Dnes předpověď slibovala krátký déšť během dopoledne a tak jsme se mohli v klidu nasnídat a jít dohnat spánkový deficit. Po obědě (my tady žádný oběd ale nemáme) sice pršet přestalo, bohužel ale nepřestal foukat velmi silný jihozápadní vítr, který ohýbal palmy tak, že jsme mohli trhat kokosy přímo z chodníku... (kdyby tam teda nějaké byly).
I přesto nakonec iniciuji vyjížďku a trasu určuji do podhůří hor, ve kterých se alespoň trochu schováme před silným větrem a přejedeme jeden krásný kopec Coll de Sa Creu. Tento kopec jsem kdysi v minulosti už jel a pamatuji si, že byl opravdu krásný, i když už jsem byl tenkrát prošitý jak čínský koberec.
Ve dvě tedy vyrážíme, Daliboss s Jiřinou ale zůstávají na pokoji a aktivně dřou svými těly matrace, Jiřina alespoň stihl procházku s nákupem v Mercadoně a Daliboss utřel svým pozadím prach na strojích v posilovně, prý aby měl čisté svědomí.
Naše čtveřice tedy vyráží a jedeme po pláži směr Palma, proti silnému větru je to fakt spíše turistika, ale nevadí, času máme dost. Na moři jsou obrovské vlny, které se tříští o pobřeží a chvílemi to kropí i cyklostezku, která jej kopíruje až do centra Palmy, cca 10km.
Poté už hledáme odbočku, která nás vyveze z města a nakonec ji úspěšně nacházíme a zhruba po dvou kilometrech opouštíme Palmu. Náhle je to jako jiný svět, stovky aut jsou pryč, úzká silnice je zařezaná do prudkého kamenitého srázu a prakticky od moře neustále stoupáme. Kolem kasáren (raději je nefotím, ať nejdu bručet) vjíždíme do lesa a vítr se hodně utišuje, i když chvílemi pěkně foukne i mezi stromy.
Kopec má 5,8km s převýšením 306 metrů, což dělá průměrný sklon 5%. To znamená, že je ideální na takovou lehkou vyjížďku, i když chvílemi umí taky docela štípnout, hlavně některé serpentiny. Zdá se, že je poměrně oblíbený mezi závodníky v autech, protože vidíme pár míst, kde některé závodní vozy zřejmě ukončily svou závodní kariéru na dně hluboké strže.
Pomalu stoupáme vzhůru, nikam se moc neženeme, i když v půlce kopce Michalovi bouchnou saze a je pryč, než se nadějeme. Za chvíli slyšíme mohutné burácení motoru a proti nám se žene závodní Porsche, které za každou zatáčkou mohutně akceleruje a je to slyšet hodně zdaleka.
Před námi je posledních pár serpentin a jsme nahoře, Michal už tam na nás docela dlouho čeká a můžeme jet dolů. Samozřejmě opět upozorňuji holky, že asfalt je místy mokrý a tak pojedeme raději opatrně. Já mám výhodu, že celou trasu vidím na Garminu a tak je můžu upozornit na každou prudkou zatáčku už dlouho předem. Ale holky jsou šikovné a zvládají to bez problémů.
Kroužíme jednu serpentinu za druhou, v některých máme opravdu co dělat, aby jsme si nezlomili řídítka, je to prostě nádherná cyklistika, kterou u nás nezažijete, asfalt je v perfektním stavu a cesta má sotva 4 metry šířku, prostě dokonalý sjezd. Přijíždíme na rozcestí a rozhodujeme se, jestli pojedeme kratší trasou přímo do Calvie, nebo to vezmeme delší přes dvě další stoupání. Nakonec se naštěstí rozhodujeme pro tu kratší variantu.
Ke konci klesání nás totiž na cestě překvapuje malá ovečka, která se kdovíkudy dostala ven z ohrady a nemůže se dostat zpět. Tak tedy zastavujeme a chci ji zkusit chytit, ale vítr mi shodí kolo opřené o zídku a za chvíli mi začne řvát mobil v kapse i Garmin, aktivovala se detekce dopravní události a musím rychle utíkat ke kolu a vypnout ji, než odešle sms, nechci je doma vystrašit...
Pak už můžeme pokračovat v záchraně ovečky Shaun, ale ta utíká po cestě pryč a tak musím sednout na kolo, rychle se rozjet a předjet ji. Pak už ji ženu zpět k Michalovi, který se jí snaží zahradit cestu, naženeme ji k plotu a pak už ji ve skoku chytám do náruče. Je celá vystrašená a má trochu poraněný čumák od toho, jak se snažila prodrat pletivem zpět, ale jinak je v pořádku, úplně cítím, jak jí prudce buší srdce.
