Probuzení po noci strávené v centru Palmy bylo docela kruté, spánku jsem měl za poslední dny fakt hodně málo, ale snídaně tady nepočká a tak z toho pelechu prostě musíme... Jdeme na snídani, opět se vydatně najíme a jelikož předpověď nelhala a venku prší, můžeme se vrátit na pokoj a odpočívat.
Nejraději bych dohnal spánkový deficit, ale musím psát článek sem na blog a taky trochu projít internet. Navíc sleduji v televizi nádherný tenis mezi Tsitsipasem a Federerem, ani nevím, komu jsem to víc přál, ale zrovna v rozhodujícím tiebreaku přišla uklízečka a tak jsme ji nechali dělat svou práci a šli si sednou na recepci.
Odpoledne přestává pršet a tak se domlouváme, že ve dvě vyrazíme na lehký švih. Daliboss zůstává na hotelu a tak jedeme v pěti. Jiřina nás vede kolem pláže a letiště, za ním najíždíme na obslužnou cestu kolem dálnice a docela dlouho stoupáme. Nikdo z nás nevěřil, že by mohlo být nějak pěkně a tak jsme raději víc oblečení, ale mraky jsou náhle pryč a slunce hodně hřeje, takže postupně sundáváme další a další oblečení a stejně je to pořád málo.
Projedeme kolem Algaidy a přes Pinu konečně chvíli klesáme, je tady moc pěkný terén, ale musíme dávat pozor na občasné zatáčky, asfalt je tady za vlhka vždy hrozně kluzký, navíc se přidává jemné bahno, které je na cestách také poměrně často, zemědělci nelení, pole se jim zelení...
V Lloret de Vistalegre točíme doprava a jedeme opět do Montuiri, silnice jsou fakt hodně kluzké a tak holky neustále upozorňujeme, ať dávají pozor. Z Montuiri jedeme po cestě, po které jsme se včera vraceli, ale v opačném směru a přejíždíme odbočku doprava, tak s Jirkou na špici raději prudce nebrzdíme a o kus dál se vracíme, ať někdo z nás nelehne.
Otáčíme se a vracíme se na odbočku, je to téměř vracečka a poté, co ji projedu a pokračuji, tak už slyším ten zvuk, co jsme rozhodně slyšet nechtěli. Chudák Alča přece jen najela do zatáčky o něco rychleji než měla a na bahně jí podklouzlo přední kolo. Hodila tam skluz jako kostka na ledu, div že málem nevymetla i výstavní hovno od nějakého čtyřnohého mazla...
Rychle se vracím a Alča už stojí na nohách, vypadá sice, jako by právě povodila kozy po rozbahněné pastvině (fakt myslím kozy jako zvířata :) ), ale s klidem si bahno roztírá po k*z*ch a říká, že jí nic není. Kolu naštěstí taky ne a tak můžeme po nasazení spadlého řetězu pokračovat.
Přijíždíme do Porreres a čekají nás brdky do Llucmajoru, které už dobře známe. Točíme tedy doprava a je to proti větru, jedeme lajnu a já si nenechám příležitost těm vzadu trochu protáhnout ksichty, i když jsme měli jet na pohodu, ale vyspaný Jiřina nás ihned ze startu také slušně trestal...
Nahodím tedy tempo a hned je za mnou ticho, tak se otáčím a samozřejmě nikdo, hned mají deset metrů díru, ale mě to takhle nebaví, copak se nemůžou alespoň chvíli snažit, ať mám radost?? Tak na ně volám, co to jako je, počkám a znovu to rozjíždím. Chvíli to tam vzadu šustí, ale pak to nějak utichne, ale slyším moc dobře to tiché oddychování, které tak dobře znám, v háku si vezu Jiříka a to je jako když si dá Pepek námořník špenát, i přes neustále se utahující stoupání a silný protivítr postupně přikládám pod kotel a docela letíme, ale ta pijavice je dobře přisátá a nechce se pustit, tak už nahoře docela dřu a nohy začínají pálit. Nakonec se těsně před vrcholem přece jen zlomí a už si říkám, že mám vyhráno, ale pijavice se ještě zmáčkne a znovu přisaje, ale to už jsme spolu na vrcholu (myslím vrchol kopce :) ).
Zvolňuji a chci dát nohám odpočinek, přece jen to byly dlouhé 3 kilometry, ale Jiřina na mně křičí pokračuj pokračuj... Ale já chci počkat na ostatní a tak se dlouho dohadujeme, až nakonec přiznává, že chtěl dovézt pod další brdek a tam mně ztrestat.
