Na první video z rovných řídítek jsem sám zvědavý, přece jen je v terénu mnohem více otřesů, jezdí se často ve stížených světelných podmínkách, při kterých má kamera větší problémy se zaostřováním, navíc spousta prachu nebo bláta, které můžou kameru oslepit...
Takže když stojíme s Dušanem na startu Rohálovské padesátky, pod námi naše THD neboli tandemová hromadná doprava, jak nám často přezdívají, s nepříliš velkým očekáváním zapínám těsně před startem záznam a chvíli po startovním výstřelu vyrážíme, před námi je totiž cca 100 jezdců a tak to chvíli trvá, než se dá masa přileb do pohybu.
Když už za nekonečného cvakání pedálů konečně vyrážíme, ještě před terénem si docvakneme tandem borců v dresech Rusava bike týmu a najíždíme do zaváděcího okruhu. Polní cesta je vyschlá jako kýbl písku a tak se práší za kočárem, jak by jistě rád řekl nebožtík Nekonečný, který už ale dojel na konečnou. Ovšem práší se ještě mnohem víc, až chvílemi vůbec nevidím, kam jedu.
V půlce dlouhého stoupání se barevný had začíná dělit, tak s Dušanem zalepujeme trhliny a neohroženě se prokousáváme vpřed, čelo závodu nám samozřejmě ujelo, ale nejsme daleko a naši pozici odhaduji na cca 30. místo průběžně.
Před námi je první sjezd a mám trochu strach o brzdy, které před startem nevykazovaly zrovna vzorný brzdný výkon i přesto, že jsem je před závodem odmastil a očistil, ale naštěstí se rychle zajely. Novým, pro nás zatím neznámým sjezdem letíme vstříc nížině a i když v jedné zatáčce trochu vyjíždím z vyjeté stopy, nic víc se nestalo a za chvíli jsme zpět na asfaltě.
Projíždíme Prusinovice, projíždíme startem a poklonit se musíme obrovskému množství diváků, kteří přišli fandit. Daleko před námi jede velká skupina jezdců, takže zapínáme tryskové motory a za mohutného hučení tlustých gum doletíme do skupiny tak rychle, že to vypadalo, jako by snad ani nejeli.
Skupinu rovnou mineme a do dalšího terénu najíždíme jako první, ale už musíme notně zpomalit, budíky stále bijí na poplach a máme za sebou teprve pár kilometrů. Na louce u Pacetluk řadíme skoro to nejlehčí, co tam máme a za mohutného povzbuzování desítek přihlížejících zdoláváme prudký sklon terénu, který je místy i více jak dvacetiprocentní.
Poté kousek odpočinku a opět nabíráme výšku, dále od hájenky nad Pacetluky frčíme po hřebenu ke Karlovicím. Opět mineme další skupinu jezdců, ale jsou to spíše ti, co nás udělali na prudké louce. Prudce odbočujeme doleva na krásnou pěšinku a padesátkou letíme mezi stromy a hromadami větví, které zde zbyly po bojích těžké mechanizace s malinkým broučkem, jehož apetit je nekonečný.
Říkám si, jak nám to krásně frčí a náhle se soukolí zadřelo, řetěz padá z velké placky a zasekává se pod malou, takže odstavuji THD do hromady klestí a spouštím stopky. Pit stop máme naštěstí rychle za sebou, Dušan si otírá černé ruky do bílých kraťasů, ještě nahodíme vhodný převod na rozjetí a pokračujeme dál, ztratili jsme spoustu tvrdě vydřených pozic, ale co se dá dělat.
Stoupáme ke Karlovicím, technický sjezdík na místní hřiště se mi nepovedl úplně podle představ, ale zvládáme to a po asfaltovém sjezdu za chvíli opět stoupáme a zase do Karlovic, jen trochu z jiné strany. Ale před námi je náš oblíbený terén, dlouhá polní cesta až k Líšné.
Opět zapínáme tryskové motory a ztracené pozice získáváme zpět, sjíždíme k Líšence a čeká nás její přebrodění. Místní znalci techniky jízdy na kole dokáží bouřlivě ocenit každé zaváhání a každoročně dychtivě očekávají, kdo si zaplave v temně zvířené hladině uměle navýšené hrází vytvořenou speciálně kvůli dnešnímu dni.
Nás ale nedostanou, bez mrknutí zdoláváme hluboké břehy i hlubokou vodu a za mohutného potlesku mizíme mezi stromy. Čeká nás dlouhý lesní úsek a nekonečné pěšinky, které by kdykoli jindy potěšily srdce všech bikerů, ale při závodě na tohle není čas, každý úsek je překážka a obzvlášť pro náš autobus.
