Když mi 20. prosince tohoto roku začínalo volno, napadla mne při pohledu na můj kilometrový účet myšlenka, že by se těch 20 000 km dalo do konce roku stihnout, ale pak jsem se tomu zasmál a pustil to z hlavy, přece jen 1 530 km za deset dní a v prosinci, blbost... Při jednom společném tréninku s Jirkou Hradilem jsem si na tuto myšlenku vzpomněl, řekl mu o ní a tak jsme se tomu zasmáli dva, ale Jiřina to samozřejmě považoval za skvělý nápad...
Dál už jsem na to ani nepomyslel, jenže jeden dlouhý trénink střídal druhý, ten další byl ještě delší a kilometry tak nějak naskakovaly a naskakovaly, ale o tom jste si mohli přečíst v nejednom z posledních článků. O čem dnes chci psát, jsou poslední dva dny tohoto roku, na které asi nikdy nezapomenu...
Myšlenku mi jako první připomněl o pár dní později Lukáš Matula, to bylo 27. prosince a do dvacky chybělo přesně 650 km. Nasadil mi brouka do hlavy, to musím uznat, ale pořád jsem byl přesvědčený, že to je prostě moc, nechtěl jsem celé svátky prosedět na kole. Další den jsem splnil, co jsem slíbil, nějaká ta práce na chatě a pak výlet s rodinou do Luhačovic, na kolo jsem ani nešáhl.
Ale hned v sobotu další dlouhý trénink a rázem to bylo pouhopouhých 470 km za dva dny, které zbývaly do konce roku. Přišly další výzvy, ať už na serveru www.strava.com např. od Jardy Marka, tak i na sociálních sítích a já o tom začal vážně uvažovat.
Jenže v neděli ráno bylo vše jinak, za prvé se únava nasčítala a vůbec se mi nechtělo z postele, obzvlášť když v okapech šuměl silný déšť a za druhé předpověď na celý den rozhodně nebyla příznivá na nějaké rekordy a výzvy. Tak jsem to opět pustil z hlavy a snažil se spát dál, ale už to moc nešlo.
Volám tedy Jirkovi Hradilovi, jak je ve Zlíně a ten je odhodlaný, že se jede do Kroměříže na kruhový trénink do Prostějova, ať je jak je. Tak se tedy najím, obleču a jedu jim naproti do Hulína. Počasí je fakt mizerné, ještě lehce poprchá a vlhký studený a zamlžený vzduch vám zaleze i do těch nejodolnějších částí vašeho oblečení. V Hulíně se tedy přidávám k Jiřině, Dalibossovi a Davidu Chovancovi a společně jedeme na desátou k Velo Cafe.
Tam nás je nakonec dvanáct a vyrážíme směr Prostějov. Zpočátku je to poměrně propagační tempo, fouká od západu a stříká odspodu, protože kluci ušatí kroměřížští si chrání své prdelky blatníky, které končí dřív, než je zdrávo a zatímco my v KCK si s dlouhými zástěrkami dáváme záležet, aby se ti za námi cítili jako v peřince, sami jsme častováni mnohdy mohutnými střiky a tak říkám Jiřinovi, že prostě musíme zakotvit na špici a nepustit ji, protože do terezínu se na konci balíku stejně nevlezeme, fouká tam na nás a ještě navíc stříká.
Takže zabíráme špici a kolem déjedna míříme po staré směr Vyškov. Ve Vrchoslavicích točíme doprava a přes Němčice nad Hanou (hned si vzpomenu na mého věrného fanouška Dalibora) jedeme do Výšovic. Jestli si myslíte, že ta Haná je placatá jak hoblovaná deska, vyvedu vás z omylu. V silném větru umí být zdejší brdky pěkně bolestivé, navíc se k nám přidává Radek Fojt a chtě nechtě pouštíme na špici Žakyna, který má za námi nízké tepy jak mrtvá slepice. Naráz to vypadá, jakoby se všichni chtěli před Radkem vytáhnout, jedou se bomby a v silném větru se balík tak vlní, že je to často na hraně pádu.
