Jak mi celou dobu tady na Mallorce Jiřina vyčítá, že to vůbec nejsem já, že jezdím míň než doma, že jezdím pomaleji než doma, že nenastupuji a netrestám jako doma, tak dnes si myslím, že jsem mu to vynahradil.
Den začíná jako každý jiný, snídaně, poté krátký odpočinek a už se zase oblékáme do dresů. Michal se snaží ještě dofouknout kolo po včerejším defektu a utrhl se mu ventilek, takže ještě narychlo mění duši a já mu dávám svou.
Pak už jedeme opět na devítku pláž a sjíždí se podobná parta jako včera, Jarda Kulhavý, Ondra Cink, Matouš Ulman, Krystián Hynek a další a další a vyrážíme směr hory. Včera jsme slíbili holkám, že je vezmeme do pořádných kopců a dnes by na to mělo být počasí. Ale jakmile vyjíždíme z Arenalu, vidíme nad horami viset pořádně těžké mraky a nevypadá to moc dobře.
Ale to nás zrovna nemusí moc trápit, naopak trápí nás tempo tam vepředu, kde založil Jára a holky mají dost potíže, cesta kolem dálnice do Llucmajoru dlouho stoupá a tak musíme přiložit ruku k dílu (k prdýlce) a pěkně holky potlačit, aby nám to hned neujelo. Docela to štípe, nohy ještě nejsou rozjeté, ale nakonec to společnými silami zvládáme a to nejhorší máme prozatím za sebou.
Ale netrvá to dlouho, opět se k nám přidává Zdeněk Štybar, projíždíme kolem Llucmajoru a cesta začíná zase stoupat, zpočátku to není nic hrozného, ale čím víc se stoupání utahuje, tím víc se tam vepředu zrychluje a z balíku je trhací kalendář. Bohužel prosinec jsou holky s Michalem a tak opět přikládáme ruce k dílu, ale je to marné, Jiřina to rychle vzdává a upaluje zpátky do balíku, ve kterém je pevně zabudovaný Daliboss, no vlastně v jeho druhé části, ale já je tady nechci nechat o samotě a tak se snažím Lucku dotlačit na vrchol, který je na dohled.
Za vrcholem je ale na dohled další vrchol a balík upaluje svižně pryč, navíc Alena s Michalem jedou spíše turistiku a tak své snažení vzdávám. Lucka mne propouští ze služby a říká mi, ať si dojedu balík, že to zvládnou a tak po chvilce váhání přece jen vyrážím, nechávám je tam nerad, ale pořádný trénink v hvězdně našlapaném balíku také není k zahození.
Jenže do balíku je to pěkně daleko, vidím spíše jen druhou skupinu a za ní kolonu vozidel, stoupání totiž není tak krátké, jak říkal Jiřina, ale má přes šest kilometrů a nahoře je několik slušných špiček, které pořádně štípou. Vím, že si do balíku musím dojet dřív, než zdolá poslední brdek, ale nevím, kolik jich ještě bude a tak docela hodně dřu. Potřeboval bych zahákovat nějaké auto, které by mě kousek popovezlo, ale když už mne nějaké předjíždí, tak jede moc rychle.
Nakonec ale přece jen dojíždím do kolony za balíkem a i s její pomocí konečně dojíždím alespoň druhou skupinu, ale rovnou ji minu a kolem další kolony dojíždím do té první, těsně před klesáním do Algaidy.
Bohužel postupně začíná pršet a tak zastavujeme na výjezdu z města a ladí se trasa. Je jasné, že nemá smysl jezdit do hor, nad kterými visí těžké mraky a tak pokračujeme směr Manacor. Pro jistotu ještě volám Michalovi, ať ví, že tam nejedeme a říkám mu, ať tam taky raději nejezdí, nekonečně dlouhý sjezd do Sólleru v mokrých věcech rovná se sebevražda.
Náš nabušený balík pokračuje přes Sineu do Maria de la Salut a Santa Margalidy, za kterou má defekt svoboďák z Kolokrámu a tak máme chvilku na to si oddychnout. Ze špice pak odstupuje Vojta Beran z Alltraining.cz a za Štybym se nikomu moc nechce, čehož využije Jiřina a okamžitě mi dává příkaz zalepit díru vedle Štybara.
