Je neděle ráno, po noční směně vyrážím na sraz ke KCK, dnes u nás alespoň oproti včerejšku svítí slunce. Když ale vyjíždím z Přestavlk, tak vidím, že v nížinách nic nevidím, opět jsou zahalené do husté inverze. Takže neodbočuji na Říkovice, ale pokračuji na Holešov.
Ten je sice také v zajetí inverze a mrazu, ale hned za Zahnašovicemi z ní opět díky malým brdkům vyjíždím a už je dobře, slunce opět hřeje, přesto jsou některá místa ve stínu lehce namrzlá a musím dávat pozor.
Na srazu už je docela živo, obvyklou sestavu doplňuje Jarda Marek a Tom Strnka, kteří budou mít na starosti výkon naší skupiny, ale přijela i Lucka Skřivánková a ta si vezme na starosti krásu našeho balíku. My ostatní tam už jen zavazíme...
Trasu domlouváme směr Uherské Hradiště, přes Bzenec na Kyjov a zpět přes Koryčany a Zdounky. Vyrážíme, špici obsazují Jarda s Tomem a hned nás přesvědčují, že pověsti a záznamy na Stravě nelžou... Tempo je vysoké a vypadá to, že dnes budeme brzy doma.
V Uherském Hradišti jedeme jako vždy přes sídliště a jelikož je to do kopce, balík okamžitě vypadá, jako by projel skartovačkou. Na špici vládne Tom Strnka a jen abych to vše zaznamenal na kameru, nutím se dojet mu do háku a pokud možno neodpadnout.
Po sjezdu a odskočení na malou se s Tomem necháváme dojet ostatními a hromadně pokračujeme dál. Přes Kunovice jedeme do Kostelan na Moravě a do Nedakonic, ve kterých najíždíme na hlavní a pokračujeme přes Moravský Písek do Bzence.
Balík se různě promíchává a tak se mnou jede pořád někdo jiný, ale nevadí. Když ovšem vyzve Jarda Marek k jízdě na špici Jiřinu, tak tomu se tam vůbec, ale vůbec nechce. Nakonec ale podlehne nátlaku a kroutí se tam jako přeseknutá žížala, ale abych mu nekřivdil, vydržel tam docela dlouho.
Pak už jsme ve Vlkoši a před námi je stoupání nad Kyjov. Vyráží Jarda Marek a do háku mu padne Jiřina, postupně ale zvadne a odpadá, takže Jarda zpomaluje a čeká na ostatní. To je samozřejmě voda na mlýn pro Jiřinu, který svým závodnickým instinktem vyráží a i když si může Jarda nechápavě hlavu ukroutit, Jiřina se raduje z vítězství a Ivo, který zároveň s Jiřinou vyrazil z balíku, si připisuje druhé místo.
Za vrcholem za nimi vyráží i Tom Strnka a volá na mě, ať jedu s ním, tak mu padnu do háku a svižnou rychlostí i kadencí jsme v Kyjově jako první, holt závodí se i z kopce... Projíždíme Kyjov a na jeho konci odbočujeme na poslední chvíli na Koryčany a Kroměříž, Jarda s Tomem se na špici tak zapovídali, že chtěli valit snad až do Brna...
Zpočátku se jede celkem poklidně, o tempo na špici se skoro pořád starají Jarda s Tomem a nikomu to moc nevadí. Když ale na konci Jestřabic začíná první z mnoha stoupání před námi, asi všichni tuší, že to už nebude taková pohádka jako doteď.
Přesto to zpočátku vypadá, že v balíku zavládl klid zbraní, pak ale celkem nenápadně vyráží David Štícha a tím nadobro vykopal válečnou sekeru. Té se velmi pevně chopil Tom Strnka a i když z toho nejsem příliš nadšený, mé srdce volí padnout do háku a trpět...
Čeká nás několik brdků, které ale umí štípnout i v létě na jedničce, ne tak v zimě na zimáku a za Tomem na letňáku... Složení úniku se mění podle situace, chvíli v něm jede i David Chovanec a Jarda Marek, nechybí ani Ivo, pak se snažíme chvíli čekat na ostatní, ale to se tak úplně nepovede a jedu jen s Tomem a Ivem, pak se dokonce otáčíme a jedeme ostatním naproti...
Vše ale vždy celkem v tempu a tak to bolí docela dost, po včerejších 180. kilometrech se není čemu divit, navíc jedu už čtvrtý den v kuse. Když ale začnou rozdrobeným balíkem prosakovat zprávy, že chce Jiřina stavět ve Střílkách na občerstvení, moc se mi do toho také zrovna nechce a tak s Tomem a Ivem pokračujeme dál.
Balík za námi nakonec nezastavil a i když se nás snaží dojet, my už na nic nečekáme a upalujeme vpřed. No teda upaluje jen Tom Strnka a my ho s Ivem spíše brzdíme, ale snažíme se, co můžeme. Než dojedeme nad Roštín, má toho Ivo až nad hlavu a odmítá střídat, zpočátku se ho k tomu snažím donutit a najedu vždy po odstřídání až za něj, ale stejně to nepomáhá a tak už točíme špici jen ve dvou.
Projíždíme Zdounky a Ivo právě vyčerpal svou veškerou energetickou kapacitu, odpadá nám z háku a i když na něj volám, že už je před námi jen pár brdků a že to dá, nedal to... Takže jen s Tomem jedeme až do Jarohněvic, ve kterých se rozloučíme a já si můžu konečně trochu zvolnit...
Ale i přes to, že už jsem se docela vydal, držím dál nastavené tempo a dokonce ještě navyšuji průměrnou rychlost, ale v závěru se už přece jen musím trochu vyšlápnout a tak mi nakonec průměr padá na 31,6 km/h, což je sice převážně zásluha dvou rakeťáků Jardy a Toma, ale při krutých špicích s Tomem jsme ji také docela zvyšovali, takže malinký podíl si můžu připsat...
Domů přijíždím na hranici selhání všech orgánů a klinické smrti, přesto musím uznat, že to byl opět tvrdý a spravedlivý trénink a waťťáci nám dnes předvedli, že jejich příprava probíhá na velmi vysoké úrovni, máme co dohánět... Jen oni asi nemusí zase na noční... :)
Komentáře
Okomentovat