25.01.19 - Mallorca den devátý - Královská etapa - 2x Sa Calobra na velkou, jak jinak... (183km / 3 530m)

Tak a je to tady, poslední den našeho soustředění na Mallorce a také poslední šance navštívit bájnou Sa Calobru, kopec uprostřed zdejších hor. Takže se co nejvíc nasnídáme a v deset vyrážíme, zdá se že nám dnes opravdu přeje počasí, fouká jen mírný vítr a slunce hřeje, co může.
Jedeme kolem letiště a dál přes sa Casa Blanca a s´Hostalot, dá se říct co nejkratší cestou do Incy. Projíždíme Santa Marii Del Camí a Consell, mineme Binissalem a hory se blíží čím dál víc. Zpočátku jsem jel špici s Jiřinou, pak ho vystřídal Michal a jelikož nám fouká do zad, docela letíme. Ale holky se drží statečně v háku a i Dalibor je dnes při chuti, na to že za sebou máme včerejší náročný den v horách, tak jsou všichni připraveni odevzdat poslední zbytky sil.
Před Incou odbočujeme doleva na Llosetu, chceme Incu objet a jsme přímo pod horami, které se tyčí majestátně nad námi, je vidět i nejvyšší hora Mallorcy Puig Major, která je vysoká 1 436 metrů a na jejím vrcholu se majestátně tyčí kopule, je to buď meteorologický, nebo vojenský radar a vrchol celého kopce je pečlivě uzavřen (ještě že tak, jinak bych tam dnes musel jet a věřte, když jsem viděl tu cestu k vrcholu, braly mě mdloby...).
Takže objíždíme Incu a přes Selvu přijíždíme do Caimari. Tady začíná stoupání na Coll de sa Batalla, které je dlouhé téměř 8 km a v průměru má 5%, ale je to jen po odbočku na Pollencu, kudy už jsme před pár dny jeli. Pokud chcete jet na Sa Calobru, musíte stoupat ještě několik kilometrů, takže celé stoupání má zhruba 12 km.

Hned odspodu stoupání ujíždím ostatním, Jiřina mi dnes naordinoval dvojitý výjezd Sa Calobry, tak aby na mě pak nemuseli čekat. Ale nikam se moc neženu, mám toho před sebou hodně a navíc je tu i druhá výzva a to absolvovat dnes celý švih na velkou, protože jsem tady za celé soustředění ještě malou nedal a to je druhý úkol od Jiřiny, vyjet všechny dnešní kopce na velkou placku.

Pro ty, co přesně nechápou, na silničních kolech je teď nejrozšířenější rozsah převodů 2x11, což znamená dva převodníky vepředu a jedenáct koleček vzadu. Já mám tedy k dispozici nejlehčí převod 52x32, což je do těchto kopců poměrně těžký převod, pokud bych dal vepředu malou, tak je to 36x32 a to už šlapete skoro na místě, ale vyjedete i hodně prudké kopce.

Takže úkoly mám od Jiřiny jasně dané a nechci ho zklamat, takže celý první kopec jedu poměrně v klidu, přesto předjíždím několik cyklistů a vždy se navzájem povzbudíme. Konečně jsem na odbočce na Pollencu, ale pokračuji tedy ve stoupání směr Sóller. Cesta je opět zařezaná do prudkých skal a slunce se tady nedostane, takže teplota klesá až ke čtyřem stupňům, ale do kopce to ani moc nevadí...
Konečně jsem na vrcholu a čeká mne šest kilometrů mírně z kopce, kde ztratím cenných 150 výškových metrů, které mne dovede až na rozcestí, co už zdálky moc dobře poznáte. Je nad ním totiž most, kterým teče voda z hor, nevím jestli k nějakému účelu, nebo jen aby netekla přes silnici a je to rozcestí právě na Sa Calobru.

Ale jestli si myslíte, že odtud budete rovnou klesat až k moři, tak se pletete, nejdříve si sjezd musíte zasloužit a tak se vám do cesty postaví 2,4km dlouhé stoupání s průměrem 7% a to už je slušný kopeček. Já za ty roky na něj taky nějak pozapomněl a vzpomněl jsem si, až když jsem do něj najel a skoro se mi zastavily nohy.