Ani mě nemusí dvakrát přemlouvat, velmi rád zapadnu vedle Štybyho a doufám, že na mě bude hodný. Naštěstí spíše klesáme, ale fouká hodně z levého boku a tak mám chvílemi co dělat, abych mu nehodil vlnu do řídítek, za chvíli už ale klesáme až moc a Štyby se s tím nemazlí, musím hodně přišlápnout, abych ho dorovnal a moc mi nepřipadá, že letíme z kopce, docela dřu.
Dole odbočujeme doprava a Štyby na mě volá, ať jedu opatrně, asi má strach, abych ho nesundal. Před námi je první společné stoupání a tak mám trochu strach, co bude, ale jede se docela normálně a navíc se mi dnes jede fakt dobře, takže jej bez potíží zvládám a o to mnohem víc musím založit v dalším sjezdu, který je fakt rychlý, dole letíme sedmdesátkou a musím šlapat, co to jde, abych mu stačil. Navíc sjezd končí ostrou zatáčkou doleva, asfalt je mokrý a špinavý od bahna, ale je vidět, že je tady Štyby jako doma a tak skoro nebrzdí, já si říkám když on ne, tak já taky ne a hned máme pořádný náskok na ostatní.
Před námi je nekonečně dlouhé stoupání až nad Artu, jsme na druhém konci ostrova a říkám si, že tady asi zapláču, ale naproti nám jede Enric Mas, Štybarův týmový kolega, mimochodem druhý jezdec celkového pořadí Vuelty 2018, který bydlí právě v Artě a tak jsem docela rád, že mu můžu uvolnit místo na špici.
Řadím se hned za ně a snažím se zachytit něco z jejich rozhovoru v angličtině. V Artě opět ladíme trasu a většině se nechce pokračovat do Betlema a tak jedeme do Manacoru. Bohužel v cestě nám stojí další dlouhé stoupání a také boční vítr, který snad čím dál víc zesiluje.
Jedeme s Jiřinou hned za dvojicí z Quickstepu a není to žádná výhra, Enric má ve statistikách nějakých 61kg váhy při 177cm výšky, takže o nějakém velkém vzduchovém pytli, do kterého by jsme se schovali, nemůže být řeč, je to spíše jen malý nafukovací balónek, do kterého se chceme schovat oba dva a tak spolu trochu bojujeme o lepší pozici v balónku.
Pak nás konečně čeká další klesání a musím si sednout na rám, abych co nejméně minimalizoval odpor vzduchu za Štybym a nemusel za ním šlapat, ta televize fakt přidává minimálně pět kilo na 10cm výšky...
Ještě pár vlnek a konečně přiletíme do Manacoru, je až neskutečné, jaké se jede celý den tempo a my máme průměr kolem 30km/h, přitom mi připadá, že teda docela jedeme, ale vítr je dnes silný a kopce jsou často táhlé, které zpomalují mnohem víc než ty kratší a prudké.
V Manacoru se odpojuje Enric, pěkně se s námi všemi rozloučí a já opět vyplňuji díru vedle Štybyho. Po vedlejší cestě jedeme do Felanitxe, cestu nám v jednu chvíli zatarasí stádo ovcí, které žene domorodec do ohrady a tak musíme zastavit a dát těm chodícím svetrům přednost.
Ve Felanitxu jedeme na náměstí, kde je zastávka na kávu a jelikož tu já nepiji, protože jsem na to ještě mladý, tak jdu s Jířou nakupovat do obchodu, kde beru 2 litry Coca Coly a nějaké pečivo. Všichni sedí v kavárně a tam se mi moc nechce, tak sedím venku u kol a cpu se. Když jde kolem Jarda Kulhavý, který si taky odskočil do obchodu, tak se s ním vyfotím a blejsknu si i jeho kolo s jednopřevodníkem, to bych chtěl vědět, jak ušlapal některé ty sjezdy...