Naštěstí se ale nic nestalo a konečně sjíždíme do Prostějova. Na jeho konci vedu celý balík na cyklostezku, kterou mi letos ukázal David Babiánek a i když není nájezd úplně vydařený, jsme na ní a jedeme mimo provoz směr Bedihošť, mineme Čehovice a v Čelčicích točíme doprava směr Skalka.
Tady prověří naše klasikářské hodnoty krátké, ale výživné stoupání nad Pivín, kde je z balíku rázem trhací kalendář. Hned v Pivíně nás čeká další vrchařina a z Tvorovic další, tentokrát dokonce i na kostkách, jak se na klasiky patří.
Z Hrušky už je to po vyžehleném asfaltu z kopce a odbočujeme doleva do Měrovic na Hané. Všechno je tady na Hané, ale z kopců už mají všichni pěkně protáhlé ksichty. Ve Stříbrnicích se napojujeme na hlavní, po které už jsme dnes jeli, ale míříme zpět směr Kroměříž.
Další protáhlé ksichty přicházejí záhy v kopcích přes Bezměrov, Hradisko a Postoupky a vše má vyvrcholit spurtem na ceduli Kroměříž, kde si připisuje cenné body David Chovanec, jehož nástup už jsem prostě nedokázal zachytit. Trhací kalendář je opět rozhozený po širokém okolí, odpojil se i Radek Fojt a tak dlouho čekáme, až se naše zlínská grupa dá dohromady a v Kauflandu doplňujeme palivo. Začíná pršet, přesto se rozhoduji, že v tom kluky nenechám a po stezce kolem Moravy jedeme směr Otrokovice.
Na kontě mám nějaké to kilčo a začínám vtipkovat, že přece nepotáhnu špici, že nejsem ještě ani v půlce. Jenže čím víc prší a čím víc o tom vtipkuji, tím víc se mi to jeví jako nemožné a tím víc mne to láká. Ve Zlíně odpadá Daliboss, který dnes často zachraňoval Katku Nábělkovou od opuštění našeho expresu, o kus dál pod Jižními Svahy mne opouští i Jiřina a David a já už jsem rozhodnutý, že výzvu přijímám.
Jedu po stezce do Lukova a mám v plánu přejet Troják a Tesák, ale prší čím dál silněji a začínám mít úplně promočené rukavice. V Lukově už je to déšť se sněhem a vrcholky kopců, které nejsou zahaleny v mlze, zahaluje sněhová pokrývka a tak pouštím Troják i Tesák z hlavy. Řeknu vám, ještě že tak, než se překotím přes Vítovou do Horní Vsi a do Lukovečku, mám úplně zmrzlé ruce a nepomáhá vůbec nic, rukavice jsou nacucané vodou a teplota je pod bodem mrazu.
145. kilometr, jsem v Holešově a dosud nezbourané hráze zimních treter povolují pod náporem vody, respektive do nich voda vsakuje skrz kalhoty a i když i nadále tretry udržují alespoň malou teplotu, rozhodně to není příjemné a ponožky jsou nacucané stejně jako rukavice. V kapse mi zvoní telefon, vytáhnu jej a než stačím přijmout hovor, displej je okamžitě plný kapek a nefunguje. Tak jej zase celý mokrý schovávám a jedu dál, fouká pořád od západu a tak je to slušný bočák.
Za chvíli volá Pavla a nějak se mi podaří hovor přijmout, díky službě livetrack vidí, že se blížím k domovu a prý jestli s nimi pojedu na návštěvu k mé sestře. Říkám jsem zmrzlý a hladový, jeďte sami, jen počkejte než přijedu domů, zmrzlýma rukama bych si určitě neodemkl.
Konečně jsem doma, 158 km mám za sebou, ale jsem odhodlaný dát 270. Pavla mi říká, že jsem fakt magor a já rozmrazuji ruce pod proudem studené vody. Sundávám ze sebe všechno oblečení, spodní tílko je kupodivu ještě celkem suché, bunda Force Drift Winter odvedla svou práci i v silném dešti na jedničku. Mobil a radar dávám alespoň na chvíli na nabíječku, rychle se najím, nasazuji světla, do bidonů další dávka horkého čaje, oblékám suché oblečení, obouvám mokré tretry a vyrážím.
