31.12.18 - Den poslední - výzva splněna... (200km / 1 580m)

Tak a je to tady, poslední den v roce se většinou snažíme dohnat to, co jsme slibovali udělat celý rok a nestihli to. Já to mám sice trošku jinak, ale v principu je to úplně stejné. Chybí mi 200 km do 20 000 km v tomto roce a vím, že po včerejších 270. km v mizerném počasí to nebude žádná sranda.
Takže ráno klasicky snídaně, obléct se a vyrazit. Tretry ještě nestihly pořádně uschnout a jsou uvnitř trochu vlhké, ale co se dá dělat. Po větru si to mažu do Hulína, naproti mi jede Pavel Mrázek a společně šviháme do Otrokovic. Jsem rád, že jede se mnou a mám si s kým vykládat, nemusím alespoň pořád hledět na Garmin a počítat, kolik mi ještě zbývá.

Na sraz přijede Jiřina, Ivo, Dušan a Lucka, která s námi jede ale jen kousek, i tak je to ale příjemná změna, než jen pořád hledět na chlapské prdele. Po stezce kolem Baťova kanálu jedeme do Uherského Hradiště a dál kolem Moravy do Kostelan a Kunovic. Jsem docela unavený, nevyspaný a nohám se zrovna moc nechce, čehož využívá Jiřina a trestá mne za každou zatáčkou a podjezdem, tak jak jsem to dělal před pár dny já jim.

Z Kunovic pokračujeme po stezce Přes Ostrožskou Novou Ves a Uherský Ostroh do Veselí nad Moravou, kde konečně opouštíme klikatou cyklostezku mezi domy a po nové stezce s jedním tunelem a ukrutnou zákrutou jedeme do Moravského Písku. Tady už je to poměrně silný bočák a je nám jasné, že návrat domů bude tvrdý a spravedlivý.

Z Moravského Písku je to přes Bzenec a Vracov ještě mírně do zad, stoupání z Vlkoše už je ale opět s bočním větrem a přicházejí první nástupy. Nejdřív to zkouší Pavel, ale jeho elektrokolo odmítá poslušnost a tak nastupuje Ivo s Dušanem. Na chvíli jim padnu do háku, ale pak si vystupuju a nechávám je jet, musím šetřit síly. Nakonec mi to ale přece jen nedá, znova si dojíždím za Dušana a Ivo táhne jak poslušná mašinka až na vrchol, kde si vyzvedávám první body za prémii.

Do Kyjova už je to jen z kopce, na kruháči se čekáme (Pavle, to máš další možnost na kruhový trénink) a pak si v Lidlu kupujeme občerstvení, máme asi půl hodiny čas. Lidl je narvaný lidmi, jako by měl být konec světa a vypadáme tam trochu jako exoti. Pak už jedeme na náměstí do centra, kde se koná akce s názvem Poslední kilometr.

Je tady docela hodně lidí, rozdávají se dokonce startovní čísla, které nám Pavel vyzvedne, ale já jej rovnou hážu do koše, díky ale nemám zájem. Hlavní hvězdou je Honza Bárta, je tady také Pepa Zimovčák a za chvíli už pořadatelé vyzývají k řazení na start. Stojíme samozřejmě v první lajně a za chvíli trochu zmateně vyrážíme, po dvou metrech zase zastavujeme, doprovodné auto totiž nemá řidiče. Pak už ale jedeme za vozem Městské policie, které nás vodí všemi možnými zákoutími Kyjova a hlasitě troubí sirénou, do toho mezi námi kličkují děcka na všemožných kolech, no úplně se mi to nelíbí, ale co naplat.

Auto strážníků náhle zahýbá kdesi ke garážím a kdyby s námi vepředu nejel nějaký postarší pán, zřejmě otec Pavla Grubera jezdícího za CK Příbram Fany Gastro, zřejmě by došlo k hromadné kolizi. Ten nás naštěstí navádí na cyklostezku a vše je na poslední chvíli zachráněno. Ovšem tím své bonusové hodnoty tento pán ukončil, nechci se nikoho dotknout, ale co přišlo poté, to jsem zrovna moc nepobral.