Pak s ním jdu na chvíli dovnitř, ale nechci se moc ohřát a tak jdeme s Jířou ven, stejně už se všichni začínají zvedat a můžeme pokračovat. Štyby si od Jiřiny doplní bidony čistou vodou a říká, že může jet dalších stopade, když má tolik pití, tak mu říkám mou oblíbenou frázi, že trénink začíná teprve tehdy, když ti dojde jídlo a pití, tak se tomu docela zasměje a že takovou teorii ještě nezná, no má se ode mne co učit, chlapec... Samozřejmě neváhám a také se s ním fotím, tahle příležitost může být jednou za život, navíc to není fotka, kterou si někde vyškemráte po závodech, než zapadne do týmového autobusu, ale je to fotka, kterou si myslím, že jsem si dnes fakt zasloužil...
Opět s ním padnu na špici a teď to bude pořádná dřina v silném bočním větru zprava, ale jedeme pořád pětatřicet, Štyby si drží svých 300 wattů (no občas jsem mu na ten budík mrknul, jestli si se mnou alespoň trochu dává), ale jede se mi pořád dobře a tak si šlapkám vedle něj pěkně v aerobním pásmu, někde kolem 155. tepů.
Naráz se mi zdá, že je za námi nějaké ticho a tak se otáčím a nestačím se divit, máme docela slušný náskok na zbytek balíku, který neakceptoval naše tempo, tak říkám Štybymu, že je za námi pořádná díra, ale ten ani nemrkne a jede si dál to své. Tak si pokračuji v tom svém šlapkání (no trochu dřu, ale musí to vypadat, že jedu prd) a trvá to několik kilometrů, než balík zezadu přiveze Jarda Kulhavý.
Pak už ale společně přijíždíme do Porreres, balík se promíchá a na špici mne střídá Jarda.
Ani mi to ale moc nevadí, před námi jsou opět kopce, ve kterých jsem včera trestal Jiřinu a dnes bych byl já ten trestanec, takže jedu opět s Jířou a jen sleduji, jestli někdo náhodou nebude mít chuť si trochu zazávodit, pořád prostě nemám dost...
Všichni ale jedou poslušně, respekt je před dvojicí na špici obrovský a tak přijíždíme do Llucmajoru. Stejně jako včera odbočujeme do zahrádek, kde měl Michal později defekt a Jarda si dává interval. My naopak zastavujeme a počůráme pár kamenů ve zdejších nekonečných zídkách. Když se dává balík opět do pohybu, zezadu vyráží Ulman s Hynkem a jedou docela kudlu, okamžitě vyrážím za nimi a padnu jim do háku.
Dlouho jedou vedle sebe a kecají, přesto celkem letíme a jsem rád, že nemusím být na špici. Za chvíli nám jede naproti Jarda, kterému skončil interval a tak se řadí vedle mě. Tak spolu také docela dobře pokecáme, ptám se ho na plány na sezónu, na souboje s Nino Schurterem a on fakt ochotně odpovídá.
Pak si ale dává ještě jeden nástup a klukům přede mnou se přestává trochu líbit, že za nimi pořád visím, tak se řadí za sebe, na špici je Krystián Hynek a letí teda fakt rychle.
Zatím ale nemám problém, i když nohy už docela bolí, máme přece jen za sebou 150km a mám své odpracováno. Pak se kluci prohodí a jede Ulman, to už jsem na druhém fleku a docela si začínám dávat, cesta navíc dost stoupá a tepy letí přes 170. Ale jen tak se nedám a jsem vzorná pijavice, co drží a nepustí. Před námi vidím konečně křižovatku na konci zahrádek a tak před ní přestávám šlapat, ale je to jen odbočka a tak musím opět dorovnat.
Borci se opět prostřídají a já jsem čím dál víc na hraně, fakt už toho začínám mít dost a přisátí začíná povolovat, ale to už je před námi skutečně vytoužená křižovatka a tak jim říkám, že mi dali pořádně zabrat, ale ostudu jsem určitě neudělal. Otáčím, jedu zpět naproti balíku, který je v nedohlednu a vidím, že značně prořídl, někteří si to ještě protáhli se Štybym a to mne hodně mrzí, ale zazávodit si s Krystiánem Hynkem a Matoušem Ulmanem také není k zahození.
Před námi je sjezd do Arenalu a opět tady fouká silný protivítr, zapadnu do balíku vedle Melissy van Neck z Dukly Praha, která se celý den držela bez potíží v balíku a musím tedy smeknout hodně hluboko. Nakonec si spolu také pěkně popovídáme, zasmějeme se, popotáhneme špici a už jsme v Arenalu.