Zdá se, že konečně přestalo pršet a tak jedu zpět směr Holešov a Lukov, abych se potmě vracel spíše po stezkách a v závěru pokud možno po větru. To ale byla chyba, vítr se stočil více na severní a podstatně zesílil, což když jedete po větru, moc nepoznáte, jen si říkáte, jak jste na tom vlastně pořád dobře.
Navíc od Holešova začíná opět pršet a než minu odbočku na Hadovnu, je to už vydatný liják. Tma je jak v pytli a i když mi na řídítkách svítí světlo Force Glow, většina světla se odráží od mokrého povrchu a vidím kulový. V Lukovečku je mi jasné, že je zle a vím, že odsud musím rychle vypadnout. Kalhoty začínají propouštět vodu a to jsem převlečený sotva hodinu.
Po hlavní přes Fryšták směr Zlín, míjí mne jedno auto za druhým a prší tak silně, že si připadám, jako bych sjel do přehrady pod Fryštákem, teplota jen těsně nad nulou. Před Zlínem najíždím na stezku a ani tady to není žádná výhra, na cestu skoro nevidím a tak musím dávat hodně pozor, abych nesrazil nějaké pejskaře, chodce nebo různě pobíhající zvířectvo.
Po stezce kolem Dřevnice projíždím Zlín a v Prštném potkávám staršího bikera, který jede asi odněkud z práce. Má jen malý zadní blatník a tak je promáčený odspodu až po přilbu. Když ale vidím, že jede kousek za mnou, čekám na něj a ptám se ho, kam to má namířeno. Říká mi, chybí mi nějaké kilometry do konce roku a tak najíždím.
Tomu se musím fakt smát, chybí mu asi 200km, z toho nějakou půlku má za sebou a chce jezdit až do půlnoci, ale teď se jede převléct domů do Napajedel. Tak mu říkám ten můj příběh a on prý byl dnes kupovat duše v Decathlonu a prodavač mu tam vykládal o bláznovi, kterému chybí nějaké pětikilo a nejspíš bude jezdit celou noc. Tak říkám ano, to nejspíš mluvil o mně, že Jirko Brázdile :). Jak je ten svět malý...
V Loukách se biker odpojuje a tak mu přeji hodně štěstí v nelehkém úkolu, ale určitě potěší, že nejsem sám takový blázen. Nořím se do tmy, vlevo v dáli svítí budova Force a přijíždím do Otrokovic. Déšť postupně slábne, ale čapáky jsou nacucané vodou a pouští další dávky vody do treter. Alespoň, že dvouprsté rukavice Force Hot Rak vodě odolaly, stejně jako bunda Force X72 a tak se mi zatím nejede zas tak špatně.
Z Otrokovic jedu po hlavní do Kvasic, slíbil jsem, že tam navštívím svou rodinu u ségry, ale už jsou všichni pryč, tak alespoň mezi dveřmi sním koláč a jedu dál. Nejprve jsem chtěl jet dál po cestě do Kroměříže, ale fouká tak silně, že raději najíždím na stezku k Moravě, za prvé je po rovině a za druhé se tam alespoň trochu schovám před větrem.
Na kontě už mám nějakých 220 km, ale pořád to není ani půlka toho, co mi zbývá do konce roku a tak přemýšlím, kudy dál. Vzhledem ke směru větru jedu do Chropyně, opět využívám co nejvíce zákrytu lesů a z Chropyně do Kojetína. Začínám být unavený, už dlouho dlouho nohy táhnou proti větru a potřebují ulevit, tak projíždím Kojetín a dnes už potřetí zdolávám kopce přes Bezměrov a Postoupky, alespoň chvíli jedu po větru, i když do kopců. Za chvíli jsem znova v Kroměříži, ale spurt na ceduli vypouštím, beztak bych zase prohrál.
Z Kroměříže opět na Chropyň, ale přes Kyselovice a Vlkoš jedu proti větru až k Přerovu, kde odbočuji na Lověšice a mám to za pár. Jenže i těch pár kilometrů dokáže v závěru hodně potrápit, navíc musím ještě vyjet kousek za Přestavlky, aby tam těch 270 km padlo.
