19.01.19 - Mallorca den třetí - Jára nás vyvezl, pak to Cink-lo a vlak byl pryč... (201km / 1 327m)

Začíná den třetí a začíná docela dobře, venku krásně svítí sluníčko na modré obloze, ale pocitová teplota je zatím nižší, uvažuji, že bych vyjel krátké/krátké + návleky na ruce a nohy, ale nakonec raději opět volím bundu Force Drift Wind. Dnes chceme jet něco delšího, zítra má dopoledne pršet, tak můžeme odpočívat...

Snídaně probíhá opět na vysoké úrovni, potřeboval bych mít alespoň dva žaludky, abych toho snědl co nejvíc. Oči by totiž jedly pořád, ale břicho už nezvládá nápor stravy zvládat. Poté opět kratší pauza na pokoji a začínáme se oblékat.

Dnes jedeme na sraz k pláži č. 9, tam se vždy schází v 10:00 Češi z širokého okolí. Už tam stojí pár jezdců a hlavně Jarda Kulhavý, takže to dnes bude opět našlapané. Včera přiletěla spousta hvězdných jmen naší MTB scény, ale ztratili jim zavazadla, takže budou moct vyjet až později, proto se plánuje kratší trasa na východ ostrova a pak zpět skupině naproti.

Vyrážíme tedy, na špici Jarda se Svoboďákem a my jen poslušně šlapkáme v háku. Máme trochu strach, že budou mít holky na výjezdu z Arenalu problém, ale zvládají to s přehledem a nerozhodí nás ani vesta, která vypadla Dalibossovi z kapsy, naštěstí je zachráněna a zpět v kapse.

U Sa Torre potkáme Zdeňka Štybara, který nám jede naproti a rovnou padne na špici. Zatím tady máme docela štěstí a vždy jedeme s někým z velkých kluků. Uděláme menší kolečko a dost rozbahněnou cestou se vracíme na hlavní do Arenalu, kde docela dlouho čekáme na ostatní bikery. Štyby na nic nečeká a jede domů nebo trénovat, místo něj ale za chvíli přijede Ondra Cink a pak už konečně i poměrně velká grupa nejen bikerů, ale i holky z Dukly Praha a další.

Je nás poměrně velký balík a většina mluví Česky, docela příjemná změna. Jedeme do Lucmajoru a před námi jsou první větší brdky, které prověří kompaktnost balíku. Naštěstí se jedou rozumně a tak holky bez větších potíží akceptují tempo.

Z balíku vyráží Ondra Cink a jede si své, Jiřina na mne křičí, ať jej okamžitě zahákuji, ale nechci tady dělat osla a tak Jiřinu ignoruji. Za chvíli za ním vyráží Jarda Kulhavý a to už mi hodně cuká ve stehnech, nejraději bych se zvedl a zahákoval ho, ale opět zůstávám poslušně sedět a opět ignoruji Jirkovy pokyny. Za chvíli stejně sjíždíme do Porreres a tady už na nás oba čekají. 

Mírným klesáním pokračujeme až do města Felanitx, nad kterým se tyčí další slušný kopec Sant Salvador, který je hodně podobný Randě, ale ten jen mineme a začínají delší kopce kolem Portocolomu a dál do Portocrista. V prvním stoupání vyšla špice zrovna na Dalibosse a Michala, ti se toho chopili se ctí a drží poměrně slušné tempo, těm vzadu se to ale nejspíš zdá pomalé a tak postupně vyrážejí do úniku Kulhavý s Cinkem, následovaní dalšími a dalšími velkými jmény, až je půlka balíku daleko před námi. My ale držíme stejné tempo a ve sjezdu skupinu dojíždíme.

Tohle byl ale teprve začátek, po odbočení na PortoCristo je na špici opět Cink a balík začíná hodně řídnout, já ale jedu pevně zabudovaný s nějakou holkou z Dukly Praha a bez problémů jejich tempo akceptujeme, ale je to jeden kopec za druhým a tempo je fakt vysoké. V jednom z mnoha dalších prudkých stoupání na mně volá Jiřina, že se musím stáhnout dozadu, otáčím se a problémy má Alena s Michalem a Daliboss, Jiřina také tlačí Lucku a tak si vystupuji z balíku a čekám na ně.