Jedu se s nimi ještě kousek vyšlápnout a pak si dám kolečko okolo Arenalu, když mne napadne zajet si do Štybyho půjčovny kol umýt to své, po dnešku téměř k nepoznání. Když ale přijíždím k půjčovně a vidím, že je zavřená, tak přehlédnu malý dřevěný schodek před vchodem a přední kolo syčí jak papiňák.
No tak to je dobrý, půjčovna zavřená a já nemám duši, kterou jsem dal ráno Michalovi, zlaté galusky... Na dveřích je rukou napsaný vzkaz v němčině, tak jej s pomocí googlu přelouskám a dozvídám se tedy, že mají dnes odpoledne z nějakého důvodu zavřeno, ale je tam uvedené tel. číslo pro případ nouze. A to já v nouzi jsem, tak na něj volám a anglicky prosím slečnu, jestli by mi nemohla přijít pomoc, že jsem v nouzi, ale ta mi jen říká, že tam není a že mám přijít zítra ráno. Tak to potom tak trochu nechápu ten vzkaz, však počkej až potkám Štybyho...
Tak volám Jiřinu, ať mne jde zachránit, ale ten už je na cestě do sauny, tak mi zbývá jedině Michal s Alenou, kteří se vyšlapávají někde v Palmě.
Tak zkouším pomalu dojet k hotelu, ale na prázdném předním kole to moc nejde, ráfek chytá za každou škvíru v dlažbě chodníku a mám co dělat, abych netlamil. Tak jedu k hotelu, před kterým stojí kamion Treku a snažím se borcům, co tam drhnou kola vysvětlit, jestli by mi prodali duši, ale buď fakt nemají nebo nechtějí. Tak jedu do garáží v hotelu, kde je servis a půjčovna kol a duši si za 5€ kupuji, vydřiduši...
Venku před hotelem chci provést výměnu, ale zjišťuji, že v brašničce z půjčovny nemám montpáky, no to jsem zvědavý, jak to budu vysvětlovat při vrácení kola. Tak volám znova Michalovi, který už je na cestě za mnou, ale nakonec to zvládám rukama a než dojede i s Alenou, už pumpuji. Pak si ale říkám, že bych si to mohl dofouknout v tom servise v garáži a tak jedeme tam, před obchodem stojí velká pumpa přivázaná řetězem.
Bez zeptání si ji půjčuji a nasazuji hadici na ventilek, ale jde ke mně ta prodavačka a anglicky cosi drmolí, ani ji neposlouchám a říkám jí, že koncovka je ok. Ale ona mi ji bere z ruky a teprve poslouchám, co říká. Tak že prý ta pumpa je tam jen pro zákazníky půjčovny a že si mám jet dofouknout tam, kde jsem si půjčil kolo já. Tak jí říkám, že jsem si přece u nich koupil duši a tak by mi ji mohli půjčit, jsem taky zákazník, ale ta p**a nás prostě vyhazuje a musím se hodně držet, abych jí neřekl pár anglických slovíček, které by asi slyšet nechtěla...
Takhle sprostě vyhodit cyklistu v nouzi, to snad není pravda, to mi na chvíli pokazilo fakt nádherný dnešní den. Ale za chvíli to pouštím z hlavy, dojedeme na hotel a zítra si teda zajedu dofouknout do té mojí půjčovny.
Teda řeknu vám, dnes to byl fakt neskutečný den, jsem plný zážitků a jak už mne včera trochu mrzelo, že jsem nechal Pavlu doma s děckama tak dlouho bez pomoci a taky už se mi po nich začíná stýskat, tak dnes jsem byl strašně moc rád, že jsem tady a že mi Lucka dala svolení si dojet zpět do balíku a tohle všechno zažít... Mallorca je prostě nejvíc... :)
Ale teď už je 03:45 ráno a já jdu spát, další probdělá noc a dva napsané články, konečně jsem smazal jednodenní skluz, který jsem měl od prvního dne... Jestli jste ty kecy dočetli až sem, tak vám gratuluji a garantuji, že máte takovou výdrž, že by jste klidně mohli tu špici se Štybarem tahat i vy.... My to dnes nakonec měli průměrem 32km/h, což nakonec taková flákačka nebyla a mám na tom docela velký podíl...