Chvíli si ji hladíme a pak už ji pouštím přes plot, hned bere roha a utíká k vystrašené mámě, která bečí někde vzadu ve křoví, ani nepoděkovala. Ale nevadí, máme dobrý pocit ze záchrany a můžeme pokračovat dál. Sjíždíme do Calvie a odbočujeme směr Palmanova, je to už spíše hlavní cesta, ale provoz není moc silný.
Dlouhým sjezdem sjíždíme až k moři, ale bohužel tu nevede stezka jako v Palmě a tak po chvíli kličkování v bočních uličkách najíždíme na hlavní cestu, respektive na stezku, která vede kolem ní. Vyjíždíme další kopec a na jeho vrcholu se rozhoduji, že sjedeme k moři a třeba tam nějaká stezka bude. Ale sjíždíme do nějakého jacht klubu a když míjíme zavřenou závoru, vrátný na nás několikrát troubí sirénou. Raději nezastavujeme a rychle jedeme dál, ale cesta končí na písčité pláži a dál nikam nevede, takže musíme zpět, ale z přístavu raději vyjíždíme druhou cestou.
Alespoň jsme obkoukli jachty, které se pyšně vlnily v docích, jedna tam byla tak obrovská, že ostatní byly vedle ní jako nafukovací čluny, byla dlouhá snad 30 metrů a vysoká jako několikapatrový dům, připomínala mi tu z filmu Wolf of Wall Street, akorát měla na boku obrovský nápis zlatými písmeny Moura. Pořád ale byla jen koťátko proti trajektu, který stál na konci přístavu už na volném moři, ten by takových jachet spolkl desítky.
Opět musíme vyšlapat na kopec, na kterém už jsme byli a znovu se napojujeme na stezku, po které už jsme před chvílí jeli. Dál už nic nezkoušíme a jedeme po hlavní až do Palmy, provoz je tady sice poměrně silný, ale všichni řidiči jsou nesmírně ohleduplní a tak se není čeho bát, maximálně nějakého Čecha v půjčeném autě...
Netrvá to naštěstí dlouho a jsme v Palmě, najíždíme na stezku a po větru frčíme zpět kolem moře, které je plné surfařů dovádějících ve vysokých vlnách. Zastavujeme v malé kavárničce a dáváme si občerstvení, kupuji si dvě muffiny, ta s borůvkami je moc dobrá, ale ta čokoládová, ta je fakt boží!!
Michal si dal Irskou kávu a je to v poměru 80:20 ve prospěch alkoholu. Tak z toho vydedukujeme, že mu bude asi cyklostezka malá.
Naštěstí se ale nic nestalo, ještě si na Playa de Palma trochu zazávodíme a jsme na hotelu, přijíždíme akorát, abych stihl rychlou sprchu a šli jsme na večeři, která je opět moc a moc dobrá. Začínám mít strach z návratu domů. Představa, že otevřu ledničku a budu si muset vybrat něco na večeři mě dost děsí :).
Zítra by jsme chtěli vyrazit do hor a sjet Sa Calobru, asi nejkrásnější místo na Mallorce, tak snad nám bude přát počasí...
I přesto nakonec iniciuji vyjížďku a trasu určuji do podhůří hor, ve kterých se alespoň trochu schováme před silným větrem a přejedeme jeden krásný kopec Coll de Sa Creu. Tento kopec jsem kdysi v minulosti už jel a pamatuji si, že byl opravdu krásný, i když už jsem byl tenkrát prošitý jak čínský koberec.
Ve dvě tedy vyrážíme, Daliboss s Jiřinou ale zůstávají na pokoji a aktivně dřou svými těly matrace, Jiřina alespoň stihl procházku s nákupem v Mercadoně a Daliboss utřel svým pozadím prach na strojích v posilovně, prý aby měl čisté svědomí.
Naše čtveřice tedy vyráží a jedeme po pláži směr Palma, proti silnému větru je to fakt spíše turistika, ale nevadí, času máme dost. Na moři jsou obrovské vlny, které se tříští o pobřeží a chvílemi to kropí i cyklostezku, která jej kopíruje až do centra Palmy, cca 10km.
