18.01.19 - Mallorca den druhý - výjezd na Randu (121km / 965m)

Ráno se probouzíme krásně vyspaní a ještě víc hladoví, spí se tady opravdu dobře. Rychle jdeme na snídani, k dispozici je opět obrovská spousta jídel, opravdu zatím nejlepší hotel, co se jídla týče. Hodinu do sebe cpu vajíčka na různé způsoby, fazole, párky, anglickou, různé pečivo, slané i sladké, spousty ovoce a už ani nevím, co ještě...
Pak jdeme na pokoj, máme chvilku na to si oddechnout a před desátou chceme vyrazit. Trochu jsem podcenil přípravu a tak se oblékám na poslední chvíli, venku je pod mrakem a tak beru kraťasy + návleky na nohy a dres Force Drift Wind. Do kapsy vestu, dva banány ze snídaně a nějaké tyčinky.
Na poslední chvíli běžím k výtahu a potkávám Lucku, která taky nestíhá a tak alespoň nejsem sám. Rychle vyrážíme a jedeme podél moře na východ, z El Arenalu je to dlouho do kopce a tak chceme mít malý náskok, aby holky stihly zahákovat případný balík, který by nás mohl dojet. Zpočátku ale jedeme dlouho sami, až to vypadá, že jsme tady až na nějaké jednotlivce asi jediní cyklisté.
Než ale zdoláme poslední stoupání, vidíme za sebou blížící se skupinu a ta nás dojede přesně na vrcholu. A není to jen tak nějaká skupina, ale je to rovnou Trek-Segafredo. Tak je samozřejmě ihned zahákujeme a máme rovnou i doprovodné vozidlo :)

Jedeme s Dalibossem hned za nimi a říká mi, že přede mnou je určitě ten Němec, víš který... Jenže zrovna si nějak nemůžu vzpomenout, který Němec jezdí za Trek, až poté, co Daliboss říká, však on vyhrál Roubaix před léty, tak říkám, to je ten *****, co vyfoukl Štybarovi tu nejcennější dlážděnou kostku na světě??

Ano, hádáte dobře, byl to sám John Degenkolb, který ale nevypadá mohutně jako v televizi, je to prostě obyčejný klučík na kole, jako většina z nás... Otáčí se a zkoumavě se dívá, kdo že si to dovolil padnout jim do háku, tak říkám Dalibossovi, že si asi pomyslel: "Jo tak tohle je ten Slavík..." :).

Pak se postupně střídají a poznáváme ještě Jaspera Stuyvena a Edwarda Theunse, pak už ale v tomhle rychlovlaku přijíždíme až k východnímu pobřeží ostrova do s´Estanyol, kde profíci odbočují k nachystané dodávce a i když jedu s nimi, smlouvu nemají nachystanou a tak pokračuji ještě za Force KCK Zlín, stejně jsem neměl propisku...

My uděláme kolečko v okolí Camposu, poté projedeme Llucmajor a před námi se tyčí první pořádný kopec tohoto soustředění, Randa. Hned v úvodu kopce vás velká cedule upozorňuje nejen na převýšení 324 metrů, ale také na velké množství serpentin (jsou vidět na obrázku dole uprostřed), ve kterých si málem zlomíte řídítka.
Z této strany je to stará cesta, kterou už snad auta ani nevyužívají a za chvilku je vám jasné, proč. Hned od začátku ujíždím ostatním a jedu si své, jedna ostrá serpentina střídá druhou, mezi každou je zhruba 30 metrů a tato vzdálenost se nejen postupně zmenšuje, ale naopak se zvyšuje stoupání, až mi naskakuje na Garminu přes 20%. Pořád ale jedu velkou a občas tam prásknu španěla, každá zatáčka mne neskutečně baví.
Pak už ale najíždím v půlce stoupání na hlavní cestu a stoupání trochu polevuje, serpentin je přede mnou ještě pořád dost a tak si to pořád užívám, nebyl jsem tady deset let a tak je to, jako bych to jel poprvé, prostě parádní cyklistika. Říkal jsem si, že nebudu blbnout, ale v závěru se dostávám až na 170 tepů, předjíždím několik cyklistů a nadšený přijíždím na vrchol, tohle je to, na co jsem se těšil, tyhle kopce, serpentiny, výhledy a ohleduplní řidiči...

Celý kopec má 5,5 km s průměrným sklonem 6%, vyjel jsem ho za 18:30 při průměrných tepech 162 tepů za sekundu, na Stravě jsem obsadil 313. pozici z celkových 7 874 cyklistů, kteří jej z této strany vyjeli a užívají server www.strava.com. Na to, že jsem se až tak nesnažil, tak to není špatné :).

Oblékám si vestu, na kopci je jen 8 stupňů a jedu naproti ostatním. Jiřina jede pár minut za mnou, kousek za ním Michal s děvčaty a ještě o kousek níž Daliboss, tak jedu s ním zpět na vrchol, pár fotek a frčíme dolů. Ve sjezdu moc neblbnu, za prvé si zvykám na kotoučové brzdy, za druhé za mnou jede Lucka a nerad bych ji navedl rychle do nějaké zatáčky, přesto jsme za chvíli dole a pokračujeme po hlavní na druhý konec Llucmajoru.
Čeká nás klesavá pasáž v délce 15 km a jelikož jsme posbírali nějaké drobky cestou dolů, velí Jiřina, že se musím předvést a rozjet pořádný vláček. Neberu jej úplně doslova, ale přece jen padnu na špici (ostatně tam jsem stejně pořád, jen se střídají vedle mně nebo za mnou) a trochu to rozjedu, podél dálnice letíme tak rychle, že se moře blíží jako vlna tsunami a za chvíli jsme zpět na pláži.
Tady už se jen zlehka vyšlápneme, já s Dalibossem pokračuji podél moře směr Palma, ale na jejím okraji začíná poprchat a tak jedeme zpět na hotel.
Trochu se zkulturníme, odpočineme si a jdeme s Dalibossem do hotelového wellness, kde si dávám 3x 10 minut v mentolové parní sauně a poté si promasíruji svaly ve vířívce, máme celé wellness pro sebe a tak ani nepotřebujeme plavky...
Pak už jdeme na večeři, opět je to gastronomické porno, narvu do sebe vše, co vidím a co do mne vleze a pak se jdu projít na pláž. Je odliv a tak je v písku velké množství různých mušlí, pár jich nasbírám a pak se kolem mě prohání Michal s Alčou po kotníky v moři.

Večer za námi přijíždí Martina s Míšou, naše nové kamarádky z letadla a tak si jdeme sednout do baru nedaleko od hotelu, klábosíme, pijeme pivo a dobře se bavíme. Naráz je ale jedna hodina a tak děvčata doprovodíme k autu a pak už upalujeme do postele, zítra (vlastně už dnes) má být krásně a máme v plánu něco delšího...