Jedeme docela svižně po asi metr a půl úzké cyklostezce, balík má určitě přes sto hlav a vzhledem k tomu, že zde panuje téměř jarní počasí, je na stezce dost lidí, kteří si vyšli na poklidnou procházku ať už s dětmi, kočárky, zvířaty a kdo ví s čím jiným. A do toho na ně náhle letí horda cyklistů, že ani nestačí uskakovat a navíc na ně vepředu křičí postarší pán ne zrovna vybíravým slovníkem, to určitě na oblibě cyklistů moc nepřidá.

Po několika kilometrech jsme v Mistříně, odbočujeme doleva přes koleje a peklo teprve začíná. Odsud se totiž začíná závodit, na odbočce sice stojí opět pořadatelské auto, ale opět bez řidiče, který si nás fotí a pak už prostě nestačí naskočit za volant, takže jej mineme a pálíme to čtyřicítkou po dvoumetrové stezce opět plné lidí, kočárků a zvířat.

Tady napětí doslova graduje, vepředu pořád někdo křičí na lidi, ti nestačí uskakovat a zachraňovat co se dá, slyším od nich spousty nadávek na naše hlavy, za námi jede doprovodné auto a to se s mohutným troubením snaží dostat před balík, což ale zrovna moc nejde. Po asi dvou kilometrech balík slušně prořídl, je nás asi jen dvacet, auto nás konečně předjíždí, i když musí jet hodně na riziko půlkou auta příkopem a razí nám cestu mezi davy lidí.

Za chvíli mne předjíždí i Honza Bárta a náhle čelo balíku vyráží, přichází poslední úsek asi 500 metrů a je cíl. Trochu jsem to nečekal, mysleli jsme, že se končí na nějakém brdku, ale Jiřina si s tím skvěle poradil a dojíždí třetí za profesionály Bártičem a Pavlem Gruberem, první na kole s blatníkama :).

Postupně dojíždějí další a další, zámek Milotice poskytuje nějaké to zázemí, my ale jen počkáme na vyhlášení, které naštěstí proběhne celkem brzy, vyfotíme se s Honzou Bártou, který je trochu šokován mými včerejšími 270. km a můžeme vyrazit k domovu.

Vím, že dnes není snadné uspořádat jakoukoli akci a obzvlášť cyklistickou, všechna povolení, starosti a zodpovědnost. Ale to, co jsem dnes zažil na této stezce, to byl ten nejnebezpečnější kilometr letošního roku a fakt se divím, že se nic nestalo.

Konečně tedy vyrážíme k domovu, Dušan veze pod dresy víno, které dostal Jiřina a nás čeká pekelná cesta proti tomu silnému větru a mne ještě 99 kilometrů k dosažení cíle. Tady nám hodně pomáhá Pavel, který nažhaví baterii uvnitř rámu a jede nám dlouhou špici až do Kyjova, kde se domlouváme, kudy vlastně domů. Nakonec vybíráme trasu přes Osvětimany a Vřesovice do Koryčan, v cestě nám ale stojí nejen silný vítr, ale také spousta kopců.

V těch se náš skromný balíček často trhá, největší problémy má jako vždy Jiřina, který si vystupuje v každém druhém brdku a Ivo jej musí několikrát zachránit před uvrhnutím opuštěného zvířátka do útulku. Pak už jsme konečně ve Vřesovicích a začíná stoupání nad Koryčany. 

Vítá nás krásný nový asfalt a hluboké lesy utlumují alespoň na chvíli silný vítr, Jiřina je opět ztracen někde hluboko za námi a špici táhne Pavel. Poměrně brzy si vystupuji a jedu si své, mám to ještě daleko a není to poslední kopec, nepotřebuji se zničit tak daleko od domova. Postupně mě dojíždí Jiřina a spolu už to máme kousek na vrchol, kluci na nás čekají a sjíždíme do Koryčan.

