Tak a je to tady, po deseti letech na mne hned za dveřmi letištní haly opět dýchne teplý mořský vzduch, palmy o kus povyrostly, stejně jako ceny např. za autobus, ale jsme konečně tady, Mallorca nás vítá...
Ale postupně, všechno to začalo někdy před svátky, kdy se mne Daliboss jen tak mimochodem zeptal, jestli bych nejel na Mallorcu. Samozřejmě jsem bez váhání souhlasil, přece jen už je to hodně dlouho, co jsem byl naposledy na soustředění, i když je pravda, že já si ho udělám bez problémů i doma.
Pak ale přišly svátky a první zimní soustředění, za pár dní naskočilo 1 500 km na mém Strava účtu a tak jsem trochu couvl a přihlásil se jako náhradník, kapacita auta už byla stejně vyčerpána. Ovšem David musel později svou účast zrušit a tak jsem musel svou účast jako vzorný náhradník potvrdit, zaplatit letenku + hotel + zálohu na kolo a začít se těšit.
Ovšem dva dny před odletem vše zkomplikovala chřipka, která mi vlezla do háku a nemohl jsem ji urvat. Noční směna a pobyt v klimatizovaných prostorech jí ještě přidal na síle a i když jsem okamžitě zahájil silnou léčbu, den před odletem to nevypadalo vůbec dobře. Přesto jsem se od rána postupně balil, máme jen omezenou kapacitu kufrů a tak musím opatrně, abych se vlezl do požadované váhy a rozměrů zavazadel.
Tohle je fakt horší než být první za terezínem, prostě pořád chodíte dokola a přemýšlíte, co ještě nemáte, co ještě potřebujete a kolik vám zbývá místa v kufru a v malé tašce. V osm večer to vzdávám, jsem unavený, chřipka neustupuje, pořád mi není dobře a přemýšlím, jestli si nezajet na pohotovost pro antibiotika, pro jistotu. Ale po noční jsem spal sotva dvě hodiny a tak jdeme raději spát. Ovšem Adélka asi tuší, že tatínek bere roha a tak řádí v posteli jako černá ruka až do půl dvanácté. I poté ale nemůžu spát a pořád přemýšlím, co všechno jsem zapomněl.
Nakonec přece jen usínám, ale o půl čtvrté už jsem opět vzhůru a ve čtyři vzdávám další pokusy o spaní. Na snídani si dělám chleba ve vajíčku a pak už čekám, až pro mne přijede o čtvrt na šest otec, který mne veze do Otrokovic.
U KCK jsme první, ale Daliboss už chystá auto a za chvíli jsme naloděni a vyrážíme směr Staré Město. Tady doplňujeme osádku o posledního pacienta a s vyčerpanou kapacitou auta jedeme směr Vídeň. V Břeclavi stavíme na benzince a já se chopím kontroly tlaku v pneumatikách našeho vozu, při které zjistím, že jedeme na letních :). Naštěstí nesněží, ovšem co bude za 10 dní, to jsme všichni zvědaví...
Přijíždíme na letiště, odbavení dvou velkých zavazadel (jedno má Daliboss, druhé my ostatní na pětiny) probíhá bez problémů, ovšem problém přichází na Check-In, kde jsou zavazadla Jirky Hradila podrobeny důkladné prohlídce, nakonec vše způsobily ovocné gely Jupí a tak se vše vysvětlilo.
Pak už jen čekáme, až se otevře Gate a jsme ve frontě do letadla, jako jediný jsem dostal nálepku na kufr a letenku a moc jsem nerozuměl, co mi borec při lepení říkal, něco jako že mám dát kufr do výtahu?? Naštěstí za námi stojí dvě šikovné děvčata a říkají mi, že už se naše kufry nevlezou do letadla a tak je dají do zavazadlového prostoru. Tak prohodíme pár slov a pak už nastupujeme do letadla.
Mám místo v levé řadě sedadel mezi nějakou holkou a klukem, ale na rameno mi klepe borec, co sedí ve vedlejší řadě a mluví na mne francouzsky. Tak mu říkám "ingliš plís" a tak prý jestli bych ho pustil na mé místo vedle jeho přítelkyně.
Tak ho samozřejmě pouštím a než si sednu na jeho místo, tak mi můj nový soused, tentokrát už česky říká, jestli bych na mé nové místo pustil jeho přítelkyni, co sedí někde vzadu. Tak jdu tedy dozadu hledat jeho přítelkyni (řekl mi číslo jejího sedadla) a posílám ji za ním. Nakonec si ale nesedám na její místo, ale do vedlejší řady, kde sedí Daliboss a dvě sedačky vedle něj jsou volné, takže zabírám tu u okna. Za chvíli už startujeme a všechny ty výměny nakonec pomohly k tomu, že mám dvě sedadla pro sebe a ještě čumím z okna, paráda...