Stoupání mi dá docela zabrat, nohy přece jen ve sjezdu ztuhly a tady docela silně pochybuji, že Calobru vyjedu na velkou, když tady mám co dělat a je to mnohem kratší kopec. Alespoň, že se do svahu opírá slunce a velmi rychle se zahřeji. Jen pro zajímavost, tohle stoupání vyjelo na serveru www.strava.com celkem 72 600 sportovců a já jsem svým ploužením obsadil 3 652. místo.
Za chvíli už jsem konečně nahoře a přede mnou se otevírá výhled na celé údolí a daleko daleko vidím moře, víc jak v sedmisetmetrové hloubce. Pouštím se tedy do sjezdu a nikam se moc neženu, nejprve obkroužím úvodní tunel a už se zakusuji do prvních serpentin. Sjezd má tedy téměř 10 kilometrů délku a výhledy dolů do údolí vám seberou dech, vidíte spoustu serpentin zařezaných do vysokých skal a chvílemi je to, jako by jste stáli na okraji pořádně hluboké propasti, až se vám zatočí hlavové složení...

Tento pohled zřejmě odradil nějakých 9 900 sportovců, protože sjezd má "jen" 62 722" absolventů a já ho dal průměrnou rychlostí 40,3 km/h. Jestli si říkáte, že to jsem teda jel jako posraný, tak věřte, že asi jo, protože zatáčky jsou ostré jako Gillete Mach 5 turbo a jediná chybička vás může pěkně oholit... Navíc z předchozí zkušenosti ze Španělska mám moc dobře v paměti, jak jsem dopadl v posledním dni při sjíždění z jednoho podobně ostrého kopce a nerad bych to zopakoval.

Takže po slušném úbytku brzdové hmoty na mých brzdách jsem konečně dole, sjíždím až přímo k moři a tady mám další úkol, dovézt domů nějaké oblázky z této pláže. Jednou už jsem odsud odvezl dva velké kameny, které vážily určitě přes deset kilo a než jsem je dovezl v batohu na hotel, měl jsem na zádech dvě obrovské modřiny. Ale v akvárku se pak vyjímaly a rybky to určitě ocenily...

Dnes ale pokukuji po mnohem menších a beru dva do kapes. Pak už se jen chvíli rozhlížím, natáčím video a musím vyrazit. Každou chvíli totiž můžou přifrčet ostatní a chtěl bych si udržet alespoň malý náskok.

Takže nasedám a vyrážím vstříc stoupání, vede odsud totiž jen jediná cesta po pevnině a to ta, kterou jste sem přijeli. Hned odspodu se ke mně přidává nějaký týpek na kole, který také očumoval na pláži a tak se dáváme do rozhovoru. Je ze Skotska a je tady úplně poprvé, tak má z kopce docela strach. Říkám mu, že já už jsem tady potřetí a že bych to dnes chtěl vyjet 2x na velkou, tak z toho je doslova vyděšený. Pak už se bavíme spíše obecně, popisuji mu jaké máme doma závody, že jezdíme i na tandemu například Obra Drásala a že jsem jen závodník amatér.
On tedy skoro nezávodí, ale jezdí nějaký ultramaraton ze Skotska do Anglie v délce 2 200km, tak to musím tedy smeknout... Postupně se ale začíná zadýchávat a přiznám se, trošku mě zdržuje, tak ještě malinko zrychluji a když potkáme všechny mé účastníky zájezdu, kteří se řítí dolů, tak se s ním loučím a jedu si své.
Nikam se opět neženu, mám před sebou ještě jeden výjezd a pak návrat z hor přes další kopce, takže na pohodu. Většinou to jedu vzadu na pětadvácu nebo osmadvácu (25 nebo 28 zubů), ale jsou i úseky, kdy tam toho španěla musím bouchnout, abych to utočil (španěl = nejlehčí kolečko = 32 zubů). Když se podívám vysoko nad sebe, vidím v neskutečné výšce další a další serpentiny a je lepší se tam snad nedívat, je to až neuvěřitelné, co mám ještě před sebou.
Ale cesta celkem rychle ubývá a když zhruba od půlky stoupání začínají nekonečné serpentiny, zase mě to baví a ubývá to ještě rychleji. Začíná mne ale trápit hlad a tak trochu zpomaluji a sním jednu Snickersku, při hlubokém oddychování se jí dost těžko a do sjezdu to nechat nechci, mohl bych kvůli tomu v některé zatáčce pěkně zaplakat.
Je vidět, že i na Mallorce je na kopce ještě dost brzo a tak potkávám jen minimum cyklistů. Za chvíli už vidím opět vracečku s tunelem a vím, že k vrcholu je to jen kousek, ale i ten kousek pořádně bolí a vrchol raději o pár metrů přejíždím, aby mi to správně započítalo segment zespodu až nahoru.
Otáčím se a pouštím se do druhého sjezdu, už ho mám tedy najetý a tak jedu odvážněji, nakonec ho dám za 12:39, což dělá průměr 44 km/h a je z toho 2 615. místo z celkových 62 722 absolventů.
Dole prudce brzdím, hned se otáčím a vyrážím nahoru, zrovna tam jde docela hodně turistů a také nějaké pěkné slečny, tak pořádně založím a pár jich to ocení a povzbuzují mne. Ale mám co dělat, abych nastavené tempo vydržel, než se jim ztratím z dohledu a pak notně zpomaluji. Nohy po dlouhém sjezdu dost ztuhly a tak mi připadne, že jedu mnohem pomaleji, také dávám mnohem častěji španěla, přesto se ale snažím, co to jde. Ale řeknu vám, druhý výjezd mi dal pořádně zabrat, je to opravdu těžký kopec a navíc rozsah převodů je omezený, takže to jedu dost na sílu a právě síly rychle ubývají. Když se po pár kilometrech otevře výhled až do těch nekonečných výšin, opět se mi dělá mdlo, je to jako by jste měli vyšplhat na Mount Everest. Ale od půlky stoupání jsou opět serpentiny a tak ze sebe ždímám, co to jde a každou zatáčku se snažím si užít, už se tady zase dlouho nedostanu.
Konečně zase přijíždím k esíčku s tunelem a snažím se spurtovat poslední stovky metrů, ale v půlce mi totálně tvrdnou nohy a tak se na vrchol doslova doplazím.