Než se přehoupneme přes vrchol kopce, balík je pryč a je mi jasné, že už je neuvidíme, takových dalších kopců je před námi ještě několik a museli jsme hodně zpomalit. Co mě ale trochu mrzí je to, že Jiřina i s Luckou jsou pryč, ale snad se někde odpojí a pojedou nám naproti.

Pomalu se tedy pereme s jedním brdkem za druhým a sjíždíme k Portocristu. Do centra nejedeme a rovnou odbočujeme na Manacor. Tady se k nám přidává ještě jeden z odpadlíků a tak je nás pět. Po hlavní to není zrovna příjemné, ale tyhle končiny ostrova moc neznám a tak je to jistota.

V Manacoru (rodné město Rafaela Nadala) zastavujeme v centru v cukrárně a dáváme si malé občerstvení, sedíme venku na sluníčku a sedět tady déle, tak se určitě opálíme. Volám Jirkovi a zjišťuji, jak jsou na tom. Jelikož jeli přes Portocristo, tak zrovna přijeli na okraj Manacoru, balík jim taky ujel, ale nechtějí nás hledat a že pojedou sami. Opět nechápu, ale přemlouvat ho dvakrát nebudu, trefíme i bez něj, jen kdyby nás bylo víc, ve větru by to byla přece jen výhoda.

Vše máme snězeno, káva i Cola vypita a tak můžeme pokračovat, po poměrně rozbité hlavní cestě jedeme znovu do Felanitxu a Porreres, chceme si to trochu protáhnout a objet Randu. Navigace se chytí chlapík, kterého jsme posbírali u Portocrista, ale naviguje nás opravdu zvláštně, v Porreres jedeme na západ místo na jih a i když mi tvrdí, že jedeme po stejné cestě jako ráno, tak se teda hodně plete.

Ale nevadí, boční cestou s minimem provozu jedeme přes Montuiri do Algaidy, v cestě nám sice stojí nějaké ty vlnky a Daliboss začíná mít problémy, ale všichni se drží velmi dobře a kilometry rychle naskakují. Z Algaidy neustále stoupáme, objíždíme úpatí pohoří Randy, ale jsou to pěkné cesty zařezané do krajiny, typická Mallorca jak ji znám z předchozích let.

Pak už to je naštěstí víceméně pořád z kopce, únava se u všech stupňuje a na 175. kilometru jsme konečně na naší pláži. Jelikož jsem jel skoro 100km neustále špici, chci se jet vyšlápnout podél pláže do Palmy, Michal a Alčou že pojedou se mnou a nakonec potkáváme i Jiříka s Luckou, která se k nám také přidává.

Ve čtyřech tedy jedeme po stezce kolem moře až do Palmy a když už jsme tady, rozhodnu se, že jim ukáži katedrálu Panny Marie, což je jedna z největších gotických katedrál v Evropě z roku 1230. Michalovi se to sice úplně nelíbí a už zdálky křičí, že joooo, že je moc krásná a že už máme jet zpět, ale nakonec dojedeme až k ní a můžeme se kochat její neskutečnou velikostí a krásou...

Pak už ale jedeme konečně zpět a navíc je to po větru, stezka a celé pobřeží je sice plné lidí v tomhle pěkném počasí, ale zvládáme to bez potíží a před hotelem si to ještě o pár stovek metrů protáhneme, aby měla Lucka 190 km. Klobouk dolů před holkama, Alena měla dokonce 200km jako já a obě to zvládly na jedničku, hotové závodnice!! 

Pak už ale rychle kola do bikegarage, převléct se a osprchovat a můžeme se jít zase pořádně nadlábnout na večeři, která je opět na velmi vysoké úrovni. Po večeři dlouho telefonuji s rodinou, pak si ještě zacvičím a zlehka se vyběhnu na běžeckém pásu a pak se domlouváme, že půjdeme omrknout festival v centru hlavního města Mallorcy, v Palmě.

