umí svítit i červeně, jsem rád, že mám to nejhorší za sebou a po hlavní jedu směr Fryšták. Za Zlínem už není po sněhu ani památky a za Fryštákem je krásně suchá silnice, tak odbočuji směr Lukoveček a přemýšlím, že bych přejel Hadovnu a navštívil rodiče na chatě v Chomýži.
Nakonec si ale říkám, že pojedu raději domů, co kdyby zase začalo sněžit. No sláva, snad jediné správné rozhodnutí dnes... Než totiž minu odbočku na Hadovnu, opět začíná drobně sněžit. Míjím lesní školku se stejným názvem a pomalu stoupám nad Přílepy, v blatnících ještě stále funguje sněhová brzda kvalitněji, než kdejaké magnetické v trenažerech a tak se nikam neženu a čekám, až si pláště vyčistí sněhový špunt.
Náhle za sebou slyším funění a takový divný cvakot, říkám si kdo si mně zahákoval?? Tak se otáčím a málem mně jebne, dva metry za mnou běží pes typu Pitbull, jenže v tom leknutí vidíte obrovského Pitbulla švihlého se šavlozubým tygrem velikosti mamuta a místo abych počkal, jestli si chce jen utřít pěnu u huby o mé lýtka a přátelsky mne doprovodit domů, nebo se naobědvat, tak tentokrát stříhám padesátikoruny a peru do plných.
Tady musím uznat kvality soupeře, jen tak se nevzdal a i když už táhne jazyk skoro po zemi a pění jak kýbl plný Jaru, tak se stále drží v háku a já musím ještě víc zabrat, jsem jak oslíčku otřes se, padesátikoruny chrlím jak desetitunový lis a po celém těle mi přebíhá mráz po zádech, ovšem zimou to zrovna není...
Naštěstí zdolávám stoupání a mám před sebou sjezd, řetěz letí po kazetě dolů a tady musím tu chlupatou pěnící svini zlomit, než začne další stoupání. To se mi konečně daří a i když ho vidím ještě dlouho za sebou, tak mu přece jen ujíždím a přestávám chrlit i padesátikoruny, škoda že mi žádná nezůstala v kalhotech...
Projíždím Přílepy a už zase hustě sněží, dneska mám toho všeho fakt už dost a chci být konečně doma.
Naštěstí se už nic závažného nestalo a jsem fakt rád, že mám dnešní švih ve zdraví za sebou, vypínám Garmin, kolo s blatníky plných sněhu dávám do chodby k dílně na roztátí a už se můžu jen smát, jak jsem si několikrát málem cvrnknul do textilu a možná nejen cvrnknul...
Lehce zklamaný a prochladlý teda vyrážím sám a jedu obvyklým směrem přes Napajedla a Topolnou. Projíždím Bílovice a Nedachlebice, ale před Částkovem odbočuji doleva směr Zlámanec, tudy jsem snad ještě nikdy nejel a tak to chci omrknout.
Ze Zlámance vede nově vyasfaltovaná cesta někam do kopce a to ještě netuším, že to je kopec s velkým K, dá mi docela zabrat, ale jsem nadšený a říkám si, to musím klukům někdy ukázat. Bohužel cesta nahoře nakonec končí, ale jedu dál a třísetmetrový úsek po polní cestě se dá celkem přejet, i když posledních 100 metrů už je dost na hraně defektu. Ten se mi naštěstí vyhýbá a konečně najíždím na silnici, ovšem nevím, kde, navíc začíná docela silně sněžit a cestu pokrývá tenká sněhová vrstva, zatím naštěstí spíše prašan.
Nakonec jsem mezi Velkým Ořechovem a Doubravami, tak volím směr na sever, neboli k domovu a do Doubrav. Tady jsem udělal chybu, místo abych jel doleva na Bohuslavice u Zlína a kolem zimáku sjel rovným sjezdem do centra Zlína, tak rovně přejíždím hlavní a jedu na Březůvky, jeli jsme tudy v týdnu s Jiřinou a tak si říkám, že vyjedu na Kudlově a sjedu do Zlína tudy.
Ovšem to byla velká chyba, sněží už fakt silně a sjezd z Kudlova je nepříjemný i za sucha, ne tak na souvislé sněhové vrstvě. Hned v první zatáčce ve sjezdu mi podkluzuje zadní kolo, v ten moment bych mohl stříhat svěračem desetníky z hliníkové kulatiny, jak se mi stáhly půlky...
Ve Zlíně už je to lepší, silnice je spíše jen mokrá a i když mě musel každý semafor přesvědčit, že umí svítit i červeně, jsem rád, že mám to nejhorší za sebou a po hlavní jedu směr Fryšták. Za Zlínem už není po sněhu ani památky a za Fryštákem je krásně suchá silnice, tak odbočuji směr Lukoveček a přemýšlím, že bych přejel Hadovnu a navštívil rodiče na chatě v Chomýži.
Nakonec si ale říkám, že pojedu raději domů, co kdyby zase začalo sněžit. No sláva, snad jediné správné rozhodnutí dnes... Než totiž minu odbočku na Hadovnu, opět začíná drobně sněžit. Míjím lesní školku se stejným názvem a pomalu stoupám nad Přílepy, v blatnících ještě stále funguje sněhová brzda kvalitněji, než kdejaké magnetické v trenažerech a tak se nikam neženu a čekám, až si pláště vyčistí sněhový špunt.
Náhle za sebou slyším funění a takový divný cvakot, říkám si kdo si mně zahákoval?? Tak se otáčím a málem mně jebne, dva metry za mnou běží pes typu Pitbull, jenže v tom leknutí vidíte obrovského Pitbulla švihlého se šavlozubým tygrem velikosti mamuta a místo abych počkal, jestli si chce jen utřít pěnu u huby o mé lýtka a přátelsky mne doprovodit domů, nebo se naobědvat, tak tentokrát stříhám padesátikoruny a peru do plných.
Tady musím uznat kvality soupeře, jen tak se nevzdal a i když už táhne jazyk skoro po zemi a pění jak kýbl plný Jaru, tak se stále drží v háku a já musím ještě víc zabrat, jsem jak oslíčku otřes se, padesátikoruny chrlím jak desetitunový lis a po celém těle mi přebíhá mráz po zádech, ovšem zimou to zrovna není...
Naštěstí zdolávám stoupání a mám před sebou sjezd, řetěz letí po kazetě dolů a tady musím tu chlupatou pěnící svini zlomit, než začne další stoupání. To se mi konečně daří a i když ho vidím ještě dlouho za sebou, tak mu přece jen ujíždím a přestávám chrlit i padesátikoruny, škoda že mi žádná nezůstala v kalhotech...
Asi začnu víc jezdit s tebou, teda za tebou :-D
OdpovědětVymazatNo a já si začnu asi přilepovat pokladničku k prdeli :)
OdpovědětVymazat...alespoň ses na sólo švihu nenudil. I když někdy lepší se malinko nudit, viď!
OdpovědětVymazat