Den začíná jako každý jiný, snídaně, poté krátký odpočinek a už se zase oblékáme do dresů. Michal se snaží ještě dofouknout kolo po včerejším defektu a utrhl se mu ventilek, takže ještě narychlo mění duši a já mu dávám svou.
Ale to nás zrovna nemusí moc trápit, naopak trápí nás tempo tam vepředu, kde založil Jára a holky mají dost potíže, cesta kolem dálnice do Llucmajoru dlouho stoupá a tak musíme přiložit ruku k dílu (k prdýlce) a pěkně holky potlačit, aby nám to hned neujelo. Docela to štípe, nohy ještě nejsou rozjeté, ale nakonec to společnými silami zvládáme a to nejhorší máme prozatím za sebou.
Za vrcholem je ale na dohled další vrchol a balík upaluje svižně pryč, navíc Alena s Michalem jedou spíše turistiku a tak své snažení vzdávám. Lucka mne propouští ze služby a říká mi, ať si dojedu balík, že to zvládnou a tak po chvilce váhání přece jen vyrážím, nechávám je tam nerad, ale pořádný trénink v hvězdně našlapaném balíku také není k zahození.
Jenže do balíku je to pěkně daleko, vidím spíše jen druhou skupinu a za ní kolonu vozidel, stoupání totiž není tak krátké, jak říkal Jiřina, ale má přes šest kilometrů a nahoře je několik slušných špiček, které pořádně štípou. Vím, že si do balíku musím dojet dřív, než zdolá poslední brdek, ale nevím, kolik jich ještě bude a tak docela hodně dřu. Potřeboval bych zahákovat nějaké auto, které by mě kousek popovezlo, ale když už mne nějaké předjíždí, tak jede moc rychle.
Nakonec ale přece jen dojíždím do kolony za balíkem a i s její pomocí konečně dojíždím alespoň druhou skupinu, ale rovnou ji minu a kolem další kolony dojíždím do té první, těsně před klesáním do Algaidy.
Bohužel postupně začíná pršet a tak zastavujeme na výjezdu z města a ladí se trasa. Je jasné, že nemá smysl jezdit do hor, nad kterými visí těžké mraky a tak pokračujeme směr Manacor. Pro jistotu ještě volám Michalovi, ať ví, že tam nejedeme a říkám mu, ať tam taky raději nejezdí, nekonečně dlouhý sjezd do Sólleru v mokrých věcech rovná se sebevražda.
Náš nabušený balík pokračuje přes Sineu do Maria de la Salut a Santa Margalidy, za kterou má defekt svoboďák z Kolokrámu a tak máme chvilku na to si oddychnout. Ze špice pak odstupuje Vojta Beran z Alltraining.cz a za Štybym se nikomu moc nechce, čehož využije Jiřina a okamžitě mi dává příkaz zalepit díru vedle Štybara.
Ani mě nemusí dvakrát přemlouvat, velmi rád zapadnu vedle Štybyho a doufám, že na mě bude hodný. Naštěstí spíše klesáme, ale fouká hodně z levého boku a tak mám chvílemi co dělat, abych mu nehodil vlnu do řídítek, za chvíli už ale klesáme až moc a Štyby se s tím nemazlí, musím hodně přišlápnout, abych ho dorovnal a moc mi nepřipadá, že letíme z kopce, docela dřu.
Dole odbočujeme doprava a Štyby na mě volá, ať jedu opatrně, asi má strach, abych ho nesundal. Před námi je první společné stoupání a tak mám trochu strach, co bude, ale jede se docela normálně a navíc se mi dnes jede fakt dobře, takže jej bez potíží zvládám a o to mnohem víc musím založit v dalším sjezdu, který je fakt rychlý, dole letíme sedmdesátkou a musím šlapat, co to jde, abych mu stačil. Navíc sjezd končí ostrou zatáčkou doleva, asfalt je mokrý a špinavý od bahna, ale je vidět, že je tady Štyby jako doma a tak skoro nebrzdí, já si říkám když on ne, tak já taky ne a hned máme pořádný náskok na ostatní.