Sjíždím na rozcestí, odbočuji doprava a hned začínám stoupat k prvnímu tunelu a za ním k prvnímu jezeru. Kolem něj dojedu ke stoupání pod již zmiňovanou horu Puig Major. Tohle stoupání se mi nadlouho zarylo do paměti, má 5 km a průměrný sklon 5%, ale úplně mi v něm dojde, že mi došly síly a jedu ho 19 minut.

Pak už jsem ale konečně nahoře, projíždím druhý tunel, který je mnohem delší než ten první a vidím v něm kulový, několikrát taky dostanu zásah ledovou kapkou přímo do ksichtu. Ale pak mne čeká zasloužená odměna, téměř 15 km dlouhý sjezd až do Sólleru, ve kterém není tolik zatáček a tak ho dám průměrnou rychlostí 49,7 km/h a to foukalo proti. Je v něm taky ale pořádná zima a tak si v jednom stoupavém úseku oblékám vestu.
Po 17. minutách jsem dole, na křižovatce odbočuji doleva a hned před sebou vidím ostatní, myslel jsem, že někde seděli na kafíčku a čekají na mne, ale zrovna sjeli dolů přímo přede mnou a tak jedeme do centra Sólleru na to zasloužené kafíčko a občerstvení. Sedneme si sice přímo v centru na náměstí do pěkné cukrárny, je tady ale pořádná kosa, slunce sem nesvítí a tak docela přijdou vhod deky, kterými se alespoň trochu zahříváme.