Let probíhá poměrně v klidu, nad Alpami je ale hustá oblačnost a tak nejsou skoro vidět. Z nudy zapínám na chvíli Garmin,, který za dvě minuty naměří vzdálenost 26km při rychlosti 760km/h :)
Pak už ale raději Garmin opět vypínám a čumím na moře, které konečně vykukuje skrze mraky. Mám hlad a tak jím alespoň tyčinku Koko, protože tousty jsem samozřejmě zapomněl doma v ledničce. Jirka si šel sednout za těmi děvčaty a tak jej jdu na chvíli zkontrolovat, ale počíná si zkušeně a tak mu tam raději nezavazím. Za chvíli jsme nad Menorcou a za další chvíli už konečně nad Mallorcou a přistáváme. Vystupujeme a opět potkávám ty dvě děvčata, jdu rovnou za nimi a tak jdeme společně hledat naše kufry, které naštěstí dorazily v pořádku.
Pak už se s nimi neradi loučíme, ale Jiřina je v kontaktu a tak se třeba ještě potkáme. Spěcháme na autobus a ten nás zaveze až k hotelu, rychle se ubytujeme a pěšky jdeme hledat půjčovnu kol Zdeňka Štybara.
Proces půjčení probíhá docela pomalu, mechanik postupně upravuje předchystané kola našim požadavkům, navíc já si vymyslel, že si půjčím kolo s kotoučovými brzdami a sotva jsme vyměnili představec a vše nastavili, jel jsem se projet a kolo bylo malé, slečna se spletla ve velikosti. Tak další výměna kola a pak už bylo vše v pořádku.
Na hotelu jsme se rychle převlékli do dresů a i když mám fakt hlad, před pátou vyrážíme alespoň na krátkou vyjížďku, otestovat kola a doladit nastavení. Jedeme podél pláže Playa de Palma a okamžitě vnímáme ten obrovský rozdíl oproti naší rodné zemi. Nikdo nás nepředjíždí, když nemá, všichni jedou v poklidu za námi a až mají dostatek prostoru k bezpečnému objetí naší skupinky, teprve tak učiní. Na konci pláže jedeme kolem dálnice směr Llucmajor a poté směr Sa Torre, odkud sjíždíme zpět do Arenalu. To, jak se tady chovají řidiči k cyklistům, to je prostě něco, co u nás nezažijete, na co jsem už skoro zapomněl a velmi rychle se na to zvyká...
Po šesté hodině už téměř za tmy přijíždíme na hotel, rychle se osprchujeme a v sedm jdeme na večeři, při ubytování nám sice vysvětlovali, že na první servírování v 18:00 nemáme chodit, že tam mají plno a druhé servírování je ve 20:00, ale nechce se nám čekat tak dlouho a už se nějaký stůl určitě uvolnil. Ale do jídelny opravdu nejsme vpuštěni a musíme hodinu čekat. Donesou nám alespoň nějaké zvláštní osmažené jednohubky, které chutnají a vypadají tak trochu jako oválné krokety a jsou moc dobré, ale možná je to tím, že jsem za celý den měl od brzké snídaně jen Koko a na kole Snickersku a hlad je sviňa...
Před osmou už ale dostáváme pokyn, že můžeme vstoupit, jídelna je nově uklizená, všechno jídlo doplněné a vyplatilo se čekat, výběr je opravdu nepřeberný, dvě polévky, mnoho mnoho hlavních chodů, spousta doplňkových jídel, salámy, sýry, ovoce a zelenina, zákusky a koláče, zmrzliny, vše velmi chutné a nádherně upravené.
Najím se tak, že málem prasknu a stejně jím dál a dál, ochutnal jsem skoro všechno a stejně tam ještě hodně zůstalo, až je mi líto odejít. Ale pak už se přece jen zvedáme a ztěžka jdeme na pokoj, únava se nasčítala, za poslední dva dny jsem spal jen 5 hodin a tak pozdní večeře mne unavila ještě víc, takže po chvíli s Dalibossem usínáme a spíme až do rána, i když ve tři ráno už jsem si říkal, že bych měl napsat tento článek, ale nakonec jsem to zamítl a spal dál...
Komentáře
Okomentovat