Za chvíli opět letíme mezi stromy a jen díky naší znalosti tratě si můžeme dovolit vysokou rychlost, přesto je riziko docela velké, tandem žádnou chybu neodpouští. Ale i tuhle část tratě máme za sebou, stejně jako první občerstvovačku, najíždíme na asfalt mezi Prusinovicemi a Dřevohosticemi a odbočujeme doleva na panelku.
Ta nás vede do druhé části závodu, do lesů u Rychlova a Bystřice pod Hostýnem. Za mohutného povzbuzování nejen přihlížejících, ale i Dalibosse a Iva najíždíme do lesa a za chvíli jsme před jednou z dalších ikon závodu, před vesanskou roklí.
Kdyby byla tahle hluboká proláklina zalitá vodou, uživila by i menší ponorku, ale naštěstí není a tak nepotřebujeme šnorchly, ale pořádný kus odvahy spustit našeho žlutého oře prudkým svahem dolů na dřevěný mostek a poté vyzvat ještě prudší protisvah na souboj, který drtivá většina dnešních vyzyvatelů prohraje a budou mít problém dostat toho svého oře na vrchol, hodily by se cepíny a nesmeky.
A jelikož ten náš oř váží skoro dvakrát víc a horolezeckou výbavu nemáme, rozhodně souboj prohrát nechceme. Takže ještě než se spustíme dolů, už musím řadit vhodný převod a rozhodně to není ten nejlehčí, i když logicky by měl být. Musíte najít ideální kompromis, aby jste dokázali udržet kadenci šlapání a neztratili rychlost, která ale nesmí být ani velká, ani malá, příliš lehký převod s velkou silou dvou párů nohou může způsobit prohrábnutí zadního kola, což znamená další ztrátu rychlosti a rovnováhy, ale těžký zase může i dva páry nohou zastavit.
Navíc když mostek přejedete moc rychle a začnete šlapat příliš brzy, vykopnete si kolenem úsměv dřív, než stihnete páteří vyrovnat přetížení několika G způsobené prudkou změnou sklonu. Takže zkušeně řadím vhodný převod (něco jsem tam prostě nakvaltoval), letíme na dno propasti, zahučí dřevěné prkna i diváci a pak zahučím na Dušana, aby se řádně opřel do pedálů, špunty plášťů se opírají do terénu a drží, prudký svah zdoláváme opět bez mrknutí a jsme oceněni řádným potleskem a uznáním přihlížejících.
Lesní cesty nás postupně dovedou až zpět k Prusinovicím, ale v cestě nám stojí další stoupání s druhou dnešní novinkou v podobě singletracku, který také neznáme a podle zvěstí nám dá docela zabrat. Zpočátku to celkem jde, kličkujeme mezi stromy, zdoláme nejednu překážku a už si říkám, že to není nic, co by stálo za slovo.
Ale v tom se nám do cesty postaví hraniční kámen v zatáčce, navíc zvolím špatnou trajektorii objížďky a než mrkneme, kamera snímá terén pěkně zblízka, jako by jsme natáčeli pořad o mravencích pro Discovery Channel.
Přední plášť se ani nepokusil zakousnout do hromady prachu, rovnou se na to vyfláknul a my sebou fláknuli na zem, ovšem než stihnete zaregistrovat mravence mezi spoustou listí a jehličí, je uveden obraz do normálu a my pokračujeme dál. Jedno malé zaváhání se dá odpustit, příště budu chytřejší.
Ovšem druhé zaváhání přichází dřív, než stihne kamera přepnout z makra na normální režim, skoro půlmetrový skokánek vytvořený z krásného březového dřeva nám stejně jako loni vystavuje prudkou stopku, je to jako když Titanic narazil do ledovce. I když je průchodnost našeho THD terénem díky devětadvácám poměrně vysoká, tohle je prostě nad jeho konstrukční možnosti a v kládě je další zářez, hned vedle toho loňského.
Než se ze záseku vyprostíme, je za námi docela fronta a tak se snažím co nejrychleji druhé zaváhání napravit, upalujeme dál po již známém singletracku, ale za chvíli najíždíme do další neprozkoumané části a přichází třetí zaváhání. V prudkém mínusovém sklonu doplněném o ještě prudší levotočivou zatáčku můžu točit kormidlem, kam chci, ale tandem prostě jede rovně a v cestě stojí vzrostlý strom.
Náraz do něj je nevyhnutelný, tak alespoň zpomalujeme na minimum a jdeme přes palubu, ovšem pravý pedál odmítá vypustit tretru do volného pádu a tak chvíli trochu groteskně visím jako na laně, než mne propustí k volnému pádu do hlubiny před námi, alespoň jednou se mihnu ve svém vlastním videu :).
Za námi se tvoří opět špunt a tak necháme raději všechny projet a pak se teprve vracíme do vyjeté stopy. Tři zaváhání takhle po sobě, no už ten kormidelník asi není, co býval... Poslední část technického sjezdu už naštěstí zvládneme, projíždíme druhou občerstvovačku a stoupáme na vrcholovou prémii jakožto poslední těžký kopec na trati.
