Říkám si, musím najet víc dopředu, musím najet víc dopředu, ale kudy a z čeho brát??? Poprvé jedeme z Bíteše na Vlkov a já jsem kdesi v prdeli na konci balíku, fouká jako prase a za chvíli to bude bočák, takže terezín bude dlouhý jako vlak The Ghan jezdící v Austrálii mezi městy Adelaide a Darwin. Ale zpoždění 5 minut v Bíteši rovná se konec jízdy vlaku, slíbil jsem si přece, že alespoň první malý okruh u Bíteše objedu stůj co stůj v hlavním poli, ale to bych nesměl být kdesi v prdeli na konci balíku, z kterého bude co nevidět trhací kalendář s nahotinkami... A ten zpropadený limit 5 minut platí i letos...
Ale to už předbíhám, jsme na cestě do Velké Bíteše, počasí vypadá docela dobře, ani by nemuselo moc foukat... Sjíždíme z dálnice a parkujeme na náměstí tak, aby jsme v případě stopky v závodě mohli z auta sledovat ty nejlepší, jak si to rozdávají o vítězství.
Stejně jako loni máme letos licenci Českého svazu cyklistiky jen já a Jiřina, přitom máme v týmu dostatek perfektních borců, kterým by účast na svazových závodech tolik pomohla, ale já se tomu také dlouho bránil, až na staré kolena jsem se rozhodl, že teda tu Bíteš také zkusím, jsem tu už potřetí v řadě a s jasným úkolem, letos to prostě musím dojet...
Vedle nás parkuje sváča a za chvíli přichází i Jirka Brázdil, takže probíráme životní moudra a čas docela utíká... Poté jdeme s Jířou jako každý rok na schůzi pořadatelů s vedením týmů, já vedu Jiřinu a Jiřina mne, takže tam oba nesmíme chybět, vyslechneme organizační pokyny a najíme se z připraveného rautu, řízek se úplně moc nepovedl, ale štrůdl byl luxusní.
Jako obvykle se nám představí jednotliví rozhodčí a motospojky, nějaké ty pokyny ohledně trasy, upozornění na nebezpečné zúžení před sjezdem do Popůvek, rozdají se vysílačky a ještě než se rozejdeme, má připomínku jeden starý pán, kterého moc dobře znám. Je to totiž cílový rozhodčí, který apeluje na vedoucí týmů, aby mu závodníci v cíli nenadávali, že je musí zastavit kvůli limitu. Že prý to není jeho výmysl, ale pořadatelů... Ale jestli mě letos zase zastaví, stejně mu budu opět nadávat...
Pak už teda zavelíme na rozchod a jdeme se postupně oblékat do dresů, pořád to vypadá, že dnes bude fakt pěkné počasí a že nebude ani moc foukat. Oblékám krátké - krátké + návleky na ruce a vyrážím po trati, na rozjetí si dám kopec hned za Bíteší, kde bude v nájezdu do druhého velkého okruhu bufet.
Vyjíždím z Bíteše a co to ku*va?? Že nebude foukat?? Opírá se do mně docela silný vítr, zatím je to spíše do zad, ale při cestě zpátky už je to pěkně nepříjemné, tak to dnes nebude o terezíny opět nouze... Trochu sesypaný se vracím k autu, postěžuji si a ještě chvíli kroužím okolo náměstí.
Pak už si jedu stoupnout na start, podepisuji se na startovní listině a zabírám místo v první lajně, respektive ještě s několika jedinci první lajnu vytváříme. Za námi se to začíná rychle kupit a do startu zbývá asi 12 minut. Docela dost času přemýšlet, proč tady vlastně zase stojím...??
Prásk a konečně startujeme, jelikož mám držíc se zábradlí zacvaknuté oba pedály, vyrážím jako první, na výjezdu z náměstí je totiž kruháč a je to hned první místo, kde se může cokoli stát. Ale to je vlastně kdekoli na 163 kilometrech, které máme před námi, takže utahuji svaly na nohách dalším impulzem, zabírám špici pelotonu a celý jej vyvádím z Bíteše. Je to totiž jednoznačně nejbezpečnější místo v celém balíku a tak obětuji nějaké ty síly, abych tady vydržel co nejdéle.