Domů přijíždím o půl deváté večer, co vám budu vykládat, mám toho tak akorát... Necelých 10 hodin na kole, z toho skoro půlka v dešti, průměrná teplota jeden stupeň... Garmin Edge 1030 vydržel, klobouk dolů, s připojenou kadencí a tepy, radarem, telefonem a ještě navíc se spuštěnou službou LiveTrack. Dokonce mu ještě zbývalo asi 25% energie. Radar jsem sice částečně nabil při mezipřistání, ale už hlásil vybitou baterii, přesto také vydržel.
Horká vana teď přijde vhod, poté vyžeru lednici, rozvěsím oprané dresy po topení a v jedenáct jdeme spát. Jenže jsem ve fázi, kdy už jsem tak přetažený, že ne a ne usnout a v pět už jsem zase vzhůru. Vím, že před sebou mám náročný den, zbývá 200 km. Ale o tom v dalším článku...
Dál už jsem na to ani nepomyslel, jenže jeden dlouhý trénink střídal druhý, ten další byl ještě delší a kilometry tak nějak naskakovaly a naskakovaly, ale o tom jste si mohli přečíst v nejednom z posledních článků. O čem dnes chci psát, jsou poslední dva dny tohoto roku, na které asi nikdy nezapomenu...
Myšlenku mi jako první připomněl o pár dní později Lukáš Matula, to bylo 27. prosince a do dvacky chybělo přesně 650 km. Nasadil mi brouka do hlavy, to musím uznat, ale pořád jsem byl přesvědčený, že to je prostě moc, nechtěl jsem celé svátky prosedět na kole. Další den jsem splnil, co jsem slíbil, nějaká ta práce na chatě a pak výlet s rodinou do Luhačovic, na kolo jsem ani nešáhl.
Ale hned v sobotu další dlouhý trénink a rázem to bylo pouhopouhých 470 km za dva dny, které zbývaly do konce roku. Přišly další výzvy, ať už na serveru www.strava.com např. od Jardy Marka, tak i na sociálních sítích a já o tom začal vážně uvažovat.
Jenže v neděli ráno bylo vše jinak, za prvé se únava nasčítala a vůbec se mi nechtělo z postele, obzvlášť když v okapech šuměl silný déšť a za druhé předpověď na celý den rozhodně nebyla příznivá na nějaké rekordy a výzvy. Tak jsem to opět pustil z hlavy a snažil se spát dál, ale už to moc nešlo.
Volám tedy Jirkovi Hradilovi, jak je ve Zlíně a ten je odhodlaný, že se jede do Kroměříže na kruhový trénink do Prostějova, ať je jak je. Tak se tedy najím, obleču a jedu jim naproti do Hulína. Počasí je fakt mizerné, ještě lehce poprchá a vlhký studený a zamlžený vzduch vám zaleze i do těch nejodolnějších částí vašeho oblečení. V Hulíně se tedy přidávám k Jiřině, Dalibossovi a Davidu Chovancovi a společně jedeme na desátou k Velo Cafe.
Takže zabíráme špici a kolem déjedna míříme po staré směr Vyškov. Ve Vrchoslavicích točíme doprava a přes Němčice nad Hanou (hned si vzpomenu na mého věrného fanouška Dalibora) jedeme do Výšovic. Jestli si myslíte, že ta Haná je placatá jak hoblovaná deska, vyvedu vás z omylu. V silném větru umí být zdejší brdky pěkně bolestivé, navíc se k nám přidává Radek Fojt a chtě nechtě pouštíme na špici Žakyna, který má za námi nízké tepy jak mrtvá slepice. Naráz to vypadá, jakoby se všichni chtěli před Radkem vytáhnout, jedou se bomby a v silném větru se balík tak vlní, že je to často na hraně pádu.
Tady prověří naše klasikářské hodnoty krátké, ale výživné stoupání nad Pivín, kde je z balíku rázem trhací kalendář. Hned v Pivíně nás čeká další vrchařina a z Tvorovic další, tentokrát dokonce i na kostkách, jak se na klasiky patří.