Autobusem jedeme do centra za 1,5€ (jaký rozdíl oproti autobusu z letiště, který jel mnohem kratší trasu a stál 5€) a pak už se noříme do obrovského davu lidí, kteří totálně ucpali centrum města. Na každém rohu hraje nějaká kapela nebo hudba, na každém náměstí, kterých je tady nespočet, je nějaká akce a hlavně všude se griluje, griluje a griluje a všude to hrozně krásně voní pečeným masem, že i když jsem po vydatné večeři, začínám mít opět hlad.

Prodíráme se postupně davem, ale všude vládne přátelská a taková domácí nálada, všichni se smějí a zpívají, sedí klidně i na studené zemi a jedí grilované maso a kdoví jaké jiné pochoutky, na jednom z náměstí dokonce hoří obrovský oheň a dá se tam krásně ohřát.

Na dlouho pak zastavujeme v úzké uličce, kde hraje kapela Lost Boys, ale ti kluci by se vůbec neztratili, hrají fakt úžasně a je zážitek je sledovat, hlavně bubeník předvádí neskutečný výkon, každá ruka dělá něco jiného, každá noha dělá něco jiného, ale vše zní tak krásně a v rytmu... Jejich zpěvák by mohl rovnou posbírat ceny Grammy, chrlí jednu známou píseň za druhou a lidi stojí okolo, zpívají, tančí a tleskají... Takovou atmosféru jsem snad nikdy nezažil, vše to jen vypovídá o mentalitě zdejších lidí, nikdo nikam nespěchá, všichni jsou přátelští a stejné je to i s řidiči.

 

Když už nám je trochu chladno, projdeme opět kolem katedrály a zapadneme do baru Cuba, kde hrají remixované písničky osmdesátých let, postáváme uprostřed tanečního parketu u malé komody, na které máme pivo a poté gin s tonicem. Postupně se zapojujeme do tance, pak se o pozdvižení postarají dvě velmi mladé a krásné Švédky, jedna z nich je totálně na mol a předvádí roztodivné taneční kreace a pády, až se celý bar se zájmem dívá, kdy totálně odpadne. Když ale bere do ruky ozdobnou zapálenou svíci, je ochrankou vyvedena a máme po zábavě.

Když už se blíží druhá ranní hodina, opouštíme bar a jdeme hledat zastávku, ze které by nám jel autobus do Arenalu. Přicházíme na tu, na které jsme vystoupili z patnáctky, co nás dovezla z Arenalu, ale o patnáctce tam není ani slovo, stejně jako o Arenalu. 

Za pár minut přijíždí autobus a tak se ptáme řidiče, jestli jede do Arenalu a ten jen kroutí hlavou a absolutně se nechce vybavovat, tak se ptáme, jestli jede alespoň na letiště, což by podle rozpisu jet měl, ale stále jen kroucení hlavou a nou nou nou. Takže vystupujeme a hledáme jiné zastávky, ale čím víc chodíme po všech těch ulicích, tím víc se začínáme ztrácet a nakonec jsme zpět na té samé zastávce.

Tak se jdeme zeptat policisty, který stojí nedaleko a ten nám nejdřív říká, že odsud žádný autobus do Arenalu nejezdí a pak nás posílá někam o dvě ulice dál, ale pak dodává, že teď až do 06:00 stejně žádný nejede. Takže jdeme zpět k baru Cuba, kde je stanoviště pro taxi, ale je tady taková dlouhá fronta, že čekáme snad 20 minut, než jsme na řadě.

Pak už ale konečně nasedáme do taxíku a ten nás za 19€ veze až k hotelu. Totálně vyčerpaní padáme únavou do postele, jsou tři hodiny ráno, ale zážitek to byl fakt obrovský, stálo to za to... Za poslední noci jsem opět naspal jen pár hodin, naštěstí má ráno pršet a tak si můžeme trochu odpočinout, ale o tom až v dalším článku...