Já si dávám čaj, čokoládový dort a čokoládový mega croissant, takže se docela hodně najím a také kupuji dva litry Coca Coly, kterou si rozléváme do bidonů. Po delší pauze můžeme vyrazit, čeká nás poslední kopec a také to není žádné ořezávátko.
Coll de Soller má přes 7 km a průměrný sklon 6% a to jen díky třiceti serpentinám, které jeho obtížnost přece jen snižují. Ještě než vyjedeme ze Sólleru, tak si potřebuji ulevit a poté musím dojíždět zpět do naší skupiny, která samozřejmě na chudáčka, co má za sebou dvě Sa Calobry, rozhodně nečeká.
Za chvíli ale vidím i Jiřinu, který si také ulevuje a když se k němu blížím, moc hezky mne prosí, ať na něj počkám, že je to zrovna začátek kopce a že si to rozdáme pěkně na férovku. Ale to hošánkovi nesežeru, on by rozhodně taky nečekal, malý náskok taky náskok a já si také musím balík docvaknout, tak ať si ho dojede taky.
Když ho tedy míjím bez zastavení, tak už neprosí, ale pěkně nadává a myslím, že ani pořádně neoklepal a už skáče na kolo. Zrychluji tedy a předjíždím ostatní, na nic nečekám a za chvilku míjím i Dalibosse, který si na ostatní vytvořil slušný náskok, tak jako v každém kopci, než mu dojde :).
Na chvíli mi padne do háku a dokonce mne předjíždí, tím ale totálně vygumoval nohy a začíná rychle couvat. Já mám ale v patách Jiřinu, který se docela rychle blíží a tak musím držet vysoké tempo, tepy mi letí až do anaerobních výšin (to znamená, že svaly pracují na kyslíkový dluh, krev z plic je nestíhá okysličovat a moc dlouho to nevydrží) a taky to dávají hlasitě najevo, pálí jako čert.
Ale musím vydržet, Jiřina se určitě brzo zlomí a trochu jim ulevím. Ale Jiřina se metr po metru přibližuje, stejně jako odbočka z hlavní (která vede tunelem pod kopcem a cyklisté tam naštěstí nesmí) a tak odbočuji doleva do prvních serpentin, ale Jiřina je mi stále v patách.
Za každou ostrou zatáčkou prudce zrychluji a snažím se navýšit náskok, který je sotva patnáct metrů a čekám, kdy tomu tam za mnou konečně dojde, ale on drží a drží a tak si říkám, za touhle zatáčkou se na to vykašlu a nechám se dojet. Jenže za zatáčkou si řeknu, vydržím do té další a pak zase do další a zase do další a tak to pokračuje nakonec 11 minut, dlouhých 11 minut po tom všem, co dnes máme za sebou.

Nakonec se naštěstí konečně zlomil Jiřina a to tak, že se otáčí a jede zpátky dolů postěžovat si ostatním, jaký jsem ha*zl :). Já sice trochu polevuji v tempu, ale nějak jsem se rozjel a tak pokračuji až k vrcholu, předjíždím několik cyklistů a nakonec celý kopec vyjíždím za necelých 24 minut rychlostí 18,5 km/h, což mne řadí až na 2 145. místo z celkových 41 135 cyklistů. Ale jak jsem psal, vzhledem k tomu, co už máme za sebou, to byl docela tvrdý kopec.

Nahoře se otáčím a jedu ostatním naproti a postupně všichni vyjíždíme až nahoru. Tam sedí kluk s holkou, které jsem předjížděl při prvním výjezdu a byla docela šikovná (to víte, deset dní pryč z domova... :) ) a tak se jich ptám, odkud jsou. Tak jsou z Anglie a to přímo z Manchesteru, fotbaloví fanoušci určitě ví, jaké dva slavné kluby toto město má... Tak jim říkám, že jsem z České republiky a ať si užijí pobyt a už frčíme dolů.

Čeká nás téměř 8 km sjezdu až do Bunyoly a také 24 serpentin, které pořádně prověří přilnavost našich plášťů. A tak jako obvykle všechny varuji, ať to hlavně nepoloží, je to poslední sjezd našeho soustředění a nerad bych, aby zase někdo lehl.
Přesto jako vždy s Jiřinou závodíme i z kopce, ale naštěstí to zvládáme a jsme dole, čeká nás hlavní cesta do Bunyoly a pak už převážně klesavá pasáž až k moři na naši Playa de Palma. Fouká protivítr a jelikož jsem po svačině ze Sólleru celkem ožil, jedu špici a ty za mnou rozhodně nešetřím. Konečně jsme tedy na naší pláži a už se jen vyšlápneme k hotelu, máme toho všichni tak akorát a za chvíli nás čeká naše poslední večeře, takže rychle osprchovat a začít plnící proces.
Dnešní švih byl doslova třešničkou na dortu celého soustředění, stál nás sice spousty sil a můj dvojitý výjezd Sa Calobry mi dal hodně zabrat, ale zvládli jsme to, holky jely opět skvěle, i Daliboss dnes v kopcích doslova zářil a třeba v prvním kopci na Coll de sa Batalla ho Jiřina nemohl utrhnout z dohledu.
Teď už je 23:00, ještě sem musím naházet fotky a videa a půjdeme s Dalibossem spát, zítra nás čeká dlouhá cesta domů...