Nahoře s námi jede náš týmový druh Rudy a říká nám, že s námi musí uviset až do cíle. Tak mu říkám, že bude muset hodně plakat v háku, aby to zvládl. Před námi je totiž opět terén, ve kterém můžeme využít setrvačnosti našeho THD, po hřebeni letíme k Holešovu a než zdoláme dvě terénní vlnky, je pryč nejen Rudy, ale i všichni, které jsme opět minuli.
Ve sjezdu na louce nabereme nejvyšší rychlost dne, něco přes šedesát a protisvah vyletíme tak rychle, že málem nestíhám udržet tandem v hlubokých kolejích od zemědělské techniky. Sjíždíme do Dobrotic a čeká nás poslední novinka dne, průjezd dvorkem s krásně střiženým trávníkem, který bude po průjezdu téměř sedmi set párů gum potřebovat dlouhou regeneraci, ale domácí si to i tak dosyta užívají a fandí nám. Pak už jen zdolat vysoký břeh a hluboké koryto a jsme v zámecké zahradě na konci Holešova.
Tak jako každý rok, tak i teď si říkám, že bych tady už jel raději do cíle OBRa Drásala, ale to budeme mít v nohách mnohem větší porci kilometrů a mnohem víc odřené zadky, než dnes. Tak zaháním myšlenky na začátek července a soustředím se na další ikonu závodu, na holešovský brod přes Rusavu.
I tady musím vyzdvihnout neskutečnou atmosféru, kterou vytvořila snad stovka, nebo možná i více přihlížejících, až se tomu divím a říkám si, vždyť je sucho a hladina Rusavy nemůže být snad ani vidět mezi oblázky na jejím dně. Ovšem to se docela pletu, hrázný na přehradě nad Rusavou snad zvedl stavy a pořádně dokrmil průtok, takže raději trochu přibržďuji a vyhlížím ledovec, který by nám mohl zase vystavit stopku. Naštěstí žádný nepotkáme, nabíráme vodu do treter a jsme na druhém břehu.
Nesnáším ten pocit, když mi čvachtá v tretrách a už vůbec ne, když není zrovna opalovací počasí, ale co se dá dělat, před námi je už jen 7 km závodu, tak to nějak vydržím. Nedokáži si představit ty, co se vymáchali už v brodu u Líšné a určitě jich pár tak jako každý rok bylo, jet většinu závodu s mokrým šosem, to není nic příjemného a obzvlášť v dnešním chladném počasí.
My už ale zdoláváme poslední kopečky, Dušan se snaží na soukromé občerstvovačce v Tučapech převzít pivo v kelímku, ale to mu nedovolím, na brzdy ani nešáhnu a pivo zašumí v trávě. Za Tučapy dolepíme ještě pár jezdců, práskneme z posledních sil do koní a necháváme je za sebou, sletíme poslední sjezd a čeká nás vlastně ještě jedna letošní novinka, obvyklý průjezd kravínem mezi udivenými krávami byl z důvodu rizika přenosu brucelózy zrušen a tak objíždíme kravín úzce vymezeným chodníkem v trávě, na kterém nám nečekaně padá spojovací řetěz a tak jsme opět popraveni o několik pozic, než jej nasadíme, přičemž Dušanovi protočím palec mezi řetězem a převodníkem. Pak už konečně dosáhneme cíle, odměna v podobě bouřlivého potlesku je značná, dnes musím před diváky doopravdy smeknout.
Smeknout ale musím chtě nechtě i před naším výkonem, samochvála prý sice smrdí, ale dojeli jsme i přes nějaké ty obtíže na 33. místě celkově a to na startu stálo 693 pacientů připravených ze sebe vydat maximum. Ovšem do cíle jich dorazilo jen 646, z toho pět tandemů a ten náš samozřejmě jako první, takže se s Dušanem můžeme poplácat navzájem po zádech.
Rohálovská padesátka je totiž závod, který máme moc rádi a vždy se sem budeme vracet, když to jen půjde... Po závodě jedeme domů, dávám si zaslouženou sprchu, oběd a na kole se vracím na vyhlášení, hned zítra mne čeká poměrně těžký silniční závod v Olšovci a i když jsme si jako každý rok s Dušanem říkali, že dnes pojedeme na pohodu, opak byl pravdou, nohy dostaly hluboký zářez do rezervoáru sil.
Video ze závodu je sice delší, ale záběry jsou tak krásné, že mi bylo líto ho zkrátit na méně než dvacet minut, obzvlášť některé sjezdy stojí za podívání... Je vidět, že nejen tlusté gumy, ale i vidlice odpruží spoustu nerovností a kameře ulehčí těžkou práci.
Na závěr výsledky závodu a mapa...
Komentáře
Okomentovat