Jestli jsme doteď jeli poměrně poslušně a relativně v týmovém duchu, tak to právě tady skončilo. Z Koryčan do Roštína je totiž spousta brdků, ve kterých se dá krásně trestat a proč by nám jel Ivo špici proti silnému větru, když nám může nastoupit a ujet, my ho s vypětím posledních sil dojedeme, on si v háku odpočine a znova nastoupí.

Rozehrává se tedy spousta soubojů a bitev, občas padne nějaká ta nadávka a některé už znějí docela vážně, chvíli je v úniku Dušan a sjíždí ho Ivo, pak nastupuji já, přidává se samozřejmě i Pavel Mrázek, jen Jiřina skáče z jednoho háku do druhého a při každém dalším nástupu se vždy jen hlasitě zasměje, hlavně nad těmi Ivovými.

Takhle si brnkáme na nervy až do Roštína, kde necháváme Ivovi malý náskok a náhle odbočujeme do stoupání směr Kamínka a Bunč, vytváříme si tak alespoň malý náskok. Ten ještě zvýšíme díky výkopovým pracím na konci Roštína, které musíme objet po trávě a samozřejmě to všichni zvládáme v pedálech, jen Ivo musí zastavit a jak slečinka výkop i kopáče obejít :).

Získáváme tak dostatečný náskok k tomu, aby jsme ten nejtěžší začátek stoupání zdolali a pak už Iva nepouštíme před sebe, Pavel nám rychle ujíždí, ale my už spíše jen kecáme a poklidně jedeme až k hlavní silnici pod Bunčem. Tady vyhlašuji prémii na Bunči, ale v cestě stojí zavřená závora a než ji Ivo opět obejde, máme takový náskok, že ho za sebou ani nevidíme.

Dušan už si jede své, my proletíme Kostelany a před námi je stoupání na Kulu. Jako první vyráží Pavel, snaží se i Ivo, ale na mé zrychlení nenacházejí odpověď a s velkým náskokem si přijíždím pro další body, ovšem to byly poslední zbytky sil, které jsem v sobě našel. Pavel pak odbočuje na Kroměříž a i když bych jel nejraději s ním, chybí mi pořád 45 km a tak jedu s Ivem a Jiřinou do Kvasic a po hlavní na Otrokovice.

Jiřina hlásí Ivovi, že mu rozjede spurt na ceduli a jde mu to docela dobře, navíc aby měl Ivo proti mně výhodu, odstupuje asi 200 metrů před cedulí a přenechává mi špici. Ani to ovšem Ivovi nepomůže, nechávám ho sice přičichnout a na chvíli ho ve spurtu pustím do vedení, pak ale párkrát šlápnu a poslední spurt tohoto roku je také můj.

Pak už se s nimi loučím a po stezce kolem Moravy jedu přes Kvasice a Kroměříž do Hulína. Na poslední chvíli vysvitlo slunce, ale pořád dost fouká a tak už se docela plazím. Z Hulína jedu kolem dálnice a za chvíli jsem u Přestavlk, ještě mi chybí asi kilometr a tak jedu ještě kousek zpět, pak už tam ale konečně to dvoukilo naskakuje a já mám splněno.

Doma jsem sice asi o hodinu a půl později, než jsem slíbil, ale hodně času jsme ztratili v Kyjově čekáním na start a taky ten silný vítr nám zrovna moc nepomohl. Ale byl to dnes opět super trénink, ve kterém jsme si nic nedarovali, ale právě to nás tak hrozně bolí a baví...

Díky klukům za to, že mě v tom nenechali a jeli dnes se mnou, pro samotného by to dvoukilo bylo fakt utrpení, i když trpěl jsem i s nimi... Za posledních 10 dní jsem najel 1 530 km a potřeboval bych alespoň týden volno, ale zítra nás ještě čeká Novoroční vyjížďka, tak snad ještě nohy najdou trochu sil vyjet ten kopec v Kostelci.