Další protáhlé ksichty přicházejí záhy v kopcích přes Bezměrov, Hradisko a Postoupky a vše má vyvrcholit spurtem na ceduli Kroměříž, kde si připisuje cenné body David Chovanec, jehož nástup už jsem prostě nedokázal zachytit. Trhací kalendář je opět rozhozený po širokém okolí, odpojil se i Radek Fojt a tak dlouho čekáme, až se naše zlínská grupa dá dohromady a v Kauflandu doplňujeme palivo. Začíná pršet, přesto se rozhoduji, že v tom kluky nenechám a po stezce kolem Moravy jedeme směr Otrokovice.
Na kontě mám nějaké to kilčo a začínám vtipkovat, že přece nepotáhnu špici, že nejsem ještě ani v půlce. Jenže čím víc prší a čím víc o tom vtipkuji, tím víc se mi to jeví jako nemožné a tím víc mne to láká. Ve Zlíně odpadá Daliboss, který dnes často zachraňoval Katku Nábělkovou od opuštění našeho expresu, o kus dál pod Jižními Svahy mne opouští i Jiřina a David a já už jsem rozhodnutý, že výzvu přijímám.
Jedu po stezce do Lukova a mám v plánu přejet Troják a Tesák, ale prší čím dál silněji a začínám mít úplně promočené rukavice. V Lukově už je to déšť se sněhem a vrcholky kopců, které nejsou zahaleny v mlze, zahaluje sněhová pokrývka a tak pouštím Troják i Tesák z hlavy. Řeknu vám, ještě že tak, než se překotím přes Vítovou do Horní Vsi a do Lukovečku, mám úplně zmrzlé ruce a nepomáhá vůbec nic, rukavice jsou nacucané vodou a teplota je pod bodem mrazu.
145. kilometr, jsem v Holešově a dosud nezbourané hráze zimních treter povolují pod náporem vody, respektive do nich voda vsakuje skrz kalhoty a i když i nadále tretry udržují alespoň malou teplotu, rozhodně to není příjemné a ponožky jsou nacucané stejně jako rukavice. V kapse mi zvoní telefon, vytáhnu jej a než stačím přijmout hovor, displej je okamžitě plný kapek a nefunguje. Tak jej zase celý mokrý schovávám a jedu dál, fouká pořád od západu a tak je to slušný bočák.
Za chvíli volá Pavla a nějak se mi podaří hovor přijmout, díky službě livetrack vidí, že se blížím k domovu a prý jestli s nimi pojedu na návštěvu k mé sestře. Říkám jsem zmrzlý a hladový, jeďte sami, jen počkejte než přijedu domů, zmrzlýma rukama bych si určitě neodemkl.
Zdá se, že konečně přestalo pršet a tak jedu zpět směr Holešov a Lukov, abych se potmě vracel spíše po stezkách a v závěru pokud možno po větru. To ale byla chyba, vítr se stočil více na severní a podstatně zesílil, což když jedete po větru, moc nepoznáte, jen si říkáte, jak jste na tom vlastně pořád dobře.
Navíc od Holešova začíná opět pršet a než minu odbočku na Hadovnu, je to už vydatný liják. Tma je jak v pytli a i když mi na řídítkách svítí světlo Force Glow, většina světla se odráží od mokrého povrchu a vidím kulový. V Lukovečku je mi jasné, že je zle a vím, že odsud musím rychle vypadnout. Kalhoty začínají propouštět vodu a to jsem převlečený sotva hodinu.
Po hlavní přes Fryšták směr Zlín, míjí mne jedno auto za druhým a prší tak silně, že si připadám, jako bych sjel do přehrady pod Fryštákem, teplota jen těsně nad nulou. Před Zlínem najíždím na stezku a ani tady to není žádná výhra, na cestu skoro nevidím a tak musím dávat hodně pozor, abych nesrazil nějaké pejskaře, chodce nebo různě pobíhající zvířectvo.
Po stezce kolem Dřevnice projíždím Zlín a v Prštném potkávám staršího bikera, který jede asi odněkud z práce. Má jen malý zadní blatník a tak je promáčený odspodu až po přilbu. Když ale vidím, že jede kousek za mnou, čekám na něj a ptám se ho, kam to má namířeno. Říká mi, chybí mi nějaké kilometry do konce roku a tak najíždím.
