Po sobotní oslavě druhých narozenin Adélky v neděli vyrážím v osm ráno odpočinutý a natěšený na sraz, ale hned za dveřmi mne nadšení tak trochu přechází. Zima totiž opět vládne pevnou rukou, je sice "jen" nějakých mínus pět stupňů, ale vlhkost vzduchu je vysoká, je to prostě taková ta syrová zima, co vám zaleze nejen pod oblečení, ale i pod nehty...
V nížině pod námi sice nevidím nějakou inverzi, přesto ale raději jedu přes Holešov a Tečovice, v brdcích se alespoň trochu víc zahřeji. V Loukách potkávám na stezce Jiříka a hned je mi ještě tepleji, čím to bude?? :).
Společně jedeme ke KCK, kde už zdálky vidíme svítit oranžovou přilbu a oranžovou přední vidlici, zbytek všeho je blankytně modrý a hned je nám jasné, kdo nás přijel potěšit a ztrestat...
Je to skvělý biker a stejně tak skvělý občasný silničář ve službách týmu Alé Cycling, brněnský závoďák Petr Šťastný na svém modrém Treku a to je nejspíš naše jediné štěstí, že nepřijel na silničním kole.
Docela dlouho čekáme na Iva, který ale po vášnivé noci nejspíš ještě zahřívá peřinu sousedky a tak celkem promrzlí vyrážíme, trasu jsme stanovili přes Částkov a Prakšice, což jsou naše oblíbené zahřívací kopce, do Uherského Brodu a návrat přes Luhačovice a vrcholovou prémii první kategorie, přes Hájenku.
S Jiřinou jedeme špici a snažíme se držet vysoké tempo, aby jsme se co nejvíc zahřáli. Pak Jiřinu střídá Dušan na svém Spešlu a to už jsem zahřátý docela dost, stíhat jeho vysokým zapalovačům Zipp 404 není zrovna pohádka.
Pak už postupně střídáme a dojíždíme do Částkova, kde na nás čeká první vypsaná prémie. Dlouho určuji tempo já, jak už jsem psal, oproti ostatním mám výhodu, že jsem se v sobotu neztrestal ať už na běžkách jako Jiřina, nebo na Rohálovské desítce jako Petr Šťastný nebo ostatní za Dušanem, který byl v sobotu hodně při chuti.
Ale zdá se, že je při chuti i dnes a v půlce kopce vyráží do úniku a v háku mu mohutně hučí bikové gumy Petra. Za nimi už je poměrně velká díra a tak ji musím zalepit sám, padnu jim do háku a to už se na špici derou hroty Petrových plášťů. Na vrchol ale dojíždíme celkem poklidně a tak si body rozdělujeme rovným dílem.
Čekáme na ostatní a je čas vykonat různé potřeby. Pak sedíc na štanglích salámu sjíždíme do Pašovic a přes Prakšice dojíždíme k vrcholu číslo dvě.
Začátek stoupání je dost prudký, takže se nikdo nikam nežene, pak už ale opět nastoluji tempo, se kterým se neztotožňuje nikdo, ovšem kromě Petra a Dušana. Ti mi hučí v háku a za nimi se schovává Jiřina, kterého jsem přehlédl a všímám si ho, až když útočí.
Rychle ho dolepím a tak zpomaluje a opět cedí až na konec skupiny, aby si párkrát oddechl a zaútočil znovu. Zase to musím zalepit, ale na nic nečekám a jdu rovnou přes něj, dávám do toho hodně a vytvářím si slušný náskok. Když ale hledím pod rameno, tak vidím svět nejen hore kolama, ale také vidím Petra, který mne postupně dojíždí, sakra...
Tak se ještě chvíli snažím a když vidím, že je to zbytečné, trochu polevím, abych byl připraven ho zahákovat, pokud by šel do protiútoku. To se ale naštěstí nestane a tak jedeme společně k vrcholu. Nahoře Petr sice zrychluje, ale rozhodně to není spurt, přesto ho spíše z povinnosti přespurtuji a připisuji si další body, ale jsem skoro na limitu.
Opět čekáme na ostatní, sjíždíme do Brodu a po hlavní pokračujeme směr Luhačovice. Tady se toho moc neděje, Jiřina mne trochu trestá na špici, ale nakonec se první zlomí on a konečně střídáme. Projíždíme Luhačovice, před námi je krátký brdek a následný sjezd do jednoho z nejstudenějších míst, které znám, do údolí na konci Luhačovic. Ve sjezdu se toto jen potvrdí, když nás překvapuje zamrzlá krajnice v délce asi 150 metrů, na které přimrzla přes den vytékající voda.