Jak mi potom řekl Jiřina, v prvních stovkách metrů si říkal, jak moc to bolí a tak vykoukl z davu dívajíc se na špici, které že to hovado tam tak jede a na špici Slavík, kdo jiný... :) Vydržel jsem tam skoro 2 kilometry, i v bufet kopci jsem se docela snažil, ale bylo mi jasné, že se přes mne každou chvíli převalí vlna nástupů a v půlce kopce to taky přišlo, z levé strany vyrážejí první jezdci, ale rychle dorovnávám a když se na vrcholu zpomaluje, po krajnici se proderu opět na špici a vládnu tam další kilometr. Asi se tomu smějete, ale zkuste si to, studené nohy a za zády 161 nadržených borců si to pořádně rozdat, bolest nebolest...
Takže po ujetí nějakých 3 000 metrů (vypadá to líp než 3 kilometry) přichází druhá vlna nástupů a to už je vlna tsunami, okamžitě cedím jak nudle sítem a i když se snažím co nejrychleji dorovnat, propadám se až do poloviny pelotonu. Řetěz letí po kazetě dolů, až šaltr narazí na spodní doraz a níž to nejde, mám tam 53/11 a stejně je to málo.
Balík letí skoro sedmdesát, promíchává se jako těsto na kynuté koláče a každá má snaha o vytvoření alespoň půlmetrového výhledu před sebe a zároveň bezpečného odstupu od galusky přede mnou je okamžitě ztrestána vystrčeným loktem a vmáčknutím jiné galusky. Tak je to pořád dokola a já se propadám hlouběji a hlouběji, takže se při první příležitosti, kdy se otevře alespoň kousek krajnice zvedám a vyrážím dopředu, někdy je to jen o pár míst, jindy i o několik desítek metrů a pak zase pomalu cedím a cedím.
Po asi deseti kilometrech jsem se trochu otrkal, maličko si přivykl na tu šílenou rychlost a dělám úplně to stejné, jako ostatní, jakmile se někde ukáže mezírka mezi zadními galuskami, okamžitě ji zalepím svou přední galuskou a celkem se mi daří držet se zhruba v polovině balíku.
Ještě v lese před sjezdem do Říčan se přede mnou přeloží jeden z borců o někoho před ním a padá mi přímo před kolo, naštěstí se mu úspěšně vyhýbám a jen periferně zahlédnu, jak se snaží chránit si hlavu před nájezdníky za ním.
Pak už vyjíždíme z lesa a čeká nás právě sjezd do Říčan, který je sice zpočátku po krásném asfaltě, ale ten se v nájezdu do obce mění v docela slušný tankodrom, hlavně zvlněný asfalt je nebezpečný a před startem jsme se o něm bavili, že je tam nejlepší najet co nejvíc vepředu, ale to se mi samozřejmě nepovedlo a tak mám docela strach.
Ale jedeme jen 85 km/h, čeho se bát?? Naštěstí se ale bojí i ti přede mnou a kolem mně, postupně přibržďují a tankodrom tak zdoláváme jen sedmdesátkou. Přede mnou ale jede někdo z týmu Idea Ráfkárna se spadlým řetězem a má co dělat, aby se udržel na kole, které pod ním silně vibruje, jako když motorkář chytne při jízdě kačera... Už už přemýšlím, na kterou stranu asi spadne a kudy ho v té sedmdesátce objedu, ale naštěstí to ustojí, nahazuje řetěz a jede dál...
Říčany nejsou zrovna ideální obec pro průjezd pelotonu o stošedesáti hlavách, spousta ostrůvků, nekvalitní asfalt, zaparkované auta... Naštěstí se ale nic nestane (alespoň ne přede mnou) a stoupáme nad Popůvky. Naštěstí se jede docela rozumně a tak můžu jen poslouchat, jak si doprovodné motorky razí cestu balíkem, který zabírá na 101% celou šíři vozovky, bez přestání troubí a pěkně smrdí.
V tomhle naše profíky trochu nechápu, ty motorky jsou tam kvůli naší bezpečnosti a když nebudou před balíkem, jsou nám k ničemu, to je takový problém jim tu cestu uvolnit?? Ne, to raději budu poslouchat, jak mi troubí za prdelí a ještě jim nadávat. Fakt nechápu.