Před námi je nekonečně dlouhé stoupání až nad Artu, jsme na druhém konci ostrova a říkám si, že tady asi zapláču, ale naproti nám jede Enric Mas, Štybarův týmový kolega, mimochodem druhý jezdec celkového pořadí Vuelty 2018, který bydlí právě v Artě a tak jsem docela rád, že mu můžu uvolnit místo na špici.
Jedeme s Jiřinou hned za dvojicí z Quickstepu a není to žádná výhra, Enric má ve statistikách nějakých 61kg váhy při 177cm výšky, takže o nějakém velkém vzduchovém pytli, do kterého by jsme se schovali, nemůže být řeč, je to spíše jen malý nafukovací balónek, do kterého se chceme schovat oba dva a tak spolu trochu bojujeme o lepší pozici v balónku.
Pak nás konečně čeká další klesání a musím si sednout na rám, abych co nejméně minimalizoval odpor vzduchu za Štybym a nemusel za ním šlapat, ta televize fakt přidává minimálně pět kilo na 10cm výšky...
Ještě pár vlnek a konečně přiletíme do Manacoru, je až neskutečné, jaké se jede celý den tempo a my máme průměr kolem 30km/h, přitom mi připadá, že teda docela jedeme, ale vítr je dnes silný a kopce jsou často táhlé, které zpomalují mnohem víc než ty kratší a prudké.
V Manacoru se odpojuje Enric, pěkně se s námi všemi rozloučí a já opět vyplňuji díru vedle Štybyho. Po vedlejší cestě jedeme do Felanitxe, cestu nám v jednu chvíli zatarasí stádo ovcí, které žene domorodec do ohrady a tak musíme zastavit a dát těm chodícím svetrům přednost.
Pak už ale společně přijíždíme do Porreres, balík se promíchá a na špici mne střídá Jarda.
Všichni ale jedou poslušně, respekt je před dvojicí na špici obrovský a tak přijíždíme do Llucmajoru. Stejně jako včera odbočujeme do zahrádek, kde měl Michal později defekt a Jarda si dává interval. My naopak zastavujeme a počůráme pár kamenů ve zdejších nekonečných zídkách. Když se dává balík opět do pohybu, zezadu vyráží Ulman s Hynkem a jedou docela kudlu, okamžitě vyrážím za nimi a padnu jim do háku.
Dlouho jedou vedle sebe a kecají, přesto celkem letíme a jsem rád, že nemusím být na špici. Za chvíli nám jede naproti Jarda, kterému skončil interval a tak se řadí vedle mě. Tak spolu také docela dobře pokecáme, ptám se ho na plány na sezónu, na souboje s Nino Schurterem a on fakt ochotně odpovídá.
Pak si ale dává ještě jeden nástup a klukům přede mnou se přestává trochu líbit, že za nimi pořád visím, tak se řadí za sebe, na špici je Krystián Hynek a letí teda fakt rychle.
Zatím ale nemám problém, i když nohy už docela bolí, máme přece jen za sebou 150km a mám své odpracováno. Pak se kluci prohodí a jede Ulman, to už jsem na druhém fleku a docela si začínám dávat, cesta navíc dost stoupá a tepy letí přes 170. Ale jen tak se nedám a jsem vzorná pijavice, co drží a nepustí. Před námi vidím konečně křižovatku na konci zahrádek a tak před ní přestávám šlapat, ale je to jen odbočka a tak musím opět dorovnat.
Borci se opět prostřídají a já jsem čím dál víc na hraně, fakt už toho začínám mít dost a přisátí začíná povolovat, ale to už je před námi skutečně vytoužená křižovatka a tak jim říkám, že mi dali pořádně zabrat, ale ostudu jsem určitě neudělal. Otáčím, jedu zpět naproti balíku, který je v nedohlednu a vidím, že značně prořídl, někteří si to ještě protáhli se Štybym a to mne hodně mrzí, ale zazávodit si s Krystiánem Hynkem a Matoušem Ulmanem také není k zahození.
Před námi je sjezd do Arenalu a opět tady fouká silný protivítr, zapadnu do balíku vedle Melissy van Neck z Dukly Praha, která se celý den držela bez potíží v balíku a musím tedy smeknout hodně hluboko. Nakonec si spolu také pěkně popovídáme, zasmějeme se, popotáhneme špici a už jsme v Arenalu.
