07.02.19 - Tak jsem to letos poprvé položil... (137km / 1 086m)

Dnes ráno to nevypadalo moc dobře, inverze sevřela náš kraj a tak jsem věděl, že budeme muset vyrazit do kopců. Jiřina mi volá, že pokud nebude nad nulou, tak mi dává košem, takže když jsem v husté namrzající mlze vyjel a u Holešova klesla teplota na -10 stupňů, myslel jsem, že pojedu sám.

Neustále mi namrzaly brýle a před Holešovem jsem škrabal i sklo na pouzdru kamery. V Holešově mám malý konflikt s řidičem, který na sněhem zúženém kruháči u Lídlu neváhá a najíždí přímo vedle mě, až si můžu pěkně detailně prohlédnout ten jeho starý křáp. Tak spolu pěknými posunky, které nepatří mezi zdvořilé, komunikujeme a s klepáním na přilbu mu zavírám cestu, musí mě buď srazit, nebo zpomalit...

Z Holešova jedu na Přílepy a konečně dávám sbohem inverzi, slunce krásně svítí a ledová krusta, která se stihla vytvořit na celém mém já a na kole, se postupně rozpouští, trochu to kazí sílící jihovýchodní vítr, ale pořád lepší, než ta bílá tma. Projíždím Lukoveček, Fryšták a za chvíli už odbočuji do stoupání na Jižní Svahy.

V půlce stoupání mě překvapuje Jiřina, který mi už frčí naproti, tak plánujeme trasu. Jeho verzi směr Otrokovice odmávnu s tím, že se chce asi trochu zchladit v inverzi a tak vítězí má trasa směr Vsetín.
Proti poměrně silnému větru jedeme přes Slušovice a Všeminu, za kterou nám dá pěkně do těla kopec do Liptálu, dnes se mi zdá můj nejlehčí převod 36/27 nedostatečný, i když většinou si s ním vystačím.

Před Vsetínem ladíme trasu, Jiřina navrhuje Valašskou Polanku a pak na Vizovice a Zlín, ale nelíbí se mi některé úseky ve stínu stromů, které jsou za Polankou a nejraději bych jel Vsetín - ValMez - Bystřice - Přerov. Ale Jiřina tvrdí, že je to hlavní cesta a bude přece rozsolená, tak nakonec souhlasím, návrat po větru ze Zlína se bude hodit.

Dnes musím Jiříka pochválit, celý Vsetín táhne špici a zůstává na ní až do Ústí, kde ho nakonec přece jen umoří silný vítr. Do Polanky táhnu špici sám, ale po odbočení na Vizovice se opět střídáme, nakonec je i v jeho zájmu, aby stihl dojet do Zlína před jeho pracovní dobou.

V jedné zatáčce před Pozděchovem, kterou jsem měl přesně na mysli tam někde u Vsetína, volám na Jiřinu, který kraluje na špici, že se mi ten protisměr nezdá zrovna moc přilnavý. Než mi to Jiřina odkývne, přilnavý už není ani náš směr, asfalt pokrývá silná vrstva ledu v úseku asi 30 metrů, zezadu slyšíme, že na nás letí kamion a my máme co dělat, aby jsme se udrželi na kolech.

Naštěstí i samotný kamion má problém zledovatělý stoupavý úsek vyjet a možná může být rád, že jsme ho donutili zpomalit. I když už jsem myslel, že to nedám a budu muset slézt z kola, těžký převod si totiž s namrzlou silnicí moc nerozuměl, nakonec to oba zvládáme a pro jistotu ještě upozorňujeme protijedoucí kamion na nebezpečí, vždyť pořád ještě slyšíme, jak to ten za námi téměř nulovou rychlostí pomalu vyjíždí s mohutným prokluzováním hnaných náprav.
Dál jedeme opatrněji, ale už to vypadá zase dobře a tak zhodnotíme, že to je opravdu velmi nebezpečná zatáčka. Vjíždíme do Pozděchova a když vidím, jak z prudké zatáčky vyjíždí další kamion, raději chci zajet za Jiřinu na kraj cesty. Ale vybral jsem si zrovna místo, kde je pod tekoucí vodou schován černý led a kolo mi jde okamžitě do smyku, nečekal jsem to a i když dělám, co můžu, pěkně jsem tam sebou fláknul. Naštěstí to nebylo ve vysoké rychlosti a trochu jsem to utlumil odeplou nohou, ale na koleni je i tak pořádná díra v čapácích.

Rychle vyskakuji, nasazuji řetěz a pokračuji dál, Jiřina čeká a ptá se, jestli žiju, ale nic mi není. Vyjedeme kopec a sjezd je opět ve stínu stromů namrzlý, ale už s tím počítáme a jedeme opatrně.
Z Vizovic frčíme po hlavní do Zádveřic, kde si zaspurtujeme v našem oblíbeném brdku, ale Jiřina je dnes mnohem silnější a i když jsem jeho spurt přesně odhadl, připisuje si cenné vítězství a má z toho ohromnou radost :).

Ve Zlíně se loučíme a po stále zamrzlých stezkách jedu do Otrokovic. Odtud pokračuji po hlavní směr Hulín a hned za Otrokovicemi mě dojíždí JCB Fastrac. Pro ty, co zrovna nefandí nadupaným mašinám rejdících většinou po poli můžu napovědět, že mne předjel jeden z nejrychlejších traktorů a řidič se rozhodl, že mi to nedá zadarmo.

Musím docela máknout, abych mu padl do háku, navíc cisterna na močůvku, kterou má v háku, nevoní zrovna vábně. Ale takový zrychlený přesun mi přijde vhod, dávám nejtěžší a dorovnávám. Ale i nejtěžší převod zrovna moc nestačí, kadence 125 už je docela mazec. Dnes jsem tedy dosyta využil oba rozsahy mých převodů, nejlehčí v kopci za Všeminou a teď nejtěžší a oba byly málo.

Přesto se nevzdávám a za chvíli jsme v Tlumačově, kde už traktor odbočuje a že by mi dal řidič dopředu vědět třeba blinkrem, na to můžu zapomenout, přitom určitě věděl, že mu jedu v háku, ale asi nemá cyklisty v oblibě a tak brzdí docela prudce a teprve začíná blikat blinkr. Ale já s tím nemám nejmenší problém, jsem připraven a v pohodě vystupuji ze smradlavého, ale jinak příjemného svezení.
Dál už se toho moc nestalo, trápí mne jen nedostatek tekutin, vzal jsem jen jeden bidon a to je na nějakých 5 hodin tréninku málo, ale nečekal jsem, že to tak protáhneme. Ale už jsem to dojel, nechtěl jsem zastavovat před nějakým krámkem a nechat kolo venku bez dozoru, přece jen na něm mám elektro výbavu lepší než kdejaké auto.