Vycházíme z velké haly, před námi se otevírají poslední dveře a já opět čekám ten intenzivní závan teplého mořského vzduchu, na který se vždy těším nejvíc. Ten ale nepřichází, místo toho se dusím kouřem z cigára, které visí z huby nějakému týpkovi opřenému o první palmu lemující dlouhý chodník před letištní halou.
Přesně po roce jsme totiž zpět na cyklistům zaslíbeném ostrově, na Mallorce a takové uvítání jsem teda nečekal. Vše je ale dnes nějak jinak, vyjíždíme nezvykle pozdě, od KCK vyrazila karavana našich vozů v 11:30, cesta sice probíhá až podezřele dobře, ale poté trochu zmatkujeme na letišti ve Vídni, jedeme výtahem i do pater, kam se běžný smrtelník nepodívá, ale vše doháníme společným check-inem a odbavení obsazujeme řadu sedadel v Gate 33.
Ani check-in neproběhl standardně, loni byl řádně prohledán Jiřina, který chybně zařadil ovocné přesnídávky Jupí mezi látky pevného skupenství a byl o ně nemilosrdně připraven, letos vzbudil velkou dávku podezření můj malý batoh, přesněji řečeno dva neidentifikovatelné předměty, které jsem na rentgenu ani já sám nerozeznal.
Po důkladném seznámení pracovnice letiště s obsahem mého batohu se vše vysvětlilo, do rukou jsem jí vložil mé téměř nové pedály Favero Assioma Duo, načež si je chvíli se zájmem prohlížela a poté s jedním několikrát otočila. Tím aktivovala nejen tenzometr umístěný na ose pedálu, ale také čtyři diody na jeho těle.
Její krátký vyděšený pohled mě na chviličku docela pobavil, ale pak jsem se lekl, že snad pedál zahodí co nejdál od sebe a padne k zemi s otevřenou pusou nohama směrem k místu výbuchu. Naštěstí ale zachovala klidnou hlavu, pedály mi roztřesenou rukou vrátila, naznačila ať si vše zabalím zpět a vypadnu, než si to rozmyslí...
O chvíli později už rolujeme po dráze, letadlo prudce akceleruje a stoupáme ke hvězdám a to doslova, odlet je totiž v 16:50 a to už je ve Vídni tma, navíc máme asi 20 minut zpoždění. Během letu se snažím číst knížku Sagan, ale nejsem v letadle jako doma a tak se na to moc nesoustředím, až to nakonec vzdávám a prostě jen hledím z okna.
Dokud jsme letěli nad pevninou, tak byly chvílemi krásné výhledy na osvětlené města a vesnice hluboko pod námi, ale ke konci letu už to byla jen černočerná tma a tak jsem se fakt nudil, až jsem zvažoval, že oslovím dvě sousedky přes uličku a procvičím si angličtinu, už jsem s nimi trochu komunikoval před startem a vypadaly jako dobré společnice. Ale nakonec jsem zůstal poslušně sedět u okýnka a čekal na pořízení nějakých záběru noční Mallorcy.
A nakonec jsem se přece jen dočkal, konečně přistáváme, opouštíme našeho vzdušného oře a než dojdeme k výdeji zavazadel, ty už tam jezdí dokola a kupodivu se žádné neztratilo. Jen David má smůlu, podvozek jeho kufru nezvládl jemné zacházení letištního personálu a opouští své místo v plastové konstrukci kufru, takže s Jiřinou vyřizují potřebné formuláře na informacích, zatímco my hledáme autobusovou zastávku.
Za chvíli už všichni nasedáme na palubu autobusu, který nás za 5 Euro zaveze až téměř k hotelu, rychle se ubytujeme a hladoví se ve 21:30 vrháme na pozdní večeři, kterou personál hotelu nachystal jen pro nás a dva další páry, kteří přijeli na hotel chvíli po nás.
Nevím jak ostatní, ale já jsem se i přes omezený výběr docela najedl, poté jsme chvíli oblbovali recepční Martu, která na nás byla velmi milá a rozhodně jsme ji ani na chvíli nepřivedli do rozpaků. Ještě jsme zkontrolovali bikegarage a poté už zapadli do svých pokojů, jen Jiřina se rozhodl nás navštívit a zatímco se Daliboss sprchoval, Jiřina mě tak dlouho otravoval, až přede mnou raději z
zbaběle utekl...
Do jedné do rána píši tento článek, sestříhám alespoň krátké video z našeho letu (hlavně pro mé děti) a jdu spát, za poslední dny bylo toho spánku opět velmi málo...
Do jedné do rána píši tento článek, sestříhám alespoň krátké video z našeho letu (hlavně pro mé děti) a jdu spát, za poslední dny bylo toho spánku opět velmi málo...
Komentáře
Okomentovat