Jedu se s nimi ještě kousek vyšlápnout a pak si dám kolečko okolo Arenalu, když mne napadne zajet si do Štybyho půjčovny kol umýt to své, po dnešku téměř k nepoznání. Když ale přijíždím k půjčovně a vidím, že je zavřená, tak přehlédnu malý dřevěný schodek před vchodem a přední kolo syčí jak papiňák.
No tak to je dobrý, půjčovna zavřená a já nemám duši, kterou jsem dal ráno Michalovi, zlaté galusky... Na dveřích je rukou napsaný vzkaz v němčině, tak jej s pomocí googlu přelouskám a dozvídám se tedy, že mají dnes odpoledne z nějakého důvodu zavřeno, ale je tam uvedené tel. číslo pro případ nouze. A to já v nouzi jsem, tak na něj volám a anglicky prosím slečnu, jestli by mi nemohla přijít pomoc, že jsem v nouzi, ale ta mi jen říká, že tam není a že mám přijít zítra ráno. Tak to potom tak trochu nechápu ten vzkaz, však počkej až potkám Štybyho...
Tak volám Jiřinu, ať mne jde zachránit, ale ten už je na cestě do sauny, tak mi zbývá jedině Michal s Alenou, kteří se vyšlapávají někde v Palmě.
Tak zkouším pomalu dojet k hotelu, ale na prázdném předním kole to moc nejde, ráfek chytá za každou škvíru v dlažbě chodníku a mám co dělat, abych netlamil. Tak jedu k hotelu, před kterým stojí kamion Treku a snažím se borcům, co tam drhnou kola vysvětlit, jestli by mi prodali duši, ale buď fakt nemají nebo nechtějí. Tak jedu do garáží v hotelu, kde je servis a půjčovna kol a duši si za 5€ kupuji, vydřiduši...
Venku před hotelem chci provést výměnu, ale zjišťuji, že v brašničce z půjčovny nemám montpáky, no to jsem zvědavý, jak to budu vysvětlovat při vrácení kola. Tak volám znova Michalovi, který už je na cestě za mnou, ale nakonec to zvládám rukama a než dojede i s Alenou, už pumpuji. Pak si ale říkám, že bych si to mohl dofouknout v tom servise v garáži a tak jedeme tam, před obchodem stojí velká pumpa přivázaná řetězem.
Bez zeptání si ji půjčuji a nasazuji hadici na ventilek, ale jde ke mně ta prodavačka a anglicky cosi drmolí, ani ji neposlouchám a říkám jí, že koncovka je ok. Ale ona mi ji bere z ruky a teprve poslouchám, co říká. Tak že prý ta pumpa je tam jen pro zákazníky půjčovny a že si mám jet dofouknout tam, kde jsem si půjčil kolo já. Tak jí říkám, že jsem si přece u nich koupil duši a tak by mi ji mohli půjčit, jsem taky zákazník, ale ta p**a nás prostě vyhazuje a musím se hodně držet, abych jí neřekl pár anglických slovíček, které by asi slyšet nechtěla...
Takhle sprostě vyhodit cyklistu v nouzi, to snad není pravda, to mi na chvíli pokazilo fakt nádherný dnešní den. Ale za chvíli to pouštím z hlavy, dojedeme na hotel a zítra si teda zajedu dofouknout do té mojí půjčovny.
Teda řeknu vám, dnes to byl fakt neskutečný den, jsem plný zážitků a jak už mne včera trochu mrzelo, že jsem nechal Pavlu doma s děckama tak dlouho bez pomoci a taky už se mi po nich začíná stýskat, tak dnes jsem byl strašně moc rád, že jsem tady a že mi Lucka dala svolení si dojet zpět do balíku a tohle všechno zažít... Mallorca je prostě nejvíc... :)
Ale teď už je 03:45 ráno a já jdu spát, další probdělá noc a dva napsané články, konečně jsem smazal jednodenní skluz, který jsem měl od prvního dne... Jestli jste ty kecy dočetli až sem, tak vám gratuluji a garantuji, že máte takovou výdrž, že by jste klidně mohli tu špici se Štybarem tahat i vy.... My to dnes nakonec měli průměrem 32km/h, což nakonec taková flákačka nebyla a mám na tom docela velký podíl...
Já dočetl, takže příště jedu!
OdpovědětVymazat