Ale čekáme tedy na ostatní a pak už poklidněji jedeme přes všechny ty brdky ( je jich jen pět, ale moc v tom větru nechutnají) a sjíždíme do Llucmajoru. Za ním odbočujeme do zahrádek a trochu se schováme před větrem. V jedné ze zatáček to málem položí pro změnu Michal, ale je to kvůli rychlému defektu a tak zastavujeme a opravujeme.
Pak musím opět padnout na špici a rozjíždím další peklo, ale to proto, aby jsme stihli sprchu před večeří. Tady musím pochválit obě holky, i po těžkém včerejším tréninku jsou zapadlé v lajně a drží se zuby nehty, stejně jako Michal, který je nachlazený.
Konečně dojíždíme na konec zahrádek a čeká nás víceméně sjezd do Arenalu, ale je to proti silnému větru a tak ze sebe na špici vydávám mnohem víc sil, než by bylo vhodné na původně plánovanou regeride... Na závěr se ještě mrkneme na profíky, jestli si třeba nebudou prát v kýblu před hotelem dresy, ale vypadá to, že už mají opráno, jejich výbava je přece jen trochu jinde než ta naše...
Pak už jsme konečně na hotelu a stíháme akorát, večeře je opět grandiózní a i když jsem docela unavený, píšu další článek, pořád mám jeden den skluz a tak do půlnoci opět datluji, tak snad vás to alespoň trochu baví...
Nejraději bych dohnal spánkový deficit, ale musím psát článek sem na blog a taky trochu projít internet. Navíc sleduji v televizi nádherný tenis mezi Tsitsipasem a Federerem, ani nevím, komu jsem to víc přál, ale zrovna v rozhodujícím tiebreaku přišla uklízečka a tak jsme ji nechali dělat svou práci a šli si sednou na recepci.
Otáčíme se a vracíme se na odbočku, je to téměř vracečka a poté, co ji projedu a pokračuji, tak už slyším ten zvuk, co jsme rozhodně slyšet nechtěli. Chudák Alča přece jen najela do zatáčky o něco rychleji než měla a na bahně jí podklouzlo přední kolo. Hodila tam skluz jako kostka na ledu, div že málem nevymetla i výstavní hovno od nějakého čtyřnohého mazla...
Přijíždíme do Porreres a čekají nás brdky do Llucmajoru, které už dobře známe. Točíme tedy doprava a je to proti větru, jedeme lajnu a já si nenechám příležitost těm vzadu trochu protáhnout ksichty, i když jsme měli jet na pohodu, ale vyspaný Jiřina nás ihned ze startu také slušně trestal...
Nahodím tedy tempo a hned je za mnou ticho, tak se otáčím a samozřejmě nikdo, hned mají deset metrů díru, ale mě to takhle nebaví, copak se nemůžou alespoň chvíli snažit, ať mám radost?? Tak na ně volám, co to jako je, počkám a znovu to rozjíždím. Chvíli to tam vzadu šustí, ale pak to nějak utichne, ale slyším moc dobře to tiché oddychování, které tak dobře znám, v háku si vezu Jiříka a to je jako když si dá Pepek námořník špenát, i přes neustále se utahující stoupání a silný protivítr postupně přikládám pod kotel a docela letíme, ale ta pijavice je dobře přisátá a nechce se pustit, tak už nahoře docela dřu a nohy začínají pálit. Nakonec se těsně před vrcholem přece jen zlomí a už si říkám, že mám vyhráno, ale pijavice se ještě zmáčkne a znovu přisaje, ale to už jsme spolu na vrcholu (myslím vrchol kopce :) ).
Zvolňuji a chci dát nohám odpočinek, přece jen to byly dlouhé 3 kilometry, ale Jiřina na mně křičí pokračuj pokračuj... Ale já chci počkat na ostatní a tak se dlouho dohadujeme, až nakonec přiznává, že chtěl dovézt pod další brdek a tam mně ztrestat.
Ale čekáme tedy na ostatní a pak už poklidněji jedeme přes všechny ty brdky ( je jich jen pět, ale moc v tom větru nechutnají) a sjíždíme do Llucmajoru. Za ním odbočujeme do zahrádek a trochu se schováme před větrem. V jedné ze zatáček to málem položí pro změnu Michal, ale je to kvůli rychlému defektu a tak zastavujeme a opravujeme.
Pak musím opět padnout na špici a rozjíždím další peklo, ale to proto, aby jsme stihli sprchu před večeří. Tady musím pochválit obě holky, i po těžkém včerejším tréninku jsou zapadlé v lajně a drží se zuby nehty, stejně jako Michal, který je nachlazený.
Komentáře
Okomentovat