Poté už hledáme odbočku, která nás vyveze z města a nakonec ji úspěšně nacházíme a zhruba po dvou kilometrech opouštíme Palmu. Náhle je to jako jiný svět, stovky aut jsou pryč, úzká silnice je zařezaná do prudkého kamenitého srázu a prakticky od moře neustále stoupáme. Kolem kasáren (raději je nefotím, ať nejdu bručet) vjíždíme do lesa a vítr se hodně utišuje, i když chvílemi pěkně foukne i mezi stromy.
Kopec má 5,8km s převýšením 306 metrů, což dělá průměrný sklon 5%. To znamená, že je ideální na takovou lehkou vyjížďku, i když chvílemi umí taky docela štípnout, hlavně některé serpentiny. Zdá se, že je poměrně oblíbený mezi závodníky v autech, protože vidíme pár míst, kde některé závodní vozy zřejmě ukončily svou závodní kariéru na dně hluboké strže.
Pomalu stoupáme vzhůru, nikam se moc neženeme, i když v půlce kopce Michalovi bouchnou saze a je pryč, než se nadějeme. Za chvíli slyšíme mohutné burácení motoru a proti nám se žene závodní Porsche, které za každou zatáčkou mohutně akceleruje a je to slyšet hodně zdaleka.
Ke konci klesání nás totiž na cestě překvapuje malá ovečka, která se kdovíkudy dostala ven z ohrady a nemůže se dostat zpět. Tak tedy zastavujeme a chci ji zkusit chytit, ale vítr mi shodí kolo opřené o zídku a za chvíli mi začne řvát mobil v kapse i Garmin, aktivovala se detekce dopravní události a musím rychle utíkat ke kolu a vypnout ji, než odešle sms, nechci je doma vystrašit...
Chvíli si ji hladíme a pak už ji pouštím přes plot, hned bere roha a utíká k vystrašené mámě, která bečí někde vzadu ve křoví, ani nepoděkovala. Ale nevadí, máme dobrý pocit ze záchrany a můžeme pokračovat dál. Sjíždíme do Calvie a odbočujeme směr Palmanova, je to už spíše hlavní cesta, ale provoz není moc silný.
Dlouhým sjezdem sjíždíme až k moři, ale bohužel tu nevede stezka jako v Palmě a tak po chvíli kličkování v bočních uličkách najíždíme na hlavní cestu, respektive na stezku, která vede kolem ní. Vyjíždíme další kopec a na jeho vrcholu se rozhoduji, že sjedeme k moři a třeba tam nějaká stezka bude. Ale sjíždíme do nějakého jacht klubu a když míjíme zavřenou závoru, vrátný na nás několikrát troubí sirénou. Raději nezastavujeme a rychle jedeme dál, ale cesta končí na písčité pláži a dál nikam nevede, takže musíme zpět, ale z přístavu raději vyjíždíme druhou cestou.
Alespoň jsme obkoukli jachty, které se pyšně vlnily v docích, jedna tam byla tak obrovská, že ostatní byly vedle ní jako nafukovací čluny, byla dlouhá snad 30 metrů a vysoká jako několikapatrový dům, připomínala mi tu z filmu Wolf of Wall Street, akorát měla na boku obrovský nápis zlatými písmeny Moura. Pořád ale byla jen koťátko proti trajektu, který stál na konci přístavu už na volném moři, ten by takových jachet spolkl desítky.
Opět musíme vyšlapat na kopec, na kterém už jsme byli a znovu se napojujeme na stezku, po které už jsme před chvílí jeli. Dál už nic nezkoušíme a jedeme po hlavní až do Palmy, provoz je tady sice poměrně silný, ale všichni řidiči jsou nesmírně ohleduplní a tak se není čeho bát, maximálně nějakého Čecha v půjčeném autě...
Naštěstí se ale nic nestalo, ještě si na Playa de Palma trochu zazávodíme a jsme na hotelu, přijíždíme akorát, abych stihl rychlou sprchu a šli jsme na večeři, která je opět moc a moc dobrá. Začínám mít strach z návratu domů. Představa, že otevřu ledničku a budu si muset vybrat něco na večeři mě dost děsí :).
Zítra by jsme chtěli vyrazit do hor a sjet Sa Calobru, asi nejkrásnější místo na Mallorce, tak snad nám bude přát počasí...
Brumotti v dresu Force??? Zajímavé. :-)
OdpovědětVymazatJirko, díky za všechny skvělé reportáže z Mallorcy. Tiše závidím - krásné tratě, výjimeční spolujezdci, spousta zážitků. Reportáže tak obsáhlé jako bych tam sám byl. Těším se na další články. Dalibor Němčice
OdpovědětVymazat