Na kopci naštěstí odbočujeme doleva přes dálnici, cesta se rozšiřuje a motorkáři mají konečně volnou cestu. Zato před námi je zúžení, na které upozorňovali pořadatelé, ale přes balík vidím kulové, takže se přede mnou naráz vynořují takové ty velké placaté kužely na podstavcích a borci kličkují mezi nimi. Dvakrát zakřičím tam dozadu POÓÓZÓÓR POÓÓZÓÓR a kličkuji také, naštěstí úspěšně.
Na kruháči se totiž točí doleva na Kohoutovice a bude to první úsek, kde bude foukat z levého boku. Navíc se ještě nechávám vyvézt jezdcem přede mnou do protisměru a tak musím nejprve objet ostrůvek před kruháčem a pak se snažit vmáčknout do natáhlého pelotonu tak, abych se vlezl před ostrůvek za ním a pak hned do plných, za kruháčem má totiž špice ve zvyku prudce zrychlit a zatímco vy brzdíte před kruháčem, špice už letí pryč. A aby jste ji dojeli, musíte jet mnohem rychleji než ona špice, takže čím dál jste vzadu, tím víc to bolí...
Takže si s protaženými ksichty dojíždíme upalující špici a letíme vstříc stoupání do Kohoutovic. Letíme i proto, že je to z kopce a naštěstí po celkem široké silnici, ale je na ní spousta drobného kamení a to se průletem balíku tak zvířilo, že raději držím zavřenou hubu.
A než ji zase otevřu, už to pálíme do kopce, před námi je obávané stoupání do Kohoutovic jakožto na první vrcholovou prémii dnešního dne. Tohle stoupání sice není žádný velký kopec, má cca 1,5km s průměrným sklonem 6%, ale když v něm máte průměrnou rychlost 30km/h, tak už umí štípnout a nejhorší je, že zdoláním vrcholu to nekončí.
Balík se totiž ve stoupání docela natáhne, stejně jako vaše huba a opět platí to, že zatímco vy si ještě šlapkáte někde před vrcholem, ti na špici si řeknou, že je dobrá chvíle trochu přitvrdit muziku a rozjedou tam nahoře bomby.
Silnice navíc ještě asi 1,5 km pořád mírně stoupá, do toho fouká pravý bočák tak silně, že málem lámete zrcátka u zaparkovaných aut, aby jste se ještě vlezli do terezínu, kam se samozřejmě nevlezete. Takže si ještě s radostí vzpomenete, jaká to byla v kopci pohodička...
Takže na plný plyn letím protisměrem, těsně objíždím odstavené vozidla nebo odpojené jedince, kteří už to nedokáží akceptovat, cedí a doufají, že se to ještě sjede, ksichtím se jako nasraná anakonda, nohy a plíce pálí jako čert, srdce buší jak hluchý na vrata, oči visí na galusce přede mnou, která se centimetr po centimetru vzdaluje a musím tak pořád zrychlovat a zrychlovat.
Silnice ale konečně začíná klesat, ovšem ještě pořád musím šlapat do plných, abych nabral co nejvyšší rychlost. Zalehám za řídítka, jedu už skoro devadesát, ale stejně to nestačí, roztrhaný balík se mi pořád vzdaluje, tak i když nerad, sedám na štangli, bradu na představec a v co nejlepší aerodynamické pozici konečně dojíždím do skupiny přede mnou, ale mám co dělat, abych kolo v bočních poryvech udržel nemluvě o tom, že v případě nějakých problémů nemám v této pozici šanci jakkoli zareagovat. Jet rychlostí 96 km/h v balíku, na to už jsem fakt trochu starý...
Naštěstí se nic nestalo, odbočujeme doprava a ještě se musíme kousek snažit, než se všechny skupiny pospojují v jeden velký peloton. Čeká nás stoupání kolem Kývalky, které jsme před chvílí sjížděli a vracíme se do Říčan.
V těch odbočujeme doleva na Rosice, přeletíme pár brdků a po rozsekané cestě, na které to loni lehlo těsně přede mnou a dojíždění mne pak stálo obrovské množství sil, letíme do Zastávky. Bohužel ani tady náš vlak nezastavuje, asi máme zpozdění a tak než se stihnu trochu vydýchat, je před námi stoupání na druhou vrcholovou prémii, na Zbraslav.