Naštěstí se nic nestalo, všichni se tomu vyhnuli a tak se zakusujeme do dalšího brdku, který už je přece jen o poznání delší a umí štípnout. Hned odspodu vyráží Milan Sedlář, Jiřina se snaží nastolit klid zbraní, ale to má smůlu a tak Milana po chvíli dolepím, za mnou samozřejmě opět Dušan a Petr.
Jiřina chce využít s cestou souběžného parkoviště a vytvořit si na něm náskok na ostatní, ale Dušan pere do plných a tentokrát za ním hučím já a Petr, vytváříme si náskok a ten podržíme i ve sjezdu s odbočkou na Petrůvku, kam ale dnes rozhodně nejedeme.
Chvilku ještě držíme tempo, aby si nás ostatní museli dojet a dováží to samozřejmě David Chovanec, kterého si určitě podmanil Jiřina. V komplením balení pak dojíždíme přes Dolní a Horní Lhotu (tady to mají pěkně rozdělené, dolňáci a horňáci) pod dnešní nejvyšší vrcholovou prémii, pod Hájenku.
Na špici dlouho krotí tempo Jiřina s Davidem Štíchou, ale pak mezi sebou nechtěně vytvoří štěrbinku, kterou se můžu protáhnout a taky to okamžitě dělám, nořím se do štěrbiny, pro jistotu vystrčím lokty, kdyby mi ji chtěl ještě Jiřina zavřít, ale nestihl to a jsem volný jako ptáček...
Valím nahoru co to jde, zpočátku nikdo nereaguje, pak už ale opět opačně pod ramenem vidím že vyráží kdo jiný než Petr a Dušan. Jedu fakt co můžu, ale oni se prostě přibližují, to si děláš kozy... Tak se na chvíli sesypu a zpomaluji, na chvíli mi padnou do háku, pak ale nastupuje Dušan a pokrývá ho Petr, musím se dost zmáčknout, abych zapadl za jeho zadní tlustou gumu a gumuji se při tom docela dost.
Pětkrát se nadechnu a vyrážím znova, to už s malým zpožděním akceptuje jen Petr, ale zase si mne dojíždí, tak se alespoň uklidňuji tím, že můj zimák pořád váží určitě o dvě kila víc než jeho vyleštěný blankytně modrý Trek. Moc to ale nepomáhá, pořád je to přece krucinál horské kolo...
Než mi tohle všechno proběhne hlavou a také ještě vzpomínky na loňský první ročník závodu Prachem Svatební cesty, kde nás právě Petr dlouho a dlouho trestal jak vězně na popravu, tak jsme před vrcholem a Petr útočí na prémii.
Tady se naštěstí konečně projeví rozdíl mezi silničním a bikovým kolem a i když mi v plicích hučí jak pod Petrovými špunty na pláštích, na vrcholu jsem první. Ale musím před Petrem smeknout, jeho nástup odrazil pokus Michala nás zezadu překvapit a měl jsem co dělat, abych jej přespurtoval...
Společně sjíždíme do údolí až do Zádveřic, kde se dá teprve říct, že jsem se konečně vydýchal a čekáme na ostatní. Když pak na jejich konci spurtuje Michal s Davidem a Jiřinou na poslední malou prémii, necháváme to na nich a poslední body si tak připisuje Michal.
Pak už jedeme do Zlína, kde se všichni odpojí a já ještě Dušana i Petra doprovodím až k bělovskému jezu, kde se loučíme a po stezce frčím přes Kvasice do Kroměříže. V dáli před sebou vidím zelenou šmouhu a tak si říkám, že by to mohl být do růžova vyspaný Ivo, tak ze sebe mačkám poslední zbytky sil a před Kroměříží zelenou šmouhu konečně dojíždím, ale je to nakonec Jarda Jarkovský, tak alespoň pokecáme a na konci Kroměříže si každý jedeme po svých...
Ještě si to trochu protahuji přes Hulín, Pravčice a Količín, poté už jedu přes Rymice domů, ještě jednou potkávám Jardu, tentokrát v protisměru a pak už jsem konečně doma. Mám chvilku na to se osprchovat, najíst, zregenerovat a hurá na noční...
Komentáře
Okomentovat