Tomu se musím fakt smát, chybí mu asi 200km, z toho nějakou půlku má za sebou a chce jezdit až do půlnoci, ale teď se jede převléct domů do Napajedel. Tak mu říkám ten můj příběh a on prý byl dnes kupovat duše v Decathlonu a prodavač mu tam vykládal o bláznovi, kterému chybí nějaké pětikilo a nejspíš bude jezdit celou noc. Tak říkám ano, to nejspíš mluvil o mně, že Jirko Brázdile :). Jak je ten svět malý...
V Loukách se biker odpojuje a tak mu přeji hodně štěstí v nelehkém úkolu, ale určitě potěší, že nejsem sám takový blázen. Nořím se do tmy, vlevo v dáli svítí budova Force a přijíždím do Otrokovic. Déšť postupně slábne, ale čapáky jsou nacucané vodou a pouští další dávky vody do treter. Alespoň, že dvouprsté rukavice Force Hot Rak vodě odolaly, stejně jako bunda Force X72 a tak se mi zatím nejede zas tak špatně.
Z Otrokovic jedu po hlavní do Kvasic, slíbil jsem, že tam navštívím svou rodinu u ségry, ale už jsou všichni pryč, tak alespoň mezi dveřmi sním koláč a jedu dál. Nejprve jsem chtěl jet dál po cestě do Kroměříže, ale fouká tak silně, že raději najíždím na stezku k Moravě, za prvé je po rovině a za druhé se tam alespoň trochu schovám před větrem.
Na kontě už mám nějakých 220 km, ale pořád to není ani půlka toho, co mi zbývá do konce roku a tak přemýšlím, kudy dál. Vzhledem ke směru větru jedu do Chropyně, opět využívám co nejvíce zákrytu lesů a z Chropyně do Kojetína. Začínám být unavený, už dlouho dlouho nohy táhnou proti větru a potřebují ulevit, tak projíždím Kojetín a dnes už potřetí zdolávám kopce přes Bezměrov a Postoupky, alespoň chvíli jedu po větru, i když do kopců. Za chvíli jsem znova v Kroměříži, ale spurt na ceduli vypouštím, beztak bych zase prohrál.
Z Kroměříže opět na Chropyň, ale přes Kyselovice a Vlkoš jedu proti větru až k Přerovu, kde odbočuji na Lověšice a mám to za pár. Jenže i těch pár kilometrů dokáže v závěru hodně potrápit, navíc musím ještě vyjet kousek za Přestavlky, aby tam těch 270 km padlo.
Domů přijíždím o půl deváté večer, co vám budu vykládat, mám toho tak akorát... Necelých 10 hodin na kole, z toho skoro půlka v dešti, průměrná teplota jeden stupeň... Garmin Edge 1030 vydržel, klobouk dolů, s připojenou kadencí a tepy, radarem, telefonem a ještě navíc se spuštěnou službou LiveTrack. Dokonce mu ještě zbývalo asi 25% energie. Radar jsem sice částečně nabil při mezipřistání, ale už hlásil vybitou baterii, přesto také vydržel.
Horká vana teď přijde vhod, poté vyžeru lednici, rozvěsím oprané dresy po topení a v jedenáct jdeme spát. Jenže jsem ve fázi, kdy už jsem tak přetažený, že ne a ne usnout a v pět už jsem zase vzhůru. Vím, že před sebou mám náročný den, zbývá 200 km. Ale o tom v dalším článku...
Nikdo tady nepíše, tak aspoň já sem něco čmrknu. :o) Velká gratulace ke dvacítce! 270 km v takovém počasí a částečně ve tmě - to vyžaduje velikou fyzickou a psychickou odolnost. Ale ve finále ty endorfiny všechno zlé přebijí. Pak má člověk aspoň na co vzpomínat. Také malé plus za průjezd mými Němčicemi nad Hanou. :o) Přeji všem cyklistům hodně zdraví a mnoho najetých kilometrů bez nehod v roce 2019. Fanóšek Dalibor
OdpovědětVymazat