Je to 2,2 km dlouhý kopec s průměrným sklonem 5% a zatímco loni jsem tady při dojíždění balíku po hromadném pádu trpěl jako zvíře, dnes se jede relativně v klidu a čekal bych, že si v tomto tempu kopec v pohodě vyšlápnu, ale až tady si uvědomuji, že nohám dnes něco prostě chybí, jedou tak na 85% a jak jsem celou dobu myslel, že se rozjedou, tak to vypadá, že lepší už to nebude.
Takže i přes rozumné tempo (ono vyjet dvoukilometrový kopec průměrem 24 km/h až tak rozumné není) docela trpím, přesto se snažím dostat co nejvíc dopředu, kdyby se před prémií prudce zrychlilo a předjíždím velkou část balíku, až jsem těsně za špicí. Zrychlení se ale nekoná, každopádně vepředu je bezpečněji a tak se tam snažím udržet.
Chvíli jedu vedle Jiřiny a Jirky Brázdila, tak trochu pokecáme a pak se dokonce na chvíli vmáčknu na špici za seřazený tým Sparty Praha, který diktuje tempo pelotonu. To se ale nelíbí jednomu z jezdců Dukly Praha, který mi párkrát šáhne na zadek, buď mi chtěl naznačit, že se mu líbím, nebo spíš odstrčit a poslat někam...
Samozřejmě dál držím fleka a jeho přání neakceptuji, ale když se začínáme loktovat a nadává mi, ať jedu do prdele pracovat na svůj tým, kašlu na něj a procedím se do balíku. Ujedeme ale sotva pár kilometrů a boreček je tam se mnou, asi jsem se mu fakt líbil... :).
Konečně sjíždíme do Bíteše, proletíme náměstí a první velký okruh je za námi. V Bíteši vládne perfektní atmosféra, spousta diváků lemuje trať a i na jiných místech tratě je diváků dostatek, alespoň tohle ještě trochu dokáži vnímat a pomáhá to.
Po projetí Bíteší je před námi bufet, ve kterém čeká Michal s Alenkou, jejíž nabídku bidonu nestihnu využít, ale Michala vidím z dálky a předání proběhne perfektně, díky Michale. Pak už se opakuje úplně to stejné, jako v prvním kole, neskutečně se letí a tak jsme za chvíli opět v Říčanech a tentokrát odbočujeme rovnou doprava na Zastávku.
Kopec na Zbraslav jedeme o něco rychleji než poprvé, ale i když síly začínají ubývat, bez větších potíží se držím v popředí pelotonu a dokonce uvažuji, že bych se vydal do úniku. Nakonec se ale rozhodnu šetřit síly do malých okruhů u Bíteše, které budou rozhodující, doteď se totiž nic podstatného na vývoji závodu nestalo.
Takže opět sjíždíme do Bíteše, proletíme náměstím a poprvé odbočujeme na kruháči doleva do prvního malého okruhu. Hned po odbočení začíná peklo, které jsem očekával, peloton prudce zrychluje, trhá se a jelikož je to proti větru, zatraceně to bolí a cítím, že nohy toho začínají mít dost.
Říkám si, musím najet víc dopředu, musím najet víc dopředu, ale kudy a z čeho brát??? Poprvé jedeme z Bíteše na Vlkov a já jsem kdesi v prdeli na konci balíku, fouká jako prase a za chvíli to bude bočák, takže terezín bude dlouhý jako vlak The Ghan jezdící v Austrálii mezi městy Adelaide a Darwin. Ale zpoždění 5 minut v Bíteši rovná se konec jízdy vlaku, slíbil jsem si přece, že alespoň první malý okruh u Bíteše objedu stůj co stůj v hlavním poli, ale to bych nesměl být kdesi v prdeli na konci balíku, z kterého bude co nevidět trhací kalendář s nahotinkami... A ten zpropadený limit 5 minut platí i letos...
Proletíme Vlkovem a je to tady, silnice se stáčí doleva a začíná stoupat, do pelotonu se opírá silný severní vítr, ale balík je ještě s velkým vypětím kompaktní. Ovšem poté, co proletíme klikatým sjezdem v Osové Bítýšce, teprve začínají galeje.
Silnice opět stoupá, do toho pravý bočák a tak lížeme levou krajnici, jazyky nám totiž visí z huby, pěna odkapává na štangli a sopel na představec. Z pelotonu je jedna dlouhá lajna, kterou nesjede ani ten největší feťák a trhá se, jako když ji nasekáte kreditkou...
I když jsem s tím počítal, neměl jsem prostě dostatek morálky najet víc dopředu a teď přichází trest, spousta jezdců přede mnou to odpojuje, jeden profík za druhým, které to má živit a nemusí chodit do práce, tak to prostě vzdávají a já zalepuji jednu díru za druhou, do toho se mi tam motá jeden rakouský mladík a dvakrát mne málem pošle do škarpy.
Na hraně zbývajících sil dojíždím na křižovatku, na které se točí doleva zpět do Bíteše a teď to bude po větru, ale i když je nás docela velká skupina a snažíme se, co můžeme, balík před námi nám prostě ujíždí a za chvíli je pryč.
Postupně nás vysokou rychlostí předjíždí doprovodná kolona, my točíme kolotoč, ale spousta jezdců se jen veze vzadu a síly ubývají. Konečně sjíždíme do Bíteše a najíždíme do druhého okruhu. Proti větru nikdo nechce jet a tak odjíždím s Jirkou Pokorným z CK Příbram - Fany Gastro a chvíli jedeme jen ve dvou, pak přece jen čekáme na balík za námi, ale spolupráce v něm opět vázne a když znova vyjíždíme z Osové Bítýšky na silný vítr, v kopci znova všem ujíždíme a tak mu říkám, že musíme máknout a stihnout limit do posledního okruhu.
Souhlasí a tak se pořádně gumujeme, Jirka má trochu křeče a tak mu dávám své Magnesium od Nutrendu, jsme v tom společně. Jedeme fakt hranu, co nám zbývající síly dovolí a se strachem vyhlížím Velkou Bíteš. Už vidím toho stařičkého rozhodčího, který stojí rozpažený na cílové čáře a křičí na nás konec závodu. A musím přiznat, že jsem s tím už teď tak trochu smířený, nepohlídal jsem si v prvním kole pozici v balíku, i když jsem věděl, že to bude nejdůležitější místo na malých okruzích a teď prostě přijde trest.
Sjíždíme do Bíteše a najíždíme na kostky na náměstí, kudy už dnes jedeme počtvrté, vyhlížím rozhodčího a ten stojí na kraji a nechává nás projet, ty vole tak já tu Bíteš snad konečně přece jen dojedu. S Jirkou najíždíme do posledního okruhu a teď už se nemusíme tak hnát, rozhodčí pustil i balík za námi, ze kterého jsme ve druhém okruhu odjeli a tak byla ta gumovačka asi trochu zbytečná, ale to jsme samozřejmě nemohli vědět.
Tak na balík za námi čekáme a i když by jsme nemuseli, tak se přece jen snažíme alespoň v pár lidech udržovat tempo, totiž aby jste byli zapsáni ve výsledcích, musíte ještě splnit limit 8% z času vítěze. Poslední kolo už si fakt užívám, i když síly strašně rychle docházejí, ale do cíle si ještě zaspurtujeme a máme to za sebou. Závod dlouhý 163 km jsem ujel za 03:54:53, což je průměrná rychlost 41 km/h při převýšení 1 801 metrů.
Nemám ani chuť, ani sílu se jet vyšlápnout a tak se po pár stech metrech vracím do cíle k týmovému vozu, kde čeká Michal s Alenkou a jsem fakt rád, že jsem tu zpropadenou Bíteš na třetí pokus dojel, i když nohy dnes nebyly v perfektní kondici a chvílemi jsem se docela trápil v místech, které bych jindy dal s přehledem...
Tak jako každý rok, byl to i dnes fakt šílený závod a o to větší zážitek, teď už se vždy jen zasměji při vzpomínce na to, když mi Lukáš Henžo Heinrich v letícím balíku zařval do ucha: "zlatý Slezský pohár..." a měl pravdu, ale tohle tam prostě nezažijete a i když je to pokaždé fakt utrpení, strašně dobře se na to pak vzpomíná...
Pokud to jen půjde, příští rok pojedu Bíteš znova, na startu se budu znova ptát, co tady vlastně dělám, při závodě si budu znova nadávat, proč to vlastně jedu a když to dobře dopadne, budu znova rád, že jsem to opět dal...
Tak sbohem, Bíteši a za rok se uvidíme...
Odkaz na výsledky závodu.
A samozřejmě i video ze závodu na Youtube:
Uděluji ti nové indiánské jméno - Protažená huba. Díky za článek!
OdpovědětVymazat